neděle 24. dubna 2016

Koncertní začátek roku 2016

Koncertní rok 2016 pro mne začal 4. února v sále jičínského Masarykova divadla koncertem Supergroup.cz, který byl na toto datum přeložen z loňského října. Skupina vznikla na základě ankety časopisu Rock&Pop a rádia Beat z roku 2012. Čtenáři a posluchači si poskládali svou kapelu snů ve složení: kytara Michal Pavlíček, zpěv Kamil Střihavka, baskytara Vladimír „Guma“ Kulhánek, bicí Miloš Meier, klávesy Roman Dragoun a housle Jan Hrubý. Tak se šestice muzikantů domluvila a 6. března 2013 proběhl v Brně jediný plánovaný koncert této formace. Reakce publika i chuť muzikantů způsobily, že v roce 2013 superskupina vystoupila ještě třikrát a další koncerty postupně přibývají… Kapela nemá vlastní repertoár, takže se většina přibližně hodinu a půl dlouhého setu opírala o písně z pořadu Na Kloboučku, jehož hostitelem byl v letech 1995 až 2002 právě Michal Pavlíček, zbytek byly předělávky písní jednotlivých členů kapely či cizích. Přes deset minut času ukrojilo sólo na bicí, holt jednatřicetiletý bubeník má prostě víc energie než zbytek kapely s věkem mezi padesáti a jednasedmdesáti lety. Ale celkově před výkonem všech klobouk dolů. Nakonec se ještě kapela vrátila s přídavkem v podobě písně Highway to Hell, během které Kamil představil kapelu, čímž se koncert natáhl na hodinu a tři čtvrtě. Vydařený start do tohoto roku.

Plzeňská kapela Alice se rozhodla oslavit čtvrtstoletí od svého založení, přičemž se po devatenácti letech opět spojila se zpěvákem Danem Bártou a naplánovala koncertní turné jménem 100/4 tour. Zeměpisně nejbližší vystoupení se konalo 11. února v sále Laurin & Klement Fórum mladoboleslavského Škoda Muzea. Alice hrála písně ze všech tří svých alb, ale zřejmě si její členové myslí totéž co já, takže se nejčastěji jednalo o písně z posledního bezejmenného alba z roku 1995, ze kterého naživo zazněla více než polovina písní. Ale kromě vlastní tvorby došlo i na pár coverů. Dan Bárta byl ve skvělé hlasové i fyzické formě, takže pořád tančil či pobíhal. Zejména na pomalejších písních (např. Klidná) sice bylo hodně slyšet, že ho v současnosti baví zpívat zejména jazz, ale rychlejší vypalovačky zněly pořád skoro stejně. Mezi písněmi se osvědčil i jako velice schopný bavič, některé jeho úvody k vybraným písním jsem si snad měl nahrát (v tomto ohledu vynikalo zejména Pačívský tango spolu se závěrečným představováním členů kapely). V závěru zhruba hodinu a půl dlouhého vystoupení došlo na přídavek v podobě písně Ani náhodou a pak hned Dan odběhl z pódia. Ještě jsem si ani nevystál frontu na bundu uloženou v šatně, a on už se fotil a podepisoval u stánku s cédéčky a tričky. Mimochodem, všechna tři CD se tu dala koupit za 500 Kč, ale viděl jsem podepisovat jak LP verzi, tak někoho se třemi originálními MC kazetami. Tak zase za další čtvrt století na viděnou? ;-)

16. února se ve zlínském Masters of Rock Café konal koncert v rámci společného turné kapel Xandria a Serenity. Bylo to ve všední den mezi dvěma velkými akcemi (koncerty Powerwolf a Helloween), takže klub byl při optimistickém úhlu pohledu poloplný. Několik dní před akcí se na webu pořadatele objevil rozpis koncertu. Úvodní půlhodina patřila předkapele Jaded Star, pak následovaly Serenity a Xandria, obě se sedmdesátiminutovými sety. Na místě byl ovšem jiný rozpis, kde bylo pořadí obou hlavních kapel obrácené. Fajn, tím lépe pro mne. Zatímco v Jičíně jsem na Supergroup musel čekat přes 20 minut a v Boleslavi na Alici přes 10 minut, ve Zlíně se předkapela na pódiu objevila o čtyři minuty dříve. Řecká zpěvačka Maxi Nil byla pět let ke slyšení v řadách rakouské kapely Visions of Atlantis. V prosinci 2013 od nich odešla a založila si vlastní kapelu. Druhým jménem, které už mohl metalový fanoušek zaznamenat, je Raphael Saini, který se mihl v sestavě amerických Iced Earth, kde stihl nabubnovat album Plagues of Babylon, a zase z jejich řad zmizel. Důležitějším pro kapelu ale rozhodně je kytarista Kosta Vreto, na jehož hře a zpěvu Maxi to skoro celé stojí. Debutové album Memoirs from the Future kapele vyšlo loni, takže materiálu akorát na tu úvodní půlhodinu. Naživo to celé znělo mnohem lépe než z alba, ale chtělo by to zapracovat na textech. Jejich power metal by totiž potřeboval minimálně pár zapamatovatelných refrénů, do té doby to s jejich popularitou asi nijak nahoru nepůjde. Pokud mi v hlavě zůstalo pouze „You’ll see, you’ll see, you’ll see“ a „Wake up, wake up, wake up“ ob verš s „Get up, get up, get up“ z písní You’ll See a Wake Up, je to trochu málo. Několik minut po skončení setu už byla Maxi u stánku s tričky a cédéčky a fotila se tam s fanoušky. O zhruba deset minut později se k ní připojil i kytarista Kosta. Oba se v prostoru poblíž stánku vyskytovali po zbytek večera.

Ani německá Xandria necítila důvod dodržet půlhodinovou přestávku a náskok nám narůstal. Kapela je jedním z typických zástupců symfonického metalu, na kontě má šest řadových alb a od října 2013 třímá mikrofon nizozemská sopranistka Dianne van Giersbergen. Loni kapele vyšlo EP Fire & Ashes, na kterém jsou tři nové písně, dvě předělávky vlastních starších písní a dva cizí covery. Dianne v černých šatech měla hlavu ozdobenou něčím nepřehlédnutelným, pro co nemám slovník. Ze dvojice kytaristů mi přišel výraznější Philip Restemeir, ale i otec zakladatel Marco Heubaum měl dost prostoru se předvést. A právě dvojice kytaristů byla tohoto večera největší konkurenční výhodou oproti ostatním dvěma kapelám. Gerit Lamm byl za bicími také nepřehlédnutelný, na baskytaru kapelu doprovázel kupodivu Fabio D’Amore ze Serenity. Sám nevím, zda jsem prostě věděl, co mám čekat, nebo Xandria na klubových koncertech pouští méně předtočených symfonických a klávesových partů, ale tentokrát mi prostě nepřišlo, že to s předtočenými pasážemi přehánějí (trochu kláves z playbacku pouštěli i Jaded Star, ale tam to bylo opravdu jen koření na pozadí). Setlist byl složen rovnoměrně z písní z posledních dvou alb Neverworld’s End (2012) a Sacrificium (2014), plus pár písní z už zmiňovaného loňského EP. Takže vlastně nejstarší písní v setlistu byl Ravenheart (původně 2004). I když jsem to dva dny po Valentýnu skoro nečekal, kapela se vrátila a píseň Valentine zahrála jako přídavek. Také kytarista Philip byl o chvíli později v sále poblíž stánku s merchandisingem.

S tyrolskými Serenity nám náskok opět vzrostl. Jejich set začal intrem Codex Atlanticus ze stejnojmenného pátého studiového alba vydaného letos na konci ledna. A protože kapela věří, že je to povedené album, přehrála ho skoro celé (doslova mohu napsat, že z něho nezazněly pouze tři písně). K tomu po dvou písních z předchozích alb War of Ages (2013) a Death & Legacy (2011) a na úplný závěr Velatum z roku 2008. Zpěvák Georg Neuhauser sice vypadá, že většinu setu zvládne odzpívat sám, ale kapela občas používá i ženské vokály, takže se nám po chvíli představila i hostující zpěvačka Tasha. Třetí tmavooká tmavovláska večera si ostatně zahostovala už i na samotném novinkovém albu. Tasha byla většinu setu v černém, pouze na píseň The Perfect Woman přišla v bílém včetně lodiček na vysokých jehlách (uvedenou píseň na aktuální album ovšem nazpívala Američanka Amanda Somerville). Předchozí zpěvačka, Francouzka Clémentine Delauney totiž vloni odešla do jiné rakouské kapely – Visions of Atlantis (ano, hudební svět je malý). Ovšem velmi dobrým zpěvákem je italský baskytarista Fabio D’Amore, který se nebojí zpívat vysoko (dobře je slyšet třeba v písni Spirit in the Flesh), takže na předcházejícím turné prý zpíval party původně určené pro ženský zpěv. Ale mikrofony měli i bubeník Andreas Schipflinger a fungl nový kytarista v řadách kapely Chris Hermsdörfer. Ti sice nikdy nezpívali sólově, ale byli využiti ve sborech, takže v jednu chvíli zpívalo třeba všech pět lidí na pódiu najednou, což má samozřejmě větší efekt než nějaký předtočený chorál. Jinak ano, i Serenity samozřejmě používali předtočené symfonické pasáže. Nový kytarista do kapely sice vizuálně nezapadá (potetovaný pořízek v potrhaném tílku a potrhaných kalhotách), ale do strun hrábnout umí. Cestou na hotel mi v uších kupodivu nezněl refrén závěrečné písně, ale mám dojem, že Serenade of Flames se mi v hlavě uhnízdila natrvalo. Jde o duet soudce čarodějnic s jednou takovou určenou na popravu a v refrénu se mimo jiné zpívá „Vymysleli jsme Lucifera, abychom mohli šířit strach napříč národy.“ Amen. To plně odpovídá mému názoru na historickou roli církve. A dle očekávání byli Serenity nejlepší kapelou tohoto večera.


Přesně o měsíc později, 16. března, se v pražském Foru Karlín představila poprvé v ČR metalová show Tobiase Sammeta Avantasia. Ta si sice několikrát zahrála na festivalu Masters of Rock ve Vizovicích, kam ostatně opět zavítá i letos, ale samostatné vystoupení pod střechou tu nikdy předtím neměla. Šel jsem sice dostatečně včas, ale několikasetmetrová fronta podél bloku mě stejně zaskočila. Naštěstí pořadatelé nic nepodcenili a fronta postupovala celkem plynule. Uvnitř ještě k šatně a mohu zaujmout místo na ploše. Kelímek piva za 42 Kč? Děkuji, nemám zájem. U žádného ze stánků jsem ostatně frontu neviděl. Takhle se u nás preventivně řeší problém hald rozšlapaných plastových kelímků po ploše haly. Vše vypuklo s typicky německou přesností ve 20 hodin a po chvilce intra se vykopává hned největším hitem novinkového alba Ghostlights: Mystery of a Blood Red Rose. Kromě principála Tobiase Sammeta se postupně objevila pětice dalších výrazných zpěváků: Michael Kiske, Ronnie Atkins, Bob Catley, Jørn Lande a Eric Martin. Navíc byli na scéně po většinu představení ještě Herbie Langhans a Amanda Somerville jako doprovodní vokalisté. Zatímco hlavní hvězdy dostaly vícero příležitostí se předvést, doprovodní zpěváci se dostali do popředí každý jen jednou (což je škoda zejména vzhledem k hlasovým schopnostem Amandy). Ale zazpíval si i kytarista Oliver Hartmann, zatímco hlavní kytarista Sascha Paeth se věnoval pouze svému nástroji. Ve výčtu zbývají baskytarista Andre Neygenfind, klávesák Michael „Miro“ Rodenberg a hlavně bubenický nezmar Felix Bohnke, kterému tu rovnou vysekávám poklonu. K tomu připočítejme několik kameramanů (celý koncert se nahrával), zvukaře, osvětlovače a techniky, a vyjde nám opravdu velký počet lidí. Skládat koncertní setlist nejspíš byl trochu hlavolam, ale nakonec se to povedlo tak, že byla zastoupena kompletní diskografie Avantasie, a přitom každý z hostujících zpěváků dostal dost příležitostí se blýsknout. Z novinkového alba kromě úvodní písně jako největší hity vycházejí Draconian Love a Lucifer, za což do značné míry mohou Herbie Langhans a Jørn Lande, kteří v nich excelují. Snad všichni na pódiu vypadali, že jsou v dobré náladě a koncert si užívají. Pár zpěváků dokonce mezi písněmi vtipkovalo s Tobim, takže jsme se třeba dozvěděli, proč v jeho textech jsou snad všechny běžné fantasy motivy, kromě draků. Tobias je na ně totiž alergický. J Jako většina lidí v sále bych i já setlist nejspíše poskládal úplně jinak, ale nejlepší na tom je, že je to jedno, a při samotném koncertě mě ani nenapadlo, že by některá písnička byla slabší (či vůbec nepatří mezi mé oblíbené kousky). Paráda! Show končí ve 23:17, takže původně slibovaný tříhodinový set ještě trochu nabobtnal. Ještě jednou jsem zaobdivoval, jak je to vše organizačně zvládnuté, u šatny totiž bylo tolik obsluhujících, že se ani netvořily fronty a během pěti minut jsem z vyprodané haly byl venku.

Odkaz na fotky

V sobotu 2. dubna jsem si večer udělal zhruba pětikilometrovou procházku do Kulturního domu ve Valdicích. Důvodem bylo společné turné kapel Arakain a Dymytry. Přesně ve 20 hodin po videoprezentaci partnerů turné začala ostravská předkapela Absolut Deafers. To je vlastně tradiční předkapela Arakainu asi od roku 2012 a jela i předchozí společné turné Arakain / Dymytry v roce 2014. Takže typický příklad, že když to funguje, není důvod něco měnit. Jejich album Zrození z roku 2013 není špatné a nic nemám ani proti samotné kapele, jen se mi tenhle status stabilní předkapely prostě nelíbí. Copak u nás nejsou mraky jiných kapel? Ve 21 hodin po druhé videoprezentaci partnerů turné nastoupili Dymytry. Ti mají venku čerstvé album Agronaut, ze kterého nám toho něco předvedli naživo. V jedné z písní si zahostoval Honza Toužimský a kapela zahrála jednu píseň od Arakainu. Pak byla kratší pauza, po které bylo nutné ještě jednou přetrpět videoprezentaci partnerů, a nastoupil Arakain. Ten má také čerstvě vydané novinkové album jménem Arakadabra. Zase v jedné písni recipročně zapěl Protheus a zazněla jedna píseň z repertoáru Dymytry. Pak teprve přišla na řadu společná část koncertu včetně bubenického sóla pro dva v podání Miloše Meiera a Doxy a závěrečná část setu, kdy bylo na pódiu všech deset muzikantů najednou. Honza Toužimský už si v setu Arakainu na pár písní přibral ke zpěvu kytaru a udělal to i v závěrečné pasáži, kdy tedy vlastně bylo na place pět kytaristů (kam se hrabe Iron Maiden J). Hrály se společné písně i songy od obou kapel, zakončila to klasicky Strážná věž a Apage Satanas a o půlnoci byl konec. Koncertní nasazení a hudba stále skvělá, jen jsem měl pocit, že těch sázek na jistotu je prostě nějak moc. Ale tímto tempem se tak do deseti let dočkáme dosti písniček pro společné Arakain / Dymytry album. Ještě noční procházka a v jednu ráno jsem byl doma.

Ve čtvrtek 21. dubna se do pražské MeetFactory přijeli podívat američtí Kamelot, kteří zde zahajovali letošní část svého turné k loňskému albu Haven. Všechny kapely začínaly i končily své sety o pět minut dříve oproti plánovanému rozpisu. V 19:55 tedy svoji půlhodinu odstartovala skupina Aeverium z německého Viersenu. Šestice hrající moderní metal se dala dohromady v roce 2013, ještě v prosinci téhož roku nahrála první EP The Harvest, v lednu 2014 odehrála první koncert a v roce 2015 přišla s debutovým albem Break Out. Na našem území se objevili poprvé. A přestože je tu skoro nikdo neznal, publikum se chytlo rychle. Hlavní zpěvákem je navzdory názvu kapely křikloun Marcel Römer, ale zpěvačka Aeva Maurelle rozhodně není v kapele jen na ozdobu. Dlouhovlasá blondýna má zvučný hlas a zvládá více poloh. Jen jsem si pomyslel, že navzdory očekávání to není žádná sopranistka, což by do té hudby nejspíš ani moc nesedělo, hned ukázala, že tento rejstřík má v zásobě také, a neváhá ho použít. I čtveřice muzikantů za nimi (kytarista, basák, bubeník a klávesák) vizuálně působila jak z nejméně dvou kapel, ale to je ta moderna. Hlavně, že jim to solidně šlapalo. Tahle kapela má potenciál, a pokud nepoleví, ještě o nich uslyšíme (a nejspíš to nebude dlouho trvat). První dojem rozhodně udělali velmi dobrý. Teď ještě napsat víc pecek jako Heaven´s Burning (Harvest Time). Po čtvrthodinové přestávce se objevují Rakušané Serenity. Ty už jsem viděl v únoru, takže stručně. Měli o 25 minut kratší dobu, takže zahráli o čtyři písně méně a změnili jejich pořadí. Jinak kvalita zůstala na obvyklé úrovni, takže u mne naprostá spokojenost.


Kamelot z floridské Tampy mají se svým progresivním melodickým metalem u nás fanoušků dost. Švédský zpěvák Tommy Karevik v jejich čele za chvíli už bude pět let, za kterých nazpíval dvě alba, takže už si na něj všichni jistě zvykli. Z loňského alba Haven zaznělo pět písní včetně My Therapy, kterou zpěvák uvedl jako živou premiéru písně. Je dobré vidět, že si za čtyřměsíční pauzu nachystali aspoň něco nového. Jinak mají v zásobě dost hitů a rozhodně je nestihnou zahrát všechny. Přesto jsem vlastně většinu setlistu trefil a žádné další překvapení se nekonalo. Bubeník Casey Grillo i klávesák Oliver Palotai předvedli svá sóla. Kytarista Thomas Youngblood je samozřejmě předváděl v každé písni a basák Sean Tibbetts (mimochodem jediný z kapely, jehož jméno si vždycky musím hledat) také předvádí víc než svůj neobvyklý účes. Jediné trochu slabší místo představovaly doprovodné vokály. Alissa White-Gluz je momentálně vytížená, takže jako doprovodná zpěvačka se tu objevila jakási Kobra Paige. Dekorativní blondýna toho nemohla moc zkazit, v hudbě skupiny Kamelot je doprovodného ženského zpěvu ještě méně než v Serenity, ale stejně. Na growly si netroufala a hrály z playbacku, a když zpívala zároveň s Tommym, měl jsem dojem, že neslyším skoro žádný rozdíl oproti tomu, kdyby Tommy zpíval sólo. Ale jak jsem napsal, je to ten nejméně důležitý post na turné, takže to nijak show kapely zkazit nemohlo. Povedený koncert skončil ve 23:25 (a vzadu u stánku s tričky a cédéčky tou dobou stále cirkulovala většina členů kapel Aeverium a Serenity).

středa 23. března 2016

Febiofest 2016

Stejně jako loni jsem i letos jel třikrát do Prahy a zpátky na filmový festival Febiofest. Viděl jsem sice o dva filmy méně než před rokem, ale aspoň jsem nebyl pořád ve chvatu. Trochu se mi změnila kritéria výběru, protože už se nevyhýbám distribučním předpremiérám. Do kin je u nás v současnosti uvedeno třeba 12 filmů týdně, a pokud člověk nežije ve velkém městě, stejně se dvě třetiny titulů k němu vůbec nedostanou. Navíc vstupné 89 Kč za projekci je stále výrazně nižší než při běžné návštěvě kina. Takže jdeme na to.

Ale hned u prvního pátečního filmu jsem naopak okamžitě zjistil, že jsem trochu podcenil přípravu. Kanadsko-německý thriller Atoma Egoyana Vzpomeň si totiž začínal titulkem APK Cinema uvádí. Takže mě jednak nenapadlo, že by o tento film mohl projevit zájem některých z domácích kinodistributorů, a také je jičínský biograf Český ráj členem Asociace provozovatelů kin (= APK), takže se do něj filmy z tohoto distribučního kanálu dostanou vždycky. Ale zpět k filmu. Christopher Plummer zde představuje devadesátníka na útěku z domova důchodců na cestě za pomstou na muži, který měl na svědomí smrt zbytku jeho rodiny v Osvětimi. Přitom trpí stařeckou demencí a nepamatuje si ani to, že už je vdovcem. Takže má v kapse saka dopis od svého vrstevníka Maxe, ve kterém si vždycky může přečíst, co a proč vlastně chce udělat. Úplně jednoduše si v obchodě opatří pistoli, stejně jednoduše s ní dvakrát překročí americko-kanadskou hranici (a to s propadlým pasem, prosím) a nakonec samozřejmě začne i střílet. Mezitím ho hledá jeho syn, který do toho zapojil i policii. Film se řítí vpřed neúprosným tempem devadesátiletého důchodce a celou dobu je napínavý. Ostatně mstitel bez paměti tu kromě Mementa asi nebyl. Ale pak přijde překvapivý závěrečný zvrat, po kterém tak nějak všechno, co se ve filmu stalo do té doby, přestane dávat smysl. Pokud tedy nepřistoupíme na to, že tu jedna z postav dovedla dokonale předvídat budoucnost, což nás posune do žánru filmové fantastiky. Škoda, mně ten konec docela zkazil do té doby výborný film.

Jedním z hostů festivalu byl italský režisér, scenárista a producent Marco Bellocchio. Všechny tři funkce zastával i u svého dramatu z roku 2003 Dobrý den, noci. Ten byl natočen při příležitosti 25. výročí únosu a vraždy italského politika Alda Mora členy frakce Rudých brigád. Od 16. března do 9. května 1978 byl vězněn v jednom obyčejném římském bytě. A právě v této době a převážně v tomto bytě se odehrává celý film. Hlavní hrdinkou je jediná žena ve skupině únosců, která tu byla jednak, aby ostatním vařila a uklízela, ale hlavně aby vzbuzovali dojem normální rodiny v normálním bytě a tedy žádné podezření ze strany sousedů. O italské politice 70. let toho vím velmi málo, o co šlo těm komunistickým pošahancům jsem vůbec nechápal, a film samotný natočil filmař, který podobné věci zřejmě bral jako základní znalosti svého publika. Soudruzi tu na mne sice párkrát působili dojmem členů nějaké sekty, ale jsem z postkomunistické země a je těžké mi vymluvit, že na Západě mohli v roce 1978 ještě věřit komunistickým heslům i lidé, kteří nebyli úplní idioti. A když v závěru hlavní hrdinka sní o tom, že Alda Mora propouští na svobodu, znamená to snad, že je méně vinna jeho popravou? Když kouknu na seznam ocenění, která film posbíral, tak vidím, že žiji ve světě, který snad ani nechci pochopit.

Film Mustang, který poslala na Oscary Francie, natočila v Turecku a v turečtině Deniz Gamze Ergüvenová (a jeho další koproducenti byli z Německa a z Kataru). Do českých kin jej uvádí Artcam. Odehrává se kdesi u moře na severu Turecka, kde pět sester na začátku dovádí cestou ze školy s chlapci na pláži. Na první pohled nevinná zábava tu má ovšem pro mnohé nečekanou dohru. Dívky rodina bere jako morálně provinilé, pro jistotu je vezme k lékaři pro úřední ověření, že jsou všechny ještě panny, a přestane je pouštět z domova, který čím dál víc proměňuje v opravdové vězení. Na školu mohou zapomenout, teď budou připravovány pro svou jedinou možnou budoucnost: role dobrých manželek (manžely samozřejmě vybere rodina, do toho dívky přece nemají co mluvit). Rodinou jsou v tomto filmu přitom míněny babička a její syn (tedy strýc naší hlavní pětice hrdinek). Navzdory tématu se režisérka nesnaží o hodinu a půl deprese, ale odlehčuje vyprávění i humorem. V tomto ohledu jsou nejlepší události kolem jednoho fotbalového utkání. Fanoušci týmu totiž minule dělali na stadiónu takový bordel, že na další zápas smějí pouze ženy. Tohle by se možná mělo zavést i u nás. J Konec však dává naději, že aspoň pro část dívek by příběh mohl skončit happy-endem. Film získal cenu LUX Prize od Evropského parlamentu. Celá trojice finalistů tím měla zajištěno promítání po celé Evropě s titulky v národních jazycích za peníze daňových poplatníků. Jelikož byla loni obnovena jednání o přístupu Turecka do EU, máme zřejmě všichni vidět, že Turecko je moderní země a její vstup do Unie nepřinese žádné problémy.

Jako uvědomělý občan jsem v sobotu pokračoval dalším z finalistů LUX Prize, italského filmu Mediterranea zabývajícího se aktuálním tématem uprchlíků. Na co také snadněji získáte granty, že? Takže koproducenti filmu jsou z Francie, USA, Německa a Kataru. Režisér Jonas Carpignano nás bere na cestu s pár uprchlíky z Burkiny Faso na sever Afriky a pak přes Středozemní moře do Itálie. Zejména první polovinu už dobře znám z mnoha filmů na totéž téma natočených v uplynulých letech, takže to začalo být trochu zajímavější, až když naši hrdinové dosáhli evropského ráje na zemi. Režisér sice nezastírá, že k nám uprchlíci přinesli některé problémy, bez kterých nám tu bylo lépe, ale vždycky to relativizuje, aby jeho hrdinové stále vypadali jako ti chudáci, kteří si zaslouží veškerou naši pomoc. Tedy současná filmová propaganda podle not socialistických evropských politiků. Mezi plusy jednoznačně patří solidní herecký výkon představitele hlavní role. A ani tady nechybí trocha humoru, tentokrát hlavně v podobě jednoho italského teenagerského šmelináře.

Abych neměl té Itálie málo, pokračoval jsem slavným debutem Marca Bellocchia z roku 1965 Pěsti v kapsách. Polovina 60. let znamenala rebelii napříč národními kinematografiemi a jednoho takového v mnohém originálního rebela vytvořil i Marco Bellocchio, který nám film přišel osobně uvést. Mluvil dlouho a italsky. Když se ke slovu konečně dostala tlumočnice, už jsem málem spal. Takže si z úvodu nic zajímavého nepamatuji. Podvratná studie jedné měšťácké rodiny naznačuje podivné vztahy včetně incestního motivu mezi mladým Sandrem a jeho sestrou Giulií. Ale to nic není proti tomu, když se Sandro rozhodne pomoci svému nejstaršímu bratrovi od břímě, které pro něj představuje zbytek rodiny, tím, že všechny zabije (včetně sebe samého). Původní plán s autonehodou sice nevyjde, takže bude nutné odstranit jednoho po druhém. A začne matkovraždou. Ostatně matka byla slepá, takže to bylo nejsnadnější. Kdo je na řadě? Tohle bylo naštěstí lepší než včerejší Bellocchiův film, ale nějak narážím na fakt, že z italské kinematografie té doby znám jen pár kousků, takže mi schází celkový kontext. A ze současné perspektivy vidím jen, že i u nás se tou dobou točily ještě lepší filmy.

Na česko-slovenskou koprodukci Eva Nová jsem se musel přesunout do Lucerny. Film v českých kinech distribuuje AČFK, takže pravděpodobnost uvedení v jičínském kině je velmi malá. Početná delegace českých i slovenských tvůrců film slavnostně uvedla. Zmíním jen režiséra Marko Škopa, slovenského dokumentaristu, pro kterého je film hraným debutem, a Emílii Vášáryovou, která tu v hlavní roli skoro neopouští plátno. Tématem dramatu je návrat alkoholičky a bývalé slavné herečky z léčebny a její snaha urovnat své vztahy s rodinou, reprezentovanou zejména synem, o kterého se starala jen první rok jeho života, pak už na něj neměla čas. O něco později mu jako alkoholová troska ještě začala dělat ostudu. A staré rodinné šrámy se těžko hojí. Takže kromě paní Vášáryové tu mají hodně prostoru i Milan Ondrík v roli syna a Anikó Vargová jako jeho žena, a oba tuto příležitost dokázali využít. Na filmu je vidět režisérova dokumentární minulost, ale přece jen jsou tu pasáže, které sílu dramatu ředí. A filmů o alkoholicích je už tolik, že je třeba dát divákovi nějaký důvod, proč jít na další. Tady jsou to asi opravdu hlavně ti herci.

V neděli 20. března jsem zašel na íránský film Ve středu 9. května. Režisér, scenárista, střihač a herec Vahid Jalilvand přišel s originální zápletkou i formou, jak ji prezentovat. Základem je srocení stovek lidí před jedním teheránským domem, kam je přivedl neobvyklý inzerát. Ten slibuje darovat 30 miliónů nejpotřebnějšímu žadateli. A zatímco policie řeší, zda je něco takového vůbec legální, film začne sledovat jednu ze žadatelek, která má doma nemohoucího manžela a potřebovala by peníze na jeho operaci. Ve druhé třetině sledujeme mnohem mladší dívku, která by si jistě rozuměla s dívkami z Mustanga, protože podobnost jejího osudu jen dokazuje, že v těchto zemích prostě muži a babičky vybírají ženichy, a protivit se jejich vůli se nevyplácí (o ruku ovšem přichází rodinu nevěsty požádat ženich s rodiči; pokud rodiče nemá, znamená to, že není vhodným nápadníkem dcery – není nad sílu tradic). Takže teď je sice proti vůli rodiny vdaná a těhotná, ale pokud manžel nezaplatí jejímu bratrovi třicetimilionové odškodné (zlomený nos z vyprovokované rvačky), zůstane manžel v base a ona nejspíš na ulici. Autor se nás nesnaží deptat dalšími stovkami podobných příběhů, ale poslední třetinu filmu věnuje našemu záhadnému inzerentovi. Ukazuje se, že je to učitel, který si na svůj štědrý dar vzal půjčku v bance. Co ho k tomu přimělo? A jak se rozhodne ze stovek žadatelů vybrat toho jediného? To jsou vlastně nejzajímavější otázky tohoto nevšedního dramatu, které toho hodně říká o sociální situaci v současném Íránu. (Poznámka: pokud na původním plakátu nevidíte devítku, ale devatenáctku, je to způsobeno tím, že íránský kalendář se od toho našeho výrazně liší.)

Americko-kanadské drama Toma McCarthyho Spotlight sice také má svého českého distributora, ale už jsem letos prošvihl dva oscarové filmy na S (Sázka na nejistotu a Saulův syn), které u nás hráli pouze, když jsem byl v práci, tak to nehodlám riskovat u třetího, což znamenalo přesun do jiného kina: na Černý Most. Spotlight je investigativní tým novin The Boston Globe, který je zvyklý se řadu měsíců šťourat v nějakém tématu, které pak vytáhne na světlo. Po příchodu nového (a poprvé v dějinách redakce židovského) šéfredaktora, je jejich pozornost nasměrována na zneužívání dětí katolickými kněžími. Když jich naši redaktoři mají 13, jejich nadšení z dobře vykonané práce zchladí odborník, který situaci sleduje už 30 let a podle kterého je takových kněžích v katolické církvi asi 6% (a kněžích v Bostonu a okolí asi 1500). Takže pátrání pokračuje a na podzim 2001 mají na seznamu 87 jmen. Jenže pak přijde 11. září a doba pro toto téma není příznivá. Takže se mění cíl útoku. Je třeba odkrýt, že katolická církev až po zdejšího kardinála o všem ví, dlouhodobě spolupracuje s právníky, díky kterým se žádný případ nedostane až k soudu, a má propracovaný systém pro stahování provinilých knězů z oběhu a jejich nenápadné vracení k jiným ovečkám. Ač Žid, šéfredaktor nechce lidem zkazit Vánoce, takže první z 600 článků na toto téma přinesl The Boston Globe až v polovině ledna 2002. To bylo neprůstřelně ověřeno 70 úchylných knězů, ale než to všechno skončilo, bylo jich díky ohlasům dalších postižených do redakce obviněno 249. Film jako procedurální drama sleduje pátrání členů redakce, která je tak kolektivním hlavním hrdinou filmu. A nakonec z toho byly Oscary za nejlepší film a nejlepší původní scénář. Podle mne oba zasloužené. Takže, co se Febiofestu týče, nejlepší na konec.

neděle 17. ledna 2016

2015: rok Blind Guardian

Hudba v roce 2015 pro mne hlavně znamenala dramatickou změnu posluchačských návyků. Zatímco v minulosti jsem si prostě pořizoval cédéčka a doma si je pouštěl (či venku z nich naripované empétrojky), teď na ně došly peníze, takže jsem prostě z větší části přešel na streamování z internetu. A protože nehodlám surfovat všude, vybral jsem si jednu službu, konkrétně Google Play, kde za 149 Kč měsíčně mohu poslouchat více muziky, než mohu stihnout. Tato služba má jistá specifika, takže mnohá alba stále přibývají, ale občas nějaká ani nezamávají a prostě z nabídky zmizí. Nejúspěšnější interpreti o nějaké drobné ze streamování nemají zájem, takže tu mnohá aktuální alba prostě nejsou (např. Adele: 25, Apocalyptica: Shadowmaker, Kabát: Do pekla / do nebe či U.D.O.: Decadent). Na druhou stranu je tu nepřeberné množství všelijakých singlů, EP, živáků a jiných speciálů. A alba (či vlastní kompilace) se dají stáhnout do mobilu a poslouchat i offline.

Ať už beru vlastní cédéčka, streamování či koncertní zážitky, mohu klidně rok 2015 vyhlásit za rok Blind Guardian. Na konci ledna po pětileté albové odmlce vydali své desáté dlouhohrající album Beyond the Red Mirror, které se u mne se suverénním náskokem stalo nejhranějším albem roku. Ani po jedenácti měsících jsem si na něm nevšiml žádného slabšího místa. V květnu se jejich koncertní turné zastavilo ve Zlíně a v prosinci skončilo v Praze. Na obou show jsem byl, a jeden koncert byl lepší než druhý. Kromě toho jsem si na Google Play přehrával celou starší diskografii s výjimkou alba A Night at the Opera z roku 2002, které se v této službě nenachází (tady muselo vypomoci YouTube). Ale třeba v květnu jsem si pouštěl živák Tokyo Tales z roku 1993, který už tu v prosinci nebyl. Zato se tu objevil o deset let novější živák Live s dvojnásobnou stopáží, který se na jaře ještě k poslechu nenabízel.

Pokud začnu od cédéček, tak kromě výše uvedeného alba Blind Guardian jsem si ještě pořídil několik dalších: Transatlantic: Kaleidoscope, Aleš Brichta Project: Anebo taky datel, Devin Townsend Project: Z2, Powerwolf: Blessed & Possessed a The Neal Morse Band: The Grand Experiment. V září, kdy jsem si na chvíli naivně myslel, že jsem finančně z nejhoršího venku, jsem si pořídil dva živáky, které na dobrých 14 dní odsunuly Google Play na druhou kolej: dvoudiskový kousek čtveřice Portnoy, Sheehan, MacAlpine, Sherinian: Live in Tokyo a koncert Dream Theater: Live at Luna Park na třech CD a dvou DVD. Pár levných nákupů jsem učinil přes Aukro, včetně fungl nového kotoučku Exodus: Blood In Blood Out, starší kousky zastupoval Accept: Objection Overruled a písničkový soundtrack z filmu Singles. Poslední skupinkou jsou cédéčka zadarmo, většinu jsem jich vytáhl z časopisu Spark: Komunál: Vlci v nás, Denoi: Disco Violence, dvoupísňovou upoutávku na nové album skupiny Citron a kompilaci k festivalu Mighty Sounds vol. XI, kterou si dost sotva ještě někdy v životě pustím. O mnoho lépe je na tom jiná festivalová kompilace: Ekompilace.cz.

Nejlepším domácím albem klidně vyhlásím debut kapely Stroy: Adam Reborn. Byl sice vydán už v roce 2014, ale ke mně se dostal, až když jsem ho zkusil na Google Play. Následně jsem si album koupil v digitální formě na Supraphonline.cz. Je to pro mne o to větší překvapení, že se kapela řadí do škatulky post-grunge. Přípony post-cokoliv mi běžně moc neříkají a celý slavný grunge mě úspěšně míjel i v 90. letech – období své největší slávy (možná s čestnou výjimkou Pearl Jam). A zapomenout nesmím ani na The Agony, které jsem podpořil nejnižší možnou částkou na crowdfundingovém portálu Startovač. Za to jsem měl obdržet jejich debutové album Dirty and Dangerous v digitální podobě v MP3 a FLAC plus pohlednici od kapely. Link na stažení FLAC sice nedorazil, ale čert to vem. Album vyšlo koncem června, a jelikož mi to připadá jako ideální letní muzika, pouštěl jsem si ho o prázdninách častěji.

Co se streamované hudby týče, nejsem schopen tu dělat nějaké žebříčky. Kromě Blind Guardian a Deep Purple jsem si dost často pouštěl třeba Foo Fighters a Simple Minds. Jinak se mi stalo, že kromě aktuálních alb jsem se hodně ponořil do rockové klasiky a pouštěl si všelijaké ty Jethro Tull, Led Zeppelin, Queen, Rush, Yes, Pink Floyd, AC/DC, Ricka Wakemana, Emersona, Lakea & Palmera, Rogera Waterse, ale třeba i Leonarda Cohena či Karla Kryla (nic zlého netuše jsem trochu opomněl Davida Bowieho). Ze soundtracků jsem se zaměřil hlavně na Ennia Morriconeho. (Drobná poznámka: nejlépe se mi běhalo, když mi do uší zněla hudba od Delain.)

A teď ke koncertům. Mým prvním měl být 24. dubna Metal All Stars. Ale nakonec jsem byl rád, když pořadatel celou akci zrušil a vrátil mi vstupné. Takže rovnou o měsíc pokročím do zlínského klubu Masters of Rock Café, kde se 24. května zastavila na svém turné skupina Blind Guardian. Předkapelu dělala brněnská skupina Eagleheart, která většině publika kápla do noty, takže úvod byl vydařený. Na jaře jsem měl docela nastudovaný aktuální koncertní setlist Blind Guardian, takže jsem věděl, že začátek i konec jejich show bývají stejné, největší rozdíly mezi jednotlivými vystoupeními přicházejí ve střední části. Tady si publikum vyřvalo Majesty, kterou kapela na soupisce neměla, ale ochotně ji přidala, aniž by recipročně cokoliv vypustila. Skalds and Shadows a Blood Tears kapela tak často na aktuálním turné nehrála, totéž platí i pro už v albové verzi čtrnáctiminutovou And Then There Was Silence. Oba bloky přídavků už byly samé sázky na jistotu a největší hit The Bard’s Song – In the Forest odzpíval skoro celý sál. Koncert roku a vysoko nastavená laťka pro ostatní.



Jet na stejnou kapelu dvakrát do roka, to pro mne není běžné. Ostatně vím, jak málo koncertů si mohu dovolit. Přesto, když jsem koncem léta zkoumal podzimní a zimní koncertní nabídku, moc lepších možností jsem nenašel. Sice jsem ještě neviděl naživo Voivod, ale ti jeli jako předkapela Carcass, Obituary a Napalm Death, což rozhodně není hudba mého srdce, a dalo se předpokládat, že dostanou tak 30 až 45 minut, tedy z mého pohledu čirý nesmysl. Takže poskočme do 20. prosince, kdy jsem si obešel smíchovské nádraží a dorazil do klubu MeetFactory. Právě zde se konal poslední koncert Blind Guardian v roce 2015. Totéž platilo pro izraelskou předkapelu Orphaned Land. Na tu jsem sice byl docela zvědav, ale nepřišli mi naživo tak přesvědčiví jako z desek. Ale už kvůli pro ně přirozeným blízkovýchodním mixům židovských, arabských i asijských hudebních vlivů rozhodně nenudí a nezapadají v konkurenci ostatních kapel. Samotní Blind Guardian možná působili ještě uvolněněji než ve Zlíně, ale docela mě překvapili, jak moc se jejich pražský koncertní setlist podobal tomu sedm měsíců starému zlínskému. And Then There Was Silence roztáhli ještě více než obvykle, publikum si opět řeklo o Majesty, rozdílů bylo minimum. To je jeden z důvodů, proč prosincová koncertní zastávka nepřekonala tu zlínskou, byť jsou to zážitky čerstvější. Druhým je prostý fakt, že zlínské Masters of Rock Café je prostě lepší klub než pražské MeetFactory. I když jsem v něm měl relativně slušné místo a většinu koncertu jsem na kapelu na tom nízko umístěném pódiu dobře viděl.

Třetím a posledním velkým koncertem roku pro mne byli Deep Purple 27. října v ostravské ČEZ Aréně. Těm měla předskakovat kalifornská kapela Rival Sons, což mi připadalo také lákavé. A cože najednou já a Deep Purple? Asi největší vliv na to měl Blu-ray s koncertním záznamem Celebrating Jon Lord: Live at the Royal Albert Hall, který jsem si nechal nadělit k předchozím Vánocům. Deep Purple na něm patří poslední zhruba hodina. Koncert v rámci turné k aktuálnímu albu Now What?! nakonec neotevírali Rival Sons, ale mnichovští The Whiskey Foundation, což je naprostý no-name band. Ne že by jejich bluesrock byl špatný, ale podobných kapel jsou prostě mraky, a nepřišlo mi, že by mezi nimi tahle čímkoliv vyčnívala. Takže jsem jim sice na koncertě tleskal, protože hráli dobře, ne jen ze slušnosti, ale nejpozději v době nástupu Deep Purple na scénu na ně kompletně zapomněl. Deep Purple jsou na scéně od roku 1968 a ať zahrají cokoliv, těžko se mohou zavděčit všem. Já bych si dal třeba Perfect Strangers, na druhou stranu mě baví i novinková Vincent Price a kvituji, že nám kapela zahrála i něco z chystaného následujícího alba. Sólovali všichni hudebníci, i když dvě ze sól jsou uvedeny v setlistu zvlášť, třebaže i basové sólo mi připadalo zařazené jako součást písně. V klávesovém sólu Don Airey použil i kus Smetanovy Vltavy, což publikum samozřejmě ocenilo. Pomáhala i zadní projekce, protože jinak bychom stěží viděli Aireymu na prsty, či pohled na bicí seshora je také atraktivní. Ale celkově kapela důchodců (nejmladšímu Stevu Morseovi je tedy pouhých 61 let) rozhodně nezklamala a stále má co říci i mladému publiku.



Z domácích koncertů to bylo ještě slabší než obvykle. 30. května se třeba v Jičíně konalo snad všechno. Motocyklové závody jsem úspěšně odfiltroval do role řevu na pozadí, ale dopoledne jsem fandil a fotil na závodech horských kol Jičínská 50 a o pár hodin později pokračoval s prvním ročníkem běžeckého závodu City Run Jičín. Večer se na zimním stadionu konal koncert Katapultu a v hudebním klubu Tango mimo jiné měla hrát jediná pro mne zajímavá kapela za celý rok, liberečtí thrasheři V.A.R. Takže jsem byl celý den na nohou, viděl, že ten večer jsou v Tangu na programu hned čtyři kapely (V.A.R. tedy pravděpodobně budou hrát poslední), a věděl, že ráno mám vstávat ve 4:40 a jít do práce. Takže jsem si návštěvu klubu Tango včas rozmyslel.

V práci jsem byl i 5. září a večer cestou ze směny domů jsem odkudsi z města slyšel nějakou docela dobře znějící hudbu. Co to je? Jaktože o ničem nevím? Internete, prozraď. Ale kdepak, odolával docela dlouho. Až jsem našel nějakou facebookovou stránku Ekompilace.cz s rozpisem jičínského koncertu zdarma v zámeckém parku. Bandzone zrovna toho víkendu měl nějaký výpadek, takže informace o účinkujících skoro žádné. Cestou domů jsem tedy slyšel kapelu Isua, doma při večeři promeškal Smrtislava a na místě viděl Lucky Losers a hlavní hvězdy Rybičky 48. CD kompilace zdarma potvrdila můj dojem z koncertu. Osm kapel na ní mělo po dvou písničkách a na konci bylo Léto od hlavních hvězd. 16 až překvapivě kvalitních písní a jedna závěrečná výplň, která prošumí jedním uchem dovnitř, druhým ven. Připadá mi, že u nás čím populárnější kapela, tím míň její hudba něco říká mně. Na festivalu Jičín město pohádky se nejzajímavější koncerty konají v pátek večer, kdy jsem byl zase v práci. Den předtím jsem tedy večer zašel aspoň na místní Smradlavý hračky. Jejich texty sice nejsou nic pro děti, ale o to líp se u nich mladí baví. Od srpna mám lístek na Supergroup.cz. 23. října jsem tedy na koncert vyrazil. Skončil jsem u cedule na zavřených dveřích. Hlásala, že pro nemoc Kamila Střihavky je koncert přesunut na 4. února. Fajn, ale neměl jsem se to dozvědět dřív? Alespoň je tedy jasné, čím pro mne koncertně (snad) začne aktuální rok.

A na závěr jedno vysvětlení, proč o mnohých nejen domácích kapelách nevíme:



pondělí 11. ledna 2016

Rok 2015 – knižní TOP 5

Pět nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2015 s krátkým komentářem:

Andy Weir: Marťan

Dobrodružná sci-fi s chytrým a odhodlaným hrdinou. Autor ho chytře charakterizoval jako vtipálka a věčného optimistu, což mu pomohlo do knihy, kde jde neustále o život, zapojit slušné množství humoru. Příběh má spád hned od první strany a pak už jen stačí otáčet stránky, protože tohle se čte skoro samo. Navíc se tu dodržují fyzikální zákony a logika. Chvíli to sice vypadá jako důsledná aplikace zákona „jestli se něco může pokazit, určitě se to pokazí“, ale vesmír opravdu není místo vhodné k životu člověka… Oblíbená pasáž: popis fyzikálních vlastností proteinových tyčinek vystavených extrémnímu přetížení při startu kosmické rakety, což nakonec vede až ke zkáze tohoto nosiče nákladu. ;-) U mě knižní pecka roku!

Andy Weir začal knihu psát jen jako koníčka pro vlastní zábavu. Výsledek svého snažení postupně po jednotlivých kapitolách zveřejňoval na svém webu. Na žádost fanoušků z toho nakonec udělal e-knihu, kterou za nejmenší možnou cenu (99 centů za stažení) umístil na stránky on-line knihkupectví Amazon. Když za první 3 měsíce zaznamenala 35 tisíc stažení, ozvala se klasická knižní vydavatelství i vydavatelství audioknih. Po šestimístné sumě od vydavatelství ještě přišla další nabídka od filmařů za práva na zfilmování. Americký sen v praxi.

Takže ještě pár slov k filmové adaptaci. Zjednodušení příběhu na některých místech skřípe. Buď dělá z hlavní postavy blbce (viz exploze na samém začátku výroby vody) nebo vytváří vyložené nesmysly (např. monolog o vesmírném pirátství je ve verzi, kde Mark svojí nepozorností nepopravil Pathfinder elektrickým proudem, naprosto bezpředmětný). A také se někam vytratilo napětí. Možná Andy Weir věděl, proč mu těch klacků pod nohy házel tolik. V knize bylo i víc humoru, ale vzhledem k tomu, že film aktuálně získal Zlaté glóby v žánru komedie, tak to asi filmařům stačilo. A poslední srovnání: obálka prvního českého vydání má lepší slogan než samotný filmový plakát.

Joe Hill: Bobby Conroy vstává z mrtvých a jiné strašidelné příběhy

Po dvou románech se českého překladu konečně dočkala první kniha Joea Hilla, povídková sbírka 20th Century Ghosts (původní název). Já bych ji neoznačoval přímo za sbírku hororů, i když jich v ní několik je. Každopádně je Joe Hill rozený vypravěč. Autor se ve skutečnosti jmenuje Joseph Hillstrom King a je synem Stephena Kinga. Volbou uměleckého jména se rozhodl neschovávat se za slavného otce. Když vezmu v úvahu, že šlo o jeho první vydanou knihu, tak mě pobavil fakt, že ji se vší skromností otvírá povídkou Nejlepší nový horor. A za zmínku stojí i příběh, který se dostal do názvu českého vydání. Hlavními postavami této povídky jsou totiž statisté při natáčení hororu Úsvit mrtvých, kteří jsou nalíčeni jako zombie. Jiný strašidelný prvek v této povídce nenajdete. Sice jeho stylu nesedí dvoustránkové miniatury, ale i Mrtvé dřevo má nakonec něco do sebe. Trochu slabší mi připadalo snad jen Lepší než doma, a tady za to dost pravděpodobně může baseballové prostředí, protože přiznávám, že tuto americkou kratochvíli jsem se nikdy neobtěžoval pochopit. Zajímavá je třeba Otcova maska, nad kterou se čtenář musí opravdu zamyslet, což běžný horor po čtenáři prakticky nevyžaduje. Překlad občas drhne a redakční práce také, ale i tak doporučuji.

Amos Oz: Scény z venkovského života

Málokterá kniha má přesnější název. Autorovi ani tak nejde o příběhy, jako o lidi a atmosféru místa. Takže ho nezajímá, jak to dopadne, a místo pointy začne vyprávět o někom jiném. Občas mě napadlo, že by Oz mohl psát horory – Kopání, Ztracený i Zpívání jsou od nich jen krůček (případná pointa by je buď musela takto žánrově zařadit, nebo úplně shodit). U druhých dvou jmenovaných to ještě zvýrazňuje vyprávění v první osobě. To platí i pro poslední čtyři stránky skrývající se pod názvem Kdesi daleko v jiné době, což je dost panoptikální scéna z jakéhosi pekla na Zemi. Nejdřív se mi zdálo, že je kniha moc útlá, ale po těch posledních čtyřech stránkách už jsem nechtěl, aby autor zašel ještě někam dál. Vynikající, i když by mi to bez toho závěrečného příspěvku připadalo lepší.

My jsme vám to říkali

Volné pokračování sborníku Odpor je zbytečný, na který navazuje i název. Tu první knížku jsem nečetl, takže jsem se s žánrem re-pre seznamoval až tady. Re-pre (real prediction) je definováno takto: „Příběh se stává reálným už ve chvíli, kdy po dopsání textu ještě nestihl zaschnout inkoust na autorově brku.“ Autory povídek jsou Jan a Zuzana Hlouškovi, Jaroslav Svoboda, Lenona Štiblaríková, Iva Mrkvičková, Martin Vondráček, Milan Kováč a Zdeněk Jarchovský, doslov napsala Františka Vrbenská. Dva z autorů jsou Slováci, takže i všechny jimi napsané povídky jsou ve slovenštině. Současné trendy zejména informačních technologií dovedené do absurdních podob jsou podstatou celého žánru. Na rozdíl od běžných antologií obývá většina povídek stejný prostor a občas se v nich vyskytují i stejné postavy, takže je záhodno číst knihu v uvedeném pořadí povídek, jakoby šlo o román. Poslední povídka sice notně vybočuje z definice žánru re-pre, ale její místo je zde logické. Povedené jsou také ilustrace Jaroslava Svobody. Za pozornost stojí povídka Z análů SUPa, která je celá vyvedená graficky ve formě výpisu z několika komunikačních programů (SUP = systém uživatelské podpory). Doporučuji přečíst co nejdříve, dokud se tím ještě můžeme bavit. Za chvíli ledacos z toho může být realita. ;-)

Ladislava Chateau: Vlak do Výmaru

Volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem aneb kolaborace francouzských intelektuálů za 2. světové války v esejistické knize české autorky. Ta se snažila navodit dojem chronologického řazení knihy, ale moc to tak nefunguje a stejně se různě přeskakuje. Ale to nakonec nijak nevadí. Jen udivuje, že pod rokem 1943 je prakticky pouze celý životní příběh muže jménem Pierre Drieu La Rochelle a pak na dvou a půl stranách shrnuté, co se událo ve zmiňovaném roce. Kniha také předpokládá alespoň základní znalosti francouzštiny a němčiny. Já nemám ani jedno. Překlepů není moc, a většinu jich odnesl Robert Denoël, který je každou chvíli uváděn jako Denöel. Za sebe dodávám, že mi to přišlo čtivé a poučné, aniž bych o někom ze jmenovaných pánů kdy předtím slyšel.

čtvrtek 7. ledna 2016

Rok 2015 (nejen) na plátnech kin

Roku 2015 jsem na plátnech kin viděl 58 filmů, což mě stálo 6.129 Kč. Průměrná cena vstupenky necelých 106 Kč je stále přijatelná. Pozitivní je, že jen jednou jsem vyhozených peněz litoval (Amy se mi fakt nelíbila). Deset projekcí představuje má návštěva pražského Febiofestu, jedna cesta na Karlovarský filmový festival, jedna návštěva pražského Das Filmfestu, a dvakrát jsem v Praze doháněl film, který jsem u nás prošvihnul (Příběh Marie), nebo se tu vůbec nepromítal (Focus – kvůli němu jsem do Prahy nejel, ale tenkrát v dubnu jsem tam na nic zajímavějšího nenatrefil). Ve zbývajících 44 filmech jde o návštěvu Biografu Český ráj, včetně čtyř filmů z programu Severského filmového klubu a jednoho z festivalu Be2Can.
Plakáty 58 filmů, které jsem v roce 2015 viděl na plátnech kin

Desítka nejlepších:

Asociace provozovatelů kin se rozhodla si obstarat část své nabídky sama, což vyústilo v uvedení režisérských sestřihů prvních dvou dílů vetřelecké ságy. Filmy jsem na velkém plátně nikdy neviděl, s tím jsem začal až Fincherovou trojkou. Na klasiku je stále spolehnutí. Nic lepšího podle mne k vidění ani nebylo. Relativně úspěšného nápadu se chytili i další, takže do kin znovu zamířily i první dva díly sci-fi komedií Návrat do budoucnosti či ke čtyřicátému výročí od premiéry uvedený Monty Python a Svatý Grál. Nad jeho návštěvou jsem sice také uvažoval, ale nevyhovovalo mi datum zdejší projekce. Z domácích luhů a hájů se do kin vrátily restaurované verze filmů Vynález zkázy, Adéla ještě nevečeřela a Tři oříšky pro Popelku, byť v posledních dvou případech v technicky diskutabilní formě.

Producenti vetřelecké ságy ze mne musejí mít radost. První dva díly jsem si opatřil na DVD vydaných v roce 2000. O čtyři roky později vyšly všechny čtyři díly ve speciálních dvoudiskových vydáních. Tak jsem si je pořídil všechny čtyři. Na podzim 2010 se dočkaly vydání i na počeštěných discích Blu-ray. Takže jsem opět investoval do obou prvních dílů, které tedy mám doma fyzicky třikrát. Obávám, že tohle stahovači nepochopí. ;-) Nakonec jsem tedy i první dva díly viděl v kině.




Alejandro González Iñárritu natočil jeden z nejpozoruhodnějších filmů roku 2014 (k nám se ovšem dostal až v lednu 2015). Výborný scénář, parádní herecké obsazení bez slabších článků, plus nečekaně funkční režisérovy hrátky. Ať už jde o kameramansko-střihačskou exhibici sugerující nám pocit jediného záběru nebo původní soundtrack kompletně na bicí (je tam i jiná hudba, ale to je použitá hudba; něco jako použité písně v běžných filmech). Oboje filmu velmi pomáhá a výborně to funguje. A navíc má Alejandro G. Iñárritu smysl pro humor – z toho jsem ho snad v žádném z jeho předchozích filmů ani nepodezíral.


Opět rok 2014 a strhující film o jazzovém bubeníkovi a jeho učiteli. Herecký souboj Milese Tellera a J.K. Simmonse a gradující hudební čísla jsou sice dobrým základem, ale tenhle film toho má v rukávu víc. Třeba fakt, že ani jedna z obou hlavních postav není vyloženě kladná či záporná a oba to mají v hlavě trochu pomotané. Ale zase pak má divák aspoň o čem přemýšlet, což také neuškodí. Oscary za zvuk a střih jsou u nezávislého filmu velmi výjimečné, ale aspoň je vidět, že i členové Akademie mají stále oči i uši v pořádku.



Ir Tomm Moore drží prapor evropské animace vysoko. I jeho vlastní variace na mýty o selkiích je prakticky dokonalá. Co jiného ve světě animovaných filmů? Stále panuje nadprodukce. Premiéra nějakého animáku je skoro každý týden a málokterá z toho láká k vidění. Takže heslovitě dalších pár pozitivních překvapení: Snímkem V hlavě se po několika slabších filmech znovu vrátil k inteligentní zábavě Pixar, tak to snad nebude ojedinělá výjimka. Roztažení útlé dětské klasiky Malý princ na celovečerní film ve francouzské produkci dopadlo nad očekávání dobře. Ovečka Shaun ve filmu dokázala, že i bezeslovný příběh dokáže utáhnout celovečerní film. Za zmínku stojí, že po několika letech byly do kin uvedeny hned dva české loutkové filmy, dokonce ve stejný měsíc a s podobnými názvy. Ani jeden jsem neviděl, viz níže.

Překvapení roku. Nikdy jsem nebyl fanouškem trilogie Šílený Max, kterou jsem bral jen jako slušná akční béčka. Vloni ale dorazil ultimátní akční nářez, který se nezdržuje s psychologií postav a do svého šíleného (ale funkčního) světa nás bere na jednu automobilovou honičku tam a zase zpátky. V krátkých nadechnutích mezi akcí se dozvídáme další detaily o tomto postapokalyptickém světě, postavy jsou definovány jen svým chováním v akci. Charlize Theronová je přitom trochu překvapivě hlavní hrdinkou, což zvládá s přehledem. Tom Hardy v titulní roli zdatně přihrává, třetím výrazným hercem je Nicholas Hoult. Junkie XL dodal perfektně padnoucí soundtrack, kostyméři z Wety se opět vytáhli a poklonu bych měl vyseknout i tvůrcům těch šílených vozidel. Vysoké a strmé oranžové duny pouště Namib pak skvěle dotvářejí pozadí. Sedmdesátník George Miller natočil nejlepší akční film přinejmenším desetiletí!

V roce 2014 jsem v Karlových Varech navštívil 48 projekcí. Na vítěze Křišťálového glóbu jsem si ovšem počkal až do ledna 2015. Pozdě, ale přece! Gruzínský film odehrávající se na řece Inguri tvořící hranici s Abcházií plyne jako řeka. S minimem dialogů i děje tvoří dokonalý protipól výše uvedené Zběsilé cestě. A když už jsem se dostal k těm Karlovým Varům, tak jsem jubilejní 50. ročník úplně neodpískal. Sice bych na ten termín nedostal dovolenou, a i kdyby ano, stejně bych na tamní pobyt neměl peníze, ale vydal jsem se na cestu přes půl republiky a zpátky, abych viděl čtyřicetiminutový dokument Já vím, žes to byl ty: John Cazale známý, neznámý. Snad tento osobní rekord nebudu chtít překonávat. ;-)

Petr Zelenka po pár matoucích upoutávkách (a dost ošklivém plakátu) nezklamal a zase příjemně překvapil. Jako zručný mystifikátor totiž poslal do kin film o filmu Ztraceni v Mnichově. Zatímco o nejlepším českém filmu roku nemám pochybnosti, kvalitních domácích filmů bylo překvapivě docela dost. Byly tu Kobry a užovky a Domácí péče, Sedmero krkavců dokázalo, že navzdory vánočním snahám České televize se stále dá natočit kvalitní filmová pohádka a u Mallory bylo vidět, že i časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové mohou mít happy end. Bohužel jsem neviděl filmy Malý Pán a Nenasytná Tiffany, viz níže.


Velice zábavná hra na půdorysu klasické bondovky. Ano, měli jsme tu roku uvedení nového dobrodružství agenta 007. Takže nás nejdříve čekalo nadstandardní množství bondovských nápodob či parodií. Kromě zmíněné akční komedie Matthewa Vaughna se tedy objevil Špión Paula Feiga s Melissou McCarthyovou v hlavní roli. Bavil jsem se u toho mnohem lépe, než jsem od filmu obou uvedených tvůrců čekal. Guy Ritchie dodal retrokomedii Krycí jméno U.N.C.L.E., která sice byla velmi stylová, ale s příběhem už to bylo slabší. A kromě komedií přišel i další akční film s postavou neohroženého agenta Ethana Hunta Mission: Impossible – Národ grázlů. A když se nakonec objevil Bond ve filmu Spectre, ukázalo se, že všechny výše uvedené filmy byly lepší. Zklamání roku.

10. Medvěd
Klasika ve svém vlastním žánru viděná na pražském Febiofestu. Ani tento film jsem předtím na velkém plátně neviděl, a rozhodně mu to na něm slušelo. Hostem festivalu byl režisér Jean-Jacques Annaud a beseda s ním po projekci filmu nejspíš jeho snímku pomohla do mé osobní elitní desítky. Z dalších festivalů jen dodávám, že na Das Filmfestu jsem navštívil přes 40 let staré drama Strach jíst duše, z festivalu Be2Can jsem viděl jen íránské Taxi Teherán, jinak viz níže. Ze čtveřice severských dramat u mne na jaře i na podzim zvítězili Dánové: Na scestí a Obviněný.



Film Muž na laně mi po pár letech stál za projekci ve 3D, jinak se této ptákovině úspěšně vyhýbám. Kromě výše uvedené desítky mě potěšil třeba Spielbergův Most špiónů. Zmínit musím i pár až nevybíravě odsuzovaných filmů, které se mně osobně velmi líbily: Jupiter vychází a Hacker. Zejména Hackerovi utekla moje první desítka jen velmi těsně (o medvědí chlup). A teď k tomu, co jsem neviděl. Ne každý film dorazí do našeho biografu. A občas dorazí, když jsem zrovna v práci. Chápu, že v Jičíně je minimum černošského publika, takže na takové Straight Outta Compton bych přišel jen já, ale tady se nehrály ani filmy jako Purpurový vrch nebo Sicario: Nájemný vrah (ano, vzpomínám jen na tituly z posledních měsíců). A zaváhání se nevyplácí, protože když jsem zjistil, že Malý Pán by mě vlastně zajímal, bylo už pozdě. Všechny tři projekce už jsem prošvihl. Nejpodivnější je ovšem případ filmu Nenasytná Tiffany, jehož plakáty byly nejdříve vylepeny po celém městě, aby postupně zmizely, aniž se film objevil na programu zdejšího biografu.

Zdejší kino promítá, pokud přijdou alespoň dva diváci. Takže poprvé jsem narazil na to, že jsem sám, u filmu Láska na první boj. Dobře, doslova přeložit anglický název francouzského filmu postavený na slovní hříčce je blbost a distributor si následný nezájem zaslouží. Podruhé to bylo u filmu Krycí jméno U.N.C.L.E., což mě docela překvapilo. Stejně jako fakt, že se film (asi pro velký úspěch) o dva měsíce později objevil na programu znovu. Tak jsem to zkusil podruhé a vyplatilo se, bylo nás v sále dokonce pět! Třetí neúspěch se nesl v rámci festivalu Be2Can a německého filmu Victoria. Uznávám, že i mně chvíli trvalo, než jsem objevil relevantní informace, že by stálo za to film vidět. Plakát s neznámou tváří a ženským jménem prostě nestačí.

DVD už jsem prakticky přestal kupovat, letos jsem jen přes Aukro doplnil pár klasik za pár babek: Bílá nemoc, Intolerance a Vrah mezi námi. I nákup Blu-ray disků jsem z finančních důvodů řešil jen přes Aukro. Potěšilo mě levné získání již roky vyprodaného filmu Někdo to rád horké, ostatně tyhle staré filmy se dají často koupit opravdu levně, takže jsem koupil i Bod zlomu, Byt, Lovce jelenů, Nesmiřitelné, Taxikáře či Terminátora. Také se mi povedlo za rozumný peníz pořídit kompletní seriál Bratrstvo neohrožených. Ale sem tam vyjde i relativně nový titul, třeba Cirque du Soleil: Vzdálené světy, Vše je ztraceno či naposledy za dvě stovky Johna Wicka. Tím mám tedy doma první BD ozvučený v Dolby Atmos. Tedy další věc, kterou si u sebe doma neumím představit. Z množství filmů viděných v televizi zmíním aspoň hudební dokument Pátrání po Sugar Manovi, legendární western Červená řeka či po výše uvedené Písni moře dohnaný debut Tomma Moorea Brendan a tajemství Kellsu.

Rok 2016 začíná a situace se nemění. Zbrusu Nový zákon se (zatím) na programu kina neobjevil. Sázka na nejistotu má jedinou projekci – v době, kdy budu v práci. A když půjdu ještě dál, tak taková Carol ještě nemá ani českého distributora. Tak koncem ledna snad doženu nové Star Wars, teprve třetí příležitost ve 2D a cena už konečně klesla na rovnou stovku. Za víc by mi to asi nestálo. A rok zahájím tříhodinovými Osmi hroznými.

středa 6. ledna 2016

Rok 2015: Sport a já

Začnu jako obvykle cyklistikou. Po mimořádně slabém roce 2014 (1808,8 km) jsem toho zase najezdil trochu více, nakonec jsem skončil na čísle 2506 km. Z toho cca 200 km jsem najezdil koncem června v Českém Švýcarsku, zbytek jsou projížďky kolem mého baráku, tedy převážně Český ráj, ale i jiné snadno dostupné okolí Jičína. Pro srovnání dodávám, že v roce 2014 jsem měl přes tisíc kilometrů najeto koncem března, zbytek roku tedy prakticky nestál za řeč. V roce 2015 cyklistice nahrávalo mimořádně suché počasí. A ani extrémní vedra na kole zase tak nevadí. Cyklista si přece jen vlastní jízdou vyrábí i trochu průvanu.

Projížďky Českým Švýcarskem na mapě
Mé čtyři zhruba padesátikilometrové projížďky nejen Českým Švýcarskem jsou výsledkem
organizovaného zájezdu s CK Bondo. Už koncem dubna bylo na jejich webu upozornění, že zbývají poslední 4 volná místa. Takže jsem neváhal a přihlásil se. Na nápis na webu to nemělo žádný vliv. K mému velkému překvapení jsem o dva měsíce později zjistil, že se nás v penzionu U Vyhlídky v Dolní Chřibské sešlo pět účastníků plus jeden průvodce. A upozornění, že zbývají poslední 4 volná místa, stálo na webu cestovky ještě v půlce července. První den kvůli dešti zbývající čtyři klienti CK Bondo nasedli do auta a odjeli na výlet do Děčína, takže jsem si udělal sólo etapu, včetně nejtěžšího výjezdu po značené cyklostezce v celém přilehlém okolí. Další tři dny už nás jezdilo všech šest. Druhý den byl časově nejlépe rozvržený, protože jsme si k cyklistice přidali ještě dvouhodinovou pěší procházku k Pravčické bráně a zpátky. Jinak to byl vždycky spíš program na půl dne, protože roztáhnout padesátikilometrovou vyjížďku na celý den je skoro nadlidský výkon. Ale jsou tam pěkné kopce, takže celkově to stálo za to.

Ještě větší vliv než na cyklistiku mělo suché počasí na běhání. Nehrozily boty od bláta a prach jsem ze sebe doma vždycky spláchl. Takže pokud jsem se před rokem chlubil, že jsem toho v roce 2014 naběhal víc, než v libovolném předchozím roce, tak o rok později to mohu povýšit na další úroveň a prohlásit, že v roce 2015 jsem toho naběhal tolik jako dohromady za dva předchozí roky. A ano, zatímco na kole jezdím od roku 1997 a žádný vliv na moji hmotnost to dosud nemělo, běháním se hubne, takže jsem tak pět kilo shodil (a přes Vánoce z toho zase polovinu nabral zpátky, ale to už je jiná kapitola).

(A ještě jedna osobní poznámka k loňským extrémním vedrům. Nevybavuji si, že bych za celý rok byť jen jedinkrát použil krém na opalování. A nevzpomínám si, že bych byl spálený.)

Na spinning chodím pouze v zimě, a protože jsem na něj letos neměl peníze, tak to znamená zase o pár hodin méně. Další sportovní akce jsem navštívil pouze jako divák: 10. ročník cyklistické Jičínské 50 se konal stejný den jako první ročník běžeckého závodu City Run Jičín. Někteří borci zvládli tyhle závody oba. O své aktivní účasti ve druhém jmenovaném jsem sice uvažoval, ale nakonec jsem neměl na startovné. V říjnu ještě do Jičína zavítalo jedno kolo cyklokrosového Toi Toi Cupu, což je všechno. U televize jsem stejně seděl prakticky pouze v zimě u biatlonu, jinak si televizní sporty vždycky vyberu jednou za dva roky při Olympiádě.

Teď už se připravuji na rok 2016. Krosové kolo už prošlo servisem a za 1460 Kč bylo uvedeno do slušného stavu. S horským kolem je to horší. Nové pláště sice přinesl Ježíšek, ale ještě musím vyměnit obě brzdy. Zatím doufám, že se mi to do jara podaří. Tak snad bude i letos slušné počasí…


Související fotodokumentace:

pondělí 28. prosince 2015

Filmy roku 1975 – čerství čtyřicátníci

Letos jsem kdesi narazil na citát jakéhosi filmového vědce, podle kterého může každý divák považovat za současné filmy pouze ty filmy, které vznikly za jeho života. Rozhodně na tom něco bude. Potom v době od 26. 11. do 17. 12. proběhl našimi kiny ke 40. výročí film Monty Python a Svatý Grál. Jelikož jsem ročník 1975, tak se mi to spojilo a položil jsem si otázku, co jsou pro mne ty nejstarší „současné filmy“ (respektive nejmladší filmy pro pamětníky), neboli kdo jsou nejlepší čerství čtyřicátníci mezi filmy. Jelikož co titul, to perla, budu je řadit, jak mi přijdou pod klávesnici.


Narodil jsem se v ČSSR, takže v ní i začnu. V roce 1975 tu vzniklo 35 filmů, z toho 26 českých a 9 slovenských. Jelikož šlo o dobu tuhé normalizace, většinu těch filmů jsem nikdy neviděl. Dokonce u většiny z té většiny doufám, že se na tomto stavu nic nezmění. Relativně bezpečnou oázu pro řadu tvůrců představovala tvorba pro děti. Ale to zřejmě nebude případ Věry Plívové-Šimkové, která prakticky po celou filmařskou dráhu netočila nic jiného. Takže jsem rád, že mohu začít od rodačky z nedaleké Lomnice nad Popelkou a absolventky gymnázia v mém rodném Jičíně. Klukovské dobrodružství volně na motivy Toma Sawyera od Marka Twaina dodnes úspěšně odolává zubu času a připadá mi, že zestárlo méně, než mnohé daleko novější filmy. Za doplnění stojí, že scénář původně napsal Jan Procházka. Jeho jméno už ale nesmělo být uvedeno v titulcích, kde tedy je pouze Vít Olmer, který ho pár let po Procházkově smrti upravil. A to je z domácí kinematografie vše.


Českou stopu ale najdeme i v zámoří. Miloš Forman patří k nejvýraznějším režisérům na filmové scéně. Od roku 1963 do současnosti nenatočil jediný slabý film, a to jsem viděl všechny, mnohé i vícekrát. Po své emigraci do USA natočil jako první americký film Taking Off. Ten je sice výborný, ale diváci na něj nechodili. Druhou šanci mu nabídl Michael Douglas, který jako producent chtěl přenést na plátno román Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven. Střet podvodníčka McMurphyho se sestrou Ratchedovou vedený na půdě psychiatrické léčebny je silný sám o sobě, ale doplněný o herecký koncert Jacka Nicholsona a Louise Fletcherové se stal nezapomenutelným. A to jsou tu i další zajímaví herci jako Brad Dourif, Danny DeVito či Christopher Lloyd. Film slavil úspěch v kinosálech a jako druhý v historii si odnesl všech pět hlavních Oscarů (nejlepší film, režie, scénář, herec a herečka v hlavních rolích). A Forman od té doby slavil úspěch ještě s řádkou dalších příběhů různých rebelů.


Když osmadvacetiletý režisér Steven Spielberg výrazně překročil rozpočet a na place se potýkal s řadou technických problémů, škarohlídové už věštili, že si právě odpravuje svoji kariéru. Jenže nastal opak a zrodil se první letní filmový blockbuster, čímž tento film ovlivnil hollywoodský filmový průmysl vlastně až dodnes. Studio pochopilo, co má v rukou, nasypalo tehdy rekordní peníze do reklamy a za chvíli už mohlo tržby přehazovat vidlemi. Zápas tří mužů s lidožravým žralokem je dodnes strhující. Technické problémy s mechanickým žralokem ve výsledku filmu pomohly, protože je tu více náznaků než žraloka. A strach z neviděného nebezpečí funguje pořád. Oscarová hudba Johna Williamse je stejně jednoduchá jako geniální. Hlavní motiv je zřejmě dodnes zakázaný v přímořských letoviscích po celém světě.


Anarchistická výprava do mýtů o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu v podání satirické šestice Monty Python je sice z dnešního pohledu ve stínu jejich o čtyři roky mladšího majstrštyku Život Briana, ale to neznamená, že švihlý humor tohoto bizarního filmového tažení funguje hůře. Tehdy mohli režírovat všichni ze skupiny, kteří se jmenovali Terry, takže jako režiséři jsou uvedeni Terry Jones a Terry Gilliam. Spolu s Johnem Cleesem, Michaelem Palinem, Grahamem Chapmanem a Ericem Idlem si rozebrali naprostou většinu rolí (včetně několika ženských) a Terry Gilliam opět připojil animované vsuvky, scénář je samozřejmě dílem kompletní šestice. Ze zbytku hereckého obsazení si zmínku zaslouží Neil Innes, který tu hrál také několik menších rolí a k tomu složil hudbu k pythonským písním. Byl to tehdy skoro sedmý Python. Oslava filmové absurdity a důkaz, že na velikosti rozpočtu nezáleží.


Když už jsem narazil na parodickou jízdu nezkrotné britské ekipy, mohu v podobném duchu pokračovat i za mořem. Woody Allen si totiž natočil „ruský“ film. Tedy vzal Tolstého Vojnu a mír, doplnil ji o prvky z Dostojevského a Bergmana a tento základní tvar naplnil různými vtípky a hlavně svými typicky švihlými a všelijak zamotanými dialogy. Ale jsou tam i narážky na jiné slavné filmy, včetně Křižníku Potěmkin. Většinu hudby navíc tvoří skladby Sergeje Prokofjeva. Tragikomický příběh bojarského synka Borise a jeho sestřenky Soni je zasazen do období napoleonských válek. V podání Woodyho Allena a Diane Keatonové je to opravdu paráda, vlastně si myslím, že žádnou lepší filmovou partnerku Woody nikdy nenašel. Také hned v následujících letech spolu natočili filmy jako Annie Hallová nebo Manhattan, jejichž proslulost trošku ubírá lesku filmům jako je právě Láska a smrt.


A teď zase něco úplně jiného. Povídka Rudyarda Kiplinga posloužila jako výborný základ pro dobrodružný film Johna Hustona. Film začíná v Indii, odkud se jeho hlavní hrdinové, vysloužilí britští vojáci Daniel Dravot a Peachy Carnehan vydávají do legendárního horského království Kafiristanu. Jejich cílem je pomoci místnímu králi, pak ho svrhnout a nastoupit na jeho místo. Díky čemuž se nám z dobrodružného filmu stává satira. Natáčelo se převážně v Maroku. V hlavních rolích dvojice Sean Connery a Michael Caine, na kterých stojí většina filmu. Ale zmínit musím ještě Christophera Plummera v roli samotného Rudyarda Kiplinga a Shakiru Caineovou, manželku Michaela Cainea a Miss Guayana 1967 v roli Roxanny, dívky, kterou si „král“ Seana Conneryho hodlal vzít za manželku. Krásná exotika.


Politické filmy byly typické pro americké filmy v 70. letech. Tenhle se odehrává v tajném oddělení CIA maskovaném jako literární spolek. Joe Turner, jeden z jeho zaměstnanců, ovšem jednoho dne přijde zpět do práce z nedalekého bistra a najde všechny kolegy povražděné. Pod svým krycím jménem Kondor o události informuje centrálu, ale potom mu dojde, že dalším na řadě může být on. Klasicky vystavěný špionážní thriller podle románu Jamese Gradyho Šest dní Kondora si vybral Robert Redford, který k němu přivedl jak osvědčeného režiséra Sidneyho Pollacka, tak herečku Faye Dunawayovou pro roli fotografky Kathy. Nečekejte žádného Bonda, film se (prý na rozdíl od předlohy) drží při zemi a Redfordovi stačí jediná pistole a výcvik armádního spojaře. Dnes už možná nostalgické retro.


K 70. letům také patřila rocková hudba, ale tady se musíme trochu vrátit v čase. Rockovou operu Tommy vytvořila v roce 1969 britská kapela The Who. Základem je mesiášský příběh o chlapci, který v dětství utrpěl traumatický zážitek, v dospělosti ho překonal a začal kázat o světě bez drog a násilí. No dobře, příběh samotný nejspíš nebude vrcholem žánru. Filmovou verzi režíroval Ken Russell a do hlavní role obsadil Rogera Daltreyho, zpěváka a kytaristu kapely The Who. Další důležité role dostali Oliver Reed a herečka bez příjmení Ann-Margaret. Ovšem mnohem zajímavější je herecká a pěvecká účast Erica Claptona, Tiny Turnerové, Jacka Nicholsona a hlavně Eltona Johna jako protivníka hlavního hrdiny. Herečka Ann-Margaret se za film dočkala Zlatého glóbu a nominace na Oscara.


V roce 1973 napsal Richard O'Brien rockový muzikál The Rocky Horror Show parodující béčkové sci-fi horory. O dva roky později vytvořil Jim Sharman jeho filmovou verzi. Hlavními hrdiny je mladý pár Brad a Janet (Barry Bostwick a Susan Sarandonová), kteří se díky problému s nepojízdným autem v noci dostávají do sídla šíleného vědce jménem Frank N. Furter, což je transvestita z Transylvánie. Nejspíš bych nedal dohromady celý děj, a stejně by to nedávalo smysl. Takže jdeme dále. Roli vědce Franka dostal Tim Curry, jeho pomocníka Riffa Raffa hrál samotný autor Richard O'Brien a za zmínku stojí i role bývalého poslíčka Eddieho, kterou ztvárnil Meat Loaf. Na silně nalíčeného Tima Curryho v podvazcích a korzetu ovšem moc diváků zvědavých nebylo a film propadl. Jenže to netrvalo zase tak dlouho, a začaly se pořádat speciální půlnoční projekce pro diváky, kteří na ně začínali chodit i patřičně vyšňoření. A to se děje dodnes, takže se film stal v pravém smyslu slova kultovním. Po dvaceti letech vznikl krátkometrážní dokument o filmu, v roce 2000 byl pořízen záznam divadelní verze. Nedávno se něco šuškalo o remaku, ale vypadá to, že tento projekt usnul. Poznámka na okraj: existuje dvoudiskové DVD i novější Blu-ray s tímto filmem a českými titulky. Bohužel to v obou případech znamená pouze titulkované dialogy, písně zůstaly v původním znění bez překladu.


Stanley Kubrick patří k mým oblíbeným tvůrcům. Po bitvách se studiem při realizaci historického velkofilmu Spartakus se přestěhoval do Anglie a pro příště si hlídal, aby měl nad konečnou podobou filmu naprostou kontrolu. I díky tomu se stal jedním z nejuznávanějších tvůrců druhé poloviny 20. století. Barryho Lyndona pokládám v jeho filmografii za jeden ze dvou trochu slabších kousků, ale slabší Kubrick je pořád lepší než přinejmenším polovina zde mnou výše uvedených filmů. Nicméně svůj ambivalentní vztah k tomuto filmu jsem se rozhodl zdůraznit tím, že jsem ho zařadil na konec. Jako většinou u Kubricka, i zde šlo o adaptaci literární předlohy, v tomto případě románu Williama Makepeace Thackeraye. Vzestup a pád bezvýznamného irského mladíka Redmonda Barryho v podání Ryana O'Neala je zasazen do 18. století a vypadá úžasně. Ostatně vynesl svým tvůrcům Oscary za nejlepší kameru, výpravu, kostýmy a hudbu. A co se mi na něm vlastně nezdá? Přece jen trvá přes tři hodiny, což je podle mne zbytečně moc.

Poznámky pod čarou

Samozřejmě jsem neviděl všechno. Mezi mé největší resty patří filmy Psí odpoledne, Den kobylek, Shivers či Povolání: Reportér. Zvláštní kapitolou je sovětský film Akiry Kurosawy Děrsu Uzala. Ten jsem sice viděl, ale je to tak dávno, že bych si film netroufl hodnotit, natož o něm něco napsat.

Někteří slavní tvůrci natočili filmy, ke kterým jsem si nikdy nevybudoval vztah. Například Zrcadlo Andreje Tarkovského. Ale s ním jsem na tom pořád ještě relativně dobře. To mnoha kritiky vysoce hodnocený Nashville Roberta Altmana mě minul úplně a o moc lépe na tom nejsem ani s Příběhem Adély H. od Francoise Truffauta. A pár dalších skvělých filmů alespoň abecedně: 700 mil v sedle, Noc postupujePiknik na Hanging Rock, Stará puška, Strach nad městem a Velký Waldo Pepper. A na úplný závěr i pár pokračování: Francouzská spojka II a Návrat Růžového pantera. Ne, nebyl to slabý rok!