sobota 15. července 2017

52. MFF Karlovy Vary – dojmy a zážitky z mé zkrácené účasti

Přípravná fáze (a změny za pochodu)

Na začátek festivalu jsem si vzal dovolenou, pak mi vycházelo volno. Teoreticky jsem mohl jet domů až v pátek 7. července. Na to by se vyplatil festival pass na celý festival za 1200 Kč. Jenže pak v práci přišla první nemoc a já chytil v onen pátek směnu. Takže nic, koupím si jen pětidenní akreditaci za 850 Kč, na ni uvidím od pátku do úterý, co stihnu, ve středu dopoledne si dám poslední film a pak pojedu domů… Ve středu večer sedím u počítače a čtu si předpověď počasí. Karlovy Vary celý čtvrtek očekávají vydatný déšť, který bude k večeru ustávat. Chce se mi v něčem takovém stavět stan? A co tam pak asi budu dělat po zbytek dne? Takže nic, změna plánu, do Varů pojedu až v pátek ráno – hned prvním vlakem ve 4:17.

Pátek 30. června

Cesta proběhla bez zádrhelů a před jedenáctou jsem ve Varech. Původní plány projekcí na první dva dny: v pátek polský dokument Andrzej Wajda: Akce!, americko-dánský dokument David Lynch: život v umění, indonéský poetický film O čem nemluví, když mluví o lásce, pětice snímků ze sekce Festival krátkých filmů Praha uvádí, americká zahajovací komedie Pěkně blbě a slovensko-české drama Špína (tady se dá říci, že sudé projekce jsem opravdu chtěl vidět, a liché před ně vycházely) a v sobotu polské koprodukční drama Představ si, japonský Život milostnice Oharu, americký western Stopaři, polské drama Popel a démant, brazilská romance V jeho očích a možná i britská černá komedie Dvojitý rande. Ale za prvé, tučná léta skončila, a už jsem nehodlal kupovat dvě akreditace a vybírat si každý den šest vstupenek, takže jsem si musel vystačit se třemi. A za druhé jsem přijel pozdě (první dva páteční filmy z původního programu už jsem prošvihl) a všechno zajímavější je rozebrané. Někde jsem měl náhradníky, případně náhradníky náhradníků (estonská podivnost Listopad už byla také vyprodaná), jinde jsem se hodlal dostat do sálu na akreditaci. Výsledek je nepříliš uspokojivý: mám dva lístky na pátek a dva na sobotu, takže hurá na ně!

První lístek mám na ani ne hodinový televizní dokument Miroslava Janka z roku 1996 Nespatřené uváděný v sekci Lidé odvedle, která byla v tomto ročníku věnována slepcům. Dokument o žácích pražské školy pro zrakově postižené je zajímavý hlavně tím, že tam žáci dělají hned několik činností, které by mě v souvislosti se slepci ani nenapadly – kromě toho, že jezdí na kole, také fotografují sebe, jiné lidi, či další součásti světa kolem sebe. Fotky sice byly často nezaostřené, ale rozhodně originální. Ale stejně mě dokument ani nepřesvědčil, že má tato činnost nějaký smysl. Malý sál byl, optimisticky řečeno, poloplný.




Když festival krátkých filmů vybere pět kraťasů, je slušná pravděpodobnost, že z nich aspoň tři budou za něco stát. Takže jsem si je vystál před kinem Čas. Česko-americká surreálná hříčka Kdo je kdo v mykologii byla dobrým začátkem. Film Marie Dvořákové byl natočen v angličtině a těch 15 minut jsem se u něj dobře bavil. Indonéský filmeček V roce Opice si většinu své třináctiminutové délky vystačil se dvěma lidmi v jedné místnosti, což vzhledem k bizarnosti zápletky nevadilo. Trochu problém představoval až závěr, který byl jak z jiného filmu – žánrem, náladou, klavírním soundtrackem i celým vyzněním. Uprostřed byl nejlepší kousek – bulharsko-chorvatská komedie Na červenou. Autobus zastaví na vesnické křižovatce před semaforem a jeho řidič odmítá pokračovat, dokud se na něm nerozsvítí jiná než v názvu uvedená barva. Že mu cestující (a po chvíli i policista) tvrdí, že je semafor zjevně porouchaný, na situaci nic nemění. Navíc má v autobuse na očích umístěnu cedulku „semafor není zastávka“, takže odmítá cestující z autobusu pustit ven. Ve 21 minutách se autorům povedlo plasticky vystihnout postavy a jejich film má srdce i mozek. Sedmnáctiminutový nepálsko-francouzský film Dadyaa se odehrával v horské nepálské vesnici, kde zbyli poslední dva staří obyvatelé a jejich vzpomínky na všechny ty, kdo odešli. Tenhle kousek mi přišel trochu slabší, zato jsem měl silný pocit, že ta hudba moc řve a zvuk v kině by potřeboval ztlumit. Nejdelší na konec – francouzský film Chasse Royale se blížil půlhodině. Jde o dost syrové drama, které mě hned zkraje málem smetlo verbálním průjmem z úst hlavní hrdinky – třináctileté Francouzky. A právě tu si vybrali mladí filmaři a pozvali ji na konkurs do připravovaného filmu. Třináctiletou Angélique hraje Angélique Gernezová, což mě vedlo k úvahám, zda ji dvojice mladých režisérů našla při konkurzu… Každopádně i tenhle náhled do jedné bílé rodiny na okraji francouzské společnosti měl co říci a stál za pozornost. Takže celkově jsem byl s touto kolekcí spokojený.

Zahajovací film Pěkně blbě se hrál od 19:45 v malém sále a od 20:00 v kongresovém sále, obě projekce byly vyprodané a zájem bude asi velký. Mým náhradníkem byl estonský koprodukční Listopad, od kterého se asi dalo očekávat neočekávatelné, ale také pozdě (i když na něj bych se nejspíš dostal). Ale už jsem měl lístek na kanadský film Radisson, který do Varů přivezl až do morku kostí nezávislý režisér Denis Côté, který byl na festivalu jako mentor sekce První podání určené studentům filmových škol. Svůj celovečerní debut z roku 2005 vybral, protože mohl přivézt film na 35 mm filmové kopii, což už v dnešní digitální době není časté. Na otázku, co by natočil, kdyby na film dostal desetkrát tolik peněz, bez váhání odpověděl, že přece deset filmů. Stejně tak tvrdí, že nikdy nenatočí dokonalý film, protože na to nemá trpělivost. Točí stejně rychle, jako žije, a radši natočí každý rok jeden malý film, než aby nad jediným projektem strávil třeba sedm let života. A pověst nepředvídatelného autora divných filmů mu vyhovuje. To jsou všechno informace z tisku, protože první den festivalu nikdo ze zúčastněných filmařů na projekce nechodí. Hlavním hrdinou filmu je třicátník, který už nevydrží poslouchat věčné pípání alarmu přístrojů, na kterých je napojena jeho matka, provede domácí eutanazii, nasedne do auta a jede. Mine ceduli oznamující, že následuje 375 km neobydlené pustiny, a skončí ve vesnici Radisson, kde žije 400 obyvatel a zaměstnanci elektrárenské společnosti. Režisér svůj první film natočil s jediným hercem a obyvateli Radissonu. Používá buď statickou, nebo roztřesenou ruční kameru, dialogů je minimum, ze začátku je to tedy skoro němý film. Ale i tak má svůj řád a končí přesně ve správný okamžik, což je umění, které spousty filmařů nikdy neovládnou.

Divadlo Husovka je malé, takže si před něj vyrážím stoupnout se značným předstihem. Ale vlastně to vychází dobře: nedostanu-li se na projekci od 22:30, mohu vyrazit zpátky k Thermalu, kde ve 22:45 začíná zahajovací koncert v podání Českého národního symfonického orchestru, jehož část má dirigovat skladatel James Newton Howard. Ale na česko-slovenský hraný debut studentky FAMU Terezy Nvotové Špína jsem se dostal, takže alternativní program nedostal šanci. Drama o sedmnáctileté studentce znásilněné v rámci doučování učitelem matematiky sice nemělo úplně vypilovaný scénář (někde drhly dialogy, jinde motivace postav), ale za pozornost stálo zejména kvůli přesvědčivým hereckým výkonům převážně mladých (ne)hereček. Také začínající režisérka to zvládla více než dobře, a vlastně jsem docela zvědav, s čím přijde příště. Trochu mě překvapilo, že film byl bez anglických titulků – že by se nepočítalo se zájmem zahraničních návštěvníků festivalu? Po východu z Husovky vidím trochu ohňostroje – koncert tedy už také skončil, a za chvíli vidím, že kolem Thermalu se trhaně pohybují mraky opilců (ale nechci někomu křivdit, třeba byli jen retardovaní). Děs, nacpu se do autobusu a radši mizím ke stanovému městečku…

Sobota 1. července

Noc nestála za nic, prakticky jsem se nevyspal. Neděle je nejnabitější den festivalu, tady bych ty dvě akreditace bral. Původní plán – pásmo devíti krátkých filmů Jiřího Brdečky, finská komedie Druhá strana naděje, americká nezávislá romance Přízrak, francouzská soutěžní Korporace, francouzské melodrama Důležité je milovat a německé drama Odnikud – vypadá nereálně. Do esemesky totiž mohu vybrat pouze tři tituly. Takže volím první dva a poslední, coby projekce, které mě z toho zajímají nejvíce. V 7:00 odesílám zprávu MFF … 321 312 3P5. Za chvilku dorazila esemeska, že má rezervace na 3P3 byla úspěšná. To mě probralo. Koukl jsem na odeslanou zprávu, a vážně jsem tam klepnul špatné číslo. L Asi o minutu později dorazila i druhá esemeska, že Brdečka i Kaurismäki jsou pro můj typ akreditace vyprodané, ale tak jsem to nehodlal nechat, takže už jsem byl venku ze spacáku a vstříc frontě na lístky. Cestou zjišťuji, že jsem si omylem zajistil lístek na indické drama Juze, což by nemuselo být špatné. Potíž je v tom, že mezi Druhou stranou naděje a Juzem se dá stihnout jediný pro mě zajímavý film: Přízrak (a ten tu uvádí letošní držitel Oscara Casey Affleck, takže se na něj budou chtít dostat úplně všichni). Po hodině ve frontě mám tedy lístky na Brdečku i Kaurismäkiho, a vyhlídku, že budu mít ve festivalovém shonu uprostřed neděle pauzu na oběd a vzpamatování se (Přízrak už byl ve chvíli, kdy jsem se dostal k pokladně, samozřejmě vyprodaný).

Polák Andrzej Jakimowski natočil v koprodukci Polska, Portugalska, Francie a Velké Británie další drama ze života slepců, uváděné v sekci Lidé odvedle. Film Představ si natočil s Angličanem a Němkou (no, jak se to vezme, narodila se v Bukurešti) v hlavních rolích v angličtině a v Lisabonu. Už úvodní záběr nás originálně zavádí do světa, kde se nemůžeme spolehnout na zrak. Nejprve jsou totiž vidět tři tmavé skvrny na světlém pozadí. Záběr se velmi pomalu zaostřuje, až nakonec spatříme troje dveře ve zdi. Edward Hogg zde představuje slepého učitele orientace, který právě nastoupil do zdejší kliniky pro nevidomé. Při hodinách často sedí se svými žáky třeba na dvoře u zdi a snaží se je donutit, aby mu popsali, co se děje před nimi. Mají k tomu pouze sluch (a čich). Ale v záběru je jen skupinka těchto slepců, takže divák je na tom stejně. Také netuší, co se před nimi vlastně odehrává. Učitel také zásadně odmítá používat slepeckou hůl. Proto jeho výlety do města (nebo do přístavu) vzbuzují větší napětí, než ledajaký thriller. Citlivě natočená je i love story s německou dívkou v podání Alexandry Marie Laraové. To vše v prosluněných záběrech přímořského města. Vynikající film talentovaného filmaře.

Festival uváděl jako poctu Kendžimu Mizogučimu deset filmů jednoho ze tří největších klasiků japonské kinematografie a celovečerní dokument o něm. Začal jsem dramatem Život milostnice Oharu, které se odehrává v 17. století a zachycuje společenský sestup dvorní dámy, která skončí jako obyčejná prostitutka. Přitom to vypadá, že snad nic v jejím osudu neovlivňuje hrdinka samotná, ale tak nějak se jí to děje samo. A jelikož se délka filmu blížila dvěma a půl hodinám, začal jsem u toho na prkenné sedačce Městského divadla doslova trpět. Takže na jedné straně tu byly filmařsky pečlivě komponované dlouhé záběry, prozrazující vyzrálého filmaře, ale na druhé příběh jako z mýdlové opery, u kterého jsem nakonec začal přemýšlet, zda to kdysi dávno přes 65 lety na druhém konci světa divákům taky přišlo k smíchu, nebo to brali vážně. Mé první setkání s panem se Mizogučim prostě nevydařilo a rozhodně nesplnilo má očekávání. Ale já se nevzdávám, ještě dostane šanci.

Chuť jsem si rozhodně spravil na o čtyři roky novějším klasickém americkém westernu Stopaři uváděném v sekci Šest blízkých setkání. To je výběr šesti filmových kritiků, v tomto případu Scotta Feinberga z časopisu Hollywood Reporter. Ten přišel film uvést a vysvětlit, proč ze všech filmů na světě vybral právě tento. Ale z jeho vyprávění si kromě přiznání, že když film viděl poprvé, moc ho neoslovil, vlastně už nic nepamatuji. Pro film jsou nejdůležitější dva z tvůrců: režisér John Ford a herec John Wayne. A tento film byl devátou z jejich čtrnácti filmových spoluprací. Když jsem na festivalu jen na pět dní, tak se nezdržuji s filmy, které už jsem viděl. Tudíž i tato žánrová klasika pro mne byla premiérou. Film sleduje mnohaleté pátrání jižanského stárnoucího drsňáka v době po skončení občanské války po jeho neteři unesené Komanči, které je natočené převážně v překrásných exteriérech údolí Monument Valley. Z dnešního pohledu je hrdina vlastně nejspíš dost problematický rasista, ale tenkrát si s tím nikdo hlavu nelámal. Parádní podívaná (i když přiznávám, že bych si radši dal hned první spolupráci obou výše uvedených Johnů: Přepadení).

Jeden známý, který seděl před kongresovým sálem ve frontě na švédské drama Země jahod, mi dal lístek na Popel a démant, na který stejně nepůjde. Takže se bez problémů dostávám na třetí film z 50. let minulého století za sebou. Už bych se nad tím pomalu měl zamyslet, ale sekce Návraty k pramenům prostě skýtá hodně lákadel. Jedno z nejvýznamnějších dramat loni zemřelého Andrzeje Wajdy se odehrává ve dnech těsně po konci druhé světové války. Ukazuje nám jednu zpackanou operaci Zemské armády, při které jsou sice zabiti oba pasažéři jednoho automobilu, ale nebyl to správný automobil, a tedy ani správný terč. Ale komunistického tajemníka je nutno odstranit, takže se odbojář Maciek ubytuje ve stejném hotelu jako jeho cíl a čeká na další příležitost. Tam se také zamiluje do hotelové barmanky a začíná pochybovat o důležitosti svého dosavadního počínání. Ale z některých organizací se těžko vystupuje… Zbigniew Cybulski byl v hlavní roli perfektní, totéž se dá říci o práci kameramana Jerzyho Wójcika. Bohužel mi trochu nepřesvědčivé a nelogické připadalo finále filmu, což poněkud kazí celkový dojem. Každopádně bych ještě rád viděl Wajdovy Kanály.

Večer jsem si v Národním domě ještě vystál brazilskou gay romanci V jeho očích uváděnou v sekci Lidé odvedle. Hlavním hrdinou je středoškolák Leo, který poslouchá klasickou hudbu a je nevidomý. Jakoby to na normální střední škole nebyla už tak problematická kombinace, právě začíná cítit něco víc než jen přátelství k novému spolužákovi Gabrielovi. Díky němu zažívá nové věci (návštěva kina, tanec na hudbu skupiny Belle and Sebastian, či noční výklad v parku o tom, co je to zatmění měsíce). Film je natočený i zahraný natolik s citem a suverénně, že i když mě gay tematika normálně moc nebere, tak tady mi to vůbec nevadilo. Pro dnešek stačilo, půlnoční filmy zřejmě letos vůbec nedopadnou. Zakrátko mířím do stanového městečka.


Neděle 2. července

Na rozdíl od neděle, v pondělí mi připadalo, že se bez problémů dostanu na cokoliv. Takže rezervace tří vybraných filmů proběhla bez komplikací. V malém sále se ukázalo, že Jiří Brdečka, od jehož narození letos uplyne 100 let, zase tolik diváků nezajímá. Takže jsem si mohl lístek ušetřit na jinou projekci. Ale pro mne to jednoduše byla nejvyšší příčka na žebříčku filmů, které chci letos ve Varech vidět. Pásmo devíti krátkých filmů bylo řazeno chronologicky, takže začínalo filmem Vzducholoď a láska z roku 1948. Vtipná romantická komedie natočená v duchu němé grotesky jako pocta klasickým verneovkám s obrázky Kamila Lhotáka. Špatně namalovaná slepice vznikla podle námětu Miloše Macourka. Oslava fantazie, která tu vtipně válcuje sucharský realismus. Slepici originálně namaloval Zdenek Seydl. Divácky nejvděčnější kousek. Do lesíčka na čekanou je vlastně takovým animovaným videoklipem na lidovou píseň. Pod tuctovým názvem Pomsta se skrývá animovaný romantický horor o nešťastně zamilovaném mladíkovi a pomoci temných sil. Výtvarná stránka čerpá ze starých rytin. Metamorfeus je variace na antickou báji o Orfeovi a Eurydice a zároveň alegorie na sovětskou okupaci. Nijak skrytá, takže film putoval rovnou do trezoru. Animace ve stylu starověkých fresek byla sice pěkná, ale pro mne to stejně byl jediný slabší kousek z této kolekce. Jsouc na řece mlynář jeden využívá kramářskou píseň v podání Miloše Kopeckého a obrazy Evy Švankmajerové. Morytát o vysloužilci, kterého omylem zabijí vlastní rodiče, rozhodně patří k Brdečkovým nejlepším kouskům. Tříminutová Tvář si vystačí s černobílou kresbou jedné tváře, která nám stárne před očima, jak na ní přibývají vrásky. V jednoduchosti je krása. Horníkova růže je opět animací na motivy písně, v tomto případě ze 30. let. Ale tentokrát si nejsem jistý, že ta píseň za tu práci stála. Pohádka pro dospělé Třináctá komnata prince Měděnce byla posledním střípkem (došli jsme na cestě časem až do roku 1980). Láska žravého prince Měděnce a éterické princezny Bledule s vtipem a ironií uzavřela tento výběrový průlet částí kariéry všestranného mistra Jiřího Brdečky. Celkově velká spokojenost!

Ve velkém sále jsem usedl na projekci finsko-německé hořké komedie Druhá strana naděje. Zástupci sekce Horizonty, která bývá plná filmů oceněných na jiných festivalech. V tomto případě si za film odnesl Aki Kaurismäki cenu za nejlepší režii z letošního Berlinale. Film zpočátku sleduje dvě paralelní linie. V jedné obchodník s košilemi Wikström opustí ženu alkoholičku, prodá zásobu košil, jmění znásobí v kasinu a nakonec zakupuje nevýdělečnou helsinskou restauraci i s trojicí zaměstnanců. Syrský uprchlík Chaled po strastiplné cestě Evropou vylezl z lodě plné uhlí ve finském přístavu, osprchoval se a vyrazil se přihlásit na policii a požádat o azyl. Jejich cesty se samozřejmě časem protnou. Aki Kaurismäki má jasně rozpoznatelný rukopis. Používá staré lidi, auta, telefony, budovy, hudbu…, vystačí si s minimem dialogů, které nahrazují oblaka cigaretového dýmu. Mnohým připadá, že už se léta opakuje, ale jeho poslední film vzala na milost i většina těchto reptalů. Ve Varech film uvedla dvojice herců: Syřan Sherwan Haji a Iráčan Simon Hussein Al-Bazoon. Ti toho pro Kaurismäkiho film typicky mnoho neřekli, zato si přímo v sále zapálili (prý na protest proti protikuřáckému zákonu).

O pro můj pobyt ve Varech netypicky dlouhé pauze jsem se mimo jiné naobědval, odjel do stanového městečka, oholil se a zase se vrátil. A zamířil do Puppu na indický film Juze ze sekce Hlavní program – mimo soutěž. Svůj celovečerní debut přišel uvést režisér Miransha Naik. Indický stát Goa je nejmenším a nejvíce prosperujícím svazovým státem Indie. Ale ani tady nejsou jen turistická letoviska s krásnými plážemi. Ocitáme se na malé plantáži, které jako krutý otrokář vládne titulní Juze. Hlavním hrdinou filmu je ovšem dospívající Santosh, který udělá vše proto, aby se dostal z jeho područí a dosahu na cestě za svobodou (tedy prací v pobřežním letovisku). Nesmlouvavý pohled na odvrácenou tvář Indie, kterou nechce nikdo vidět. (Podle besedy s režisérem po filmu se snímek nejspíš ani nedostane do indických kin, cenzura měla velké problémy i s trailerem. Kromě festivalů tak autorovi na cestě k divákům nejspíš pomůže jedině internet.) Po projekci jsem v mobilu našel první esemesku, že v práci potřebují, abych v úterý udělal noční. Vše jde do háje.

Další program jsem tak trochu nechal osudu. Před kongresový sál si sednout nemířím. Buď zbude na film lístek v last minute pokladně, nebo půjdu k domu České televize na koncert Kláry Vytiskové s kapelou, tedy seskupení Klara & The Pop. Před last minute pokladnou se ovšem kdosi objevil, jestli někdo nechce lístek na Důležité je milovat, že má jeden navíc. Tak jsem si ho s díky vzal (a bylo po dalším koncertu). Mentor sekce První podání Denis Côté totiž nepřivezl jen svůj film, ale i jím vybraný snímek z koprodukce Francie, Itálie a Německa starý jako já. Před filmem mimo jiné vyprávěl, jak si se spolubydlícím na koleji chodili půjčovat filmy na VHS a jednoho večera si přinesli právě Důležité je milovat a Pasoliniho Teorému. Bylo to pro ně tak silným zážitkem, že o tom ještě dva dny vůbec nebyli schopni mluvit, a oběma to změnilo život. Z Côtého se stal filmař a ze spolubydlícího profesionální kameraman. Nejkonvenčnější film polského provokatéra Andrzeje Żuławského (třetí polský režisér, třetí Andrzej J) je o krásné herečce v podání Romy Schneiderové mezi dvěma muži. Jeden je její manžel a druhý zadlužený fotograf, který fotí cokoliv od bulváru po pornografii. Výsledkem je jakési extrémní melodrama, které mě tedy nijak zvlášť neuchvátilo (a život mi rozhodně nezmění). Nejlepší mi na něm tedy přišla zmiňovaná Romy Schneiderová.

Jdu si před Pupp vystát frontu na film, který jsem si chtěl včera ráno rezervovat, ale překlepl jsem se. A kupodivu zase přikráčel někdo, že má lístek navíc, a já byl zrovna nejblíž. Takže díky! Nebo už na mně ta SMS konverzace s mojí komandující byla tak vidět? (Jeden kolega má pásový opar, další kolegyně už má po operaci – prasklý žaludeční vřed, žádná legrace.) Německá herečka Diane Krugerová se po patnácti letech mezinárodní herecké kariéry poprvé objevila v německy mluveném filmu a odnesla si za svůj výkon cenu na nedávném MFF v Cannes. Takže mě německo-francouzská koprodukce Fatiha Akina Odnikud (Horizonty) rozhodně zajímala. Film se skládá ze tří odlišných částí: Rodina, Spravedlnost a Moře. Katja se vdala za Kurda Nuriho a měla s ním šestiletého synka Rocca. Jejich spokojený život v Hamburku skončil náhle. Před manželovou kanceláří vybuchla bomba a jak manžel, tak synek, byli na místě mrtví. Policie sice podezírá ledaskoho z otcových bývalých kumpánů, ale stopy nakonec vedou k páru mladých neonacistů. Ve druhé části tedy sledujeme soudní přelíčení, ve kterém Katja figuruje jako spolužalující i jako svědkyně. A jak je v pokrouceném světě paragrafů běžné, celý proces skončí osvobozujícím verdiktem. Takže přichází na řadu Katjin výlet do Řecka, kde se momentálně rekreuje propuštěný pár mladých nácků… Potomek tureckých přistěhovalců Fatih Akin v posledních letech trochu tápal, ale tohle je rozhodně jeho nejlepší film od Proti zdi, kterým si udělal jméno. V jednom z rozhovorů mimo jiné prozradil, že v první verzi scénáře byl hlavním hrdinou muž, a povoláním výpravčí. ;-) (Nechal jsem se ukecat, zítra končím a v úterý v 9:15 odjíždím domů, abych mohl být večer včas v práci. Do stanového městečka jsem šel pěšky, abych cestou trochu vychladl. L)

Pondělí 3. července

Ráno se ve velkém sále promítají Mizogučiho Povídky o bledé luně po dešti. Asijské poetické názvy jsou těžko přenositelné, takže prostě dodávám, že se nejedná o povídkový film, neprší v něm a po měsíci také nebylo ani památky. Film se odehrává v období občanských válek v 16. století. Dva venkované se na válce přes protesty svých manželek zkusí zbohatnout. A právě osudy manželek ukazují úspěch obou mužů v jiném světle. Film je těžké žánrově zařadit. Vypadá historicky realisticky, ale jsou v něm i prvky žánru fantasy. Kendži Mizoguči se tu ukazuje jako vyzrálý filmař, který suverénně ovládá možnosti filmové řeči. Jde o režisérův nejznámější film a ve Varech byla promítána jeho restaurovaná verze (v titulcích bylo i poděkování Martinu Scorsesemu za konzultace). A všechno si to sedlo, takže už předem píšu, že je to nejlepší film, který jsem na 52. ročníku MFF Karlovy Vary viděl.

Po další delší pauze mířím do Městského divadla na projekci nejstaršího filmu ve festivalovém programu. V sekci Návraty k pramenům se každoročně objevuje český němý film s živým hudebním doprovodem. Tentokrát to jsou Hříchy lásky Karla Lamače z roku 1929. Film uvedl generální ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant, což bylo z neznámých důvodů tlumočeno do angličtiny (aspoň znalé diváky neznalá tlumočnice pobavila Anny Ondráčkovou). Trojice živých hudebníků před sebou měla počítače a desítky metrů kabelů (asi nás nečeká klasika). V době němých filmů to filmaři měli jednodušší, takže třeba tady byli ve čtyřech hlavních rolích Čech, Italka, Němec a Francouz, a všechno fungovalo bez problémů. Zlaté české mezititulky řekly všechno za ně (a česky nerozumějící diváci v sále, byli-li tam jací, měli smůlu). Film líčí příběh venkovského herce, který přijal angažmá ve velkém městě. Tady pro něj mají jen herecké čurdy, zato z jeho manželky se pomalu stává obletovaná hvězda. A zájem o ni projevují nejen hlavní milovník, ale i ředitel divadla. A odstavený manžel propadá žárlivosti a v rámci přípravy na další roli se seznamuje s jedním kapsářem… Velmi dobré, ale už jsem tu viděl lepší němé klasiky.

V dalším programu jsem neměl jasno téměř do poslední chvíle. Logicky bych zamířil spíš do Národního domu na čínskou komedii V pohodě, protože se do sálu vejde asi čtyřikrát více diváků, ale nakonec jsem to někde u Thermalu otočil zpátky k malému divadlu Husovka vystát si hodinu ve frontě na jihokorejský film Veselé Vánoce, pane Mo. Ten patřil do desítky filmů v sekci Dny kritiků Variety, která je značně nepředvídatelná a dá se v ní narazit na skvělé filmy i naprostou nudu. První část filmu ukazuje životní rutinu stárnoucího holiče pana Mo. Ale jeho lékařská diagnóza je vážná, takže zavolá svému synovi, který žije ve vzdáleném Soulu, aby za ním přijel. Jeho syn je totiž vystudovaný filmař, ale nic netočí. Takže pan Mo napsal scénář a donutí svého syna, aby ho natočil. S panem Mo v hlavní roli, a režisérovou manželkou za kamerou. V další části tedy sledujeme tento tříčlenný filmový štáb natáčet celkem nesmyslně vypadající scény. Na konci je vánoční projekce pro zvané, kde se ukáže, že smutný klaun pan Mo měl slabost pro grotesku. Ale on se promítání neúčastní, protože už leží v nemocnici. Malý, neokázalý, jemně dojemný černobílý film s prvky komedie mě nezklamal, takže jsem si nakonec asi vybral dobře.

Člověk po letech ježdění na filmový festival má okruh filmařů, na jejichž nové filmy je zvědavý. Já v něm mám i pár dokumentaristů. Zatímco na Loznicův Austerlitz letos nedošlo, vydal jsem se aspoň do kongresového sálu na film Stockholm, má láska od Marka Cousinse ze sekce Jiný pohled. Ostatně jeden barevný film za den neuškodí. Lístek jsem celkem bez problémů získal v last minute pokladně. Severoirský filmař letos přivezl film s velmi matoucím názvem i nepříliš sedící synopsí. Někdo by mohl čekat další povídkový film od mnoha filmařů zasazený do příslušného velkoměsta. Jenže Cousins nám město představuje z pohledu Neneh Cherry. Ta byla známá zejména od konce 80. let po další desetiletí jako zpěvačka mixující hip hop s popem a jinými žánry. Ve Stockholmu se narodila a prožila zde většinu života. Město nám pak představuje z pohledu vystudované architektky. A jak tak pořád mluví, zdá se její komentář čím dál osobnější. Často oslovuje dva mrtvé muže jejího života. Svého otce, pocházejícího ze Sierry Leone, a švédského staříka Gunnara, kterého zabila při autonehodě. A když tak nebývale otevřeně hovoří o svých nočních můrách, je už celý titulní Stockholm maximálně budovami na pozadí. Neneh Cherry je většinu filmu v záběru a její komentář ustane až v závěru a je nahrazen titulky vkládanými do obrazu. Podle mne to konec filmu poněkud oslabilo. Ke konci nám Neneh i zazpívá, ale nenechte se mýlit, je zde hodně použité hudby: od Bennyho Anderssona (ABBA) až po Franze Berwalda. Mnoho diváků v průběhu projekce opouštělo sál. Nejspíš to byli ti, kdo netušili, co zač je Mark Cousins, a že se od něho dá očekávat cokoliv, jen ne konvenční film. Mně jeho dokumentární esej nad očekávání sedla a klidně ji označím za nejlepší film, co jsem od něj viděl. I když v tom zřejmě budu skoro sám.

Večer mě čekala poslední cesta do Městského divadla na poslední film Kendžiho Mizogučiho Ulice hanby z roku 1956. Aniž bych to původně zamýšlel, stal se pro mne film poslední karlovarskou projekcí 52. ročníku. Po pár výletech o mnoho staletí zpátky jsem se ocitl v příběhu velice aktuálním. Film se odehrává v jednom z nevěstinců v tokijské čtvrti Jošiwara v době, kdy vláda chystá zákon zakazující prostituci, což byla žhavá realita v době vzniku filmu. Skupinový portrét osazenstva tohoto podniku nám předkládá různé motivace těchto žen (jedna se třeba snaží uživit dítě a nemocného manžela, další hodlá mezi klienty najít bohatého manžela…). K současnému příběhu režisér zvolil civilní nasnímání a moderní hudbu. Několik měsíců po premiéře byl zákon proti prostituci opravdu přijat. Pět měsíců po premiéře zemřel Kendži Mizoguči na leukémii. Bylo mu 58 let.

Postskriptum

Můj plánovaný program na úterý 4. července byl následující: ráno německé drama Sakra, kluku!, nejstarší z ve Varech uváděných Mizogučiho filmů Osenina zkáza, trojice studentských filmů ze sekce První podání (slovensko-česká Atlantida, 2003, gruzínské Čekání na Anu a finské Po třídním srazu) a další dvě slovensko-české koprodukce Pátá loď a Richard Müller: Nepoznaný. Ve středu ráno bych ještě před odjezdem zašel nejspíš na Mizogučiho Ósackou elegii (pokud bych si to tedy do úterního rána nerozmyslel a nedal přednost slovensko-maďarsko-českému filmu Out). Oficiální ozvěny Varů probíhaly ve třech pražských a jednom brněnském kinosále od 8. do 16. července. Ani jeden z těchto dnů jsem neměl volno.

Takže o co jsem přišel? Když už jsem si z toho letos udělal festival archivního filmu, tak s nimi začnu. Kromě výše uvedených filmů jsem chtěl vidět i další Mizogučiho filmy, oba uváděné filmy ve Varech oceněného režiséra Kena Loache (Země a svoboda a Sladkých šestnáct let) a Ericeho Ducha úlu. Z nových dokumenty David Lynch: život v umění a Austerlitz, oba potenciálně zajímavé české filmy Křižáček a Absence blízkosti (možná i trojici půlhodinových filmů z FAMU: Jak blízko tomu jsem, 3. poločas a Černý dort), slovensko-českou Ninu (slovenská kinematografie mi aktuálně připadá v lepší kondici, než ta naše) a další desítku zajímavých titulů už jen abecedně: Happy End, Janička, Jejich nejlepší hodina a půl, Listopad, Oklamaný, Pěkně blbě, Píseň ze žuly, Přízrak, Western a Wind River. Soutěž prý letos byla silná, ale já na ni nějak neměl čas (jediný mnou výše jmenovaný Křižáček se hrál až ve druhé polovině festivalu). Na to všechno bych se buď musel nechat klonovat, nebo tam vydržet až do konce festivalu. No uvidím, třeba se mi nějaký z těch filmů ještě povede někde vidět…

Postpostskriptum

Nejlepšími filmy viděnými na 52. ročníku MFF KV pro mne byly Povídky o bledé luně po dešti, Představ si a Stopaři (plus krátký film Na červenou).

čtvrtek 6. dubna 2017

Febiofest 2017

Další rok, další Febiofest. Dovolenou jsem si naplánoval na čtyři dny od pátku do pondělí. Co během nich stihnu vidět, když budu každý den jezdit vlakem domů? Rozhodně ne Modrý samet, pro jehož uvedení jsem hlasoval v internetové anketě. Nejspíš jsem čekal, že to tak dopadne. :-/ Po chvíli jsem si vybral pět filmů (Můj život Cukety, Deník strojvůdce, Sing Street, Frantz a Poslední rodina). Každý z nich mohu stihnout jen jednou a jejich projekce se nepřekrývají. To je jednodušší než obvykle. Takže teď jen zaplnit mezery. Třeba v pátek nedávají žádný z těch pěti filmů. Po chvíli jsem si vybral filmy Magnus a Janis. Hmm, opravdu chci jet na dva dokumenty pojmenované křestním jménem sledovaného subjektu po sobě? Zkusím se mrknout, jestli tam není něco jiného. Takže nakonec prohrála Janis. A ze soboty na neděli je nejkratší noc v roce, takže chci v sobotu dojet domů o vlak dřív. Výsledky níže:

V pátek odpoledne začínám norským dokumentem Magnus. Je to portrét šachového velmistra Magnuse Carlsena. Šachy jsem hrával kdysi, když jsem chodil na základní školu, takže ne vyloženě téma pro mne. Filmový medailonek zázračného dítěte, které už ve třinácti letech značně zatápělo nejen Garrimu Kasparovovi, je ale přístupný i absolutním nešachistům. Jako kluk byl viditelně pomalejší, a než něco udělal, potřeboval si to promyslet. Tak před něj rodiče jednou rozložili šachy, a on našel svět, kterému rozumí. A ve zmiňovaných třinácti už dostal přezdívku „Mozart šachu“. Vrcholem filmu je boj o titul mistra světa, který se odehrával v listopadu 2013 v indickém Čennaí, i když dost dramatický byl už předcházející turnaj vyzyvatelů, který Magnus s notnou dávkou štěstí vyhrál. Indický mistr světa Višvanáthan Ánand byl domácí a všechno měl tedy jednodušší. Jenže ten turnaj je dlouhý a Magnus se po pár protrápených partiích vzpamatoval. Záběrů na hrací plochu ve filmu bylo vlastně až překvapivě málo, důležitější byly pro režiséra spíš pohledy na tváře šachistů, ze kterých divák pochopí vše podstatné. Happyendem zřejmě mělo být, že mladí Norové v současnosti v hojných počtech sedí nad šachovnicemi. Mně ovšem přišel nadějnějším záběr Magnuse s pár kamarády. Tedy první známka socializace samotářského outsidera, kolem kterého se do té doby točili jen rodiče a sestry.

Druhým pátečním filmem je pro mne americký film o dospívání jedné dívky Hořkých sedmnáct. Debutující režisérka s ním sbírá ceny v soutěžích prvních filmů. Sedmnáctiletá středoškolačka Nadine nerozdýchala, že její nejlepší (a vlastně jediná) kamarádka Krista začala chodit s jejím starším bratrem Darianem. Dala jí na výběr: buď brácha, nebo já – a zůstala sama. Její zájem sice testuje spolužák Erwin, ale Nadine by radši chodila s Nickem. Ten by sice o ni zájem měl, ale pouze na nezávazný sex, což zase nevyhovuje Nadine. Divák tak sleduje dívku, která se sice chová jako kráva, ale díky charizmatu a hereckému výkonu v době natáčení devatenáctileté Hailee Steinfeldové jí stejně fandí, byť třeba k tomu, aby konečně dostala rozum. Musím zmínit ještě Woodyho Harrelsona coby učitele, díky němuž všechny společné scény s Hailee jsou nejlepšími momenty filmu. Velmi dobrá byla i hudba, včetně výběru použitých písní. Není to tedy žádné veledílo, ale sympatický nezávislý film určitě.

V sobotu dopoledne začínám švýcarsko-německým dramatem Marija. Celovečerní režijní debut švýcarského herce Michaela Kocha se odehrává v Dortmundu a jeho okolí. Hlavní hrdinkou je mladá Ukrajinka, na začátku filmu vyhozená z práce coby hotelová uklízečka. Přesto dál sní o vlastním kadeřnickém salónu. V zemi, kde má jen kamarádku Olgu, se kterou tam přijela, to ovšem bude mít těžké. Téměř dokumentárně vypadající sonda do šedé ekonomiky ilegálních přistěhovalců, kde kromě němčiny zní i ukrajinština, turečtina a možná i další jazyky. Zaměstnavatelé to mají s ilegály jednoduché: stačí „Něco se ti nelíbí? Mám zavolat policii?“ a je po problémech. Pohled z druhé strany je samozřejmě trpčí. A nechat se vyhostit zpět do země zpustošené válkou samozřejmě nikdo nechce. Jak mám problém s politikou evropské unie a její propagací příjmu miliónů imigrantů z arabského světa, tak lidé z východu jsou mi přece jen kulturně bližší, nehledě na to, že i v Čechách pracují Ukrajinců spousty. Film má dobře promyšlený scénář, ale jeho největším trumfem je Margarita Breitkreizová v hlavní roli. Ač to jméno tak nevypadá, je to rodilá Ruska, ale od začátku tohoto století hraje pouze v německých filmech. Tento film na Febiofestu získal ocenění od hnutí Amnesty International jako nejlepší film s lidskoprávní tematikou. Sice nevím, jaký má takové ocenění význam, ale klidně ho tvůrcům přeji.

Nejlepším evropským animovaným filmem roku 2016 je švýcarsko-francouzský Můj život Cukety. Kromě mnoha dalších úspěchů to dotáhl i do nominací na Zlaté glóby a Oscary, což u francouzsky mluveného snímku s jednoduchou loutkovou animací znamenalo, že pravděpodobně bude lepší než vítězná americká konkurence. Celovečerní debut švýcarského režiséra Claudea Barrase je natočený podle francouzského románu Gillese Parise. Vypráví příběh devítiletého chlapce z jeho pohledu. Na začátku žije pouze s matkou, která tráví čas popíjením u televize. Při pouštění draka, na kterém má obrázek svého otce a z druhé strany kuřete (protože podle matky otec odešel do světa s nějakou pipkou), dojde k nehodě a chlapec slyšící na přezdívku Cuketa způsobí matčinu smrt. Tak se dostane do sirotčince, kde se seznamuje s jeho dalšími svěřenci. Tenhle je dítě feťáků, tamté dělal otec hnusné věci, a teď za to sedí ve vězení… Prostě taková klasika rodinného animovaného filmu. Cuketovým jediným „kamarádem“ zvenčí zůstává policista Raymond, který ho do sirotčince přivezl, uvnitř je dál osamělým outsiderem, což se začne měnit od chvíle, kdy do sirotčince dorazí nová dívka jménem Camille. Přes na první pohled depresivní téma ve filmu nechybí humor a dokonce i optimismus a dávka naděje na lepší budoucnost. Povedená je i hudba a velmi rozumná stopáž jen lehce přesahující hodinu. Má očekávání se naplnila.

Sobotní program uzavírám koprodukčním irsko-britsko-americkým filmem Sing Street. Režisér John Carney od filmu Once (2007) působí jako specialista na hudební romantické filmy. Tento se odehrává v 80. letech v jedné z okrajových čtvrtí Dublinu. Středoškolák Conor si kvůli finančním problémům své rodiny musí zvykat na levnější církevní škole, kde je za outsidera a je okamžitě po nástupu šikanován jinými žáky i učitelem. Jednou naproti škole zahlédne neznámou starší dívku. Osloví ji, ona mu řekne, že je modelka, načež se jí Conor okamžitě zeptá, zda by nechtěla hrát ve videoklipu jeho kapely. A jelikož to zaskočená kráska neodmítla, zbývá málo: založit kapelu a složit nějakou vlastní písničku. A jelikož se jeho nová škola jmenuje Synge Street Christian Brothers School, nepřekvapí, že se jeho kapela bude jmenovat Sing Street. Režisér dobře zužitkoval současné retro nálady, kdy si v rámci příběhu může střílet z hudební módy 80. let. Na druhé straně nezakrývá, že to v Irsku nebyly nijak optimistické časy, a nejčastějším happyendem bylo utéci z tohoto ostrova pryč. Výborné jsou původní písně složené pro fiktivní filmovou kapelu, ostatně dvě z nich napsal Glen Hansard. U mě v kategorii hudebních filmů či muzikálů o parník lepší než vychvalovaný La La Land.

Nedělní program jsem zahájil polským životopisným dramatem Poslední rodina. Film sleduje posledních 28 let života malíře Zdzisława Beksińského, tedy roky 1977 až 2005. Začíná v době, kdy se malířův syn Tomasz přestěhoval do vlastního bytu na tomtéž varšavském sídlišti. Zatímco otec žil v bytě se svou manželkou Zofií a jejich matkami a v klidu si maloval své obrazy, syn Tomasz pracoval jako diskžokej, rozhlasový moderátor a překladatel z angličtiny, ovšem trpěl řadou psychických problémů, z nichž nejnebezpečnějšími byly jeho sebevražedné sklony. Jelikož tento sídlištní film má všeho všudy šest důležitých postav (a pět z nich jsem vyjmenoval výše), je rodina v názvu na svém místě, ovšem proč je tam to slovo poslední jsem nějak nepochopil. Film proměnil čtyři z deseti nominací na polské filmové ceny, a sice pro nejlepšího herce i herečku, za scénář a pro celovečerně debutujícího režiséra Jana P. Matuszyńského jako pro objev roku. Navzdory tomu mne film nijak zvlášť neoslovil. O dotyčném malíři jsem nikdy předtím neslyšel (tedy jsem byl alespoň překvapen brutálním koncem), slabošský syn sice dával rodičům zabrat, ale ani jeho problémy se sexem mě moc nezajímaly, natož zbytek. Vlastně ano, byl totiž i přeživším účastníkem pádu dopravního letadla, což tedy byla rozhodně scéna, která z tohoto sídlištního snímku docela vyčnívala. Ale kromě přesvědčivých herců bych vyzdvihl alespoň precizní práci kameramana. Beksińského pozoruhodné obrazy přitom ve filmu nebyly moc vidět, byly spíše jen nepříliš obvyklou bytovou dekorací. Film bude v květnu uveden do českých kin.

Jako nádražák jsem si nemohl nechat ujít srbskou (v koprodukci s Chorvatskem natočenou) černou komedii Deník strojvůdce. Ilija je strojvůdce, stejně jako byl jeho otec i děda. Některá povolání se prostě dědí. A je zdejším rekordmanem v počtu usmrcených osob. Tuhle si před vlak lehne sebevrah, tamhle si nepozorný blb zkracuje cestu po kolejích, jinde zase kdosi uvázne na přejezdu s autem… Než vlak zastaví, už je pozdě. Profese strojvůdce je tu prostě prezentována jako povolání, u kterého je téměř nevyhnutelné, že dříve nebo později bude mít na svědomí lidi proměněné v mrtvoly (mrzáci se tu radši nezmiňují). Jednoho dne se Ilijovi před vlak postaví desetiletý Sima, který utekl ze sirotčince. Ale jako sebevrah amatér si stoupl na rovný přehledný úsek a Ilija stihl vlak zastavit pár metrů před chlapcem. Ilija vezme Simu domů, nechá ho u sebe přespat a nakonec ho adoptuje. Když Sima dospěje, má sice výslovně zakázánu profesi strojvůdce, ale nakonec si ji stejně prosadí. Rodinné postižení se zřejmě přenáší i na adoptivní děti. Ale po měsících ježdění na mašině stále nikoho nepřejel, a začíná při čekání na prvního mrtvého trpět psychickými problémy. Nezbývá, než aby Ilija vzal situaci do vlastních rukou… Lazar Ristovski v hlavní roli je jako obvykle výborný a bavil jsem se dobře. Větu „Člověk může být šťastný, i když pracuje na železnici,“ bych si měl někam zapsat. Třeba sem. Film hned následující týden vstoupil do české kinodistribuce.

Česká stopa se dala najít nejen v koprodukci rakouského dramatu Doma je tady. Jde o scenáristický a režijní debut Terezy Kotykové, která je potomkem českých rodičů. Odehrává se v Innsbrucku v rodině českých přistěhovalců (matka, starší dcera, mladší syn). Matku hraje Petra Bučková, která na své filmové děti mluví běžně česky. Dcera je hlavní postavou filmu a je uzavřená, málomluvná, a když už promluví, tak v němčině, a poznámky a úvahy si zapisuje v angličtině. Do jaké míry to byl tvůrčí záměr, a do jaké to vyplynulo z faktu, že do hlavní role režisérka obsadila švédskou herečku Annu Åströmovou, netuším. Ostatně její mužský protějšek představuje Stipe Erceg, který se pro změnu narodil ve Splitu a do Rakouska s rodiči emigroval jako čtyřletý. Opět netuším, zda jde o náhodu nebo záměr. Naše dívka Hannah se totiž nudí a tak se jednoho dne vloupe do luxusního domu bohatého manažera Maxe, do domu pečlivě uklizeného, uspořádaného, moderního, zkrátka do klinicky studeného sídla, které působí dojmem, jako by tu snad ani nikdo nežil. A chodí sem opakovaně, přemisťuje v bytě předměty a takto komunikuje s jeho obyvatelem. A on reaguje. Zajímavý nápad, ale za tu hodinu a čtvrt z něj vlastně nic moc nevyplynulo. Mnohé mé nejasnosti mohla rozptýlit diskuze s tvůrci, kterých s filmem přijelo rovnou deset (režisérka ovšem odmítla mluvit česky). Ale pospíchal jsem na vlak, takže jsem se nedozvěděl nic. Poznámka na okraj: když už jsem výše zmínil film Once a Glena Hansarda, musím dodat, že hudbu k tomuto filmu složila Markéta Irglová.

V pondělí odpoledne jsem zašel na finský koprodukční hudební dokument Monstrózní Lordi. Film začíná dětskými kresbami plnými různých příšer a sem tam nějakého Supermana. Hlavním protagonistou dokumentu je totiž Mr. Lordi (asi bych měl dodat, že se to čte „lordy“). Zpěvák, skladatel a vůdčí postava finské metalové skupiny Lordi. Tato kapela v roce 2006 vyhrála Eurovision, odehrála legendární koncert na jednom z helsinských náměstí a v domovském Rovaniemi po nich bylo přejmenováno jedno náměstí. Dokument ovšem začíná o pět let později, a po kapele ve Finsku doslova ani neštěkne pes. Kapela má dluhy v řádu několika set tisíců eur a vydavatel na posledních dvou albech prodělal dalších třicet tisíc. A tak na sebe Mr. Lordi zkouší přitáhnout pozornost v další lokální televizní soutěži. Sice ji nevyhrál, ale aspoň uspořádal koncert v Rovaniemi na svém náměstí. Že TV show nebyla správný krok, pochopil hned v následujícím roce, kdy doma ve Finsku Lordi odehráli jediný koncert, a to ještě v Santově jeskyni v Santově parku kousek severně od Rovaniemi jako soukromou akci „pro nějaký zmrdy z ruských cestovek“. Pak přijde náhlé úmrtí bubeníka, přijetí nového, jeho vyhození po pouhých třech měsících (zřejmě byl pro kapelu moc „happy“) a odchod klávesačky Awy z osobních důvodů. Bývalého spolužáka, který byl dosavadním vydavatelem kapely, nadnárodní společnost vyhodila. Jeden by to pomalu zabalil, ale Mr. Lordi si usmyslel, že nové album nemůže nahrát v Helsinkách, ale s producentem Michaelem Wagenerem v Nashville. A světe div se, firma mu to schválila. Takže s dalším bubeníkem a novou klávesačkou nahráli album, vydali ho a vyrazili na evropské turné, které bylo natolik úspěšné, že z něj kapela splatila všechny dluhy (v rychlém sestřihu bylo i pár vteřin z festivalu ve Vizovicích). To byl jen velmi zestručněný obsah a po této stránce je časosběrnou metodou několik let natáčený dokument dramatičtější než mnohé fikční filmy. Jenže je tu jeden problém. Mr. Lordi trval na utajení identity své i ostatních členů Lordi. Takže pokud nejsou ve svých monstrózních koncertních kostýmech, jsou snímáni buď zezadu, nebo je v záběru jen trup a nahoře končí plnovousem, případně má na hlavě naraženou kšiltovku a mírně předkloněnou hlavu. Rodiče o svém synovi hovořili jako o Tomim, což je zřejmě jediná výjimka, která prošla. A vůbec to není jednoduché. Třeba ještě před posledním koncertem do kostýmu oblečená klávesačka Awa říká na kameru, že Tomimu slíbila, že bude tajit svoji totožnost. Po koncertě už ovšem přestala být členkou Lordi, takže je na ni normální čelní záběr a sám Mr. Lordi o ní od té doby mluví jako o Leeně. Každopádně bez záběrů do obličeje si divák se sledovanými subjekty horko těžko utvoří nějaký vztah, takže je to asi dokument pouze pro fanoušky kapely. Za sebe dodávám, že na mne šaškárny typu Lordi, Gwar, Slipknot, Ghost, Dymytry a dalších nezabírají. Buď mne zaujme hudba, ale jen kvůli show v maskách bych asi žádnou kapelu neobdivoval. Ale dokument o těchto metalových monstrech z Laponska ve mně vzbudil zájem, takže si právě jedno jejich album ze zvědavosti pouštím. Ano, to z Nashville. A nezní špatně.

Posledním filmem se pro mne stalo francouzsko-německé romantické drama Frantz. Film, který na mne působil divně, už když jsem si o něm četl. Po jeho zhlédnutí si nepřipadám o nic chytřejší. Renomovaný francouzský scenárista a režisér François Ozon totiž tentokrát natočil remake amerického filmu Muž, kterého jsem zabil z roku 1932. A to převážně opět černobíle. Původní film jsem neviděl, takže nemohu posoudit, nakolik věrná nová verze je. Viditelným posunem je obsazení rolí Němců německými herci a Francouzů francouzskými s dialogy v jazycích podle logiky příběhu. Dvě hlavní postavy mluví plynně oběma jazyky, první půlka filmu se odehrává v Německu a druhá ve Francii. V roce 1919 do Německa přijíždí mladý Francouz Adrien a pokládá kytice na hrob ve válce padlého Frantze. Seznámí se Frantzovými rodiči i jeho snoubenkou Annou. Té nakonec vypoví své temné tajemství, totiž že nebyl Frantzovým přítelem z předválečných let, ale že právě on ho ve válce zabil. A odjede domů. Pak se za ním vypraví Anna do Francie, aby mu odpustila. Pokud vám to připadá jako mně pěkně za vlasy přitažená historka, tak asi také budete tápat, proč právě tohle Ozon točil znovu. V opačném případě mi to klidně vysvětlete. Těžko zpochybnitelnými plusy zůstávají aspoň herecké výkony ústředního páru, převážně černobílá kamera a hudba.


Podtrženo, sečteno: pár filmů mi přišlo slabších, než jsem čekal, ale nic průměrného, natož horšího jsem si nevybral. A když srovnám nesrovnatelné a umístím na stupně vítězů tři filmy, které mi připadaly nejlepší (1. Můj život Cukety, 2. Sing Street, 3. Marija), vyjde mi, že jsem mohl do Prahy jet jen v sobotu a tři dny ušetřit. ;-)

úterý 28. března 2017

Koncertní začátek roku 2017

V zimě se u nás konala spousta koncertů. Já jsem si vybral tři. Dojmy z nich jsou doprovozeny koncertními setlisty a odkazy na videa na nich nahraná (ne mnou, já si podobnými kousky živé zážitky nekazím). Sice tyhle nahrávky z mobilu mají nízkou obrazovou a příšernou zvukovou kvalitu, ale je z nich vidět, jak to tam onoho večera opravdu vypadalo.

V pondělí 6. února se v pražském Foru Karlín konal koncert Dream Theater. Už jsem ztratil přehled, kolikrát jsem je viděl, nejlevnější vstupné za 990 Kč, zkrátka jsem si říkal, že letos zase jednou vynechám. Jenže letos je to 25 let, co vyšlo průlomové album kapely Images and Words, a ta předem avizovala, že ho přehraje celé. A co si budu namlouvat, kdyby se mi do rukou před skoro čtvrtstoletím nedostalo právě toto album, pravděpodobně bych dodnes poslouchal výrazně jinou muziku. Takže jsem svou účast přehodnotil. Ve slušně zaplněném sále vše vypuklo ve 20:13 za zvuků skladby The Colonel od jakýchsi Two Steps from Hell. Tuto volbu jsem moc nepochopil, ale čert vem dvě a půl minuty dlouhé intro. Pak už nastoupila kapela a spustila The Dark Eternal Night, což je pěkná šupa na začátek. V první části koncertu mě potěšila instrumentálka Hell’s Kitchen. Zazněly i dvě písně z posledního alba The Astonishing, které zatím zůstává jediným počinem kapely, které si nejspíš neplánuji zařadit do sbírky. Zatímco The Gift of Music je zřejmě nejlepším dílkem nesmyslně dlouhého koncepčního alba, následující Our New World kromě kytarového sóla nenabízí moc zajímavého. Jako zbytek alba. L A hned nato následovalo sólo na baskytaru v podání Johna Myunga. Ten si pro tento účel zvolil jazzovou kompozici Jaca Pastoria Portrait of Tracy, což bylo pro mne natolik mimo, že to zřejmě nejsem schopen docenit (ale opět šlo jen o asi dvě a půl minuty). V následující As I Am se nás kytarista John Petrucci rozhodl trochu probrat zakomponováním kusu Metalliky, což jen dokazuje, jak blízko k ní před pár lety jeho riffy měly. Po další skladbě (ve 21:15) kapela odchází a dává si osmnáctiminutovou přestávku. Pak konečně začalo to, kvůli čemu jsem do Prahy přijel. Celé album Images and Words zaznělo ve stejném pořadí písní jako na desce, následované třiadvacetiminutovou skladbou A Change of Seasons v úloze přídavku. Koncert skončil ve 23:15. Dojmy byly pozitivní, ale nějaké ty mouchy bych přece jen měl zmínit. Nijak mi nevadila jednoduchá scéna bez projekcí a světelných efektů, za tuhle kapelu vždycky nejlépe mluvila hudba. Jenže nazvučení nebylo úplně přesvědčivé. A nebylo to halou, už jsem v ní zažil lepší zvuk. Na bubeníka Mikea Manginiho už jsem si asi zvykl, ale jeho sólo v Metropolis Pt. 1: The Miracle and the Sleeper bych notně zkrátil, pokud bych ho radši nevypustil celé. Takže vlastně asi ne, Portnoy mi za těmi škopky pořád chybí.



Přesně po týdnu, v pondělí 13. února opět v Praze, jen tentokrát ve smíchovském MeetFactory. A způsobil to Glenn Hughes. S hard rockem to moc nepřeháním. Mám doma něco od Deep Purple, Nazareth či Uriah Heep, ale s novými kapelami si většinou ani nezačínám. Výjimkou potvrzující toto pravidlo jsou Black Country Communion, jejichž diskografii mám doma kompletní. A odtud už je přímá cesta k tomu, že jsem se vydal na koncert baskytaristy a zpěváka Glenna Hughese. Jen jsem si říkal, že ten sál je dost velký a Glenn u nás není zrovna za hvězdu, takže bude nejspíš poloprázdný a já v něm nejmladší. V obou předpokladech jsem se naštěstí dost výrazně zmýlil. Čas od 20:05 do 20:40 ovšem patřil mladé anglické kapele Stone Broken. Čtveřice na sebe upozorňuje razantní bubenicí a hraje hutný a energický hard rock. Čímž nám bylo jasně naznačeno, v jakém duchu se ponese celý večer (protože Glenn toho má v repertoáru dost od blues přes funk až k Black Sabbath). V přestávce jsem se zašel podívat k jejich stánku, ale ne, všechno špatně. Mladá, začínající kapela by měla chtít dostat svou muziku do co nejvíce uší a obléci co nejvíc lidí do svých triček. Což znamená nastavit ceny o nějakou tu stokorunu níž. Dnešní hudební scéna je tak přesycená, že jinak se jim to téměř jistě nepodaří. Za týden po koncertě už si na ně většina účastníků nevzpomene. Jako já. V Los Angeles žijící Angličan Glenn Hughes se svou dánsko-švédskou doprovodnou kapelou (kytara, bicí a hammondy) nastoupil ve 21:15 s písní Flow, což je podle mne nejlepší volba pro otvírák z aktuálního Glennova alba Resonate. Pak už následovala projížďka historií včetně písní napsaných a nahraných v rámci skupin Trapeze, Deep Purple a Black Country Communion a projektu Hughes/Thrall. Glenn si vysloužil přezdívku „The Voice of Rock“ (hlas rocku) a jeho hlas je v nejlepší formě i v pětašedesáti. Klobouk dolů, obzvlášť když si připomenu, kde jsou hlasově někteří podobně letití zpěváci (a nemusíme chodit daleko, stačí se porozhlédnout u bývalých i současných členů Deep Purple). A to po pár písních vytáhl z kapsy kapesník a omlouval se za něj, že je nachlazený. To už je skoro nepochopitelné. A když si v písni Gettin‘ Tighter vystřihl krátké baskytarové sólo, ihned jsem si vzpomněl na rozpaky z téhož u Johna Myunga před týdnem. Glenn Hughes prostě není jen fenomenální zpěvák, ale i velmi zručný baskytarista. Přiznávám, že píseň Medusa znám od Black Country Communion, a ani jsem netušil, že už ji kdysi nahrál s Trapeze. Natož že jde o první píseň, kterou Glenn napsal (v sedmnácti letech). Taktéž zajímavé byly okolnosti vzniku hitu You Keep on Moving. Ten napsal společně s Davidem Coverdalem, když byli oba úplně čerství v Deep Purple. Nikdo té písni ovšem nevěřil, takže se nakonec dostala až na třetí album, které v ní nahráli. A Glenn ji považuje za snadnou na zpívání (já už ji slyšel v podání několika zpěváků, u kterých to tak neznělo)! Po přídavcích Heavy a Burn koncert končí ve 23 hodin. Podtrženo, sečteno: perfektní zvuk, parádní výkon všech muzikantů a přátelská atmosféra. Rozhodně už v první půlce února žhavý kandidát na titul koncert roku. A možná se hned letos na podzim Glenn do Prahy vrátí s Black Country Communion.



V neděli 5. března jsem před dvacátou hodinou dorazil do pražského Rock Café na koncert Blues Pills. Švédští věrozvěsti psychedelického bluesrocku z přelomu 60. a 70. let minulého století nepatří mezi žádné hvězdy, takže tento menší klubík odpovídal očekávané návštěvě. Ale aspoň všichni v sále věděli, proč a na koho přišli. Sice na sebe nechali chvíli čekat, ale ve 20:27 se objevili na scéně, a kupodivu jich bylo o jednoho více, než jsem čekal. Ke známé čtveřici totiž naživo přibyl pátý člen střídající podle potřeby druhou kytaru a hammondy. A začali rovnou titulní písní loňského alba Lady in Gold. Zpěvačka Elin Larsson je pěvecky suverénní a na pódiu je to živel, který je v neustálém pohybu. To je výrazná změna k lepšímu od května 2014, kdy jsem je viděl poprvé, a působila na mě trochu zakřiknutě. Druhým nejdůležitějším elementem v kapele je fenomenální francouzský kytarista Dorian Sorriaux. Připomínám, že do kapely nastoupil jako šestnáctiletý kluk (teď mu tedy bude tak o pět let víc). Stojí si tam klidně na pódiu, vypadá uvolněně a tváří se, že není nic jednoduššího, než hrát takovouto muziku. Což neplatí jen pro sólo, které vystřihl v písni Ain’t No Change, ale pro celou délku koncertu. Rytmická dvojice v tomto srovnání neobstojí, ale bez nich by to přece jen nebylo ono. ;-) Směs písní z obou alb (plus jediná švédsky zpívaná píseň Bliss z jejich prvního EP) byla dobře poskládaná a v podobě prvního přídavku doplněná o notoricky známou píseň Somebody to Love od Jefferson Airplane, která do toho parádně sedla. Z písní, které jsem čekal, chyběla snad jen Gypsy (že by se kapela dozvěděla, že Češi jsou rasisté?). A závěrečná Gone So Long by bez těch hammondů opravdu nevyzněla. Ve 21:50 je konec a můžeme jít spokojeně domů. Až při důkladnějším pohledu na seznam zahraných písní jsem si všiml, že hned pět z nich (Black Smoke, Bliss, Little Sun, Astralplane a Devil Man) pochází z úplných začátků kapely a bylo nahráno a v podobě EP či singlu vydáno už v roce 2012. Takže kapela evidentně věří, že do hudebního světa vykročila správnou nohou. Na závěr ještě nezbytné informace, aby bylo vidět, jak byly tyhle zimní koncerty na jedno brdo: i Elin byla nachlazená (což mi díky jejímu nasazení opět vůbec nevadilo, a skoro se mi tomu nechtělo věřit) a ani tady nebyl zvuk zrovna perfektní. Vida, přece jen jsem se dokázal vyvarovat přirovnáváním k interpretům z doby před půl stoletím. A pak, že to nejde.