čtvrtek 6. dubna 2017

Febiofest 2017

Další rok, další Febiofest. Dovolenou jsem si naplánoval na čtyři dny od pátku do pondělí. Co během nich stihnu vidět, když budu každý den jezdit vlakem domů? Rozhodně ne Modrý samet, pro jehož uvedení jsem hlasoval v internetové anketě. Nejspíš jsem čekal, že to tak dopadne. :-/ Po chvíli jsem si vybral pět filmů (Můj život Cukety, Deník strojvůdce, Sing Street, Frantz a Poslední rodina). Každý z nich mohu stihnout jen jednou a jejich projekce se nepřekrývají. To je jednodušší než obvykle. Takže teď jen zaplnit mezery. Třeba v pátek nedávají žádný z těch pěti filmů. Po chvíli jsem si vybral filmy Magnus a Janis. Hmm, opravdu chci jet na dva dokumenty pojmenované křestním jménem sledovaného subjektu po sobě? Zkusím se mrknout, jestli tam není něco jiného. Takže nakonec prohrála Janis. A ze soboty na neděli je nejkratší noc v roce, takže chci v sobotu dojet domů o vlak dřív. Výsledky níže:

V pátek odpoledne začínám norským dokumentem Magnus. Je to portrét šachového velmistra Magnuse Carlsena. Šachy jsem hrával kdysi, když jsem chodil na základní školu, takže ne vyloženě téma pro mne. Filmový medailonek zázračného dítěte, které už ve třinácti letech značně zatápělo nejen Garrimu Kasparovovi, je ale přístupný i absolutním nešachistům. Jako kluk byl viditelně pomalejší, a než něco udělal, potřeboval si to promyslet. Tak před něj rodiče jednou rozložili šachy, a on našel svět, kterému rozumí. A ve zmiňovaných třinácti už dostal přezdívku „Mozart šachu“. Vrcholem filmu je boj o titul mistra světa, který se odehrával v listopadu 2013 v indickém Čennaí, i když dost dramatický byl už předcházející turnaj vyzyvatelů, který Magnus s notnou dávkou štěstí vyhrál. Indický mistr světa Višvanáthan Ánand byl domácí a všechno měl tedy jednodušší. Jenže ten turnaj je dlouhý a Magnus se po pár protrápených partiích vzpamatoval. Záběrů na hrací plochu ve filmu bylo vlastně až překvapivě málo, důležitější byly pro režiséra spíš pohledy na tváře šachistů, ze kterých divák pochopí vše podstatné. Happyendem zřejmě mělo být, že mladí Norové v současnosti v hojných počtech sedí nad šachovnicemi. Mně ovšem přišel nadějnějším záběr Magnuse s pár kamarády. Tedy první známka socializace samotářského outsidera, kolem kterého se do té doby točili jen rodiče a sestry.

Druhým pátečním filmem je pro mne americký film o dospívání jedné dívky Hořkých sedmnáct. Debutující režisérka s ním sbírá ceny v soutěžích prvních filmů. Sedmnáctiletá středoškolačka Nadine nerozdýchala, že její nejlepší (a vlastně jediná) kamarádka Krista začala chodit s jejím starším bratrem Darianem. Dala jí na výběr: buď brácha, nebo já – a zůstala sama. Její zájem sice testuje spolužák Erwin, ale Nadine by radši chodila s Nickem. Ten by sice o ni zájem měl, ale pouze na nezávazný sex, což zase nevyhovuje Nadine. Divák tak sleduje dívku, která se sice chová jako kráva, ale díky charizmatu a hereckému výkonu v době natáčení devatenáctileté Hailee Steinfeldové jí stejně fandí, byť třeba k tomu, aby konečně dostala rozum. Musím zmínit ještě Woodyho Harrelsona coby učitele, díky němuž všechny společné scény s Hailee jsou nejlepšími momenty filmu. Velmi dobrá byla i hudba, včetně výběru použitých písní. Není to tedy žádné veledílo, ale sympatický nezávislý film určitě.

V sobotu dopoledne začínám švýcarsko-německým dramatem Marija. Celovečerní režijní debut švýcarského herce Michaela Kocha se odehrává v Dortmundu a jeho okolí. Hlavní hrdinkou je mladá Ukrajinka, na začátku filmu vyhozená z práce coby hotelová uklízečka. Přesto dál sní o vlastním kadeřnickém salónu. V zemi, kde má jen kamarádku Olgu, se kterou tam přijela, to ovšem bude mít těžké. Téměř dokumentárně vypadající sonda do šedé ekonomiky ilegálních přistěhovalců, kde kromě němčiny zní i ukrajinština, turečtina a možná i další jazyky. Zaměstnavatelé to mají s ilegály jednoduché: stačí „Něco se ti nelíbí? Mám zavolat policii?“ a je po problémech. Pohled z druhé strany je samozřejmě trpčí. A nechat se vyhostit zpět do země zpustošené válkou samozřejmě nikdo nechce. Jak mám problém s politikou evropské unie a její propagací příjmu miliónů imigrantů z arabského světa, tak lidé z východu jsou mi přece jen kulturně bližší, nehledě na to, že i v Čechách pracují Ukrajinců spousty. Film má dobře promyšlený scénář, ale jeho největším trumfem je Margarita Breitkreizová v hlavní roli. Ač to jméno tak nevypadá, je to rodilá Ruska, ale od začátku tohoto století hraje pouze v německých filmech. Tento film na Febiofestu získal ocenění od hnutí Amnesty International jako nejlepší film s lidskoprávní tematikou. Sice nevím, jaký má takové ocenění význam, ale klidně ho tvůrcům přeji.

Nejlepším evropským animovaným filmem roku 2016 je švýcarsko-francouzský Můj život Cukety. Kromě mnoha dalších úspěchů to dotáhl i do nominací na Zlaté glóby a Oscary, což u francouzsky mluveného snímku s jednoduchou loutkovou animací znamenalo, že pravděpodobně bude lepší než vítězná americká konkurence. Celovečerní debut švýcarského režiséra Claudea Barrase je natočený podle francouzského románu Gillese Parise. Vypráví příběh devítiletého chlapce z jeho pohledu. Na začátku žije pouze s matkou, která tráví čas popíjením u televize. Při pouštění draka, na kterém má obrázek svého otce a z druhé strany kuřete (protože podle matky otec odešel do světa s nějakou pipkou), dojde k nehodě a chlapec slyšící na přezdívku Cuketa způsobí matčinu smrt. Tak se dostane do sirotčince, kde se seznamuje s jeho dalšími svěřenci. Tenhle je dítě feťáků, tamté dělal otec hnusné věci, a teď za to sedí ve vězení… Prostě taková klasika rodinného animovaného filmu. Cuketovým jediným „kamarádem“ zvenčí zůstává policista Raymond, který ho do sirotčince přivezl, uvnitř je dál osamělým outsiderem, což se začne měnit od chvíle, kdy do sirotčince dorazí nová dívka jménem Camille. Přes na první pohled depresivní téma ve filmu nechybí humor a dokonce i optimismus a dávka naděje na lepší budoucnost. Povedená je i hudba a velmi rozumná stopáž jen lehce přesahující hodinu. Má očekávání se naplnila.

Sobotní program uzavírám koprodukčním irsko-britsko-americkým filmem Sing Street. Režisér John Carney od filmu Once (2007) působí jako specialista na hudební romantické filmy. Tento se odehrává v 80. letech v jedné z okrajových čtvrtí Dublinu. Středoškolák Conor si kvůli finančním problémům své rodiny musí zvykat na levnější církevní škole, kde je za outsidera a je okamžitě po nástupu šikanován jinými žáky i učitelem. Jednou naproti škole zahlédne neznámou starší dívku. Osloví ji, ona mu řekne, že je modelka, načež se jí Conor okamžitě zeptá, zda by nechtěla hrát ve videoklipu jeho kapely. A jelikož to zaskočená kráska neodmítla, zbývá málo: založit kapelu a složit nějakou vlastní písničku. A jelikož se jeho nová škola jmenuje Synge Street Christian Brothers School, nepřekvapí, že se jeho kapela bude jmenovat Sing Street. Režisér dobře zužitkoval současné retro nálady, kdy si v rámci příběhu může střílet z hudební módy 80. let. Na druhé straně nezakrývá, že to v Irsku nebyly nijak optimistické časy, a nejčastějším happyendem bylo utéci z tohoto ostrova pryč. Výborné jsou původní písně složené pro fiktivní filmovou kapelu, ostatně dvě z nich napsal Glen Hansard. U mě v kategorii hudebních filmů či muzikálů o parník lepší než vychvalovaný La La Land.

Nedělní program jsem zahájil polským životopisným dramatem Poslední rodina. Film sleduje posledních 28 let života malíře Zdzisława Beksińského, tedy roky 1977 až 2005. Začíná v době, kdy se malířův syn Tomasz přestěhoval do vlastního bytu na tomtéž varšavském sídlišti. Zatímco otec žil v bytě se svou manželkou Zofií a jejich matkami a v klidu si maloval své obrazy, syn Tomasz pracoval jako diskžokej, rozhlasový moderátor a překladatel z angličtiny, ovšem trpěl řadou psychických problémů, z nichž nejnebezpečnějšími byly jeho sebevražedné sklony. Jelikož tento sídlištní film má všeho všudy šest důležitých postav (a pět z nich jsem vyjmenoval výše), je rodina v názvu na svém místě, ovšem proč je tam to slovo poslední jsem nějak nepochopil. Film proměnil čtyři z deseti nominací na polské filmové ceny, a sice pro nejlepšího herce i herečku, za scénář a pro celovečerně debutujícího režiséra Jana P. Matuszyńského jako pro objev roku. Navzdory tomu mne film nijak zvlášť neoslovil. O dotyčném malíři jsem nikdy předtím neslyšel (tedy jsem byl alespoň překvapen brutálním koncem), slabošský syn sice dával rodičům zabrat, ale ani jeho problémy se sexem mě moc nezajímaly, natož zbytek. Vlastně ano, byl totiž i přeživším účastníkem pádu dopravního letadla, což tedy byla rozhodně scéna, která z tohoto sídlištního snímku docela vyčnívala. Ale kromě přesvědčivých herců bych vyzdvihl alespoň precizní práci kameramana. Beksińského pozoruhodné obrazy přitom ve filmu nebyly moc vidět, byly spíše jen nepříliš obvyklou bytovou dekorací. Film bude v květnu uveden do českých kin.

Jako nádražák jsem si nemohl nechat ujít srbskou (v koprodukci s Chorvatskem natočenou) černou komedii Deník strojvůdce. Ilija je strojvůdce, stejně jako byl jeho otec i děda. Některá povolání se prostě dědí. A je zdejším rekordmanem v počtu usmrcených osob. Tuhle si před vlak lehne sebevrah, tamhle si nepozorný blb zkracuje cestu po kolejích, jinde zase kdosi uvázne na přejezdu s autem… Než vlak zastaví, už je pozdě. Profese strojvůdce je tu prostě prezentována jako povolání, u kterého je téměř nevyhnutelné, že dříve nebo později bude mít na svědomí lidi proměněné v mrtvoly (mrzáci se tu radši nezmiňují). Jednoho dne se Ilijovi před vlak postaví desetiletý Sima, který utekl ze sirotčince. Ale jako sebevrah amatér si stoupl na rovný přehledný úsek a Ilija stihl vlak zastavit pár metrů před chlapcem. Ilija vezme Simu domů, nechá ho u sebe přespat a nakonec ho adoptuje. Když Sima dospěje, má sice výslovně zakázánu profesi strojvůdce, ale nakonec si ji stejně prosadí. Rodinné postižení se zřejmě přenáší i na adoptivní děti. Ale po měsících ježdění na mašině stále nikoho nepřejel, a začíná při čekání na prvního mrtvého trpět psychickými problémy. Nezbývá, než aby Ilija vzal situaci do vlastních rukou… Lazar Ristovski v hlavní roli je jako obvykle výborný a bavil jsem se dobře. Větu „Člověk může být šťastný, i když pracuje na železnici,“ bych si měl někam zapsat. Třeba sem. Film hned následující týden vstoupil do české kinodistribuce.

Česká stopa se dala najít nejen v koprodukci rakouského dramatu Doma je tady. Jde o scenáristický a režijní debut Terezy Kotykové, která je potomkem českých rodičů. Odehrává se v Innsbrucku v rodině českých přistěhovalců (matka, starší dcera, mladší syn). Matku hraje Petra Bučková, která na své filmové děti mluví běžně česky. Dcera je hlavní postavou filmu a je uzavřená, málomluvná, a když už promluví, tak v němčině, a poznámky a úvahy si zapisuje v angličtině. Do jaké míry to byl tvůrčí záměr, a do jaké to vyplynulo z faktu, že do hlavní role režisérka obsadila švédskou herečku Annu Åströmovou, netuším. Ostatně její mužský protějšek představuje Stipe Erceg, který se pro změnu narodil ve Splitu a do Rakouska s rodiči emigroval jako čtyřletý. Opět netuším, zda jde o náhodu nebo záměr. Naše dívka Hannah se totiž nudí a tak se jednoho dne vloupe do luxusního domu bohatého manažera Maxe, do domu pečlivě uklizeného, uspořádaného, moderního, zkrátka do klinicky studeného sídla, které působí dojmem, jako by tu snad ani nikdo nežil. A chodí sem opakovaně, přemisťuje v bytě předměty a takto komunikuje s jeho obyvatelem. A on reaguje. Zajímavý nápad, ale za tu hodinu a čtvrt z něj vlastně nic moc nevyplynulo. Mnohé mé nejasnosti mohla rozptýlit diskuze s tvůrci, kterých s filmem přijelo rovnou deset (režisérka ovšem odmítla mluvit česky). Ale pospíchal jsem na vlak, takže jsem se nedozvěděl nic. Poznámka na okraj: když už jsem výše zmínil film Once a Glena Hansarda, musím dodat, že hudbu k tomuto filmu složila Markéta Irglová.

V pondělí odpoledne jsem zašel na finský koprodukční hudební dokument Monstrózní Lordi. Film začíná dětskými kresbami plnými různých příšer a sem tam nějakého Supermana. Hlavním protagonistou dokumentu je totiž Mr. Lordi (asi bych měl dodat, že se to čte „lordy“). Zpěvák, skladatel a vůdčí postava finské metalové skupiny Lordi. Tato kapela v roce 2006 vyhrála Eurovision, odehrála legendární koncert na jednom z helsinských náměstí a v domovském Rovaniemi po nich bylo přejmenováno jedno náměstí. Dokument ovšem začíná o pět let později, a po kapele ve Finsku doslova ani neštěkne pes. Kapela má dluhy v řádu několika set tisíců eur a vydavatel na posledních dvou albech prodělal dalších třicet tisíc. A tak na sebe Mr. Lordi zkouší přitáhnout pozornost v další lokální televizní soutěži. Sice ji nevyhrál, ale aspoň uspořádal koncert v Rovaniemi na svém náměstí. Že TV show nebyla správný krok, pochopil hned v následujícím roce, kdy doma ve Finsku Lordi odehráli jediný koncert, a to ještě v Santově jeskyni v Santově parku kousek severně od Rovaniemi jako soukromou akci „pro nějaký zmrdy z ruských cestovek“. Pak přijde náhlé úmrtí bubeníka, přijetí nového, jeho vyhození po pouhých třech měsících (zřejmě byl pro kapelu moc „happy“) a odchod klávesačky Awy z osobních důvodů. Bývalého spolužáka, který byl dosavadním vydavatelem kapely, nadnárodní společnost vyhodila. Jeden by to pomalu zabalil, ale Mr. Lordi si usmyslel, že nové album nemůže nahrát v Helsinkách, ale s producentem Michaelem Wagenerem v Nashville. A světe div se, firma mu to schválila. Takže s dalším bubeníkem a novou klávesačkou nahráli album, vydali ho a vyrazili na evropské turné, které bylo natolik úspěšné, že z něj kapela splatila všechny dluhy (v rychlém sestřihu bylo i pár vteřin z festivalu ve Vizovicích). To byl jen velmi zestručněný obsah a po této stránce je časosběrnou metodou několik let natáčený dokument dramatičtější než mnohé fikční filmy. Jenže je tu jeden problém. Mr. Lordi trval na utajení identity své i ostatních členů Lordi. Takže pokud nejsou ve svých monstrózních koncertních kostýmech, jsou snímáni buď zezadu, nebo je v záběru jen trup a nahoře končí plnovousem, případně má na hlavě naraženou kšiltovku a mírně předkloněnou hlavu. Rodiče o svém synovi hovořili jako o Tomim, což je zřejmě jediná výjimka, která prošla. A vůbec to není jednoduché. Třeba ještě před posledním koncertem do kostýmu oblečená klávesačka Awa říká na kameru, že Tomimu slíbila, že bude tajit svoji totožnost. Po koncertě už ovšem přestala být členkou Lordi, takže je na ni normální čelní záběr a sám Mr. Lordi o ní od té doby mluví jako o Leeně. Každopádně bez záběrů do obličeje si divák se sledovanými subjekty horko těžko utvoří nějaký vztah, takže je to asi dokument pouze pro fanoušky kapely. Za sebe dodávám, že na mne šaškárny typu Lordi, Gwar, Slipknot, Ghost, Dymytry a dalších nezabírají. Buď mne zaujme hudba, ale jen kvůli show v maskách bych asi žádnou kapelu neobdivoval. Ale dokument o těchto metalových monstrech z Laponska ve mně vzbudil zájem, takže si právě jedno jejich album ze zvědavosti pouštím. Ano, to z Nashville. A nezní špatně.

Posledním filmem se pro mne stalo francouzsko-německé romantické drama Frantz. Film, který na mne působil divně, už když jsem si o něm četl. Po jeho zhlédnutí si nepřipadám o nic chytřejší. Renomovaný francouzský scenárista a režisér François Ozon totiž tentokrát natočil remake amerického filmu Muž, kterého jsem zabil z roku 1932. A to převážně opět černobíle. Původní film jsem neviděl, takže nemohu posoudit, nakolik věrná nová verze je. Viditelným posunem je obsazení rolí Němců německými herci a Francouzů francouzskými s dialogy v jazycích podle logiky příběhu. Dvě hlavní postavy mluví plynně oběma jazyky, první půlka filmu se odehrává v Německu a druhá ve Francii. V roce 1919 do Německa přijíždí mladý Francouz Adrien a pokládá kytice na hrob ve válce padlého Frantze. Seznámí se Frantzovými rodiči i jeho snoubenkou Annou. Té nakonec vypoví své temné tajemství, totiž že nebyl Frantzovým přítelem z předválečných let, ale že právě on ho ve válce zabil. A odjede domů. Pak se za ním vypraví Anna do Francie, aby mu odpustila. Pokud vám to připadá jako mně pěkně za vlasy přitažená historka, tak asi také budete tápat, proč právě tohle Ozon točil znovu. V opačném případě mi to klidně vysvětlete. Těžko zpochybnitelnými plusy zůstávají aspoň herecké výkony ústředního páru, převážně černobílá kamera a hudba.


Podtrženo, sečteno: pár filmů mi přišlo slabších, než jsem čekal, ale nic průměrného, natož horšího jsem si nevybral. A když srovnám nesrovnatelné a umístím na stupně vítězů tři filmy, které mi připadaly nejlepší (1. Můj život Cukety, 2. Sing Street, 3. Marija), vyjde mi, že jsem mohl do Prahy jet jen v sobotu a tři dny ušetřit. ;-)

úterý 28. března 2017

Koncertní začátek roku 2017

V zimě se u nás konala spousta koncertů. Já jsem si vybral tři. Dojmy z nich jsou doprovozeny koncertními setlisty a odkazy na videa na nich nahraná (ne mnou, já si podobnými kousky živé zážitky nekazím). Sice tyhle nahrávky z mobilu mají nízkou obrazovou a příšernou zvukovou kvalitu, ale je z nich vidět, jak to tam onoho večera opravdu vypadalo.

V pondělí 6. února se v pražském Foru Karlín konal koncert Dream Theater. Už jsem ztratil přehled, kolikrát jsem je viděl, nejlevnější vstupné za 990 Kč, zkrátka jsem si říkal, že letos zase jednou vynechám. Jenže letos je to 25 let, co vyšlo průlomové album kapely Images and Words, a ta předem avizovala, že ho přehraje celé. A co si budu namlouvat, kdyby se mi do rukou před skoro čtvrtstoletím nedostalo právě toto album, pravděpodobně bych dodnes poslouchal výrazně jinou muziku. Takže jsem svou účast přehodnotil. Ve slušně zaplněném sále vše vypuklo ve 20:13 za zvuků skladby The Colonel od jakýchsi Two Steps from Hell. Tuto volbu jsem moc nepochopil, ale čert vem dvě a půl minuty dlouhé intro. Pak už nastoupila kapela a spustila The Dark Eternal Night, což je pěkná šupa na začátek. V první části koncertu mě potěšila instrumentálka Hell’s Kitchen. Zazněly i dvě písně z posledního alba The Astonishing, které zatím zůstává jediným počinem kapely, které si nejspíš neplánuji zařadit do sbírky. Zatímco The Gift of Music je zřejmě nejlepším dílkem nesmyslně dlouhého koncepčního alba, následující Our New World kromě kytarového sóla nenabízí moc zajímavého. Jako zbytek alba. L A hned nato následovalo sólo na baskytaru v podání Johna Myunga. Ten si pro tento účel zvolil jazzovou kompozici Jaca Pastoria Portrait of Tracy, což bylo pro mne natolik mimo, že to zřejmě nejsem schopen docenit (ale opět šlo jen o asi dvě a půl minuty). V následující As I Am se nás kytarista John Petrucci rozhodl trochu probrat zakomponováním kusu Metalliky, což jen dokazuje, jak blízko k ní před pár lety jeho riffy měly. Po další skladbě (ve 21:15) kapela odchází a dává si osmnáctiminutovou přestávku. Pak konečně začalo to, kvůli čemu jsem do Prahy přijel. Celé album Images and Words zaznělo ve stejném pořadí písní jako na desce, následované třiadvacetiminutovou skladbou A Change of Seasons v úloze přídavku. Koncert skončil ve 23:15. Dojmy byly pozitivní, ale nějaké ty mouchy bych přece jen měl zmínit. Nijak mi nevadila jednoduchá scéna bez projekcí a světelných efektů, za tuhle kapelu vždycky nejlépe mluvila hudba. Jenže nazvučení nebylo úplně přesvědčivé. A nebylo to halou, už jsem v ní zažil lepší zvuk. Na bubeníka Mikea Manginiho už jsem si asi zvykl, ale jeho sólo v Metropolis Pt. 1: The Miracle and the Sleeper bych notně zkrátil, pokud bych ho radši nevypustil celé. Takže vlastně asi ne, Portnoy mi za těmi škopky pořád chybí.



Přesně po týdnu, v pondělí 13. února opět v Praze, jen tentokrát ve smíchovském MeetFactory. A způsobil to Glenn Hughes. S hard rockem to moc nepřeháním. Mám doma něco od Deep Purple, Nazareth či Uriah Heep, ale s novými kapelami si většinou ani nezačínám. Výjimkou potvrzující toto pravidlo jsou Black Country Communion, jejichž diskografii mám doma kompletní. A odtud už je přímá cesta k tomu, že jsem se vydal na koncert baskytaristy a zpěváka Glenna Hughese. Jen jsem si říkal, že ten sál je dost velký a Glenn u nás není zrovna za hvězdu, takže bude nejspíš poloprázdný a já v něm nejmladší. V obou předpokladech jsem se naštěstí dost výrazně zmýlil. Čas od 20:05 do 20:40 ovšem patřil mladé anglické kapele Stone Broken. Čtveřice na sebe upozorňuje razantní bubenicí a hraje hutný a energický hard rock. Čímž nám bylo jasně naznačeno, v jakém duchu se ponese celý večer (protože Glenn toho má v repertoáru dost od blues přes funk až k Black Sabbath). V přestávce jsem se zašel podívat k jejich stánku, ale ne, všechno špatně. Mladá, začínající kapela by měla chtít dostat svou muziku do co nejvíce uší a obléci co nejvíc lidí do svých triček. Což znamená nastavit ceny o nějakou tu stokorunu níž. Dnešní hudební scéna je tak přesycená, že jinak se jim to téměř jistě nepodaří. Za týden po koncertě už si na ně většina účastníků nevzpomene. Jako já. V Los Angeles žijící Angličan Glenn Hughes se svou dánsko-švédskou doprovodnou kapelou (kytara, bicí a hammondy) nastoupil ve 21:15 s písní Flow, což je podle mne nejlepší volba pro otvírák z aktuálního Glennova alba Resonate. Pak už následovala projížďka historií včetně písní napsaných a nahraných v rámci skupin Trapeze, Deep Purple a Black Country Communion a projektu Hughes/Thrall. Glenn si vysloužil přezdívku „The Voice of Rock“ (hlas rocku) a jeho hlas je v nejlepší formě i v pětašedesáti. Klobouk dolů, obzvlášť když si připomenu, kde jsou hlasově někteří podobně letití zpěváci (a nemusíme chodit daleko, stačí se porozhlédnout u bývalých i současných členů Deep Purple). A to po pár písních vytáhl z kapsy kapesník a omlouval se za něj, že je nachlazený. To už je skoro nepochopitelné. A když si v písni Gettin‘ Tighter vystřihl krátké baskytarové sólo, ihned jsem si vzpomněl na rozpaky z téhož u Johna Myunga před týdnem. Glenn Hughes prostě není jen fenomenální zpěvák, ale i velmi zručný baskytarista. Přiznávám, že píseň Medusa znám od Black Country Communion, a ani jsem netušil, že už ji kdysi nahrál s Trapeze. Natož že jde o první píseň, kterou Glenn napsal (v sedmnácti letech). Taktéž zajímavé byly okolnosti vzniku hitu You Keep on Moving. Ten napsal společně s Davidem Coverdalem, když byli oba úplně čerství v Deep Purple. Nikdo té písni ovšem nevěřil, takže se nakonec dostala až na třetí album, které v ní nahráli. A Glenn ji považuje za snadnou na zpívání (já už ji slyšel v podání několika zpěváků, u kterých to tak neznělo)! Po přídavcích Heavy a Burn koncert končí ve 23 hodin. Podtrženo, sečteno: perfektní zvuk, parádní výkon všech muzikantů a přátelská atmosféra. Rozhodně už v první půlce února žhavý kandidát na titul koncert roku. A možná se hned letos na podzim Glenn do Prahy vrátí s Black Country Communion.



V neděli 5. března jsem před dvacátou hodinou dorazil do pražského Rock Café na koncert Blues Pills. Švédští věrozvěsti psychedelického bluesrocku z přelomu 60. a 70. let minulého století nepatří mezi žádné hvězdy, takže tento menší klubík odpovídal očekávané návštěvě. Ale aspoň všichni v sále věděli, proč a na koho přišli. Sice na sebe nechali chvíli čekat, ale ve 20:27 se objevili na scéně, a kupodivu jich bylo o jednoho více, než jsem čekal. Ke známé čtveřici totiž naživo přibyl pátý člen střídající podle potřeby druhou kytaru a hammondy. A začali rovnou titulní písní loňského alba Lady in Gold. Zpěvačka Elin Larsson je pěvecky suverénní a na pódiu je to živel, který je v neustálém pohybu. To je výrazná změna k lepšímu od května 2014, kdy jsem je viděl poprvé, a působila na mě trochu zakřiknutě. Druhým nejdůležitějším elementem v kapele je fenomenální francouzský kytarista Dorian Sorriaux. Připomínám, že do kapely nastoupil jako šestnáctiletý kluk (teď mu tedy bude tak o pět let víc). Stojí si tam klidně na pódiu, vypadá uvolněně a tváří se, že není nic jednoduššího, než hrát takovouto muziku. Což neplatí jen pro sólo, které vystřihl v písni Ain’t No Change, ale pro celou délku koncertu. Rytmická dvojice v tomto srovnání neobstojí, ale bez nich by to přece jen nebylo ono. ;-) Směs písní z obou alb (plus jediná švédsky zpívaná píseň Bliss z jejich prvního EP) byla dobře poskládaná a v podobě prvního přídavku doplněná o notoricky známou píseň Somebody to Love od Jefferson Airplane, která do toho parádně sedla. Z písní, které jsem čekal, chyběla snad jen Gypsy (že by se kapela dozvěděla, že Češi jsou rasisté?). A závěrečná Gone So Long by bez těch hammondů opravdu nevyzněla. Ve 21:50 je konec a můžeme jít spokojeně domů. Až při důkladnějším pohledu na seznam zahraných písní jsem si všiml, že hned pět z nich (Black Smoke, Bliss, Little Sun, Astralplane a Devil Man) pochází z úplných začátků kapely a bylo nahráno a v podobě EP či singlu vydáno už v roce 2012. Takže kapela evidentně věří, že do hudebního světa vykročila správnou nohou. Na závěr ještě nezbytné informace, aby bylo vidět, jak byly tyhle zimní koncerty na jedno brdo: i Elin byla nachlazená (což mi díky jejímu nasazení opět vůbec nevadilo, a skoro se mi tomu nechtělo věřit) a ani tady nebyl zvuk zrovna perfektní. Vida, přece jen jsem se dokázal vyvarovat přirovnáváním k interpretům z doby před půl stoletím. A pak, že to nejde.


čtvrtek 19. ledna 2017

Ohlédnutí za rokem 2016

Šest
Ohlédnutí za rokem 2016. Jaký byl? Rok olympijských her v Riu i 600. výročí narození Karla IV. Od něj bych mohl začít. Navštívil jsem státní hrad Křivoklát, na počest našeho nejvýznamnějšího krále zkonzumoval šest lahví bílého vína Sanctus Victoria z produkce Templářských sklepů a zhlédl filmy Noc na Karlštejně (znovu po letech) a Hlas pro římského krále. Platby stokorunovou bankovkou jsem ovšem nepočítal. ;-)

Letní olympijské hry v Riu mi sebraly veškerý volný čas v první polovině srpna, pouze na závěrečné dva dny jsem vypadl za trochou hudby do Moravského Krumlova. A pak jsem samozřejmě české úspěchy doháněl doma ze záznamu. Jak byli někde ve hře Češi, snažil jsem se koukat (pokud jsem zrovna nebyl v práci). Snad jen golf jsem z časových důvodů vypustil. Takže jsem viděl i celá olympijská vystoupení sportovců, jejichž výkon byl tak krátký, že se dal snadno přehlédnout (Jaromír Ježek, Jiří Beran, Alexander Choupenitch, Adéla Hanzlíčková). Lukáše Krpálka jsem po příchodu z práce viděl pouze v posledních dvou zápasech (a předchozí následně hledal v archivu na internetu). Nejvíce času mi nejspíš zabral tenis. Hry poznamenané nesmyslnou politikou sportovních svazů (aféra Sáblíková), nezájmem řady sportovců ze světové špičky (golf, tenis) a polovičatým antidopingovým zákazem účasti některých ruských sportovců v některých disciplínách předváděly, že tu jde v první řadě o peníze a moc, sport už je zcela na vedlejší koleji. Ani sportovní přenosy ČT plné „expertů“ to moc nevylepšovaly. Zbytek televizního sportovního času už mi zabíral jen biatlon a občas ženský tenis.



Můj jediný celodenní výlet na kole
Teď už od televize k mému vlastnímu sportování. Na kole jsem tentokrát neměl ani žádnou domácí dovolenou, takže jsem jezdil pouze na pár hodin odpoledne po okolí Jičína. A to ještě bylo všude tolik silničních uzavírek, že jsem mnohokrát nevěděl, kudy by se to dalo objet aspoň po různých polních či lesních cestách. Celodenní projížďku jsem si udělal jen jednu. Konečná bilance tedy znamená 1610 ujetých kilometrů. A myslím, že to bylo tak, že mi v roce s 16 na konci stačilo, že jsem se dostal k číslu s 16 na začátku, a pak už jsem se na ježdění v podzimních plískanicích vykašlal. Přitom jsem do kola investoval dost peněz (kompletní výměna obou brzd, kazety, řetězu, lanek a bovdenů, servis přední vidlice, nábojů a středu…). S běháním to vypadalo mnohem lépe. Jednak jsem místo v dubnu začal už koncem března, a také bylo na jaře zřejmě lepší počasí. Pak ovšem přišel olympijský výpadek přes půlku srpna a brzký podzimní konec. Zatímco předchozí rok jsem víceméně pravidelně běhal až do půlky listopadu, v roce 2016 mi to vydrželo jen do konce září. Dvakrát jsem ještě vyrazil v říjnu a úplně naposledy 1. listopadu. Ale i tak to znamená, že jsem se proběhl šestačtyřicetkrát, což je nárůst o čtveřici výběhů. A navíc jsem si poprvé v životě i zazávodil. Běžně se proběhnu jen asi na půl hodiny. Jsem si jist, že 10 km v kuse jsem nikdy neběžel. Vydržím to? Toť otázka. Abych si ji zodpověděl, přihlásil jsem se do druhého ročníku závodu City Run Jičín a 28. května v 18:15 jsem s pár stovkami dalších vyběhl. Běželo se chvíli po pořádném lijáku, ale už jen za drobného deště. Na asfaltu to trochu klouzalo a z dalších stezek jsem měl bláto až na zádech. Optimisticky jsem doufal v čas kolem jedné hodiny, 51 minut a 15,6 sekundy naměřených v cíli mě docela překvapilo. Zřejmě můj předpoklad, že má obvyklá běžecká trasa je zhruba pětikilometrová, není zrovna přesný. Ale přeměřit jsem si ji nevyrazil. Na začátku a konci roku ještě dvacítka hodinových lekcí spinningu, coby má jediná zimní sportovní aktivita. Jako divák jsem ještě zavítal na trať 11. ročníku Jičínské 50 a jičínskou zastávku cyklokrosového Toi Toi Cupu.


Filmovou úrodu roku už jsem shrnul, totéž platí pro výběr nejlepších přečtených knih a navštívené koncerty a další hudební akce jsem okomentoval dvakrát tady a tady. Zbývá se tedy už jen zmínit o zbytku hudební úrody. Tu stále konzumuji převážně streamováním z Google Play. Rok 2016 bych klidně mohl označit za rok thrash metalu. Skoro všichni, kdo v žánru něco znamenají, vydali nové album. Snad jen Kreator a OverKill si vydavatelé nechali na začátek dalšího roku. Osobně z této přebohaté úrody nejvýše hodnotím alba Megadeth: Dystopia a Death Angel: The Evil Divide. Ale třeba bezejmenná novinka Flotsam and Jetsam tam k poslechu není. Další mnou oblíbená spousta hudby znamená kapely se zpěvačkami. Tady určitě vede Tarja, která zvládla vydat rovnou dvě alba. Kromě ní jsem dost poslouchal i novinky, které vydaly skupiny Epica, Delain a Blues Pills. Líbí se mi ovšem i novinka The Rolling Stones: Blue & Lonesome, možná i protože jsem od nich takovéto album nečekal. A když je dost času, je tam spousta dlouhých živáků či výběrů. Například alba z pozůstalosti vydavatelství Noise Records (Helloween, Kamelot, Kreator, Grave Digger, Running Wild, Skyclad, Sinner, Tankard). Tenhle text vzniká za zvuku živáku Dirkschneider: Live – Back to the Roots. A samozřejmě si nepouštím jen metal, často mám náladu na něco úplně jiného.

Nových alba si už moc nekupuji. Část z těch výjimek se pojí s aktuálně navštívenými koncerty – Arakain: Arakadabra, Arakain / Dymytry: Live 2016, Sebastien: Dark Chambers of Déjà Vu, Helloween: My God-Given Right, Avantasia: Ghostlights, Ignite: A War Against You, Serenity: Codex Atlanticus a částečně Phantasma: The Deviant Hearts. Z dalších novinek to jsou už výše jmenované Tarja: The Shadow Self a Delain: Moonbathers. Pak už je to jen několik pár let starších alb – Cynic: Kindly Bent to Free Us, OverKill: White Devil Armory, The Scintilla Project: The Hybrid a Deep Purple: Now What?! Zbývá už jen pár nahrávek ze začátku století – Engine: Superholic a Avantasia: The Metal Opera Part I & II. Hudební DVD mi přibylo jedno, kompilaci Masters of Rock 15‘ jsem vyhrál v soutěži magazínu Spark. Trojice koncertů na Blu-ray discích je pak čistě progresivní – Dream Theater: Breaking the Fourth Wall, Flying Colors: Second Flight a Rush: Time Machine 2011. Samá vysoká kvalita.


Teď už vyhlížím, co mi přinese rok 2017.

úterý 10. ledna 2017

5 nejlepších knih roku 2016

Pět nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2016 s komentářem. Tentokrát bez pořadí, protože se mi nechce rozházet tu jednu trilogii a pomyslný žebříček zakončit jejím prostředním dílem.

Stephen King: Pan Mercedes

Vše začíná v noci z 9. na 10. dubna 2009, kdy se před Městským centrem táhne dlouhá fronta, protože ráno má otevřít burza práce, která slibuje tisíc pracovních míst. Před pátou hodinou ráno se sem přiřítí ukradený Mercedes SL500, projede největší tlačenicí a zmizí. Za ním zůstane ležet osm mrtvých a množství těžce zraněných. Auto se za pár hodin najde, po pachateli ani stopa.
Po roce dostane Bill Hodges, který případ vyšetřoval, dopis podepsaný „Mercedesovým vrahem“. Teď už je ovšem detektivem ve výslužbě, přesto se rozhodne nepředat důkaz policii a pustit se po stopě na vlastní triko. Mezitím Brady Hartsfield začíná plánovat velký útok v hale Mingo, kde má vystoupit populární chlapecká kapela ’Round Here. Ideální příležitost poslat na onen svět desítky, možná dokonce stovky, pištících puberťaček. Závod detektiva ve výslužbě s časem začíná.
Stephen King nám předložil výborně napsaný kriminální thriller s dobře vymyšlenými postavami. Magor Brady je sice možná až zbytečně moc velký úchyl, ale to k žánru tak nějak patří. Rozhodně není problém se do toho začíst a ke konci už je těžké se od čtení odtrhnout.

Stephen King: Právo nálezce

V roce 1978 byl zavražděn spisovatel John Rothstein a z jeho domu zmizela veškerá hotovost i rukopisy. Na začátku roku 2010 najde třináctiletý školák Pete Saubers kufr zakopaný v parku. Uvnitř jsou naskládané obálky s hotovostí a jakési zápisníky plné rukopisů. Peníze by se určitě hodily, zvlášť teď, když je jeho otec, loni zraněný Mercedesovým vrahem, bez práce…
Roky běží, rodině Saubersových se náhle daří lépe, z Petea je středoškolák a nalezená hotovost dochází. V roce 2014 je z vězení propuštěn Morris Bellamy, který sice neseděl za vraždu slavného spisovatele a obou svých tehdejších parťáků, ale přece jen přišel o 35 let života na svobodě. Ještěže ví, kde má zakopané peníze a hlavně rukopisy Johna Rothsteina včetně minimálně jednoho nikdy nevydaného románu. A rozhodně nemá rád nepříjemná překvapení. Pete Saubers bude zanedlouho v úzkých a nezbude než do akce trochu kostrbatě dostat detektiva ve výslužbě Billa Hodgese.
Román sice laťku nastavenou prvním dílem nevyrovnal, ale za přečtení opět určitě stojí.

Stephen King: Konec hlídky

V lednu 2016 se objeví podivný příběh sebevraždy ženy těžce zraněné kdysi před Městským centrem Mercedesovým vrahem. Bývalý parťák o tom dá pro jistotu vědět i Billu Hodgesovi, kterému na případu něco nehraje. A začne vlastní vyšetřování dost včas, aby byl připraven na nemožné. Příběh navazuje na román Pan Mercedes natolik těsně, že k jeho ději už nemohu nic ani naznačit, aniž bych musel vyzradit konec první knihy. Ale velmi brzy opouští oblast reality a vydává se vstříc žánru, který autora proslavil. Včetně typického finále na opuštěné chatě uprostřed sněhové vánice.
Neznám jinou trilogii, kde by třetí díl navazoval na první těsněji než ten prostřední. Stejně tak neznám jinou trilogii, kde by po dvou kriminálních thrillerech následoval horor. Tentokrát autor nepotřeboval skoro žádný úvod, protože skoro všechny postavy známe už z Pana Mercedesa, takže se to rozjede docela brzy a pak už jen děj nabírá otáčky. A z prostředního dílu zpětně dělá jen na odpověď na otázku, co dělaly postavy XY během uplynulých šesti let.

Jurij Andruchovyč: Moskoviáda

Tenhle román sice vypadá na „vysokou literaturu“, což se pozná třeba podle hnusné obálky, ale vlastně nemá tak daleko k tomu, co běžně čtu. Ukrajinský básník a prozaik zasadil svůj druhý román do Moskvy. Pokud z této kombinace čekáte něco výbušného, tak upozorňuji, že knihu napsal na začátku roku 1992. To ještě samostatné Ukrajině nebyl ani rok. A paralely k rozpadu Sovětského svazu se tu dají také vysledovat. Hlavní hrdina své vyprávění ovšem adresuje jedinému příjemci – ukrajinskému králi Olelku Druhému. Což říká mnohé o vztahu děje k realitě. Příběh jedné deštivé květnové soboty na začátku 90. let v životě ukrajinského básníka jménem Otto von F. nás ovšem zavádí do značně apokalyptické verze Moskvy. Sestup hrdiny probíhá na všech úrovních. Takže se probouzí v sedmém patře ubytovny, odkud s kumpány přesídlí do horního podlaží vyhlášené moskevské hospody (ovšem s sebou si musejí vzít vlastní půllitry, protože v hroutícím se impériu momentálně panuje jejich nedostatek), pokračuje do přízemního bufetu a pak zamíří do obchodu Dětský svět (kde se ovšem zrovna dají koupit pouze papíroví holubi), kde začne jeho sestup do podsvětí. Bloudění podzemními chodbami ho vyplivne přímo na trasu metra, a to nejen ledajakého, ale na tajnou vládní linku. A i odsud se dá pokračovat ještě hlouběji, až na tajný sněm neživých ruských politiků, kteří chtějí znovu ovládnout svět. V karnevalovém finále zkrátka čekají větší hrůzy než zmutované krysy moskevského metra. Jeden den plný alkoholu a sexu jsme sice zahájili v reálně vypadajících lokacích, ale dlouhá cesta našeho „hrdiny“ přes říši městských legend pokročila do ještě znepokojivějších oblastí. Takže podtitul Strašidelný román není tak úplně od věci.

Martin Sichinger: Meyrovo sklo

A nejlepší na konec. I když je to v této pětici jediná kniha bez fantastických či thrillerových prvků. Začíná v srpnu roku 1968 ve vimperské sklárně. Kde se vzala, tu se vzala, na návštěvu sem dorazila delegace zástupců „osvoboditelské“ armády. A jednomu ze sklářských specialistů, kteří jsou tu se stigmatem „neodsunutých Němců“ před režimem napůl skrýváni, dojde cíl této návštěvy. Jenže vzorky skla, které se posílalo carevně Kateřině Veliké, nesmějí skončit v prackách ruských důstojníků, to už by je nikdy nikdo neviděl! Před nacisty stihli sklo ukrýt včas, ale teď jsou Rusové už ve sklárně a u brány nechali stráž. Takže je třeba riskovat a improvizovat.
Následuje prudký skok do května 2013. Vimperské sklárny jsou minulostí. Přežily všechny režimy, ale proti privatizaci neměly šanci. A nám se tu začnou splétat příběhy několika postav z Vimperku, nedaleké Lenory či přes kus lesa vzdáleného Bavorska. Právě odsud přichází jedna z postav. Český sklář přijel do Vimperku jen vyřídit pozůstalost po náhle zemřelém bratrovi, načež plánuje definitivně se vrátit do Německa, protože k tomuto depresivnímu kraji bez budoucnosti už necítí žádný vztah. Jenže naráží na nečekané záhady a zjišťuje, že o svém sourozenci spoustu věcí nevěděl. Pátrání po vzácném skle se tu opravdu ocitá na vedlejší koleji vedle mnohem osobnější „detektivky“. A nakonec přináší i to, co nejspíš žádná z postav nečekala, tedy naději.
Autorovým záměrem nejspíš bylo čtivou a svižnou formou představit čtenářům historii šumavského sklářství, což se mu rozhodně povedlo. Svižný je možná až moc, protože se to čte skoro samo, takže jsem na konci byl vlastně dříve, než jsem nejspíš chtěl.

sobota 7. ledna 2017

Rok 2016 (nejen) na plátnech kin

V roce 2016 jsem viděl na plátnech 60 filmů. Tedy o dva více než v předchozím roce. Stálo mě to 6 062 Kč, tedy o 67 Kč méně než v předchozím roce. Průměr 101 Kč za film tedy vypadá, jako když tento koníček zlevňuje. Ve skutečnosti jsem dva filmy viděl zadarmo (Vzkaz v láhvi, Kola versus auta), další za 40 (Nenasytná Tiffany) či 50 Kč (LEMMY). Osm projekcí jsem viděl na pražském Febiofestu, na jednu jsem si zajel na MFF do Karlových Varů, další byla součástí Festivalu francouzského filmu v Praze. Tamtéž jsem zajel na Vzkaz v láhvi, na který jsem vyhrál volné lístky na ČSFD, a na Carol, která se do jičínského biografu nedostala. V létě promítali levně loňské filmy po 40 Kč v královéhradeckém Centralu a za 50 Kč jsem v srpnu zašel do letního kina v jičínském zámeckém parku. Zbývá promítání v rámci projektu festivalu Jeden svět jménem Promítej i ty, které se konalo v jičínské hvězdárně se vstupem zdarma. Film Kola versus auta sice asi o měsíc později vysílala i Česká televize, ale to bych se zase ochudil o besedu na cyklistické téma. (Ano, snažili jsme se srovnávat situaci v São Paulu či Torontu s Jičínem, což je docela sranda. J) Na biograf Český ráj tedy vychází 45 projekcí.
 
Plakáty všech šedesáti filmů
Desítka nejlepších:

Povídka Teda Chianga Příběh tvého života je křehká lingvistická sci-fi, která nestojí na výrazné pointě, ale na vhledu do nitra hlavní hrdinky. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že podle ní vzniká hollywoodský film, jsem se trochu vyděsil, na druhou stranu tu bylo jméno režiséra. Denis Villeneuve si za posledních pár let vybudoval pověst jednoho z nejchytřejších režisérů v Hollywoodu. Tak jsem doufal, že i tentokrát ví, co dělá. Výsledný film je sice podle očekávání akčnější, ale jinak je to rozhodně inteligentní sci-fi pro přemýšlivého diváka, což je v současnosti na plátnech spíš výjimka než pravidlo. K tomu výborná Amy Adamsová v hlavní roli, parádní kamera i hudba – prostě film roku.

Novinářské drama oceněné Oscary za nejlepší film i původní scénář jsem viděl v rámci pražského Febiofestu, takže mi připadá zbytečné tu o něm psát podruhé.







3. Boj
Tobias Lindholm si udělal jméno jako scenárista, ale od roku 2010 se věnuje i režii. Typická jsou pro něho pečlivě vybroušená dramata ze současnosti, která pokládají důležité otázky ohledně práva, morálky, etiky a dalších příbuzných pojmů. Tentokrát nám předkládá příběh vojenského důstojníka na misi v Afghánistánu, kterému změní život jedno sporné rozhodnutí v kritické situaci, kdy je jeho jednotka pod palbou nepřátel. Je odvolán a v Dánsku ho čeká vojenský soud. Má být stoprocentně věrný svým zásadám a jít si své selhání odsedět, i když ví, že ho manželka i děti potřebují doma? Jaká je cena pravdy? Režisér s přehledem volí i nestandardní řešení, kdy nejzásadnější dialog filmu zabírá přes sklo, takže ho neslyšíme. Film hodný vidění a zamyšlení.
Pro mne největší překvapení roku. Hraný film natočený s jediným hercem v ateliérech – zbytek je práce trikařů. Dá se tedy vůbec počítat mezi „hrané“ filmy? Každopádně tato aktuální verze slavné animované disneyovky nestaví na své digitální dokonalosti, ani se na ni nesnaží upozorňovat. Po pár minutách prostě zapomenete, že nesledujete skutečnou džungli (u zvířat to samozřejmě neplatí, ta přece jen nejen mluví, ale občas i zpívají). Výsledkem je tedy výborný dobrodružný film, který funguje, ať už znáte Disneyho klasiku, nebo ne.



Belgická černá fantasy komedie přišla s výborným výchozím nápadem. Bůh existuje, žije v Bruselu a nemá rád lidi. Zlomyslně se baví vymýšlením a aplikací Murphyho zákonů a má za to, že doma má situaci pod kontrolou. Lidé běžně znají jeho syna, ve filmu hrají roli spíš jeho manželka a hlavně dcera. Ta se na důkaz vzdoru nabourala do otcova počítače, rozeslala všem lidem esemesky s tím, kolik času jim zbývá do smrti, načež utekla z domova. Rozzlobený otec vyráží za ní a za chvíli se musí utkat se zákonitostmi světa, který stvořil. Co ale s lidmi udělá fakt, že najednou vědí jak moc (málo) času jim zbývá? Rozhodně silná myšlenka.


Němý film z roku 1929, na který jsem vážil cestu přes půl republiky do Karlových Varů. Do kin přišel v květnu 1930 a prohrál zápas o divácký zájem s prvními zvukovými filmy. V roce 1959 byla v nové verzi odstraněna většina mezititulků, takže je film vlastně ještě „němější“, než bývalo zvykem. Na srozumitelnosti děje to nijak neubírá. Příběh staré pradleny, jejíž muž je nezaměstnaný alkoholik, rozhodně není žádná komedie, byť má i světlejší dny. V hlavních rolích excelují Vera Baranovskaja a Máňa Ženíšková, Theodor Pištěk jako producent na filmu všechno prodělal a dluhy splácel až do roku 1948. Pokud se vám zdálo, že hrál v každém druhém meziválečném filmu, tak tohle je důvod. I takový je život.

Slovinec Olmo Omerzu je pro mne nejlepším importem domácího filmu. Připadá mi, že jeho nejsilnější zbraní je práce s herci, ale i zbytek režisérského řemesla zvládá výborně. Nejdříve trochu ke scénáři: Rodiče i se psem vyrazí na plavbu jachtou po oceánu a děti si doma užívají svobody. Pak přijde bouře a rodiče se přestanou ozývat. Film své postavy se zaujetím sleduje, ale udržuje si od nich odstup. Emocionálně nejsilnější scéna filmu tedy patří psovi. Trochu si říkám, jestli není špatnou známkou pro domácí kinematografii, když za nejlepší český film roku 2016 označím odloženou premiéru filmu z roku předchozího. :-/


Matt Ross je herec známý spíš z televizních seriálů, tohle je druhý film, který režíroval, a první, ke kterému napsal scénář. Předkládá nám v něm rodinu žijící mimo civilizaci v lese. Rodiče tu vychovávají ze svých šesti dětí superchytré, supersilné a superodolné bytosti, aniž by jim vadilo, že tyto vlastnosti sotva budou mít možnost někdy využít, když nezvládají nejzákladnější interakci s jinými lidmi. A pak logicky musí přijít cesta do civilizace a nezbytný střet. Jeho hybatelem je nemoc a následná smrt jejich matky. Herecké výkony od Vigga Mortensena až po nejmenšího prcka nemají snad jedinou slabší chvilku, přitom každá postava má vlastní charakter a své místo ve vyprávění. Nebýt trochu melodramatických klišé v závěru, mohl být tenhle film na žebříčku ještě výrazně výš.
Animovaných filmů vznikají strašná kvanta a ve výsledku jich většina dopadá jako zábava na jedno použití. Koukněte a zapomeňte, za týden uvidíte další pokus. Disneyho studiu se ovšem zase povedl vybrousit zábavný kousek, se kterým si dali práci už při vymýšlení scénáře a celého filmového světa. Zvířecí kriminální buddy movie s ramlicí (český dabing používá podivné slovo zaječice) a lišákem v hlavních rolích je promyšlené a napěchované zábavnými detaily, které prostě nemáte na jedno zhlédnutí šanci ani postřehnout. Přitom jen tak bokem nadhazuje i pořádně složitá témata. To celé v hávu rodinné komedie. Tedy snad s výjimkou podivné scény z nudistického klubu, která mi v tomto filmu přišla úplně nepatřičná a vlastně i znepokojivá. Animace je výborná a český dabing velmi dobrý.
Íránské drama o tom, co způsobí inzerát nabízející 30 miliónů nejpotřebnějšímu žadateli, jsem také viděl na Febiofestu, takže se opět nebudu opakovat.








Teď snad ještě pár vět o tom, co a proč jsem neviděl. V práci jsem prošvihl snad jen jedinou projekci Sázky na nejistotu a obě projekce Nočních zvířat. Z různých jiných důvodů jsem nezašel ani na nic z nabídky Severského filmového klubu (Beatles, Vymahač, Idealista), či na filmy Kolonie, Anomalisa a Toni Erdmann. Poslední případ mne mrzí nejvíce, ale když strávím 12 hodin v práci, tak nepůjdu od 19:30 na 162 minut dlouhý film, pokud další den opět vstávám ve 4:40. Snad ho ještě někde uvidím. Pouze jednou se stalo, že se film nehrál, protože jsem byl jediným zájemcem. Odnesl to film Tři generace. Vím, že to v tomto případě není nic jednoduchého, ale aspoň částečně to způsobil naprosto nezajímavý český název. Spousta filmů se do jičínského biografu vůbec nedostala, včetně některých titulů, u kterých mě to překvapilo (Správní chlapi). Ale zase jsem tu viděl hned dva maďarské filmy, takže situace ještě úplně tragická není. A abych jezdil na film, co mě zajímá, do vzdáleného města, nebylo moc času. Dopadlo to vlastně jen u Carol.

Ještě musím zmínit jediný film, u kterého jsem litoval vyhozených peněz a ztraceného času. Jsou to Fantastická zvířata a kde je najít – film, kde sice přes samé triky není vidět na plátno, ale nudu to nezahnalo. Od režiséra Davida Yatese už jsem předtím viděl čtyři filmy, z nichž bych se ani jeden neodvážil označit za povedený, ale několik až nečekaně kladných recenzí mě natolik nahlodalo, že jsem přece jen vyrazil do kina. Každopádně, další díly této série už určitě beze mne. L

Stále rozmnožuji sbírku filmů na Blu-ray discích. Pomáhají mi v tom jednak výprodejové akce, kdy se spousty filmů dostanou až někam na 99 Kč za kus, a také Aukro, kde jsem tři disky koupil dokonce po 60 Kč. Z nejzajímavějších přírůstků tedy mohu jmenovat pětidiskovou kolekci Indiana Jonese, třídiskovou speciální edici Gravitace, či spoustu filmových klasik: Nelítostný souboj, Mafiáni, Hodný, zlý a ošklivý, E. T. Mimozemšťan, Zpívání v dešti… A zmínit musím ještě pětioscarovou klasiku Stalo se jedné noci, kterou jsem si s českými titulky koupil na německém Amazonu, protože u nás nevyšla. Z mnoha filmů viděných v televizi za zmínku stojí znovu viděný klasický muzikál West Side Story, výborné maďarské artové drama Je to jen vítr či domácí dokument Odvaha. Ze seriálů nejvýše hodnotím Dům z karet, z domácích pak Semestr.

Letos má začít zhruba roční rekonstrukce našeho jediného kina široko daleko, takže kvantitativně to se mnou a kinem půjde zřejmě pořádně dolů. Jinak je vše při starém, takže nejzajímavější lednová premiéra zatím na programu našeho biografu není (Paterson). Počkám do února, pokud nebude ani tam, tak budu muset zase vyrazit na výlet. Ostatně rok jsem už zahájil v pražském kině Evald filmem Spravedlnost pro mou dceru na odpolední projekci pro seniory za 60 Kč (šetřím, kde to jde). ;-) 

sobota 31. prosince 2016

Koncertní zbytek roku 2016

Toto je pokračování článku z letošního dubna. Nejlepším koncertem roku 2016 pro mne zůstává Avantasia v pražském Foru Karlín. A teď o tom, co přišlo ve zbytku roku:

Jičínský hudební klub Tango se za dobu své existence nepotkával buď s mým vkusem či s mým směnářem. Situace se měla zlepšit letos v květnu, kdy byly v programu hned dvě zajímavé položky. Nymburští heavymetalisté Roxor a stylově v pátek 13. jičínské Bludy. Tato již léta hibernující kapela tu měla oslavit 20 let od vlastních začátků. Jak už to chodí, dopadlo to tak, že jičínští konšelé jako velmi slabý vtip rozhodli, že klub musí 1. dubna ukončit provoz. Stížnosti pár dam ze sousedství na to stačily. L Bludy svůj výroční večírek přesunuly do hospody v Robousích, což vzhledem k tomu, že v sobotu v 5:30 jsem musel být v práci, ukončilo mé myšlenky na účast. Repete si dali hned následující den v 15 hodin na Čeřovce v rámci festivalu Propadák. Ano, to jsem v té práci stále ještě byl. Propadák má vstup zdarma, ale nijak jsem večer nepospíchal a vyrazil až na poslední kapelu. Od 22:45 totiž na programu byli bratislavští Catastrofy. Přišlo mi to neuvěřitelné a dokonce jsem to předem ověřoval na webu, ale na místní sranda akci opravdu dorazila zahraniční kapela. Borci rychle na improvizovaném pódiu rozjeli svůj „zbojnícky thrash“, až se začali rozprchat lidé, kteří s tímto hudebním stylem běžně nepřicházejí do kontaktu. A nakonec vlastně stačil první skokan z pódia a prostor před ním se slušně vylidnil. Zbylá hrstka fanoušků zřejmě předváděla správný „zbojnícky tanec“, takže kapela hrála, dokud jí nedošly písně. Nakonec se tedy končilo coverem a Catastofy na nás vytáhli sekery od jiných slovenských kolegů ve zbrani – Čad. Dobrá tečka za akcí, na kterou se kapela výtečně hodila svým názvem. ;-)

21. června se každý rok koná Jičínský svátek hudby. Letos to vycházelo na úterý, takže se většina programu soustředila na odpoledne a večer. Jako obvykle, když se něco děje, jsem byl v práci. Končím v 17:30 a jako na potvoru se mi v práci povedlo něco zapomenout, takže jsem se tam musel ještě jednou vrátit. Už si ani nevzpomínám, před kolika lety se mi něco takového naposledy podařilo. Akce pokrývá celé centrum města, a jelikož se neumím dělit, rozhodl jsem se zůstat na parkovišti naproti Arisu, kde vyrostlo jedno improvizované pódium. Alternativní čtveřici Black Jack z Hostinného jsem díky vlastní blbosti nestihl a přišel těsně po skončení jejich setu. Po půlhodinové pauze přišla na řadu místní kapela The Others. Moc jsem od nich nečekal, když si nedovedli vymyslet ani lepší název, takže mě nemohli zklamat. Zajímavostí je snad jen basák pocházející z Austrálie a kytarista uvádějící jako své bydliště Londýn, ale jinak jejich hudba rozhodně nijak světových parametrů nedosahuje. Po další přestávce přišly na řadu taktéž místní (ovšem s motorem ze Semil) Nukleární Hovada. Hardcore-punk s převážně vtipnými texty třeba o tom, co se kapele stalo na punkovým fesťáku v České Skalici, jak jim ukradli Jawu 250, že se měli narodit jako gayové, protože by je doma věčně neprudily manželky, že jsou masturbátoři, ale vzápětí už se hledala „maminka, která by chtěla nukleární miminka“… Prostě ideální zábava k točenému pivu. Ve 22 hodin byl konec. Ještě jsem mohl vyrazit do lodžie na Kadé chim, kteří se díky půlhodinovému skluzu programu dali stihnout celí, ale to jsem nevěděl, tak jsem zamířil domů. Snad zase za rok.

V sobotu 20. srpna se v zámeckém parku v Moravském Krumlově konal jednodenní hudební festival Rock Heart, jehož vrcholem měl být koncert německých klasiků Helloween. Když už bylo téměř jisté, že vyjde pěkné počasí, tak jsem dva dny před akcí zakoupil v předprodeji vstupenku a v sobotu ráno vyrazil na cestu vlakem do jihomoravského města. Ohledně festivalu jsem byl naprosto nepřipravený. Určitě jsem chtěl vidět Hentai Corporation, Sebastien a Helloween, v ideálním případě všechny kapely. Předchozích čtrnáct dní jsem strávil Olympiádou, takže nedopadl ani plán pustit si alespoň aktuální alba výše jmenovaných kapel. O těch ostatních jsem většinou nevěděl skoro nic. Kousek nad zámeckým parkem jsem na discgolfovém hřišti postavil stan a vyrazil do akce, neboť první kapela právě začala hrát. Místní skupina Monroe ovšem nebyla nic pro mne. Hráli pouze cizí písně a byli jen pouhým živým jukeboxem. Pamatuji si písně The Trooper, Highway to Hell, Breaking the Law a v závěru si troufli i na I Want Out „od kapely, na kterou jsme všichni přišli“. Ale hráli i cosi od Lady Gaga či Spice Girls. Vlastní tvůrčí ambice zřejmě na nule. Přesně ten typ cover spolku, které se snažím vynechávat. A v tom jim nepomůžou ani tři kytaristé a dva zpěváci. Po jejich setu jsem vyrazil na prohlídku areálu. Budek toi-toi spousta, dokonce i s možností umýt si ruce, dvě řady stánků s pivem (Starobrno 11° za 35, dvanáctka z místního pivovaru za 40, stánek s nealko pivem, plus pár s jinými nealko nápoji a jeden větší pro panáky, k tomu i nabídka zdejších vinařů či populárního cideru) a větší jídelní stan (klobásy, kebab a podobná rychlá strava). Druhou kapelou je Bastard z Havířova hrající heavy rock. Kapela fungovala zhruba v letech 1993 až 1995 a po dvacetileté pauze se vloni zase dali dohromady. Já si tedy nevybavuji, že bych o nich slyšel tehdy, a v současnosti už mě nejspíš nezaujmou. Pražští Hentai Corporation mě ovšem hned prvními tóny vytáhli na sluncem rozpálenou plochu před pódiem. Sice to mezi patnáctou a šestnáctou hodinou nebylo moc taktické počínání, ale zezadu ze stínu bych si je asi neužil. Zpěvák při přestávkách mezi písněmi do sebe klopil Jacka Danielse z flašky (a párkrát s ní obešel i spoluhráče) a vodu používal jen na polévání hlavy. Pak si stěžoval na úžeh. V závěru prohlásil, že radši zalezou zpátky do undergroundu, protože tahle výheň není nic pro kapelu s takovýmto repertoárem. Jejich thrash’n’roll je ovšem rozhodně originální, a to mi ještě tato škatulka připadá velmi zjednodušující. Kapela dokonce zahrála jednu úplně novou píseň se zpěvem „ve svahilu“, protože ještě nemá text. Paráda! Jdu se chladit. Brněnští rockeři Gate Crasher pro mne také byli jen názvem. Ale téhle čtveřici to docela šlapalo a jejich energický set ve mně zanechal dobrý dojem.
Metaloví Sebastien měli žánrově nejblíže k hlavním hvězdám dne. Původně pardubická kapela, jejíž členové ovšem nyní žijí roztroušeni po celé republice (Chrudim, Hradec Králové, České Budějovice, Brno), v tomto roce odehrála minimum koncertů (festivaly Rock Tower v Polsku, Wacken v Německu a Masters of Rock ve Vizovicích, v plánu pouze jediný klubový koncert v Českých Budějovicích), což je do značné míry dáno vytížeností zpěváka George Raina coby baskytaristy ve skupině Citron. Zahráli výběr z obou svých alb, přičemž jsem si konečně naživo ověřil, že jim to dobře funguje i bez všech těch hvězdných hostů, kterými mají nazdobena obě alba. Za mne jen škoda, že nedošlo na jednu z největších pecek druhého z nich, My Deepest Winter (ale asi se do toho vedra tematicky nehodila). Zatím naprostá hudební spokojenost, ale jedno normální jídlo za den neuškodí, takže opouštím areál a vyrážím do města na večeři. Jelikož obsluha v pizzerii byla nekonečně pomalá, odnesl to brněnský Kern. Tedy zrovna kapela, kterou jsem kdysi před dvaceti a více léty i trochu poslouchal, a jejíž album Totální tunel jsem si i kdysi koupil. Skupina letos po patnácti letech vydala nové album, ale s novým zpěvákem. Mohl jsem stihnout aspoň jejich poslední píseň, ale radši jsem šel zkontrolovat stan a připravit si v něm nocleh, dokud na to ještě uvidím. První kapelou, která hrála za tmy, byli brněnští Jerem.I, o kterých jsem nikdy předtím ani neslyšel. Skupinu dalo vloni dohromady kytarové a pěvecké duo z heavymetalové skupiny Titanic, aby mohli hrát trochu progresivnější hudbu. A daří se jim to nad očekávání dobře. Lidé pod pódiem sice moc nepařili, ale poslouchali se zaujetím. Pro mne příjemné překvapení a kapela, kterou hodlám sledovat. Mělo by se to vyplatit. Sakra, místní pivo už došlo, takže nezbývá než zkusit brněnské. A po půl jedenácté nastupují němečtí Helloween. Vloni oslavili třicetiny a na powermetalovém poli jsou stále sázkou na jistotu. Po pár rošádách v sestavě už jsou jejich řady zase přes deset let stabilní a „noví“ členové dobře zapadli na svá místa. Z loňské desky My God-Given Right sice kromě titulní písně zazněly jen Heroes a Lost in America, ale co čekat od festivalového setu? Lidé stejně chtějí slyšet spíš Eagle Fly Free, I Want Out (toho dne vlastně už podruhé), Future World a další pecky. Snad jen bych na těch festivalech vynechal kytarové i bicí sólo a zařadil místo nich další píseň. Dobrý kytarista i bubeník se dostatečně předvedou během písní samotných. Celkově velmi vydařená akce (od patnácté hodiny vyloženě perfektní), která dopadla vlastně ještě lépe, než jsem čekal. Po půlnoci svítí měsíc přes celou oblohu, takže s hledáním stanu nebudu mít problém. O to víc mě překvapilo, že ve 2:40 začalo pršet a od půl sedmé do sedmi ráno cedilo jako z konve. Pak jsem v dešti rychle sbalil stan a pod deštníkem zamířil na autobus na nádraží a přes ještě deštivější Brno vlakem domů, kam už jsem naštěstí dorazil po dešti.


Na dalších pár koncertů jsem vyrazil v rámci festivalu Jičín – město pohádky. Ve čtvrtek 8. září na hlavním pódiu na Valdštejnově náměstí měly od 20:30 vystoupit kapely The Others a Electrophonix. Tou dobou ovšem sotva začaly zvučit, a kupodivu zvučily obě kapely najednou, což bylo dost lidí i nástrojů. Začínalo se tedy po deváté a byli to zase ti samí The Others jako v červnu, jen na lepším pódiu. Zajímavější to bylo v závěru jejich setu, když na pódium pozvali muzikanty z Electrophonixu a zahráli si chvíli v počtu slušně zaplňujícím pódium. A také tím dostala smysl ta společná zvukovka. A teď samotný Electrophonix. Je to skupina fungující pod ZUŠ Habrmanova v Hradci Králové hrající popové a rockové písně různých interpretů ve vlastní úpravě. V sestavě sice figurují bubeník a baskytarista, ale také tři houslistky, violistka, violoncellista, flétnistka a klavíristka. A v čele zpěvačka Lucka Koutníková, která vypadá dokonale a zpívá nejspíš ještě o trochu lépe. Repertoár sestavený z osvědčených hitů od Queen, The Beatles až po Lucii, ale pro jednou mi to nevadilo, studenti se na něčem učit musí. Chci zas v tobě spát mi sice od zpěvačky znělo trochu divně, ale anglicky zpívaný zbytek byl perfektní. Tahle Lucka umí nejen skvěle zpívat, ale nebojí se ani trochu zařvat, takže až se jednou vydá na sólovou dráhu, či bude mít vlastní kapelu, může mít stále dost široký záběr, aby mě to zajímalo. Nakonec pořadatelé dovolili kapele přetáhnout desátou hodinu, ale toho zpoždění bylo docela škoda. O den později, v pátek 9. září, se v zámeckém parku mělo od 18 do 22 rockovat. Na programu byly kapely Wooden Ships, Nahá sestra, Metro a In Touch. Hned na začátku jsme se dozvěděli, že program i pořadí doznalo změny. Jičínské Metro (ano, je to poměrně nesmyslné spojení) na poslední chvíli odřeklo účast a zahajovala Nahá sestra z Nové Paky. Klasická sestava bicí, kytara, basa, zpěv byla rozšířena o saxofonistku. Netuším, zda to byla jejich sestra, ale každopádně byla oblečená. A zatímco se moje myšlenky toulaly všude možně, byl to právě saxofon, který mě občas přinutil zaostřit příjem směrem k reproduktorům u pódia. Jinak mi jejich hudba fakt přišla úplně nezajímavá. Jako druzí nastoupili jičínští Wooden Ships v kompletní sestavě. Ono jich na to malé pódium nebylo zrovna málo. Bubeník, basák, dva kytaristé (z toho jeden zároveň zpěvák), houslista, zpěvačka a klávesák se svými hammondy. Hudebně cokoli od big-beatu po art rock. Momentálně zřejmě nejzajímavější fungující jičínská kapela. Jejich první deska vyšla letos 10. listopadu, což je stále čerstvé zboží. Třetí přišla na řadu čtveřice In Touch ze Železného Brodu. Bubeník, basák a dva kytaristé, jeden z nich zároveň zpěvák. Také docela povedené energické vystoupení. A hráli i jako čtvrtá kapela (pod jiným názvem), ale to byla zase přehlídka coverů českých i zahraničních. Všichni se opět bavili a originalitu nikdo nepožadoval. Hlavně, že je to známé, naživo a nahlas! Jak si při tomto setu říkali, jsem si nezapamatoval. Asi mi to za to nestálo.

Streamování hudby nese své plody, takže si občas ze zvědavosti pouštím i věci, o které bych před pár lety ani nezavadil. To vyústilo až k tomu, že jsem 26. listopadu vyrazil do pražského Lucerna Music Baru poprvé na hardcorový koncert. Na stránkách klubu stálo „doors 18:30, start 19:30“, což jsem pochopil, jakože v 18:30 začnou pouštět návštěvníky do sálu, kde se něco začne dít až o hodinu později. Dorazil jsem tedy téměř přesně v 19 hodin. Předkapela Paddy And The Rats hrající irský hospodský punkrock pochází z Miskolce a v sestavě má kromě zpěváka (občas i s kytarou), kytaristy, basáka a bubeníka také hráče na akordeon a houslistu. Z Maďarska to sem nemá tak daleko, takže tu už párkrát byli a zjevně někteří lidé pod pódiem přišli právě na ně. Basák se sice celou dobu zvládl tvářit, jako že je v práci, ale jinak to byla dobře odvázaná zábava. Hudebně sice úplně mimo mě, ale nemohu říci, že bych se nudil. Zato Ignite do Prahy z kalifornského Orange County dorazili poprvé po více jak deseti letech. Navíc jen ve čtyřech, ale vypadalo to, že druhý kytarista nikomu neschází a ten jeden na všechno v pohodě stačí sám. Intro před jejich vstupem na scénu bylo jen mluvené a zcela nepřekvapivě prezentovalo názor skupiny na nově zvoleného amerického prezidenta. A vletěli na nás rovnou s apelem Know Your History. O tom, že bychom měli znát své dějiny, nebudu polemizovat. V čele kapely je zpěvák Zoli Téglás (křestní jméno je zdrobnělina ze Zoltán), což je sice rodilý Američan, ale oba jeho rodiče uprchli z Maďarska. V několika písních se na pozadí za kapelou objevovaly černobílé záběry z poválečného Maďarska a zpěvák nám kus jedné písně zazpíval v maďarštině, což na mě má poněkud humorný efekt. Netuším, o čem to bylo, ale už samotná maďarština mi v hudbě prostě připadá k smíchu, nemohu si pomoci. Z letošního alba A War Against You zazněly kromě skoro titulní This Is a War ještě písně Nothing Can Stop Me, Begin Again či Oh No Not Again. Jinak spousta klasik jako Veteran, Bleeding, Poverty for All, Fear Is Our Tradition, A Place Called Home, Slowdown či Live for Better Days, Lemmymu věnované My Judgement Day a navíc Sunday Bloody Sunday z repertoáru U2 (čímž jsme vlastně uzavřeli irsko-maďarské kolečko). Pak už prostě museli skončit, protože od 22:30 se na tomtéž místě konala diskotéka. A zatímco technici začali balit, ještě se na chvíli vrátil jen zpěvák s kytaristou na krátký přídavek (a basák si skočil do lidí). Mimochodem, zpěvák celý koncert zvládl se žvýkačkou v puse. Stánky obou kapel nabízely spoustu zboží, ale jednoduchou cenovou politiku, takže Ignite CD za 300, triko za 400, vinyl za 600 apod. (Maďaři byli s cenami ještě níže). Takže jsem si koupil aktuální CD v digipacku s bonusovou písní, když to bylo za stejné peníze jako běžná verze. Pak už jsem se protáhl mezi diska chtivými nedočkavci ven. Hardcore si mohu odškrtnout, co přijde příště? (P.S.: O pár dní později jsem náhodou na internetu zjistil, že první předkapelou pražského koncertu byli punkrockoví Rabies z Bystřice nad Pernštejnem. Netuším od kolika, či jak dlouho hráli, pro kolik lidí, a kolik jich o jejich účasti vědělo předem, což znamená, že vůbec nechápu, proč se takovéto nijak neavizované přídavky dělají. Obzvlášť když je tu časový limit, dokdy musí koncert skončit.)


V Jičíně se začaly pořádat zajímavé koncerty v restauraci U Anděla. Na ten thrashový jsem málem šel, ale pak jsem si uvědomil, že bych byl celý večer přiotrávený cigaretovým kouřem a domů bych musel jít přes garáž a v prádelně se svléknout rovnou do pračky. Tak jsem to radši odpískal předem.

Uvidím, co přinese rok 2017. Plány zatím nemám žádné…