čtvrtek 19. ledna 2017

Ohlédnutí za rokem 2016

Šest
Ohlédnutí za rokem 2016. Jaký byl? Rok olympijských her v Riu i 600. výročí narození Karla IV. Od něj bych mohl začít. Navštívil jsem státní hrad Křivoklát, na počest našeho nejvýznamnějšího krále zkonzumoval šest lahví bílého vína Sanctus Victoria z produkce Templářských sklepů a zhlédl filmy Noc na Karlštejně (znovu po letech) a Hlas pro římského krále. Platby stokorunovou bankovkou jsem ovšem nepočítal. ;-)

Letní olympijské hry v Riu mi sebraly veškerý volný čas v první polovině srpna, pouze na závěrečné dva dny jsem vypadl za trochou hudby do Moravského Krumlova. A pak jsem samozřejmě české úspěchy doháněl doma ze záznamu. Jak byli někde ve hře Češi, snažil jsem se koukat (pokud jsem zrovna nebyl v práci). Snad jen golf jsem z časových důvodů vypustil. Takže jsem viděl i celá olympijská vystoupení sportovců, jejichž výkon byl tak krátký, že se dal snadno přehlédnout (Jaromír Ježek, Jiří Beran, Alexander Choupenitch, Adéla Hanzlíčková). Lukáše Krpálka jsem po příchodu z práce viděl pouze v posledních dvou zápasech (a předchozí následně hledal v archivu na internetu). Nejvíce času mi nejspíš zabral tenis. Hry poznamenané nesmyslnou politikou sportovních svazů (aféra Sáblíková), nezájmem řady sportovců ze světové špičky (golf, tenis) a polovičatým antidopingovým zákazem účasti některých ruských sportovců v některých disciplínách předváděly, že tu jde v první řadě o peníze a moc, sport už je zcela na vedlejší koleji. Ani sportovní přenosy ČT plné „expertů“ to moc nevylepšovaly. Zbytek televizního sportovního času už mi zabíral jen biatlon a občas ženský tenis.



Můj jediný celodenní výlet na kole
Teď už od televize k mému vlastnímu sportování. Na kole jsem tentokrát neměl ani žádnou domácí dovolenou, takže jsem jezdil pouze na pár hodin odpoledne po okolí Jičína. A to ještě bylo všude tolik silničních uzavírek, že jsem mnohokrát nevěděl, kudy by se to dalo objet aspoň po různých polních či lesních cestách. Celodenní projížďku jsem si udělal jen jednu. Konečná bilance tedy znamená 1610 ujetých kilometrů. A myslím, že to bylo tak, že mi v roce s 16 na konci stačilo, že jsem se dostal k číslu s 16 na začátku, a pak už jsem se na ježdění v podzimních plískanicích vykašlal. Přitom jsem do kola investoval dost peněz (kompletní výměna obou brzd, kazety, řetězu, lanek a bovdenů, servis přední vidlice, nábojů a středu…). S běháním to vypadalo mnohem lépe. Jednak jsem místo v dubnu začal už koncem března, a také bylo na jaře zřejmě lepší počasí. Pak ovšem přišel olympijský výpadek přes půlku srpna a brzký podzimní konec. Zatímco předchozí rok jsem víceméně pravidelně běhal až do půlky listopadu, v roce 2016 mi to vydrželo jen do konce září. Dvakrát jsem ještě vyrazil v říjnu a úplně naposledy 1. listopadu. Ale i tak to znamená, že jsem se proběhl šestačtyřicetkrát, což je nárůst o čtveřici výběhů. A navíc jsem si poprvé v životě i zazávodil. Běžně se proběhnu jen asi na půl hodiny. Jsem si jist, že 10 km v kuse jsem nikdy neběžel. Vydržím to? Toť otázka. Abych si ji zodpověděl, přihlásil jsem se do druhého ročníku závodu City Run Jičín a 28. května v 18:15 jsem s pár stovkami dalších vyběhl. Běželo se chvíli po pořádném lijáku, ale už jen za drobného deště. Na asfaltu to trochu klouzalo a z dalších stezek jsem měl bláto až na zádech. Optimisticky jsem doufal v čas kolem jedné hodiny, 51 minut a 15,6 sekundy naměřených v cíli mě docela překvapilo. Zřejmě můj předpoklad, že má obvyklá běžecká trasa je zhruba pětikilometrová, není zrovna přesný. Ale přeměřit jsem si ji nevyrazil. Na začátku a konci roku ještě dvacítka hodinových lekcí spinningu, coby má jediná zimní sportovní aktivita. Jako divák jsem ještě zavítal na trať 11. ročníku Jičínské 50 a jičínskou zastávku cyklokrosového Toi Toi Cupu.


Filmovou úrodu roku už jsem shrnul, totéž platí pro výběr nejlepších přečtených knih a navštívené koncerty a další hudební akce jsem okomentoval dvakrát tady a tady. Zbývá se tedy už jen zmínit o zbytku hudební úrody. Tu stále konzumuji převážně streamováním z Google Play. Rok 2016 bych klidně mohl označit za rok thrash metalu. Skoro všichni, kdo v žánru něco znamenají, vydali nové album. Snad jen Kreator a OverKill si vydavatelé nechali na začátek dalšího roku. Osobně z této přebohaté úrody nejvýše hodnotím alba Megadeth: Dystopia a Death Angel: The Evil Divide. Ale třeba bezejmenná novinka Flotsam and Jetsam tam k poslechu není. Další mnou oblíbená spousta hudby znamená kapely se zpěvačkami. Tady určitě vede Tarja, která zvládla vydat rovnou dvě alba. Kromě ní jsem dost poslouchal i novinky, které vydaly skupiny Epica, Delain a Blues Pills. Líbí se mi ovšem i novinka The Rolling Stones: Blue & Lonesome, možná i protože jsem od nich takovéto album nečekal. A když je dost času, je tam spousta dlouhých živáků či výběrů. Například alba z pozůstalosti vydavatelství Noise Records (Helloween, Kamelot, Kreator, Grave Digger, Running Wild, Skyclad, Sinner, Tankard). Tenhle text vzniká za zvuku živáku Dirkschneider: Live – Back to the Roots. A samozřejmě si nepouštím jen metal, často mám náladu na něco úplně jiného.

Nových alba si už moc nekupuji. Část z těch výjimek se pojí s aktuálně navštívenými koncerty – Arakain: Arakadabra, Arakain / Dymytry: Live 2016, Sebastien: Dark Chambers of Déjà Vu, Helloween: My God-Given Right, Avantasia: Ghostlights, Ignite: A War Against You, Serenity: Codex Atlanticus a částečně Phantasma: The Deviant Hearts. Z dalších novinek to jsou už výše jmenované Tarja: The Shadow Self a Delain: Moonbathers. Pak už je to jen několik pár let starších alb – Cynic: Kindly Bent to Free Us, OverKill: White Devil Armory, The Scintilla Project: The Hybrid a Deep Purple: Now What?! Zbývá už jen pár nahrávek ze začátku století – Engine: Superholic a Avantasia: The Metal Opera Part I & II. Hudební DVD mi přibylo jedno, kompilaci Masters of Rock 15‘ jsem vyhrál v soutěži magazínu Spark. Trojice koncertů na Blu-ray discích je pak čistě progresivní – Dream Theater: Breaking the Fourth Wall, Flying Colors: Second Flight a Rush: Time Machine 2011. Samá vysoká kvalita.


Teď už vyhlížím, co mi přinese rok 2017.

úterý 10. ledna 2017

5 nejlepších knih roku 2016

Pět nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2016 s komentářem. Tentokrát bez pořadí, protože se mi nechce rozházet tu jednu trilogii a pomyslný žebříček zakončit jejím prostředním dílem.

Stephen King: Pan Mercedes

Vše začíná v noci z 9. na 10. dubna 2009, kdy se před Městským centrem táhne dlouhá fronta, protože ráno má otevřít burza práce, která slibuje tisíc pracovních míst. Před pátou hodinou ráno se sem přiřítí ukradený Mercedes SL500, projede největší tlačenicí a zmizí. Za ním zůstane ležet osm mrtvých a množství těžce zraněných. Auto se za pár hodin najde, po pachateli ani stopa.
Po roce dostane Bill Hodges, který případ vyšetřoval, dopis podepsaný „Mercedesovým vrahem“. Teď už je ovšem detektivem ve výslužbě, přesto se rozhodne nepředat důkaz policii a pustit se po stopě na vlastní triko. Mezitím Brady Hartsfield začíná plánovat velký útok v hale Mingo, kde má vystoupit populární chlapecká kapela ’Round Here. Ideální příležitost poslat na onen svět desítky, možná dokonce stovky, pištících puberťaček. Závod detektiva ve výslužbě s časem začíná.
Stephen King nám předložil výborně napsaný kriminální thriller s dobře vymyšlenými postavami. Magor Brady je sice možná až zbytečně moc velký úchyl, ale to k žánru tak nějak patří. Rozhodně není problém se do toho začíst a ke konci už je těžké se od čtení odtrhnout.

Stephen King: Právo nálezce

V roce 1978 byl zavražděn spisovatel John Rothstein a z jeho domu zmizela veškerá hotovost i rukopisy. Na začátku roku 2010 najde třináctiletý školák Pete Saubers kufr zakopaný v parku. Uvnitř jsou naskládané obálky s hotovostí a jakési zápisníky plné rukopisů. Peníze by se určitě hodily, zvlášť teď, když je jeho otec, loni zraněný Mercedesovým vrahem, bez práce…
Roky běží, rodině Saubersových se náhle daří lépe, z Petea je středoškolák a nalezená hotovost dochází. V roce 2014 je z vězení propuštěn Morris Bellamy, který sice neseděl za vraždu slavného spisovatele a obou svých tehdejších parťáků, ale přece jen přišel o 35 let života na svobodě. Ještěže ví, kde má zakopané peníze a hlavně rukopisy Johna Rothsteina včetně minimálně jednoho nikdy nevydaného románu. A rozhodně nemá rád nepříjemná překvapení. Pete Saubers bude zanedlouho v úzkých a nezbude než do akce trochu kostrbatě dostat detektiva ve výslužbě Billa Hodgese.
Román sice laťku nastavenou prvním dílem nevyrovnal, ale za přečtení opět určitě stojí.

Stephen King: Konec hlídky

V lednu 2016 se objeví podivný příběh sebevraždy ženy těžce zraněné kdysi před Městským centrem Mercedesovým vrahem. Bývalý parťák o tom dá pro jistotu vědět i Billu Hodgesovi, kterému na případu něco nehraje. A začne vlastní vyšetřování dost včas, aby byl připraven na nemožné. Příběh navazuje na román Pan Mercedes natolik těsně, že k jeho ději už nemohu nic ani naznačit, aniž bych musel vyzradit konec první knihy. Ale velmi brzy opouští oblast reality a vydává se vstříc žánru, který autora proslavil. Včetně typického finále na opuštěné chatě uprostřed sněhové vánice.
Neznám jinou trilogii, kde by třetí díl navazoval na první těsněji než ten prostřední. Stejně tak neznám jinou trilogii, kde by po dvou kriminálních thrillerech následoval horor. Tentokrát autor nepotřeboval skoro žádný úvod, protože skoro všechny postavy známe už z Pana Mercedesa, takže se to rozjede docela brzy a pak už jen děj nabírá otáčky. A z prostředního dílu zpětně dělá jen na odpověď na otázku, co dělaly postavy XY během uplynulých šesti let.

Jurij Andruchovyč: Moskoviáda

Tenhle román sice vypadá na „vysokou literaturu“, což se pozná třeba podle hnusné obálky, ale vlastně nemá tak daleko k tomu, co běžně čtu. Ukrajinský básník a prozaik zasadil svůj druhý román do Moskvy. Pokud z této kombinace čekáte něco výbušného, tak upozorňuji, že knihu napsal na začátku roku 1992. To ještě samostatné Ukrajině nebyl ani rok. A paralely k rozpadu Sovětského svazu se tu dají také vysledovat. Hlavní hrdina své vyprávění ovšem adresuje jedinému příjemci – ukrajinskému králi Olelku Druhému. Což říká mnohé o vztahu děje k realitě. Příběh jedné deštivé květnové soboty na začátku 90. let v životě ukrajinského básníka jménem Otto von F. nás ovšem zavádí do značně apokalyptické verze Moskvy. Sestup hrdiny probíhá na všech úrovních. Takže se probouzí v sedmém patře ubytovny, odkud s kumpány přesídlí do horního podlaží vyhlášené moskevské hospody (ovšem s sebou si musejí vzít vlastní půllitry, protože v hroutícím se impériu momentálně panuje jejich nedostatek), pokračuje do přízemního bufetu a pak zamíří do obchodu Dětský svět (kde se ovšem zrovna dají koupit pouze papíroví holubi), kde začne jeho sestup do podsvětí. Bloudění podzemními chodbami ho vyplivne přímo na trasu metra, a to nejen ledajakého, ale na tajnou vládní linku. A i odsud se dá pokračovat ještě hlouběji, až na tajný sněm neživých ruských politiků, kteří chtějí znovu ovládnout svět. V karnevalovém finále zkrátka čekají větší hrůzy než zmutované krysy moskevského metra. Jeden den plný alkoholu a sexu jsme sice zahájili v reálně vypadajících lokacích, ale dlouhá cesta našeho „hrdiny“ přes říši městských legend pokročila do ještě znepokojivějších oblastí. Takže podtitul Strašidelný román není tak úplně od věci.

Martin Sichinger: Meyrovo sklo

A nejlepší na konec. I když je to v této pětici jediná kniha bez fantastických či thrillerových prvků. Začíná v srpnu roku 1968 ve vimperské sklárně. Kde se vzala, tu se vzala, na návštěvu sem dorazila delegace zástupců „osvoboditelské“ armády. A jednomu ze sklářských specialistů, kteří jsou tu se stigmatem „neodsunutých Němců“ před režimem napůl skrýváni, dojde cíl této návštěvy. Jenže vzorky skla, které se posílalo carevně Kateřině Veliké, nesmějí skončit v prackách ruských důstojníků, to už by je nikdy nikdo neviděl! Před nacisty stihli sklo ukrýt včas, ale teď jsou Rusové už ve sklárně a u brány nechali stráž. Takže je třeba riskovat a improvizovat.
Následuje prudký skok do května 2013. Vimperské sklárny jsou minulostí. Přežily všechny režimy, ale proti privatizaci neměly šanci. A nám se tu začnou splétat příběhy několika postav z Vimperku, nedaleké Lenory či přes kus lesa vzdáleného Bavorska. Právě odsud přichází jedna z postav. Český sklář přijel do Vimperku jen vyřídit pozůstalost po náhle zemřelém bratrovi, načež plánuje definitivně se vrátit do Německa, protože k tomuto depresivnímu kraji bez budoucnosti už necítí žádný vztah. Jenže naráží na nečekané záhady a zjišťuje, že o svém sourozenci spoustu věcí nevěděl. Pátrání po vzácném skle se tu opravdu ocitá na vedlejší koleji vedle mnohem osobnější „detektivky“. A nakonec přináší i to, co nejspíš žádná z postav nečekala, tedy naději.
Autorovým záměrem nejspíš bylo čtivou a svižnou formou představit čtenářům historii šumavského sklářství, což se mu rozhodně povedlo. Svižný je možná až moc, protože se to čte skoro samo, takže jsem na konci byl vlastně dříve, než jsem nejspíš chtěl.

sobota 7. ledna 2017

Rok 2016 (nejen) na plátnech kin

V roce 2016 jsem viděl na plátnech 60 filmů. Tedy o dva více než v předchozím roce. Stálo mě to 6 062 Kč, tedy o 67 Kč méně než v předchozím roce. Průměr 101 Kč za film tedy vypadá, jako když tento koníček zlevňuje. Ve skutečnosti jsem dva filmy viděl zadarmo (Vzkaz v láhvi, Kola versus auta), další za 40 (Nenasytná Tiffany) či 50 Kč (LEMMY). Osm projekcí jsem viděl na pražském Febiofestu, na jednu jsem si zajel na MFF do Karlových Varů, další byla součástí Festivalu francouzského filmu v Praze. Tamtéž jsem zajel na Vzkaz v láhvi, na který jsem vyhrál volné lístky na ČSFD, a na Carol, která se do jičínského biografu nedostala. V létě promítali levně loňské filmy po 40 Kč v královéhradeckém Centralu a za 50 Kč jsem v srpnu zašel do letního kina v jičínském zámeckém parku. Zbývá promítání v rámci projektu festivalu Jeden svět jménem Promítej i ty, které se konalo v jičínské hvězdárně se vstupem zdarma. Film Kola versus auta sice asi o měsíc později vysílala i Česká televize, ale to bych se zase ochudil o besedu na cyklistické téma. (Ano, snažili jsme se srovnávat situaci v São Paulu či Torontu s Jičínem, což je docela sranda. J) Na biograf Český ráj tedy vychází 45 projekcí.
 
Plakáty všech šedesáti filmů
Desítka nejlepších:

Povídka Teda Chianga Příběh tvého života je křehká lingvistická sci-fi, která nestojí na výrazné pointě, ale na vhledu do nitra hlavní hrdinky. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že podle ní vzniká hollywoodský film, jsem se trochu vyděsil, na druhou stranu tu bylo jméno režiséra. Denis Villeneuve si za posledních pár let vybudoval pověst jednoho z nejchytřejších režisérů v Hollywoodu. Tak jsem doufal, že i tentokrát ví, co dělá. Výsledný film je sice podle očekávání akčnější, ale jinak je to rozhodně inteligentní sci-fi pro přemýšlivého diváka, což je v současnosti na plátnech spíš výjimka než pravidlo. K tomu výborná Amy Adamsová v hlavní roli, parádní kamera i hudba – prostě film roku.

Novinářské drama oceněné Oscary za nejlepší film i původní scénář jsem viděl v rámci pražského Febiofestu, takže mi připadá zbytečné tu o něm psát podruhé.







3. Boj
Tobias Lindholm si udělal jméno jako scenárista, ale od roku 2010 se věnuje i režii. Typická jsou pro něho pečlivě vybroušená dramata ze současnosti, která pokládají důležité otázky ohledně práva, morálky, etiky a dalších příbuzných pojmů. Tentokrát nám předkládá příběh vojenského důstojníka na misi v Afghánistánu, kterému změní život jedno sporné rozhodnutí v kritické situaci, kdy je jeho jednotka pod palbou nepřátel. Je odvolán a v Dánsku ho čeká vojenský soud. Má být stoprocentně věrný svým zásadám a jít si své selhání odsedět, i když ví, že ho manželka i děti potřebují doma? Jaká je cena pravdy? Režisér s přehledem volí i nestandardní řešení, kdy nejzásadnější dialog filmu zabírá přes sklo, takže ho neslyšíme. Film hodný vidění a zamyšlení.
Pro mne největší překvapení roku. Hraný film natočený s jediným hercem v ateliérech – zbytek je práce trikařů. Dá se tedy vůbec počítat mezi „hrané“ filmy? Každopádně tato aktuální verze slavné animované disneyovky nestaví na své digitální dokonalosti, ani se na ni nesnaží upozorňovat. Po pár minutách prostě zapomenete, že nesledujete skutečnou džungli (u zvířat to samozřejmě neplatí, ta přece jen nejen mluví, ale občas i zpívají). Výsledkem je tedy výborný dobrodružný film, který funguje, ať už znáte Disneyho klasiku, nebo ne.



Belgická černá fantasy komedie přišla s výborným výchozím nápadem. Bůh existuje, žije v Bruselu a nemá rád lidi. Zlomyslně se baví vymýšlením a aplikací Murphyho zákonů a má za to, že doma má situaci pod kontrolou. Lidé běžně znají jeho syna, ve filmu hrají roli spíš jeho manželka a hlavně dcera. Ta se na důkaz vzdoru nabourala do otcova počítače, rozeslala všem lidem esemesky s tím, kolik času jim zbývá do smrti, načež utekla z domova. Rozzlobený otec vyráží za ní a za chvíli se musí utkat se zákonitostmi světa, který stvořil. Co ale s lidmi udělá fakt, že najednou vědí jak moc (málo) času jim zbývá? Rozhodně silná myšlenka.


Němý film z roku 1929, na který jsem vážil cestu přes půl republiky do Karlových Varů. Do kin přišel v květnu 1930 a prohrál zápas o divácký zájem s prvními zvukovými filmy. V roce 1959 byla v nové verzi odstraněna většina mezititulků, takže je film vlastně ještě „němější“, než bývalo zvykem. Na srozumitelnosti děje to nijak neubírá. Příběh staré pradleny, jejíž muž je nezaměstnaný alkoholik, rozhodně není žádná komedie, byť má i světlejší dny. V hlavních rolích excelují Vera Baranovskaja a Máňa Ženíšková, Theodor Pištěk jako producent na filmu všechno prodělal a dluhy splácel až do roku 1948. Pokud se vám zdálo, že hrál v každém druhém meziválečném filmu, tak tohle je důvod. I takový je život.

Slovinec Olmo Omerzu je pro mne nejlepším importem domácího filmu. Připadá mi, že jeho nejsilnější zbraní je práce s herci, ale i zbytek režisérského řemesla zvládá výborně. Nejdříve trochu ke scénáři: Rodiče i se psem vyrazí na plavbu jachtou po oceánu a děti si doma užívají svobody. Pak přijde bouře a rodiče se přestanou ozývat. Film své postavy se zaujetím sleduje, ale udržuje si od nich odstup. Emocionálně nejsilnější scéna filmu tedy patří psovi. Trochu si říkám, jestli není špatnou známkou pro domácí kinematografii, když za nejlepší český film roku 2016 označím odloženou premiéru filmu z roku předchozího. :-/


Matt Ross je herec známý spíš z televizních seriálů, tohle je druhý film, který režíroval, a první, ke kterému napsal scénář. Předkládá nám v něm rodinu žijící mimo civilizaci v lese. Rodiče tu vychovávají ze svých šesti dětí superchytré, supersilné a superodolné bytosti, aniž by jim vadilo, že tyto vlastnosti sotva budou mít možnost někdy využít, když nezvládají nejzákladnější interakci s jinými lidmi. A pak logicky musí přijít cesta do civilizace a nezbytný střet. Jeho hybatelem je nemoc a následná smrt jejich matky. Herecké výkony od Vigga Mortensena až po nejmenšího prcka nemají snad jedinou slabší chvilku, přitom každá postava má vlastní charakter a své místo ve vyprávění. Nebýt trochu melodramatických klišé v závěru, mohl být tenhle film na žebříčku ještě výrazně výš.
Animovaných filmů vznikají strašná kvanta a ve výsledku jich většina dopadá jako zábava na jedno použití. Koukněte a zapomeňte, za týden uvidíte další pokus. Disneyho studiu se ovšem zase povedl vybrousit zábavný kousek, se kterým si dali práci už při vymýšlení scénáře a celého filmového světa. Zvířecí kriminální buddy movie s ramlicí (český dabing používá podivné slovo zaječice) a lišákem v hlavních rolích je promyšlené a napěchované zábavnými detaily, které prostě nemáte na jedno zhlédnutí šanci ani postřehnout. Přitom jen tak bokem nadhazuje i pořádně složitá témata. To celé v hávu rodinné komedie. Tedy snad s výjimkou podivné scény z nudistického klubu, která mi v tomto filmu přišla úplně nepatřičná a vlastně i znepokojivá. Animace je výborná a český dabing velmi dobrý.
Íránské drama o tom, co způsobí inzerát nabízející 30 miliónů nejpotřebnějšímu žadateli, jsem také viděl na Febiofestu, takže se opět nebudu opakovat.








Teď snad ještě pár vět o tom, co a proč jsem neviděl. V práci jsem prošvihl snad jen jedinou projekci Sázky na nejistotu a obě projekce Nočních zvířat. Z různých jiných důvodů jsem nezašel ani na nic z nabídky Severského filmového klubu (Beatles, Vymahač, Idealista), či na filmy Kolonie, Anomalisa a Toni Erdmann. Poslední případ mne mrzí nejvíce, ale když strávím 12 hodin v práci, tak nepůjdu od 19:30 na 162 minut dlouhý film, pokud další den opět vstávám ve 4:40. Snad ho ještě někde uvidím. Pouze jednou se stalo, že se film nehrál, protože jsem byl jediným zájemcem. Odnesl to film Tři generace. Vím, že to v tomto případě není nic jednoduchého, ale aspoň částečně to způsobil naprosto nezajímavý český název. Spousta filmů se do jičínského biografu vůbec nedostala, včetně některých titulů, u kterých mě to překvapilo (Správní chlapi). Ale zase jsem tu viděl hned dva maďarské filmy, takže situace ještě úplně tragická není. A abych jezdil na film, co mě zajímá, do vzdáleného města, nebylo moc času. Dopadlo to vlastně jen u Carol.

Ještě musím zmínit jediný film, u kterého jsem litoval vyhozených peněz a ztraceného času. Jsou to Fantastická zvířata a kde je najít – film, kde sice přes samé triky není vidět na plátno, ale nudu to nezahnalo. Od režiséra Davida Yatese už jsem předtím viděl čtyři filmy, z nichž bych se ani jeden neodvážil označit za povedený, ale několik až nečekaně kladných recenzí mě natolik nahlodalo, že jsem přece jen vyrazil do kina. Každopádně, další díly této série už určitě beze mne. L

Stále rozmnožuji sbírku filmů na Blu-ray discích. Pomáhají mi v tom jednak výprodejové akce, kdy se spousty filmů dostanou až někam na 99 Kč za kus, a také Aukro, kde jsem tři disky koupil dokonce po 60 Kč. Z nejzajímavějších přírůstků tedy mohu jmenovat pětidiskovou kolekci Indiana Jonese, třídiskovou speciální edici Gravitace, či spoustu filmových klasik: Nelítostný souboj, Mafiáni, Hodný, zlý a ošklivý, E. T. Mimozemšťan, Zpívání v dešti… A zmínit musím ještě pětioscarovou klasiku Stalo se jedné noci, kterou jsem si s českými titulky koupil na německém Amazonu, protože u nás nevyšla. Z mnoha filmů viděných v televizi za zmínku stojí znovu viděný klasický muzikál West Side Story, výborné maďarské artové drama Je to jen vítr či domácí dokument Odvaha. Ze seriálů nejvýše hodnotím Dům z karet, z domácích pak Semestr.

Letos má začít zhruba roční rekonstrukce našeho jediného kina široko daleko, takže kvantitativně to se mnou a kinem půjde zřejmě pořádně dolů. Jinak je vše při starém, takže nejzajímavější lednová premiéra zatím na programu našeho biografu není (Paterson). Počkám do února, pokud nebude ani tam, tak budu muset zase vyrazit na výlet. Ostatně rok jsem už zahájil v pražském kině Evald filmem Spravedlnost pro mou dceru na odpolední projekci pro seniory za 60 Kč (šetřím, kde to jde). ;-) 

sobota 31. prosince 2016

Koncertní zbytek roku 2016

Toto je pokračování článku z letošního dubna. Nejlepším koncertem roku 2016 pro mne zůstává Avantasia v pražském Foru Karlín. A teď o tom, co přišlo ve zbytku roku:

Jičínský hudební klub Tango se za dobu své existence nepotkával buď s mým vkusem či s mým směnářem. Situace se měla zlepšit letos v květnu, kdy byly v programu hned dvě zajímavé položky. Nymburští heavymetalisté Roxor a stylově v pátek 13. jičínské Bludy. Tato již léta hibernující kapela tu měla oslavit 20 let od vlastních začátků. Jak už to chodí, dopadlo to tak, že jičínští konšelé jako velmi slabý vtip rozhodli, že klub musí 1. dubna ukončit provoz. Stížnosti pár dam ze sousedství na to stačily. L Bludy svůj výroční večírek přesunuly do hospody v Robousích, což vzhledem k tomu, že v sobotu v 5:30 jsem musel být v práci, ukončilo mé myšlenky na účast. Repete si dali hned následující den v 15 hodin na Čeřovce v rámci festivalu Propadák. Ano, to jsem v té práci stále ještě byl. Propadák má vstup zdarma, ale nijak jsem večer nepospíchal a vyrazil až na poslední kapelu. Od 22:45 totiž na programu byli bratislavští Catastrofy. Přišlo mi to neuvěřitelné a dokonce jsem to předem ověřoval na webu, ale na místní sranda akci opravdu dorazila zahraniční kapela. Borci rychle na improvizovaném pódiu rozjeli svůj „zbojnícky thrash“, až se začali rozprchat lidé, kteří s tímto hudebním stylem běžně nepřicházejí do kontaktu. A nakonec vlastně stačil první skokan z pódia a prostor před ním se slušně vylidnil. Zbylá hrstka fanoušků zřejmě předváděla správný „zbojnícky tanec“, takže kapela hrála, dokud jí nedošly písně. Nakonec se tedy končilo coverem a Catastofy na nás vytáhli sekery od jiných slovenských kolegů ve zbrani – Čad. Dobrá tečka za akcí, na kterou se kapela výtečně hodila svým názvem. ;-)

21. června se každý rok koná Jičínský svátek hudby. Letos to vycházelo na úterý, takže se většina programu soustředila na odpoledne a večer. Jako obvykle, když se něco děje, jsem byl v práci. Končím v 17:30 a jako na potvoru se mi v práci povedlo něco zapomenout, takže jsem se tam musel ještě jednou vrátit. Už si ani nevzpomínám, před kolika lety se mi něco takového naposledy podařilo. Akce pokrývá celé centrum města, a jelikož se neumím dělit, rozhodl jsem se zůstat na parkovišti naproti Arisu, kde vyrostlo jedno improvizované pódium. Alternativní čtveřici Black Jack z Hostinného jsem díky vlastní blbosti nestihl a přišel těsně po skončení jejich setu. Po půlhodinové pauze přišla na řadu místní kapela The Others. Moc jsem od nich nečekal, když si nedovedli vymyslet ani lepší název, takže mě nemohli zklamat. Zajímavostí je snad jen basák pocházející z Austrálie a kytarista uvádějící jako své bydliště Londýn, ale jinak jejich hudba rozhodně nijak světových parametrů nedosahuje. Po další přestávce přišly na řadu taktéž místní (ovšem s motorem ze Semil) Nukleární Hovada. Hardcore-punk s převážně vtipnými texty třeba o tom, co se kapele stalo na punkovým fesťáku v České Skalici, jak jim ukradli Jawu 250, že se měli narodit jako gayové, protože by je doma věčně neprudily manželky, že jsou masturbátoři, ale vzápětí už se hledala „maminka, která by chtěla nukleární miminka“… Prostě ideální zábava k točenému pivu. Ve 22 hodin byl konec. Ještě jsem mohl vyrazit do lodžie na Kadé chim, kteří se díky půlhodinovému skluzu programu dali stihnout celí, ale to jsem nevěděl, tak jsem zamířil domů. Snad zase za rok.

V sobotu 20. srpna se v zámeckém parku v Moravském Krumlově konal jednodenní hudební festival Rock Heart, jehož vrcholem měl být koncert německých klasiků Helloween. Když už bylo téměř jisté, že vyjde pěkné počasí, tak jsem dva dny před akcí zakoupil v předprodeji vstupenku a v sobotu ráno vyrazil na cestu vlakem do jihomoravského města. Ohledně festivalu jsem byl naprosto nepřipravený. Určitě jsem chtěl vidět Hentai Corporation, Sebastien a Helloween, v ideálním případě všechny kapely. Předchozích čtrnáct dní jsem strávil Olympiádou, takže nedopadl ani plán pustit si alespoň aktuální alba výše jmenovaných kapel. O těch ostatních jsem většinou nevěděl skoro nic. Kousek nad zámeckým parkem jsem na discgolfovém hřišti postavil stan a vyrazil do akce, neboť první kapela právě začala hrát. Místní skupina Monroe ovšem nebyla nic pro mne. Hráli pouze cizí písně a byli jen pouhým živým jukeboxem. Pamatuji si písně The Trooper, Highway to Hell, Breaking the Law a v závěru si troufli i na I Want Out „od kapely, na kterou jsme všichni přišli“. Ale hráli i cosi od Lady Gaga či Spice Girls. Vlastní tvůrčí ambice zřejmě na nule. Přesně ten typ cover spolku, které se snažím vynechávat. A v tom jim nepomůžou ani tři kytaristé a dva zpěváci. Po jejich setu jsem vyrazil na prohlídku areálu. Budek toi-toi spousta, dokonce i s možností umýt si ruce, dvě řady stánků s pivem (Starobrno 11° za 35, dvanáctka z místního pivovaru za 40, stánek s nealko pivem, plus pár s jinými nealko nápoji a jeden větší pro panáky, k tomu i nabídka zdejších vinařů či populárního cideru) a větší jídelní stan (klobásy, kebab a podobná rychlá strava). Druhou kapelou je Bastard z Havířova hrající heavy rock. Kapela fungovala zhruba v letech 1993 až 1995 a po dvacetileté pauze se vloni zase dali dohromady. Já si tedy nevybavuji, že bych o nich slyšel tehdy, a v současnosti už mě nejspíš nezaujmou. Pražští Hentai Corporation mě ovšem hned prvními tóny vytáhli na sluncem rozpálenou plochu před pódiem. Sice to mezi patnáctou a šestnáctou hodinou nebylo moc taktické počínání, ale zezadu ze stínu bych si je asi neužil. Zpěvák při přestávkách mezi písněmi do sebe klopil Jacka Danielse z flašky (a párkrát s ní obešel i spoluhráče) a vodu používal jen na polévání hlavy. Pak si stěžoval na úžeh. V závěru prohlásil, že radši zalezou zpátky do undergroundu, protože tahle výheň není nic pro kapelu s takovýmto repertoárem. Jejich thrash’n’roll je ovšem rozhodně originální, a to mi ještě tato škatulka připadá velmi zjednodušující. Kapela dokonce zahrála jednu úplně novou píseň se zpěvem „ve svahilu“, protože ještě nemá text. Paráda! Jdu se chladit. Brněnští rockeři Gate Crasher pro mne také byli jen názvem. Ale téhle čtveřici to docela šlapalo a jejich energický set ve mně zanechal dobrý dojem.
Metaloví Sebastien měli žánrově nejblíže k hlavním hvězdám dne. Původně pardubická kapela, jejíž členové ovšem nyní žijí roztroušeni po celé republice (Chrudim, Hradec Králové, České Budějovice, Brno), v tomto roce odehrála minimum koncertů (festivaly Rock Tower v Polsku, Wacken v Německu a Masters of Rock ve Vizovicích, v plánu pouze jediný klubový koncert v Českých Budějovicích), což je do značné míry dáno vytížeností zpěváka George Raina coby baskytaristy ve skupině Citron. Zahráli výběr z obou svých alb, přičemž jsem si konečně naživo ověřil, že jim to dobře funguje i bez všech těch hvězdných hostů, kterými mají nazdobena obě alba. Za mne jen škoda, že nedošlo na jednu z největších pecek druhého z nich, My Deepest Winter (ale asi se do toho vedra tematicky nehodila). Zatím naprostá hudební spokojenost, ale jedno normální jídlo za den neuškodí, takže opouštím areál a vyrážím do města na večeři. Jelikož obsluha v pizzerii byla nekonečně pomalá, odnesl to brněnský Kern. Tedy zrovna kapela, kterou jsem kdysi před dvaceti a více léty i trochu poslouchal, a jejíž album Totální tunel jsem si i kdysi koupil. Skupina letos po patnácti letech vydala nové album, ale s novým zpěvákem. Mohl jsem stihnout aspoň jejich poslední píseň, ale radši jsem šel zkontrolovat stan a připravit si v něm nocleh, dokud na to ještě uvidím. První kapelou, která hrála za tmy, byli brněnští Jerem.I, o kterých jsem nikdy předtím ani neslyšel. Skupinu dalo vloni dohromady kytarové a pěvecké duo z heavymetalové skupiny Titanic, aby mohli hrát trochu progresivnější hudbu. A daří se jim to nad očekávání dobře. Lidé pod pódiem sice moc nepařili, ale poslouchali se zaujetím. Pro mne příjemné překvapení a kapela, kterou hodlám sledovat. Mělo by se to vyplatit. Sakra, místní pivo už došlo, takže nezbývá než zkusit brněnské. A po půl jedenácté nastupují němečtí Helloween. Vloni oslavili třicetiny a na powermetalovém poli jsou stále sázkou na jistotu. Po pár rošádách v sestavě už jsou jejich řady zase přes deset let stabilní a „noví“ členové dobře zapadli na svá místa. Z loňské desky My God-Given Right sice kromě titulní písně zazněly jen Heroes a Lost in America, ale co čekat od festivalového setu? Lidé stejně chtějí slyšet spíš Eagle Fly Free, I Want Out (toho dne vlastně už podruhé), Future World a další pecky. Snad jen bych na těch festivalech vynechal kytarové i bicí sólo a zařadil místo nich další píseň. Dobrý kytarista i bubeník se dostatečně předvedou během písní samotných. Celkově velmi vydařená akce (od patnácté hodiny vyloženě perfektní), která dopadla vlastně ještě lépe, než jsem čekal. Po půlnoci svítí měsíc přes celou oblohu, takže s hledáním stanu nebudu mít problém. O to víc mě překvapilo, že ve 2:40 začalo pršet a od půl sedmé do sedmi ráno cedilo jako z konve. Pak jsem v dešti rychle sbalil stan a pod deštníkem zamířil na autobus na nádraží a přes ještě deštivější Brno vlakem domů, kam už jsem naštěstí dorazil po dešti.


Na dalších pár koncertů jsem vyrazil v rámci festivalu Jičín – město pohádky. Ve čtvrtek 8. září na hlavním pódiu na Valdštejnově náměstí měly od 20:30 vystoupit kapely The Others a Electrophonix. Tou dobou ovšem sotva začaly zvučit, a kupodivu zvučily obě kapely najednou, což bylo dost lidí i nástrojů. Začínalo se tedy po deváté a byli to zase ti samí The Others jako v červnu, jen na lepším pódiu. Zajímavější to bylo v závěru jejich setu, když na pódium pozvali muzikanty z Electrophonixu a zahráli si chvíli v počtu slušně zaplňujícím pódium. A také tím dostala smysl ta společná zvukovka. A teď samotný Electrophonix. Je to skupina fungující pod ZUŠ Habrmanova v Hradci Králové hrající popové a rockové písně různých interpretů ve vlastní úpravě. V sestavě sice figurují bubeník a baskytarista, ale také tři houslistky, violistka, violoncellista, flétnistka a klavíristka. A v čele zpěvačka Lucka Koutníková, která vypadá dokonale a zpívá nejspíš ještě o trochu lépe. Repertoár sestavený z osvědčených hitů od Queen, The Beatles až po Lucii, ale pro jednou mi to nevadilo, studenti se na něčem učit musí. Chci zas v tobě spát mi sice od zpěvačky znělo trochu divně, ale anglicky zpívaný zbytek byl perfektní. Tahle Lucka umí nejen skvěle zpívat, ale nebojí se ani trochu zařvat, takže až se jednou vydá na sólovou dráhu, či bude mít vlastní kapelu, může mít stále dost široký záběr, aby mě to zajímalo. Nakonec pořadatelé dovolili kapele přetáhnout desátou hodinu, ale toho zpoždění bylo docela škoda. O den později, v pátek 9. září, se v zámeckém parku mělo od 18 do 22 rockovat. Na programu byly kapely Wooden Ships, Nahá sestra, Metro a In Touch. Hned na začátku jsme se dozvěděli, že program i pořadí doznalo změny. Jičínské Metro (ano, je to poměrně nesmyslné spojení) na poslední chvíli odřeklo účast a zahajovala Nahá sestra z Nové Paky. Klasická sestava bicí, kytara, basa, zpěv byla rozšířena o saxofonistku. Netuším, zda to byla jejich sestra, ale každopádně byla oblečená. A zatímco se moje myšlenky toulaly všude možně, byl to právě saxofon, který mě občas přinutil zaostřit příjem směrem k reproduktorům u pódia. Jinak mi jejich hudba fakt přišla úplně nezajímavá. Jako druzí nastoupili jičínští Wooden Ships v kompletní sestavě. Ono jich na to malé pódium nebylo zrovna málo. Bubeník, basák, dva kytaristé (z toho jeden zároveň zpěvák), houslista, zpěvačka a klávesák se svými hammondy. Hudebně cokoli od big-beatu po art rock. Momentálně zřejmě nejzajímavější fungující jičínská kapela. Jejich první deska vyšla letos 10. listopadu, což je stále čerstvé zboží. Třetí přišla na řadu čtveřice In Touch ze Železného Brodu. Bubeník, basák a dva kytaristé, jeden z nich zároveň zpěvák. Také docela povedené energické vystoupení. A hráli i jako čtvrtá kapela (pod jiným názvem), ale to byla zase přehlídka coverů českých i zahraničních. Všichni se opět bavili a originalitu nikdo nepožadoval. Hlavně, že je to známé, naživo a nahlas! Jak si při tomto setu říkali, jsem si nezapamatoval. Asi mi to za to nestálo.

Streamování hudby nese své plody, takže si občas ze zvědavosti pouštím i věci, o které bych před pár lety ani nezavadil. To vyústilo až k tomu, že jsem 26. listopadu vyrazil do pražského Lucerna Music Baru poprvé na hardcorový koncert. Na stránkách klubu stálo „doors 18:30, start 19:30“, což jsem pochopil, jakože v 18:30 začnou pouštět návštěvníky do sálu, kde se něco začne dít až o hodinu později. Dorazil jsem tedy téměř přesně v 19 hodin. Předkapela Paddy And The Rats hrající irský hospodský punkrock pochází z Miskolce a v sestavě má kromě zpěváka (občas i s kytarou), kytaristy, basáka a bubeníka také hráče na akordeon a houslistu. Z Maďarska to sem nemá tak daleko, takže tu už párkrát byli a zjevně někteří lidé pod pódiem přišli právě na ně. Basák se sice celou dobu zvládl tvářit, jako že je v práci, ale jinak to byla dobře odvázaná zábava. Hudebně sice úplně mimo mě, ale nemohu říci, že bych se nudil. Zato Ignite do Prahy z kalifornského Orange County dorazili poprvé po více jak deseti letech. Navíc jen ve čtyřech, ale vypadalo to, že druhý kytarista nikomu neschází a ten jeden na všechno v pohodě stačí sám. Intro před jejich vstupem na scénu bylo jen mluvené a zcela nepřekvapivě prezentovalo názor skupiny na nově zvoleného amerického prezidenta. A vletěli na nás rovnou s apelem Know Your History. O tom, že bychom měli znát své dějiny, nebudu polemizovat. V čele kapely je zpěvák Zoli Téglás (křestní jméno je zdrobnělina ze Zoltán), což je sice rodilý Američan, ale oba jeho rodiče uprchli z Maďarska. V několika písních se na pozadí za kapelou objevovaly černobílé záběry z poválečného Maďarska a zpěvák nám kus jedné písně zazpíval v maďarštině, což na mě má poněkud humorný efekt. Netuším, o čem to bylo, ale už samotná maďarština mi v hudbě prostě připadá k smíchu, nemohu si pomoci. Z letošního alba A War Against You zazněly kromě skoro titulní This Is a War ještě písně Nothing Can Stop Me, Begin Again či Oh No Not Again. Jinak spousta klasik jako Veteran, Bleeding, Poverty for All, Fear Is Our Tradition, A Place Called Home, Slowdown či Live for Better Days, Lemmymu věnované My Judgement Day a navíc Sunday Bloody Sunday z repertoáru U2 (čímž jsme vlastně uzavřeli irsko-maďarské kolečko). Pak už prostě museli skončit, protože od 22:30 se na tomtéž místě konala diskotéka. A zatímco technici začali balit, ještě se na chvíli vrátil jen zpěvák s kytaristou na krátký přídavek (a basák si skočil do lidí). Mimochodem, zpěvák celý koncert zvládl se žvýkačkou v puse. Stánky obou kapel nabízely spoustu zboží, ale jednoduchou cenovou politiku, takže Ignite CD za 300, triko za 400, vinyl za 600 apod. (Maďaři byli s cenami ještě níže). Takže jsem si koupil aktuální CD v digipacku s bonusovou písní, když to bylo za stejné peníze jako běžná verze. Pak už jsem se protáhl mezi diska chtivými nedočkavci ven. Hardcore si mohu odškrtnout, co přijde příště? (P.S.: O pár dní později jsem náhodou na internetu zjistil, že první předkapelou pražského koncertu byli punkrockoví Rabies z Bystřice nad Pernštejnem. Netuším od kolika, či jak dlouho hráli, pro kolik lidí, a kolik jich o jejich účasti vědělo předem, což znamená, že vůbec nechápu, proč se takovéto nijak neavizované přídavky dělají. Obzvlášť když je tu časový limit, dokdy musí koncert skončit.)


V Jičíně se začaly pořádat zajímavé koncerty v restauraci U Anděla. Na ten thrashový jsem málem šel, ale pak jsem si uvědomil, že bych byl celý večer přiotrávený cigaretovým kouřem a domů bych musel jít přes garáž a v prádelně se svléknout rovnou do pračky. Tak jsem to radši odpískal předem.

Uvidím, co přinese rok 2017. Plány zatím nemám žádné…

neděle 24. dubna 2016

Koncertní začátek roku 2016

Koncertní rok 2016 pro mne začal 4. února v sále jičínského Masarykova divadla koncertem Supergroup.cz, který byl na toto datum přeložen z loňského října. Skupina vznikla na základě ankety časopisu Rock&Pop a rádia Beat z roku 2012. Čtenáři a posluchači si poskládali svou kapelu snů ve složení: kytara Michal Pavlíček, zpěv Kamil Střihavka, baskytara Vladimír „Guma“ Kulhánek, bicí Miloš Meier, klávesy Roman Dragoun a housle Jan Hrubý. Tak se šestice muzikantů domluvila a 6. března 2013 proběhl v Brně jediný plánovaný koncert této formace. Reakce publika i chuť muzikantů způsobily, že v roce 2013 superskupina vystoupila ještě třikrát a další koncerty postupně přibývají… Kapela nemá vlastní repertoár, takže se většina přibližně hodinu a půl dlouhého setu opírala o písně z pořadu Na Kloboučku, jehož hostitelem byl v letech 1995 až 2002 právě Michal Pavlíček, zbytek byly předělávky písní jednotlivých členů kapely či cizích. Přes deset minut času ukrojilo sólo na bicí, holt jednatřicetiletý bubeník má prostě víc energie než zbytek kapely s věkem mezi padesáti a jednasedmdesáti lety. Ale celkově před výkonem všech klobouk dolů. Nakonec se ještě kapela vrátila s přídavkem v podobě písně Highway to Hell, během které Kamil představil kapelu, čímž se koncert natáhl na hodinu a tři čtvrtě. Vydařený start do tohoto roku.

Plzeňská kapela Alice se rozhodla oslavit čtvrtstoletí od svého založení, přičemž se po devatenácti letech opět spojila se zpěvákem Danem Bártou a naplánovala koncertní turné jménem 100/4 tour. Zeměpisně nejbližší vystoupení se konalo 11. února v sále Laurin & Klement Fórum mladoboleslavského Škoda Muzea. Alice hrála písně ze všech tří svých alb, ale zřejmě si její členové myslí totéž co já, takže se nejčastěji jednalo o písně z posledního bezejmenného alba z roku 1995, ze kterého naživo zazněla více než polovina písní. Ale kromě vlastní tvorby došlo i na pár coverů. Dan Bárta byl ve skvělé hlasové i fyzické formě, takže pořád tančil či pobíhal. Zejména na pomalejších písních (např. Klidná) sice bylo hodně slyšet, že ho v současnosti baví zpívat zejména jazz, ale rychlejší vypalovačky zněly pořád skoro stejně. Mezi písněmi se osvědčil i jako velice schopný bavič, některé jeho úvody k vybraným písním jsem si snad měl nahrát (v tomto ohledu vynikalo zejména Pačívský tango spolu se závěrečným představováním členů kapely). V závěru zhruba hodinu a půl dlouhého vystoupení došlo na přídavek v podobě písně Ani náhodou a pak hned Dan odběhl z pódia. Ještě jsem si ani nevystál frontu na bundu uloženou v šatně, a on už se fotil a podepisoval u stánku s cédéčky a tričky. Mimochodem, všechna tři CD se tu dala koupit za 500 Kč, ale viděl jsem podepisovat jak LP verzi, tak někoho se třemi originálními MC kazetami. Tak zase za další čtvrt století na viděnou? ;-)

16. února se ve zlínském Masters of Rock Café konal koncert v rámci společného turné kapel Xandria a Serenity. Bylo to ve všední den mezi dvěma velkými akcemi (koncerty Powerwolf a Helloween), takže klub byl při optimistickém úhlu pohledu poloplný. Několik dní před akcí se na webu pořadatele objevil rozpis koncertu. Úvodní půlhodina patřila předkapele Jaded Star, pak následovaly Serenity a Xandria, obě se sedmdesátiminutovými sety. Na místě byl ovšem jiný rozpis, kde bylo pořadí obou hlavních kapel obrácené. Fajn, tím lépe pro mne. Zatímco v Jičíně jsem na Supergroup musel čekat přes 20 minut a v Boleslavi na Alici přes 10 minut, ve Zlíně se předkapela na pódiu objevila o čtyři minuty dříve. Řecká zpěvačka Maxi Nil byla pět let ke slyšení v řadách rakouské kapely Visions of Atlantis. V prosinci 2013 od nich odešla a založila si vlastní kapelu. Druhým jménem, které už mohl metalový fanoušek zaznamenat, je Raphael Saini, který se mihl v sestavě amerických Iced Earth, kde stihl nabubnovat album Plagues of Babylon, a zase z jejich řad zmizel. Důležitějším pro kapelu ale rozhodně je kytarista Kosta Vreto, na jehož hře a zpěvu Maxi to skoro celé stojí. Debutové album Memoirs from the Future kapele vyšlo loni, takže materiálu akorát na tu úvodní půlhodinu. Naživo to celé znělo mnohem lépe než z alba, ale chtělo by to zapracovat na textech. Jejich power metal by totiž potřeboval minimálně pár zapamatovatelných refrénů, do té doby to s jejich popularitou asi nijak nahoru nepůjde. Pokud mi v hlavě zůstalo pouze „You’ll see, you’ll see, you’ll see“ a „Wake up, wake up, wake up“ ob verš s „Get up, get up, get up“ z písní You’ll See a Wake Up, je to trochu málo. Několik minut po skončení setu už byla Maxi u stánku s tričky a cédéčky a fotila se tam s fanoušky. O zhruba deset minut později se k ní připojil i kytarista Kosta. Oba se v prostoru poblíž stánku vyskytovali po zbytek večera.

Ani německá Xandria necítila důvod dodržet půlhodinovou přestávku a náskok nám narůstal. Kapela je jedním z typických zástupců symfonického metalu, na kontě má šest řadových alb a od října 2013 třímá mikrofon nizozemská sopranistka Dianne van Giersbergen. Loni kapele vyšlo EP Fire & Ashes, na kterém jsou tři nové písně, dvě předělávky vlastních starších písní a dva cizí covery. Dianne v černých šatech měla hlavu ozdobenou něčím nepřehlédnutelným, pro co nemám slovník. Ze dvojice kytaristů mi přišel výraznější Philip Restemeir, ale i otec zakladatel Marco Heubaum měl dost prostoru se předvést. A právě dvojice kytaristů byla tohoto večera největší konkurenční výhodou oproti ostatním dvěma kapelám. Gerit Lamm byl za bicími také nepřehlédnutelný, na baskytaru kapelu doprovázel kupodivu Fabio D’Amore ze Serenity. Sám nevím, zda jsem prostě věděl, co mám čekat, nebo Xandria na klubových koncertech pouští méně předtočených symfonických a klávesových partů, ale tentokrát mi prostě nepřišlo, že to s předtočenými pasážemi přehánějí (trochu kláves z playbacku pouštěli i Jaded Star, ale tam to bylo opravdu jen koření na pozadí). Setlist byl složen rovnoměrně z písní z posledních dvou alb Neverworld’s End (2012) a Sacrificium (2014), plus pár písní z už zmiňovaného loňského EP. Takže vlastně nejstarší písní v setlistu byl Ravenheart (původně 2004). I když jsem to dva dny po Valentýnu skoro nečekal, kapela se vrátila a píseň Valentine zahrála jako přídavek. Také kytarista Philip byl o chvíli později v sále poblíž stánku s merchandisingem.

S tyrolskými Serenity nám náskok opět vzrostl. Jejich set začal intrem Codex Atlanticus ze stejnojmenného pátého studiového alba vydaného letos na konci ledna. A protože kapela věří, že je to povedené album, přehrála ho skoro celé (doslova mohu napsat, že z něho nezazněly pouze tři písně). K tomu po dvou písních z předchozích alb War of Ages (2013) a Death & Legacy (2011) a na úplný závěr Velatum z roku 2008. Zpěvák Georg Neuhauser sice vypadá, že většinu setu zvládne odzpívat sám, ale kapela občas používá i ženské vokály, takže se nám po chvíli představila i hostující zpěvačka Tasha. Třetí tmavooká tmavovláska večera si ostatně zahostovala už i na samotném novinkovém albu. Tasha byla většinu setu v černém, pouze na píseň The Perfect Woman přišla v bílém včetně lodiček na vysokých jehlách (uvedenou píseň na aktuální album ovšem nazpívala Američanka Amanda Somerville). Předchozí zpěvačka, Francouzka Clémentine Delauney totiž vloni odešla do jiné rakouské kapely – Visions of Atlantis (ano, hudební svět je malý). Ovšem velmi dobrým zpěvákem je italský baskytarista Fabio D’Amore, který se nebojí zpívat vysoko (dobře je slyšet třeba v písni Spirit in the Flesh), takže na předcházejícím turné prý zpíval party původně určené pro ženský zpěv. Ale mikrofony měli i bubeník Andreas Schipflinger a fungl nový kytarista v řadách kapely Chris Hermsdörfer. Ti sice nikdy nezpívali sólově, ale byli využiti ve sborech, takže v jednu chvíli zpívalo třeba všech pět lidí na pódiu najednou, což má samozřejmě větší efekt než nějaký předtočený chorál. Jinak ano, i Serenity samozřejmě používali předtočené symfonické pasáže. Nový kytarista do kapely sice vizuálně nezapadá (potetovaný pořízek v potrhaném tílku a potrhaných kalhotách), ale do strun hrábnout umí. Cestou na hotel mi v uších kupodivu nezněl refrén závěrečné písně, ale mám dojem, že Serenade of Flames se mi v hlavě uhnízdila natrvalo. Jde o duet soudce čarodějnic s jednou takovou určenou na popravu a v refrénu se mimo jiné zpívá „Vymysleli jsme Lucifera, abychom mohli šířit strach napříč národy.“ Amen. To plně odpovídá mému názoru na historickou roli církve. A dle očekávání byli Serenity nejlepší kapelou tohoto večera.


Přesně o měsíc později, 16. března, se v pražském Foru Karlín představila poprvé v ČR metalová show Tobiase Sammeta Avantasia. Ta si sice několikrát zahrála na festivalu Masters of Rock ve Vizovicích, kam ostatně opět zavítá i letos, ale samostatné vystoupení pod střechou tu nikdy předtím neměla. Šel jsem sice dostatečně včas, ale několikasetmetrová fronta podél bloku mě stejně zaskočila. Naštěstí pořadatelé nic nepodcenili a fronta postupovala celkem plynule. Uvnitř ještě k šatně a mohu zaujmout místo na ploše. Kelímek piva za 42 Kč? Děkuji, nemám zájem. U žádného ze stánků jsem ostatně frontu neviděl. Takhle se u nás preventivně řeší problém hald rozšlapaných plastových kelímků po ploše haly. Vše vypuklo s typicky německou přesností ve 20 hodin a po chvilce intra se vykopává hned největším hitem novinkového alba Ghostlights: Mystery of a Blood Red Rose. Kromě principála Tobiase Sammeta se postupně objevila pětice dalších výrazných zpěváků: Michael Kiske, Ronnie Atkins, Bob Catley, Jørn Lande a Eric Martin. Navíc byli na scéně po většinu představení ještě Herbie Langhans a Amanda Somerville jako doprovodní vokalisté. Zatímco hlavní hvězdy dostaly vícero příležitostí se předvést, doprovodní zpěváci se dostali do popředí každý jen jednou (což je škoda zejména vzhledem k hlasovým schopnostem Amandy). Ale zazpíval si i kytarista Oliver Hartmann, zatímco hlavní kytarista Sascha Paeth se věnoval pouze svému nástroji. Ve výčtu zbývají baskytarista Andre Neygenfind, klávesák Michael „Miro“ Rodenberg a hlavně bubenický nezmar Felix Bohnke, kterému tu rovnou vysekávám poklonu. K tomu připočítejme několik kameramanů (celý koncert se nahrával), zvukaře, osvětlovače a techniky, a vyjde nám opravdu velký počet lidí. Skládat koncertní setlist nejspíš byl trochu hlavolam, ale nakonec se to povedlo tak, že byla zastoupena kompletní diskografie Avantasie, a přitom každý z hostujících zpěváků dostal dost příležitostí se blýsknout. Z novinkového alba kromě úvodní písně jako největší hity vycházejí Draconian Love a Lucifer, za což do značné míry mohou Herbie Langhans a Jørn Lande, kteří v nich excelují. Snad všichni na pódiu vypadali, že jsou v dobré náladě a koncert si užívají. Pár zpěváků dokonce mezi písněmi vtipkovalo s Tobim, takže jsme se třeba dozvěděli, proč v jeho textech jsou snad všechny běžné fantasy motivy, kromě draků. Tobias je na ně totiž alergický. J Jako většina lidí v sále bych i já setlist nejspíše poskládal úplně jinak, ale nejlepší na tom je, že je to jedno, a při samotném koncertě mě ani nenapadlo, že by některá písnička byla slabší (či vůbec nepatří mezi mé oblíbené kousky). Paráda! Show končí ve 23:17, takže původně slibovaný tříhodinový set ještě trochu nabobtnal. Ještě jednou jsem zaobdivoval, jak je to vše organizačně zvládnuté, u šatny totiž bylo tolik obsluhujících, že se ani netvořily fronty a během pěti minut jsem z vyprodané haly byl venku.

Odkaz na fotky

V sobotu 2. dubna jsem si večer udělal zhruba pětikilometrovou procházku do Kulturního domu ve Valdicích. Důvodem bylo společné turné kapel Arakain a Dymytry. Přesně ve 20 hodin po videoprezentaci partnerů turné začala ostravská předkapela Absolut Deafers. To je vlastně tradiční předkapela Arakainu asi od roku 2012 a jela i předchozí společné turné Arakain / Dymytry v roce 2014. Takže typický příklad, že když to funguje, není důvod něco měnit. Jejich album Zrození z roku 2013 není špatné a nic nemám ani proti samotné kapele, jen se mi tenhle status stabilní předkapely prostě nelíbí. Copak u nás nejsou mraky jiných kapel? Ve 21 hodin po druhé videoprezentaci partnerů turné nastoupili Dymytry. Ti mají venku čerstvé album Agronaut, ze kterého nám toho něco předvedli naživo. V jedné z písní si zahostoval Honza Toužimský a kapela zahrála jednu píseň od Arakainu. Pak byla kratší pauza, po které bylo nutné ještě jednou přetrpět videoprezentaci partnerů, a nastoupil Arakain. Ten má také čerstvě vydané novinkové album jménem Arakadabra. Zase v jedné písni recipročně zapěl Protheus a zazněla jedna píseň z repertoáru Dymytry. Pak teprve přišla na řadu společná část koncertu včetně bubenického sóla pro dva v podání Miloše Meiera a Doxy a závěrečná část setu, kdy bylo na pódiu všech deset muzikantů najednou. Honza Toužimský už si v setu Arakainu na pár písní přibral ke zpěvu kytaru a udělal to i v závěrečné pasáži, kdy tedy vlastně bylo na place pět kytaristů (kam se hrabe Iron Maiden J). Hrály se společné písně i songy od obou kapel, zakončila to klasicky Strážná věž a Apage Satanas a o půlnoci byl konec. Koncertní nasazení a hudba stále skvělá, jen jsem měl pocit, že těch sázek na jistotu je prostě nějak moc. Ale tímto tempem se tak do deseti let dočkáme dosti písniček pro společné Arakain / Dymytry album. Ještě noční procházka a v jednu ráno jsem byl doma.

Ve čtvrtek 21. dubna se do pražské MeetFactory přijeli podívat američtí Kamelot, kteří zde zahajovali letošní část svého turné k loňskému albu Haven. Všechny kapely začínaly i končily své sety o pět minut dříve oproti plánovanému rozpisu. V 19:55 tedy svoji půlhodinu odstartovala skupina Aeverium z německého Viersenu. Šestice hrající moderní metal se dala dohromady v roce 2013, ještě v prosinci téhož roku nahrála první EP The Harvest, v lednu 2014 odehrála první koncert a v roce 2015 přišla s debutovým albem Break Out. Na našem území se objevili poprvé. A přestože je tu skoro nikdo neznal, publikum se chytlo rychle. Hlavní zpěvákem je navzdory názvu kapely křikloun Marcel Römer, ale zpěvačka Aeva Maurelle rozhodně není v kapele jen na ozdobu. Dlouhovlasá blondýna má zvučný hlas a zvládá více poloh. Jen jsem si pomyslel, že navzdory očekávání to není žádná sopranistka, což by do té hudby nejspíš ani moc nesedělo, hned ukázala, že tento rejstřík má v zásobě také, a neváhá ho použít. I čtveřice muzikantů za nimi (kytarista, basák, bubeník a klávesák) vizuálně působila jak z nejméně dvou kapel, ale to je ta moderna. Hlavně, že jim to solidně šlapalo. Tahle kapela má potenciál, a pokud nepoleví, ještě o nich uslyšíme (a nejspíš to nebude dlouho trvat). První dojem rozhodně udělali velmi dobrý. Teď ještě napsat víc pecek jako Heaven´s Burning (Harvest Time). Po čtvrthodinové přestávce se objevují Rakušané Serenity. Ty už jsem viděl v únoru, takže stručně. Měli o 25 minut kratší dobu, takže zahráli o čtyři písně méně a změnili jejich pořadí. Jinak kvalita zůstala na obvyklé úrovni, takže u mne naprostá spokojenost.


Kamelot z floridské Tampy mají se svým progresivním melodickým metalem u nás fanoušků dost. Švédský zpěvák Tommy Karevik v jejich čele za chvíli už bude pět let, za kterých nazpíval dvě alba, takže už si na něj všichni jistě zvykli. Z loňského alba Haven zaznělo pět písní včetně My Therapy, kterou zpěvák uvedl jako živou premiéru písně. Je dobré vidět, že si za čtyřměsíční pauzu nachystali aspoň něco nového. Jinak mají v zásobě dost hitů a rozhodně je nestihnou zahrát všechny. Přesto jsem vlastně většinu setlistu trefil a žádné další překvapení se nekonalo. Bubeník Casey Grillo i klávesák Oliver Palotai předvedli svá sóla. Kytarista Thomas Youngblood je samozřejmě předváděl v každé písni a basák Sean Tibbetts (mimochodem jediný z kapely, jehož jméno si vždycky musím hledat) také předvádí víc než svůj neobvyklý účes. Jediné trochu slabší místo představovaly doprovodné vokály. Alissa White-Gluz je momentálně vytížená, takže jako doprovodná zpěvačka se tu objevila jakási Kobra Paige. Dekorativní blondýna toho nemohla moc zkazit, v hudbě skupiny Kamelot je doprovodného ženského zpěvu ještě méně než v Serenity, ale stejně. Na growly si netroufala a hrály z playbacku, a když zpívala zároveň s Tommym, měl jsem dojem, že neslyším skoro žádný rozdíl oproti tomu, kdyby Tommy zpíval sólo. Ale jak jsem napsal, je to ten nejméně důležitý post na turné, takže to nijak show kapely zkazit nemohlo. Povedený koncert skončil ve 23:25 (a vzadu u stánku s tričky a cédéčky tou dobou stále cirkulovala většina členů kapel Aeverium a Serenity).

středa 23. března 2016

Febiofest 2016

Stejně jako loni jsem i letos jel třikrát do Prahy a zpátky na filmový festival Febiofest. Viděl jsem sice o dva filmy méně než před rokem, ale aspoň jsem nebyl pořád ve chvatu. Trochu se mi změnila kritéria výběru, protože už se nevyhýbám distribučním předpremiérám. Do kin je u nás v současnosti uvedeno třeba 12 filmů týdně, a pokud člověk nežije ve velkém městě, stejně se dvě třetiny titulů k němu vůbec nedostanou. Navíc vstupné 89 Kč za projekci je stále výrazně nižší než při běžné návštěvě kina. Takže jdeme na to.

Ale hned u prvního pátečního filmu jsem naopak okamžitě zjistil, že jsem trochu podcenil přípravu. Kanadsko-německý thriller Atoma Egoyana Vzpomeň si totiž začínal titulkem APK Cinema uvádí. Takže mě jednak nenapadlo, že by o tento film mohl projevit zájem některých z domácích kinodistributorů, a také je jičínský biograf Český ráj členem Asociace provozovatelů kin (= APK), takže se do něj filmy z tohoto distribučního kanálu dostanou vždycky. Ale zpět k filmu. Christopher Plummer zde představuje devadesátníka na útěku z domova důchodců na cestě za pomstou na muži, který měl na svědomí smrt zbytku jeho rodiny v Osvětimi. Přitom trpí stařeckou demencí a nepamatuje si ani to, že už je vdovcem. Takže má v kapse saka dopis od svého vrstevníka Maxe, ve kterém si vždycky může přečíst, co a proč vlastně chce udělat. Úplně jednoduše si v obchodě opatří pistoli, stejně jednoduše s ní dvakrát překročí americko-kanadskou hranici (a to s propadlým pasem, prosím) a nakonec samozřejmě začne i střílet. Mezitím ho hledá jeho syn, který do toho zapojil i policii. Film se řítí vpřed neúprosným tempem devadesátiletého důchodce a celou dobu je napínavý. Ostatně mstitel bez paměti tu kromě Mementa asi nebyl. Ale pak přijde překvapivý závěrečný zvrat, po kterém tak nějak všechno, co se ve filmu stalo do té doby, přestane dávat smysl. Pokud tedy nepřistoupíme na to, že tu jedna z postav dovedla dokonale předvídat budoucnost, což nás posune do žánru filmové fantastiky. Škoda, mně ten konec docela zkazil do té doby výborný film.

Jedním z hostů festivalu byl italský režisér, scenárista a producent Marco Bellocchio. Všechny tři funkce zastával i u svého dramatu z roku 2003 Dobrý den, noci. Ten byl natočen při příležitosti 25. výročí únosu a vraždy italského politika Alda Mora členy frakce Rudých brigád. Od 16. března do 9. května 1978 byl vězněn v jednom obyčejném římském bytě. A právě v této době a převážně v tomto bytě se odehrává celý film. Hlavní hrdinkou je jediná žena ve skupině únosců, která tu byla jednak, aby ostatním vařila a uklízela, ale hlavně aby vzbuzovali dojem normální rodiny v normálním bytě a tedy žádné podezření ze strany sousedů. O italské politice 70. let toho vím velmi málo, o co šlo těm komunistickým pošahancům jsem vůbec nechápal, a film samotný natočil filmař, který podobné věci zřejmě bral jako základní znalosti svého publika. Soudruzi tu na mne sice párkrát působili dojmem členů nějaké sekty, ale jsem z postkomunistické země a je těžké mi vymluvit, že na Západě mohli v roce 1978 ještě věřit komunistickým heslům i lidé, kteří nebyli úplní idioti. A když v závěru hlavní hrdinka sní o tom, že Alda Mora propouští na svobodu, znamená to snad, že je méně vinna jeho popravou? Když kouknu na seznam ocenění, která film posbíral, tak vidím, že žiji ve světě, který snad ani nechci pochopit.

Film Mustang, který poslala na Oscary Francie, natočila v Turecku a v turečtině Deniz Gamze Ergüvenová (a jeho další koproducenti byli z Německa a z Kataru). Do českých kin jej uvádí Artcam. Odehrává se kdesi u moře na severu Turecka, kde pět sester na začátku dovádí cestou ze školy s chlapci na pláži. Na první pohled nevinná zábava tu má ovšem pro mnohé nečekanou dohru. Dívky rodina bere jako morálně provinilé, pro jistotu je vezme k lékaři pro úřední ověření, že jsou všechny ještě panny, a přestane je pouštět z domova, který čím dál víc proměňuje v opravdové vězení. Na školu mohou zapomenout, teď budou připravovány pro svou jedinou možnou budoucnost: role dobrých manželek (manžely samozřejmě vybere rodina, do toho dívky přece nemají co mluvit). Rodinou jsou v tomto filmu přitom míněny babička a její syn (tedy strýc naší hlavní pětice hrdinek). Navzdory tématu se režisérka nesnaží o hodinu a půl deprese, ale odlehčuje vyprávění i humorem. V tomto ohledu jsou nejlepší události kolem jednoho fotbalového utkání. Fanoušci týmu totiž minule dělali na stadiónu takový bordel, že na další zápas smějí pouze ženy. Tohle by se možná mělo zavést i u nás. J Konec však dává naději, že aspoň pro část dívek by příběh mohl skončit happy-endem. Film získal cenu LUX Prize od Evropského parlamentu. Celá trojice finalistů tím měla zajištěno promítání po celé Evropě s titulky v národních jazycích za peníze daňových poplatníků. Jelikož byla loni obnovena jednání o přístupu Turecka do EU, máme zřejmě všichni vidět, že Turecko je moderní země a její vstup do Unie nepřinese žádné problémy.

Jako uvědomělý občan jsem v sobotu pokračoval dalším z finalistů LUX Prize, italského filmu Mediterranea zabývajícího se aktuálním tématem uprchlíků. Na co také snadněji získáte granty, že? Takže koproducenti filmu jsou z Francie, USA, Německa a Kataru. Režisér Jonas Carpignano nás bere na cestu s pár uprchlíky z Burkiny Faso na sever Afriky a pak přes Středozemní moře do Itálie. Zejména první polovinu už dobře znám z mnoha filmů na totéž téma natočených v uplynulých letech, takže to začalo být trochu zajímavější, až když naši hrdinové dosáhli evropského ráje na zemi. Režisér sice nezastírá, že k nám uprchlíci přinesli některé problémy, bez kterých nám tu bylo lépe, ale vždycky to relativizuje, aby jeho hrdinové stále vypadali jako ti chudáci, kteří si zaslouží veškerou naši pomoc. Tedy současná filmová propaganda podle not socialistických evropských politiků. Mezi plusy jednoznačně patří solidní herecký výkon představitele hlavní role. A ani tady nechybí trocha humoru, tentokrát hlavně v podobě jednoho italského teenagerského šmelináře.

Abych neměl té Itálie málo, pokračoval jsem slavným debutem Marca Bellocchia z roku 1965 Pěsti v kapsách. Polovina 60. let znamenala rebelii napříč národními kinematografiemi a jednoho takového v mnohém originálního rebela vytvořil i Marco Bellocchio, který nám film přišel osobně uvést. Mluvil dlouho a italsky. Když se ke slovu konečně dostala tlumočnice, už jsem málem spal. Takže si z úvodu nic zajímavého nepamatuji. Podvratná studie jedné měšťácké rodiny naznačuje podivné vztahy včetně incestního motivu mezi mladým Sandrem a jeho sestrou Giulií. Ale to nic není proti tomu, když se Sandro rozhodne pomoci svému nejstaršímu bratrovi od břímě, které pro něj představuje zbytek rodiny, tím, že všechny zabije (včetně sebe samého). Původní plán s autonehodou sice nevyjde, takže bude nutné odstranit jednoho po druhém. A začne matkovraždou. Ostatně matka byla slepá, takže to bylo nejsnadnější. Kdo je na řadě? Tohle bylo naštěstí lepší než včerejší Bellocchiův film, ale nějak narážím na fakt, že z italské kinematografie té doby znám jen pár kousků, takže mi schází celkový kontext. A ze současné perspektivy vidím jen, že i u nás se tou dobou točily ještě lepší filmy.

Na česko-slovenskou koprodukci Eva Nová jsem se musel přesunout do Lucerny. Film v českých kinech distribuuje AČFK, takže pravděpodobnost uvedení v jičínském kině je velmi malá. Početná delegace českých i slovenských tvůrců film slavnostně uvedla. Zmíním jen režiséra Marko Škopa, slovenského dokumentaristu, pro kterého je film hraným debutem, a Emílii Vášáryovou, která tu v hlavní roli skoro neopouští plátno. Tématem dramatu je návrat alkoholičky a bývalé slavné herečky z léčebny a její snaha urovnat své vztahy s rodinou, reprezentovanou zejména synem, o kterého se starala jen první rok jeho života, pak už na něj neměla čas. O něco později mu jako alkoholová troska ještě začala dělat ostudu. A staré rodinné šrámy se těžko hojí. Takže kromě paní Vášáryové tu mají hodně prostoru i Milan Ondrík v roli syna a Anikó Vargová jako jeho žena, a oba tuto příležitost dokázali využít. Na filmu je vidět režisérova dokumentární minulost, ale přece jen jsou tu pasáže, které sílu dramatu ředí. A filmů o alkoholicích je už tolik, že je třeba dát divákovi nějaký důvod, proč jít na další. Tady jsou to asi opravdu hlavně ti herci.

V neděli 20. března jsem zašel na íránský film Ve středu 9. května. Režisér, scenárista, střihač a herec Vahid Jalilvand přišel s originální zápletkou i formou, jak ji prezentovat. Základem je srocení stovek lidí před jedním teheránským domem, kam je přivedl neobvyklý inzerát. Ten slibuje darovat 30 miliónů nejpotřebnějšímu žadateli. A zatímco policie řeší, zda je něco takového vůbec legální, film začne sledovat jednu ze žadatelek, která má doma nemohoucího manžela a potřebovala by peníze na jeho operaci. Ve druhé třetině sledujeme mnohem mladší dívku, která by si jistě rozuměla s dívkami z Mustanga, protože podobnost jejího osudu jen dokazuje, že v těchto zemích prostě muži a babičky vybírají ženichy, a protivit se jejich vůli se nevyplácí (o ruku ovšem přichází rodinu nevěsty požádat ženich s rodiči; pokud rodiče nemá, znamená to, že není vhodným nápadníkem dcery – není nad sílu tradic). Takže teď je sice proti vůli rodiny vdaná a těhotná, ale pokud manžel nezaplatí jejímu bratrovi třicetimilionové odškodné (zlomený nos z vyprovokované rvačky), zůstane manžel v base a ona nejspíš na ulici. Autor se nás nesnaží deptat dalšími stovkami podobných příběhů, ale poslední třetinu filmu věnuje našemu záhadnému inzerentovi. Ukazuje se, že je to učitel, který si na svůj štědrý dar vzal půjčku v bance. Co ho k tomu přimělo? A jak se rozhodne ze stovek žadatelů vybrat toho jediného? To jsou vlastně nejzajímavější otázky tohoto nevšedního dramatu, které toho hodně říká o sociální situaci v současném Íránu. (Poznámka: pokud na původním plakátu nevidíte devítku, ale devatenáctku, je to způsobeno tím, že íránský kalendář se od toho našeho výrazně liší.)

Americko-kanadské drama Toma McCarthyho Spotlight sice také má svého českého distributora, ale už jsem letos prošvihl dva oscarové filmy na S (Sázka na nejistotu a Saulův syn), které u nás hráli pouze, když jsem byl v práci, tak to nehodlám riskovat u třetího, což znamenalo přesun do jiného kina: na Černý Most. Spotlight je investigativní tým novin The Boston Globe, který je zvyklý se řadu měsíců šťourat v nějakém tématu, které pak vytáhne na světlo. Po příchodu nového (a poprvé v dějinách redakce židovského) šéfredaktora, je jejich pozornost nasměrována na zneužívání dětí katolickými kněžími. Když jich naši redaktoři mají 13, jejich nadšení z dobře vykonané práce zchladí odborník, který situaci sleduje už 30 let a podle kterého je takových kněžích v katolické církvi asi 6% (a kněžích v Bostonu a okolí asi 1500). Takže pátrání pokračuje a na podzim 2001 mají na seznamu 87 jmen. Jenže pak přijde 11. září a doba pro toto téma není příznivá. Takže se mění cíl útoku. Je třeba odkrýt, že katolická církev až po zdejšího kardinála o všem ví, dlouhodobě spolupracuje s právníky, díky kterým se žádný případ nedostane až k soudu, a má propracovaný systém pro stahování provinilých knězů z oběhu a jejich nenápadné vracení k jiným ovečkám. Ač Žid, šéfredaktor nechce lidem zkazit Vánoce, takže první z 600 článků na toto téma přinesl The Boston Globe až v polovině ledna 2002. To bylo neprůstřelně ověřeno 70 úchylných knězů, ale než to všechno skončilo, bylo jich díky ohlasům dalších postižených do redakce obviněno 249. Film jako procedurální drama sleduje pátrání členů redakce, která je tak kolektivním hlavním hrdinou filmu. A nakonec z toho byly Oscary za nejlepší film a nejlepší původní scénář. Podle mne oba zasloužené. Takže, co se Febiofestu týče, nejlepší na konec.