neděle 22. prosince 2013

Šťastné a kovové

Ve čtvrtek 19. prosince se v Incheba Aréně na pražském výstavišti konala vánoční besídka metalových fanoušků, které tam přitáhla šestice jmen (nebo jen některá z nich). Šlo o jména zpěváků slavných metalových kapel, kteří se představili na speciálním předvánočním turné Christmas Metal Symphony ve společnosti symfonického orchestru. Z původně plánované desítky koncertních zastávek po Evropě byla ovšem hned čtveřice zrušena (jedna v Belgii a tři v Německu), takže nakonec šlo o dva koncerty ve Švédsku, tři v Německu a jeden v Praze. To už z nás dělalo trochu exkluzívní klub, takže by byla škoda se akce nezúčastnit.

Krátce po dvacáté hodině napochodoval na scénu dvaatřicetičlenný Magnum Opus Rockestra, vedený dirigentem Marcelem Heijnenem. To je holandský bubeník, triatlonista, dirigent, labužník, motorkář, knihomol, cestovatel (a druhou půlku přívlastků si můžete najít na jeho webových stránkách); docela by mne zajímalo, co z toho všeho vlastně stíhá. Ostatně holandská nadvláda byla na pódiu stále. Celou show režíroval klávesák známý z After Forever Joost van den Broek a z Nizozemska pocházela i většina rockových hudebníků, jinak členů kapel Sun Caged, Stream of Passion a Epica. Jen venezuelský kytarista ze skupiny Laberinto jim tuto národnostní jednotu kazil. A po krátké instrumentální předehře výše jmenovaných přišlo to, nač byli všichni v sále zvědaví. Přehlídka populárních hlasů metalové hudby.

Chuck Billy (narozen 23. 6. 1962) je nepřehlédnutelnou postavou nejen na thrashmetalové scéně. Vysoký příslušník indiánského kmene Pomo si udělal jméno jako zpěvák kalifornské skupiny Testament. V jejich sestavě figuruje od roku 1986 až do současnosti, což znamená rovnou desítku studiových alb vzácně vyrovnané vysoké kvality. Zpěvákovi byl v roce 2001 diagnostikován zhoubný nádor, což na dlouhý čas zastavilo hudební aktivity kapely Testament, která se s vyléčeným zpěvákem v čele vrátila v plné síle až v roce 2008. Z vedlejších hudebních aktivit Chucka Billyho vedle pár obvyklých hostovaček stojí za zmínku kapela Dublin Death Patrol, ve které se dělí o pěvecký post se Stevem Souzou, což byl jeho předchůdce v řadách Testamentu, který se proslavil jako leader jiné thrashové sebranky – Exodus. Trojice písní, které v Praze zazpíval, pochází z repertoáru Testamentu, jedna byla novější (More Than Meets the Eye) a dvě léty prověřené klasiky (Souls of Black a Practice What You Preach). Jak se dalo čekat, orchestr při nich na sebe moc neupozorňoval, v klasickém thrash metalu pro něj zbylo místo jen někde na pozadí.

Michael Kiske (narozen 24. 1. 1968) je jednou z nejkontroverznějších osobností na metalové scéně. V letech 1986 až 1993 byl zpěvákem německé powermetalové legendy Helloween. Po vyhazovu od nich na metalovou hudbu i celou scénu zanevřel. Čas od času vydal nějaké rockové album, většinou pod vlastním jménem, ale jedno vyšlo i pod hlavičkou SupaRed. V mezičase trousil do metalových magazínů rozhovory, díky kterým mu za chvíli nemohli přijít na jméno ani mnozí obdivovatelé jeho hlasu. Ve studiové práci pokračoval i dále: jeho hlas je slyšet od roku 2001 na všech albech projektu Avantasia, nazpíval album duetů s americkou zpěvačkou Amandou Somerville a hlavně trojici rockových alb pod hlavičkou Place Vendome. Až v roce 2009 se stal zpěvákem heavymetalové kapely Unisonic a začal po 17 let dlouhé přestávce opět koncertovat. V Praze měl podle všeho nějaké zdravotní potíže, takže jeho hlas zůstal za očekáváním fanoušků. Všechny jím předvedené písně byly samozřejmě helloweenské klasiky: March of Time, Longing a I Want Out.

Udo Dirkschneider (narozen 6. 4. 1952) je stabilní jistotou nejen německého heavy metalu. Svůj nezaměnitelný hlas proslavil v řadách kapely Accept v letech 1968 až 1987. Poté si založil vlastní kapelu pod názvem U.D.O., se kterou zpíval v letech 1987 až 1992. V letech 1992 až 1996 opět působil v řadách své původní kapely Accept. Poté se jejich cesty rozešly nadobro, takže od roku 1996 už je Udo vidět pouze pod hlavičkou U.D.O., což samozřejmě neznamená, že by na koncertech stále nehrál staré klasiky od Acceptu (byť to čistě podle mého názoru už dávno nemá zapotřebí). V Praze se hrálo na klasiku, takže jediná píseň od kapely U.D.O. byla hned z jejího debutu (They Want War), další dvě byly starší kousky od Acceptu (I’m a Rebel a Metal Heart). Jako obvykle publikum dostalo od nejstaršího a nejmenšího zpěváka večera přesně to, co čekalo.

Floor Jansen (narozena 21. 2. 1981) je sice o generaci mladší, ale poslední dobou je vidět skoro všude. Vysoká Holanďanka působila v letech 1997 až 2009 v kapele After Forever, kde si za tu dobu udělala velmi dobré jméno na symfonicko-metalové scéně. Po rozpadu této kapely její fanoušci čekali hlavně, s čím přijde Floor. Ta je nenechala čekat dlouho a hned v roce 2009 rozjela vlastní kapelu pod názvem ReVamp. V říjnu 2012 za poměrně dramatických okolností naskočila do rozjetého turné finských Nightwish, kteří (už zase) vykopli zpěvačku, a Floor od nich dostala 48 hodin na to, aby se naučila 15 jejich písniček. Popasovala se s tím se ctí, takže o rok později Nightwish oficiálně oznámili, že se Floor Jansen stala jejich třetí zpěvačkou. V Praze zazpívala jednu píseň z repertoáru After Forever (My Pledge of Allegiance), pak zazpívala Alone od americké rockové skupiny Heart a na závěr jednu píseň od Nightwish (Nemo). Asi nemusím dodávat, že právě tady měl symfonický orchestr dost prostoru se předvést.


Joacim Cans (narozen 19. 2. 1970) je od roku 1996 do současnosti zpěvákem švédské skupiny HammerFall, která se stala jedním ze základních pilířů nově vzbuzené vlny zájmu o klasický heavy metal. Kromě toho stihl v roce 2004 vydat i jedno album zaštítěné pouze vlastním příjmením. Žánr se ovšem nijak nezměnil. Původně jsem si myslel, že Joacim bude nejslabší položkou svátečního menu, ale příjemně mě překvapil. Ostatně, rozhodně jde o dobrého zpěváka. Z repertoáru jeho domovské kapely vybral písně Hearts on Fire a Last Man Standing.

Joey Belladonna (narozen 13. 10. 1960) má mnoho společného s Chuckem Billym, i tu indiánskou krev v žilách, z matčiny strany je napůl Irokéz. Proslavil se v letech 1984 až 1992 jako zpěvák kapely Anthrax, patřící do velké americké thrashmetalové čtyřky. Po svém vyhazovu se občas připomenul nějakým albem nesoucím jeho příjmení, ale žádnou díru do světa s nimi neudělal. Na začátku roku 2010 se ovšem vrátil zpět na post zpěváka Anthrax a podle všeho je znovu ve velké formě. V Praze to tedy rozhodně dokazoval a rovnou začal písní Heaven and Hell z repertoáru velikánů Black Sabbath. Ronnie James Dio byl jedním z velkých metalových hlasů, ale Joey mu ve svém podání nezůstal nic dlužen. Pak už došlo na nějakou tu klasiku od Anthraxu (Antisocial a Madhouse) a nakonec ještě jedna coververze, tentokrát Highway to Hell od AC/DC. Přišel, viděl, zvítězil. Díky Joeymu koncert výborně gradoval.

Zhruba v polovině koncertu dostal své sólo symfonický orchestr, který zvolil část rozsáhlé skladby The Odyssey z repertoáru amerických progresivistů Symphony X. Další zajímavé věci se děly v závěru koncertu, kdy zazněla píseň The Phantom of the Opera ze stejnojmenného muzikálu Andrewa Lloyda Webbera. To je píseň dobře známá i fanouškům Nightwish, takže se chytali i posluchači originálem nedotčení. Píseň si spolu vystřihli Floor Jansen a Joacim Cans a pro mne šlo o jeden z vrcholů koncertu, obzvlášť vzhledem k doprovodu symfoniky. Na závěr přišel bonbónek v podobě společného podání světoznámé vánoční koledy Tichá noc (tady samozřejmě v angličtině coby Silent Night). Zazpívalo si ji pět ze zúčastněných zpěváků, jen na Joeyho Belladonnu asi nezbyl mikrofon, tak to natáčel kamerou.


Celkové dojmy jsou velmi dobré. Jen mi přišla škoda, že přijelo tolik zpěváků a každý z nich měl čas jen na nějaké tři písně. Být koncert aspoň o půl hodiny delší, mé nadšení by se nejspíš rapidně zvětšilo. Jednotlivá vystoupení se mi nechce nijak zvlášť porovnávat, ale nebudu zastírat, že u mne zvítězil Joey Belladonna. Ostatně byl v programu zařazen až jako poslední, zřejmě podle hesla nejlepší na konec. A tak to má být.

Heavy Christmas!

úterý 26. listopadu 2013

Zimní Masters of Rock 2013


Když jsem někdy v létě viděl soupisku zimní verze letošního festivalu Masters of Rock, okamžitě mne zaujala tři jména: Soilwork, Kamelot a ReVamp. Hned mi bylo jasné, že tohle už je pro mne pádný důvod udělat si zase jednou výlet přes půl republiky. Ostatně v soupisce figurovaly i další potenciálně zajímavé kapely: Sybreed a Keep of Kalessin. Ostatně ani ty Children of Bodom jsem ještě neviděl. Program se v následujících měsících ještě měnil – přibyli Amorphis, zmizeli Sybreed. Ještě večer před samotným festivalem jsem na webu pořadatele zachytil informaci, že „ze soukromých důvodů musela ukončit své účinkování na turné skupin Kamelot a ReVamp“ norská kapela Tellus Requiem. Dost nijaká výmluva, obzvláště s přihlédnutím k faktu, že zlínský koncert byl poslední zastávkou zmiňovaného turné. Pořadatelé tedy narychlo posunuli do výhodnějšího pozdějšího času první dvě kapely a sehnali Daniela Kroba, který měl coby jediný český účastník akci rozjet.

Následující text tedy přináší pohled na akci z úhlu člověka, který z pracovních důvodů nestíhá prakticky žádný z prázdninových festivalů, a navíc nikdy nestáhl z webu nic, co by si nekoupil (i když už ho párkrát napadlo začít zjišťovat, jak se to vlastně dělá). S tvorbou naprosté většiny zúčastněných kapel nemám tedy téměř žádné zkušenosti, o pár z nich jsem nejspíš ani do festivalu neslyšel. Nechtěl jsem si s sebou brát foťák a fotky z mého mobilu by zřejmě díky umělému osvětlení byly jen barevnými fleky, rozhodl jsem se následující text doplnit videoklipy dotyčných kapel.

Jednou z výjimek potvrzujících výše zmíněné pravidlo, je pražská skupina Daniel Krob. Já osobně jsem si myslel, že jde o jméno kytaristy a zpěváka, který kdysi působil mimo jiné i ve skupinách Arakain a Kreyson, ale dotyčný protagonista o nich mluvil jako o skupině Daniel Krob, tak budiž po jeho. Loňské cédéčko s výrazným X na obalu vyšlo i jako příloha časopisu Spark, jehož jsem předplatitelem. Jde ovšem o podivnou kompilaci písní, které spolu nemají mnoho společného, včetně vlastních verzí pár hitů uvedených skupin. Písně Arakainu ovšem Daniel Krob nazpíval jako duety s hostujícím Alešem Brichtou, zato hity Kreysonu v Krobově pěveckém podání jsou peklo. Obzvlášť Vzdálená reprezentuje kategorii, kterou označuji za naprostou ztrátu soudnosti. Kapela hraje v základním tříčlenném složení bubeník, basák a zpívající kytarista. Ten se mezi písněmi zmínil o tom, že nabídku hrát ve Zlíně dostali v pátek v 16 hodin a jelikož jsou právě na turné s Citronem a mají sbaleno, tak to vzali, ráno sedli do auta a dorazili na tuto štaci. Podle jeho dalších slov schválně pro svůj ani ne půlhodinový set vybrali pouze samé lehké písně, protože po nich přijde všechno těžké, stejně jako se rozhodli vynechat ploužáky, které jinak hrají. Dobrý začátek, náš hlouček před pódiem se rozhodně nenudil.

Medeia z finského Tampere reprezentuje škatulku melodického death metalu, i když to s těmi melodiemi moc nepřehání, zato tvorbu koření příměsí moderního coru. Jakkoliv to pro mne bylo nové jméno, kapela hraje už od roku 2002 a má za sebou čtyři dlouhohrající alba včetně letošního Iconoclastic. Šestici tvoří dva kytaristé, basák, bubeník, zpěvák a nepřehlédnutelná (blonďatá, prsatá) hráčka na klávesy. Ta ovšem jen zahušťuje zvuk a pod tou kytarovou rubanicí klávesy skoro nejsou slyšet. Výjimkou byl čistě klávesový úvod jedné písně, v další se zhostila doprovodného zpěvu, ale rozhodně nezpívala ani tak dlouho, jak si před koncertem nastavovala stojan s mikrofonem. Zpěvákův nesrozumitelný deatmetalový řev není v žánru ničím výjimečný, ale mezi písněmi jsem dospěl k závěru, že tento zpěvák ani jinou možnost nemá. Občas nám totiž řekl něco, často až za hranicí srozumitelnosti, jazykem označitelným snad jedině termínem fingličtina. S tím by měl něco dělat, tohle už není ani k smíchu. Co se týče nasazení na pódiu, rozhodně vedl potetovaný z dvojice kytaristů a basák v tričku Entombed. Klávesačka s typicky finským jménem Laura Dziadulewicz také neustále mávala svou blonďatou hřívou, což holohlavý zpěvák ostatně ani nemohl. Bubeník měl vlasy svázané do něčeho, co připomínalo drdol. To se také často nevidí. Půlhodina utekla rychle, ale tahle kapela se mi asi moc do paměti nezapíše.

V žánru melodického death metalu se pokračovalo i dál, tentokrát za to mohla kapela z Chicaga slyšící na jméno Starkill. To je opravdu žhavá hudební kometa založená v loňském roce a letos debutující albem Fires of Life. Čtveřice se dvěma kytaristy, z nichž jeden se chopil i zpěvu, používá i klávesy, ale ty nám kdosi pouštěl odněkud z mixážního pultu. Ostatně v jejich hudbě nehrají nijak důležitou roli, na prvním místě zůstávají kytary a ty se tentokrát melodií rozhodně nebojí. Právě naopak. Deathmetalový řev zpěváka také odpovídal žánrovým očekáváním, ale tentokrát mu byly občas celé verše rozumět. Texty nejspíš nebudou nijak objevné, vypadalo to na samé meče, bitvy a krev, ale proč ne, k žánru už to tak nějak patří. Hlavní ale bylo jejich nasazení, a pokud jim vydrží, ještě o nich uslyšíme. A věhlas kapely bude růst. Proti jejich finským předskokanům kvalita rozhodně slyšitelně stoupla.


Keep of Kalessin z norského Trondheimu jsou na scéně docela velkým jménem, takže mne trochu překvapilo, že přišli na řadu tak brzy. Jsou na scéně od půli devadesátých let, i když už si dali i nějakou tu pauzu. Původně hráli black metal, ale postupem se jim do toho přimíchávaly další metalové odnože, takže dnes aby posluchači s každým albem vymýšleli novou škatulku. Naposledy to byl melodický black/death. Odchod zpěváka totiž překvapivě vyřešili tím, že dalšího nehledali. Dokazují, že pořádný rámus jde dobře dělat i ve třech, když kytarista zvládá i zpěv. I tentokrát bylo slyšet předtočené klávesy. Zpěvák měl stejně nazvučené oba mikrofony na pódiu, takže si stoupnul vždycky tam, kde se zrovna nacházel. Často se v refrénech přidával i basák, který se na rozdíl od mnoha jiných doprovodných zpěváků mikrofonu nebál, takže vždycky bylo slyšet, že to zpívají dva hlasy. A znělo to skvěle, skoro jako chorál, jakkoliv to ve dvou vypadá jako přehnaný výraz. Zahráli nám i čerstvý singl z nového alba chystaného na příští rok, a přišlo mi, že patřil k těm nejlepším písním, co jsem za jim vyměřených tři čtvrtě hodiny slyšel. A tak by to asi mělo být. Žánrově to stále není můj hrnek čaje, ale za vidění a slyšení to stálo.


Postupně se nenatahuje jen hrací doba (první tři vystupující měla půlhodinu, poslední třikrát tolik), ale i pauzy na přestavbu pódia před jejich sety (také z deseti minut až na trojnásobek). Takže teď jsem před sebou měl čtvrt hodiny přípravy dalšího vystoupení, které bude trvat tři čtvrtě hodiny a po něm přijde další už dvacetiminutová pauza. Takže celkem hodina a dvacet minut, během kterých jsem šel do města a mimo jiné si díky chladnému počasí dopřál irskou kávu. Panák irské whiskey v kafi vždycky na nějakou dobu spolehlivě zahřeje. Na rozpisu totiž byla deathmetalová mašina z polského města Krosno jménem Decapitated. Na scéně jsou také už od poloviny devadesátých let a já jsem se s nimi setkal v roce 2010 na Metalfestu v Plzni. Od té doby sice nahráli nové album Carnival Is Forever, ale pochybuji, že by jejich hudba byla pro mé uši poslouchatelnější. Dodnes si totiž pamatuji, že čtveřice s odredovaným chroptičem v čele produkovala kravál, který bych klidně přirovnal k drcení štěrku, já tam seděl na lavičce a tak děsně jsem se nudil, až jsem málem usínal, což mi vzhledem k tomu hluku samotnému přišlo skoro neuvěřitelné. Takže jsem si to zopakovat nehodlal.


Pro jistotu jsem se vrátil o deset minut dříve, a dobře jsem udělal. Nevím, zda bylo kratší vystoupení Poláků, nebo se zkrátila jedna či obě pauzy na přestavbu pódia, každopádně další vystoupení startuje proti rozpisu o sedm minut dříve. ReVamp z nizozemského Limburgu je na scéně stále relativně novým pojmem, ale vytvořila ho kolem sebe zpěvačka Floor Jansen, která si se svou předchozí kapelou After Forever vybudovala pověst jedné z nejlepších zpěvaček v žánru symfonického gotického metalu, takže po rozpadu této kapely jen každý čekal, s čím Floor vyrukuje. A ta se mimo jiné rozhodla hudebně trochu přitvrdit. Bezejmenný debut letos následovalo druhé album Wild Card a Floor se po koncertní výpomoci letos na podzim oficiálně stala zpěvačkou finských Nightwish. Floor si může s hlasem dělat, co se jí zachce, zvládá vše od operního sopránu až do hlubokého growlingu někde v ranku Angely Gossow. A mezi těmito polohami klidně přeskočí z verše na verš. Kromě toho je to rozená showmanka a publikum ovládá s úsměvem pár gesty, aniž by to vypadalo, že někoho k něčemu nutí. Dokonce si pamatovala, že v této zlínské hale už hrála v dobách After Forever (zimní Masters of Rock v roce 2007), u čehož jsem tehdy také byl. A zvala nás na vánoční metalovou symfonii 19. prosince do Prahy, což jsem také přislíbil, takže už bych si měl pomalu plánovat další hudební výlet. Floor navíc velmi dobře vypadá, vrtuli z vlasů by mohla vyučovat a pod mikrofonem má sice nahoru natočený ventilátor, ale to rozhodně neznamená, že by stála na fleku a nechala si jen efektně vlát hřívu kolem hlavy. Pětice, která jí kryje záda, nejsou žádná ořezávátka, takže to není jen o paní zpěvačce, i hudebně je to hodně barvité a variabilní. Dvojice kytaristů, basák, klávesák i bubeník také zasluhují uznání. Když uváděla píseň z první desky, ve které si zahostoval Björn „Speed“ Strid, tak jsem čekal, že si to dotyčný zopakuje i naživo, když jeho kapela je na festivalové soupisce hned další na řadě, ale Floor si s tím poradila sama. Těšil jsem se a výsledek ještě předčil má očekávání. Ty dvě alba si budu muset pořídit. Hodinové vystoupení bohužel i dříve skončilo, takže zůstává sedmiminutový náskok. Floor mi přijde pro Nightwish škoda, tak snad bude mít i nadále dost času pro své sólové aktivity. A kupodivu to vypadá, že právě tato kapela ještě nemá žádný videoklip. Proč Nuclear Blast šetří zrovna na nich?


Odteď už budou všechny pauzy půlhodinové. Další přicházejí na řadu Soilwork ze švédského Helsingborgu. Také oni jsou na scéně od poloviny devadesátých let, kdy hráli melodický death metal, jakým Švédsko rychle proslulo. Postupně se do jejich tvorby nabalila spousta dalších příměsí a zrovna v jejich případě mi jako nejpřesnější žánrové označení přijde slovní spojení moderní metal. A několik jejich alb, včetně letošní dvoudiskové novinky The Living Infinite mám ve své sbírce a celkem často je i poslouchám. Šestici tvoří kromě zpěváka Björna „Speeda“ Strida dvojice kytaristů, basák, bubeník a klávesák. Také jeho není příliš slyšet a spíš jen zahušťuje zvuk za kytarovým vírem, ale ono to tak vlastně je i na samotných albech.  A až během koncertu mi došlo, že jejich alba vždycky beru jako celky a vůbec neznám názvy jednotlivých písní. Ale většinou stačilo pár prvních tónů nebo taktů a už jsem se chytil. Takže vlastně mohu jen konstatovat, že začali písní This Momentary Bliss, a že z novinkového dvojalba zaznělo ještě několik dalších kousků. Zbytek byly samozřejmě výlety do vlastní minulosti. Také Soilwork jsem ve zlínské hale neviděl poprvé, to bylo v rámci Metalmanie na jaře 2006. A stejně jako jejich alba, i jejich koncerty jsou vždy perfektní. Tohle byla hodinka koncentrované energie a po ní jsem byl z kotle pod pódiem úplně vysušený a šel rovnou k nejbližšímu stánku s pivem. Proto v té hale také jsou, ne? Oba palce nahoru!


Dalším obtížně škatulkovatelným jménem na metalové scéně jsou helsinští Amorphis. Jisté je, že v roce 1990 začínali jako čistě deathmetalová kapela. Jenže zejména druhá polovina jejich existence už je plná všeho od progresivního metalu až po folk a občas už to vlastně není ani metal, spíš rock. Viděl jsem jejich nejrůznější žánrová označení, a z nich se mi docela zamlouvá melancholický metal. Zpěvák Tomi Joutsen už delší dobu častěji zpívá čistým hlasem, ale na deathmetalový growling nezanevřel, ostatně je přítomen i na jejich letošním albu Circle. I tohle je šestice, opět se dvěma kytaristy a klávesákem v sestavě. Občas se ještě ozývaly nějaké další předtočené nástroje, převážně šlo o folkové koření, třeba o flétny. Zpěvák měl originálně vyhlížející mikrofon, který párkrát umístil do ještě podivnějšího stojanu, který zřejmě patří někam do oblasti steampunku. Občas zpíval v předklonu, pak se postavil a pokračoval dál přes záclonu svých po rozkrok dlouhých dredů, která zcela zakrývala tričko kapely Grave. Tou hřívou samozřejmě uměl i pořádně zamávat. Moc jsem to nečekal, ale skupina se stále hlásí i ke své velmi dávné minulosti, a přestože jsou dnes hudebně někde úplně jinde, klidně sáhli i po jedné písni ze svého debutového alba. Jejich osmdesátiminutové vystoupení se mi zamlouvalo, ale za jejich fanouška se asi počítat nebudu.

Jen o rok mladší než melancholičtí Finové je skupina Kamelot z floridské Tampy. Za tu dobu se v její sestavě vystřídala celá řada lidí, takže původním členem už zůstává jen kytarista Thomas Youngblood. K poslední velké změně došlo v loňském roce, kdy se zpěvákem stal Švéd Tommy Karevik, který je poprvé ke slyšení na loňském albu Silverthorn. Kapela hraje progresivní power metal a kromě základní pětice (zpěvák, kytarista, basák, bubeník a klávesák) se vlevo v pozadí u stojanu s mikrofonem vlnila bíle oblečená kráska, která vypadala spíš jako modelka předvádějící svatební šaty křížená s erotickou tanečnicí. Ale párkrát dostala větší možnost, to pak sestoupila dolů na pódium a ukázala, že tam není jen na ozdobu, poprvé asi v novinkové písni Veritas. Nebylo to žádné křoví, ale Alissa White-Gluz, jejíž hlas je ve dvou písních slyšet i na posledním albu skupiny Kamelot. A někdy ke konci dokonce i ona krátce předvedla growling, což u téhle křehce vypadající tmavovlásky překvapilo zřejmě všechny, kdo neznají tvorbu její vlastní kapely The Agonist. Více než čtvrt hodiny před plánovaným koncem jejich osmdesátiminutového vystoupení kapela odešla, takže jsem si říkal, že přece jen si někdo musí hrát na přídavek, ale kapela překvapila, když se za chvilku opravdu vrátila na pódium, ale místo slečny v bílém s nimi přišla Floor Jansen, tentokrát v červeném. Nový zpěvák své řemeslo zvládá s přehledem, takže Roy Khan zřejmě moc lidem nechyběl. Sice mě moc nenadchlo, že po nás chtěl i nějaké trapárny typu, abychom zpívali óóó podle jím předvedené melodie, ale jinak vše perfektní. V závěru vystoupení se ukázalo, že kapela si přivezla i výtah, takže zpěvák si mohl efektně vystoupat do výšky a pak se zase spustit zpátky. Floor se zdržela jen na jednu píseň a na závěr se vrátila Alissa, která se zatím z bílé převlékla do černé. Takže všechno dobře dopadlo, a ani jedna ze tří kapel, na které jsem se nejvíc těšil, nezklamala má očekávání. Tedy ta cesta za to opravdu stála.



Teď by mě čekala další půlhodinová přestávka a pak hodina a půl v podání hlavních hvězd, z finského Espoo pocházejících Children of Bodom. Jenže já na ně čekat nechtěl. Co jsem chtěl vidět, jsem viděl, vzhůru jsem byl od 4:50 ráno, skoro celé odpoledne (s výjimkou kavárny) na nohou, mám už toho zkrátka dost (asi už stárnu), takže děti od jezera Bodom snad někdy jindy někde jinde. V době vydání jejich prvních dvou alb Something Wild (1997) a Hatebreeder (1999) byla pětice kolem zpěváka a kytaristy Alexiho Laiha nepochybně kapelou, která určovala trendy moderního melodického death metalu. Ale od té doby je to s originalitou jejich další tvorby trochu slabší. Jejich oddaným fanouškům to zřejmě stačí, a rozhodně je jich dost. Já se ale od začátku na jejich postavení kapely, která bude hrát až po kapelách Kamelot či Soilwork díval jako na jakýsi anachronismus. Teď jsem toho využil a pokapelu si odpustil. Dobrou noc a na shledanou zase někdy příště. Tahle akce totiž celkově byla nad očekávání vydařená, na čemž nic nemění, že jsem dvě kapely z vlastního rozhodnutí neviděl.


A koho by zajímaly i nějaké fotky, může začít třeba tady a tady.

neděle 8. září 2013

V zajetí romantické fantasy

Angelologie – česká obálka
Rozhodl jsem se zjistit, co je to zač ten v současnosti populární žánr zvaný romantická fantasy. Sáhl jsem tedy po knize Danielle Trussoniové jménem Angelologie. Jde o beletristický debut mladé americké autorky s italskými předky. Román je členěn do čtyř částí, které jsou označeny jako první až třetí sféra a závěr nese titul nebeský chór.

První sféra se odehrává 23. prosince 1999 převážně v klášteře svaté Růženy, ležícím na břehu řeky Hudson severně od města Milton ve státu New York. Klášter obývá kongregace Františkánských sester ustavičného klanění a naší hlavní hrdinkou je třiadvacetiletá řádová sestra Evangeline, která v klášteře žije od svých dvanácti let (otec Ital, matka Francouzka, oba toho času již mrtví). Kromě jiných běžných řeholních povinností zastává funkci asistentky vedoucí klášterní knihovny a má na starosti třídění došlé pošty a odpovídání na žádosti došlé na adresu kláštera. Tady padl můj první předpoklad, protože toto rozhodně nevypadalo jako hrdinka, se kterou by se mohla většina čtenářek ztotožnit. Tedy pokud také nehodlají strávit celý život prací a modlitbami a bez mužů.

Další dvě důležité postavy se nacházejí zhruba o 120 km jižněji, v centru New Yorku. Jeden se jmenuje Verlaine a je mimo jiné lektorem Kolumbijské univerzity v oboru historie umění. Svůj osobní výzkum zaměřil na Rockefellerovu rodinu a její přínos světu umění. A díky tomu se seznámil s Percivalem Grigorim, zámožným příslušníkem newyorské smetánky, který se rozhodl Verlainovo bádání finančně podporovat a dostávat přednostně jeho výsledky. Trochu problém byl v tom, že Percival Grigori patří k nejčistší pozemské andělské rase Nefilim, lidmi pohrdá, a ty, které využije, bez okolků zabíjí. Ostatně pak už ty informace určitě nesvěří nikomu jinému. To ovšem mladý pan Verlaine zatím neví a tak se na příkaz pana Grigoriho obrací se žádostí o nahlédnutí do knihovních archivů do výše uvedeného kláštera.

Jeden zcela banální dopis, který dostala matka představená Innocenta v polovině prosince 1943 od Abigail Rockefellerové ovšem spustí v životě sestry Evangeline lavinu dalších odhalení a událostí, po kterých už její život nikdy nebude jako předtím. A to šlo o sdělení v délce šesti řádků. Vyskytovalo se v něm ovšem jméno sestry Celestine, která byla jednou z nejstarších sester v klášteře a už delší dobu byla upoutána na invalidní vozík. A právě od ní se Evangeline dozvídá nejvíce informací o tom, že svět ve skutečnosti není takový, jaký se zdá, a že ďáblové v něm existují, jsou vysocí, krásní, blonďatí, modroocí, bezcitní a mají křídla. Navíc jsou také sexuálně přitažliví prakticky pro všechny ženy. Takže zapomeňme na romantické představy, tady jsou andělé hororové kreatury.

Angelologie – originální obálka
Druhá sféra se skládá ze dvou delších pasáží zavádějících nás do historie. Začínáme na podzim roku 1939 ve čtvrti Montparnasse, kde sídlí pařížská angelologická akademie. V centru vyprávění jsou patnáctileté studentky druhého ročníku Celestine a Gabriella a jejich učitelka dr. Seraphina Valková. Žádná romantika se opět nekoná, obě studentky se natolik snaží být nejlepší v celém ročníku (a možná i na celé akademii), že na to ani nemají čas. Zato čtenář tu dostává ty nejzajímavější informace z oboru včetně poznámek ctihodného otce Clematise thráckého o první angelologické výpravě, konané léta Páně 925. A právě Celestininým přispěním se osvětlí současný název lokace z tohoto historického manuskriptu, čímž si vyslouží místo ve druhé angelologické výpravě. Její přípravy jsou vzhledem k vypuklé válce zdlouhavé, ale po finančním vstupu Abigail Rockefellerové se přeneseme do listopadu roku 1943 do bulharského pohoří Rodopy, kam tým angelologů pod velením dr. Seraphiny Valkové přijel vyzvednout mocný artefakt, který se nesmí dostat do rukou nepřátel. To, co by v mnoha knihách bylo rozvedeno jako velké akční finále, je zde vylíčeno překvapivě střízlivě a stručně. Gabriella se v druhé části Celestiných vzpomínek už prakticky nevyskytovala, ale v mezičase se stala milenkou krásného, vysokého, blonďatého a modrookého Percivala Grigoriho a rozehrála tak nebezpečnou partii dvojitého agenta v táboře nepřátel. Ale to se čtenář dozví až později. Mladou (a po čtyřech letech války značně vyhublou) studentku Celestine tehdy rozhodně ani nenapadlo, že zbytek života se bude ukrývat v klášteře. Natož pak v americkém.

Třetí sféra začíná minutu po půlnoci 24. prosince 1999 v cele sestry Evangeline, takže jsem po stodvacetistránkové odbočce do historie zpátky v klášteře svaté Růženy. Evangeline dochází v jakém nebezpečí je pan Verlaine, pokud pracuje pro Percivala Grigoriho, a volá do New Yorku své jediné žijící příbuzné, babičce Gabrielle. Od ní se naše hrdinka také dozvídá jí dosud neznámé části vlastní historie. Evangelininu matku Angelu kdysi, když dívce bylo šest let a žila s rodiči v Paříži, zavraždil právě Percival Grigori. Otec se s ní po matčině smrti odstěhoval do Ameriky, kde mu to pro oba připadalo bezpečnější. Tato část vrcholí útokem stovky Giborim na klášter a končí definitivním odchodem Evangeline z klášterní půdy (to jsme na straně 345). Bitva nijak zvlášť podrobně líčena není: ostatně jde o útok stovky nadlidsky silných stvoření na klášter plný jeptišek, což nevypadá jako dvakrát vyrovnaný boj.

Nebeský chór pak začíná 24. prosince 1999 v 0:41 hodin, což je naprostý nesmysl. Třetí sféra by se opravdu do čtyřiceti minut nevešla. Takže to zřejmě bude o dvanáct hodin později (je snadné si představit, jak taková chyba vznikne při překladu). Celý román tedy líčí události dvou dnů. Pak už zbývá jen vyluštit puzzle, které angelologům zanechala zesnulá Abigail Rockefellerová, a může dojít ke konečnému střetnutí. Konec zastihuje Evangeline na významném životním předělu a asi mám být jako čtenář dychtivý si přečíst pokračování (Angelopolis už letos v angličtině vyšel). Já ovšem seriály nemusím a další díly této série číst nehodlám. Kdysi jsem si totiž myslel, že termín fantasy byl odvozen od slova fantazie, a tu už její dnešní autoři mít nemusejí. Stačí jim jediný nápad a postaví na něm celou svoji literární kariéru. Já je v takové lenosti podporovat nehodlám.

Angelopolis – druhý díl
Občas přemýšlím, jestli jsou autoři placení od počtu stran nebo proč píší knihy tlustší, než by se k jejich obsahu hodilo. Autorka buď miluje popisy (vstup do bytu se sotva vejde pod dvě strany) nebo se jen snaží knihu natahovat. Občas si vypomáhá i citáty, jedná se hlavně o knihu Genesis ze Starého zákona, samozřejmě dojde i na Ztracený ráj (ostatně umístění kláštera poblíž města Milton sotva bude náhoda, spíš je to autorčina permanentní hra se jmény a názvy) a díla křesťanských teologů zastupuje zejména Boëthius se svou Filozofií utěšitelkou. Chybět samozřejmě nemohou ani knihy Henochovy. Citáty ovšem bývají stručné, většinou jen pár řádků / veršů. Jak to bude s autorčinou vírou, to je celkem oříšek. Biblických odkazů jsou tu mraky, náboženského umění také, ale jakoby za tím ani žádný Bůh nebyl. Zmínka o tom, že ve vnějším „normálním“ světě právě probíhají Vánoce, se v knize vyskytuje jen ojediněle. A téměř vůbec na půdě kláštera, jakoby snad ani nešlo o náboženské svátky. Ostatně vůbec netuším, proč se vlastně román odehrává právě během svátků, stejně jako jsem nerozklíčoval, proč se jedna z hlavních postav jmenuje Verlaine. Po staletí nepřetržité modlení v adorační kapli je nakonec redukováno na jednoduché zabezpečovací zařízení proti krádeži. Zmínka o tom, kdo byl Ježíšův otec, už je čistá hereze, ale pobavila mne, ale dává smysl jen ve světě tohoto románu.

Když odhlédnu od samé koncepce románového světa, nacházím v knize další nedostatky v logice. Jeden je „nemocí líných scenáristů“, kdy se některá z postav formou dialogu dozvídá informace, které už ovšem musela vědět. Proč si takto ulehčují práci scenáristé, chápu, ale co to má co dělat v knize? Vždyť spisovatel má nepřeberné množství způsobů, jak říci čtenáři, co potřebuje vědět! Ostatní drobné či větší nelogičnosti nebudu moc rozebírat, ale třeba takový příklad: Abigail Rockefellerová za druhé světové války neznámo kde ukryla mocný artefakt a očekávala, že si ho po ukončení války angelologové přijdou vyzvednout. Jenže do její smrti v roce 1976 se nikdo neukázal. A když v roce 1999 někdo konečně vyluští informace skryté ve zdánlivě banálních dopisech, co se stane? Nikoho to nepřekvapí a lidé na místech jednotlivých skrýší se chovají, jakoby příchod angelologů očekávali (zdůrazňuji, že přitom máme 24. prosince a blíží se 18. hodina!). Já bych naopak očekával, že budou všichni zúčastnění 55 let po válce mrtví a jejich nástupci nebudou vědět nic. Ale třeba žiji v jiném světě. Ostatně dlouhověkost celé řady románových postav mi přijde také minimálně nepravděpodobná.

Takže co je tohle za svět? Bůh ho stvořil, stejně jako lidi, a na nebesích ho střežili andělé. Původní čistá andělská rasa tedy nese pojmenování Strážci. Těm se ovšem líbily lidské ženy a brali si je za manželky (to je prosím biblická formulace, ale snad chápete, co se tím myslí). Z těchto spojení se rodily zrůdy. Bůh se naštval a rozhodl se svět spláchnout. Na Noemovu archu se coby jeden z jeho synů dostal potomek andělů a lidí, a pak potomci pravého Jáfeta i nastrčeného Jáfeta (ten biblický měl sedm synů, dcery se tehdy nepočítaly) zalidnili Evropu. Jeho bratři Šém a Chám měli na svědomí další kontinenty. Takže pokud věříte v jinou verzi původu života na zemi, tak se s tím v této knize daleko nedostanete. Angelologové jsou částečně vědci (odnož obecněji zaměřené teologie), ale hlavně se snaží proti moci Nefilim a jejich přisluhovačů bojovat. Nepřátelé je sledují, kontrolují a využívají. Občas sice někoho z nich zabijí, ale nějak není v jejich zájmu je zlikvidovat úplně. Což by jim ve skutečnosti nedalo tolik práce.

Anděly jsem si nechal na konec. Strážci jsou nebeské bytosti a jsou téměř nesmrtelní – tedy mají své slabé
místo, svoji achillovu patu, takže se dají zabít, ale jinak není délka jejich života omezena. Potomci Strážců a lidí jsou buď andělé nebo lidé: pokud nemají křídla, dostanou je na výchovu lidé, v opačném případě si je seberou andělé. Genetika není jednoduchá disciplína, a občas se některé vlastnosti dědí i přes generaci, takže se dvěma lidem může narodit okřídlený potomek (obdobné je to v opačném táboře). V každém případě nejčistší andělská rasa na zemi jsou Nefilim, kteří jsou nadřazeni všem ostatním a lidé jsou pro ně jen trochu chytřejší zvěř. Žijí řádově stovky let, aniž by na nich byly patrné známky stárnutí. Nižší rasou jsou menší Anakim, kteří jsou odsouzeni do rolí celoživotních sluhů vznešených Nefilim. A pak tu jsou ještě Giborim, tupá rasa pro hrubou práci. Váleční andělé udělají, cokoliv jim Nefilm přikáží, při náročnějších akcích je třeba jim osobně velet, protože Giborim jsou sice velcí a silní, ale jejich mozky složitější úkoly nezvládají. Jakkoli je z výše uvedeného zřejmé, že mužští příslušníci andělských tříd rádi souloží s lidskými ženami, existují samozřejmě i ženští andělé (proč jste si jinak mysleli, že se evropská šlechta téměř zásadně ženila jen „se sobě rovnými“?). Andělská křídla jsou kapitolou samou pro sebe, každopádně mají jakousi nadpřirozenou schopnost procházet oděvem, takže je jejich majitel může roztáhnout a zůstat v neporušeném obleku / šatech a stejně nenápadně složit pod oděv.
Danielle Trussoniová


Výsledek je tedy jiný, než jsem očekával. Evangeline se nezamilovala do žádného anděla, se kterým by odkráčela k oltáři nehledě na následky (to je dost těžké, když všichni andělé, se kterými se setkala, se ji snažili zabít), přesto mi zařazení do škatulky „romantická fantasy“ dává smysl. Vyzkoušel jsem to, žádný zásadní dojem to na mě neudělalo, ale nevím ani, proč bych nad čtením pro mladé dívky měl lámat hůl. Možná je (alespoň tento konkrétní titul) v mnohém lepší a ke svému čtenáři přímější, než třeba romány Dana Browna, které se tváří, že jsou něčím víc než jen zábavným čtením do vlaku.

Angelologie (Angelology, 2010)
Přeložila Markéta Demlová
Obálku navrhla Jana Šťastná
Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub v roce 2010
Počet stran: 424
Hodnocení: 70%

sobota 27. července 2013

Karlovarský filmový deník 2013

Pondělí 1. 7. 2013

I letos jsem se na několik dní dostal na filmový festival do Karlových Varů a zkusil tam stihnout, co půjde. Výběr filmů je většinou komplikovanou záležitostí, kde se občas překrývají třeba čtyři tituly, které bych rád viděl, aby o pár hodin později neběžel ani jeden. Jakým způsobem jsem se dostal k jednotlivým položkám, proto budu ve stručnosti vysvětlovat průběžně. Do Karlových Varů jsem odjížděl v pondělí 1. 7. rovnou z noční, takže jsem se rozhodl to nepřehánět a večer skončit o něco dříve. Do dějiště festivalu jsem měl dorazit vlakem ve tři čtvrtě na jedenáct, takže teoreticky jsem mohl začínat vybírat z filmů, které začínaly o půl jedné odpoledne. Ale v Praze jsem měl na přestup pouhých 12 minut a v živé paměti nedávnou situaci, kdy mi na tomtéž nádraží nestačilo ani minut 44, takže jsem se rozhodl festivalový start ještě o trochu odložit. Nakonec jsem do Varů dorazil podle plánu bez nečekaných komplikací, vyzvedl si v Thermalu rezervované vstupenky, odjel festivalovým autobusem do stanového městečka na koupališti Rolava, postavil svůj příbytek a dalším autobusem se vrátil ještě před půl jednou zpátky. Původní plán by tedy býval vyšel. Takhle vyšla alespoň pauza na oběd.

Houston
Původně jsem se rozhodoval mezi gruzínským filmem V rozpuku ze sekce Deset evropských režisérů očima Variety od 12:30 nebo pěti krátkými filmy ze sekce Festival krátkých filmů Praha uvádí od 13:00. Pak jsem jako jeden ze středobodů pondělního programu zvolil italský soutěžní film a po pohledu do programu prostě našel film, který bych stihl před ním, a přitom začíná trochu později z důvodů zmíněných výše. Výsledkem hledání byl německý film Houston zařazený do sekce Hlavní program – mimo soutěž. Ve velkém sálu Thermalu ho ve 14:00 uvedl režisér Bastian Günther spolu s producentem a kameramanem filmu. Příběh neúspěšného manažera německé společnosti, který se vydá do texaského města učinit nabídku výkonnému řediteli konkurenční americké firmy, ovšem vůbec nebyl dobrým začátkem. Chvíli jsem docela vážně přemýšlel, jestli nemám nechat klesnout oční víčka a trochu se prospat, ale nakonec jsem s přihlédnutím k zajímavé práci kameramana nechal oči otevřené. Začal jsem prostě zcela průměrným festivalovým filmem, na jaké se zapomíná nejpozději při východu z kinosálu. No nic, jdeme dál.

Ať žije svoboda
Hlavní soutěži jsem se ve Varech často opatrně vyhýbal, ale letos se v ní nacházelo hned několik slibných titulů. Italského zástupce uváděl v 17:00 ve velkém sálu Thermalu režisér Roberto Andò. Politická satira Ať žije svoboda mě přitáhla hlavně jménem herce Toniho Servilla v hlavní dvojroli lídra levicové politické strany, které před volbami klesají preference, a jeho dvojčete – filozofa právě propuštěného z blázince. Toni Servillo patří k nejlepším současným italským hercům a i průměrné filmy vytahuje svojí přítomností o patro výš. Pokud tedy režisér tvrdil, že bez jeho účasti by ten film vůbec netočil, nemám problém mu to věřit. Klasická zápletka se záměnou muže z lidu za od běžného života odtrženého politika je tu dobře využita a v současné globální situaci nejsou velké rozdíly mezi politikou v Itálii či u nás, takže zábavě (byť s trpkými ostny pravdy) nic nebránilo. Můj druhý pokus byl tedy úspěšný a po průměrném filmu jsem pokračoval výborným. Jinak Toni Servillo letos hrál hlavní roli ještě v jednom na festivalu uváděném filmu, který mohl být ještě zajímavější. Ale Velká nádhera se hrála před mým příjezdem a po mém odjezdu. Trochu smůla.

Dvě brány sna
Druhý a čtvrtý film byly jasné, ale co mezi ně? Uvažoval jsem o pětici krátkých filmů ze sekce jménem Fresh Selection – pět filmových nadějí, ve které se nacházely i animované slovensko-české Pandy, ale nakonec jsem se rozhodl pro procházku do Puppu. Tam se od 19:30 hrály Dvě brány sna. Mezi letošními retrospektivami zaujímala zvláštní místo jedna jménem Borderline Films: První desetiletí. Ta představovala tvorbu mladé americké produkční společnosti, kterou tvoří trojice režisérů Antonio Campos, Sean Durkin a Josh Mond. Všichni tři (ještě s několika dalšími hosty, včetně jednoho z herců) přišli představit i jediný film své společnosti, který nerežíroval ani jeden z nich, ale ve Varech nepřítomný Alistair Banks Griffin. Vyprávěli nám, jak jednoho z nich na nějakém festivalu zaujal Griffinův krátký film a rozhodli se s ním spolupracovat. Griffin už měl rozpracovaný scénář k celovečernímu filmu, ale společně na něm ještě dva roky pracovali. Ze scénáře s jedenácti postavami a spoustou dialogů tedy vznikla příležitost pro tři herce, kteří za celý film prohodí pár vět (to není nijak přehnané tvrzení, myslím to doslova). Jde o příběh dvou bratrů a jejich matky, kteří žijí v chatrči kdesi v lesích. Pak matka zemře a synové se ji rozhodnou pohřbít na jejím oblíbeném místě. Film se odehrává v dlouhých záběrech, buď úplně statických, nebo s pomalým pohybem či zoomem kamery. Anabáze dvou bratrů lopotících se s rakví přes neprostupnou džungli opravdu zaujímá tak polovinu filmu. Ten je tak hardcore nezávislý, že nevyužívá ani umělé osvětlení, tudíž si zkuste představit, jak asi vypadala noční rvačka bratrů v lese. Pokud se divák naladil, dostalo se mu silného zážitku. Mně se to úplně nepodařilo, ale pořád to byl jednoznačně jeden z těch lepších filmů. Ale na besedu s delegací filmařů jsem nezůstal, takže dodnes netuším, co měl znamenat název tohoto filmu.

Příchozí z temnot
Mám slabost pro klasické němé filmy a projekce s živým hudebním doprovodem se nekonají tak často, abych si nějakou takovou nechal ujít. Ve Varech se letos v sekci Návraty k pramenům hrál Hitchcockův Světový champion (to není překlep, ale dobový český distribuční název z časů prvního uvedení filmu na plátnech českých kin), ale to bylo opět ještě před mým příjezdem. Nejstarším festivalovým filmem vůbec byl Příchozí z temnot Jana Stanislava Kolára z roku 1921. Ten byl na programu od 21:30 v Městském divadle. Uvedl ho ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant a restaurátorka s cizím jménem (Jeanne Pommeau) i přízvukem (a děsnou trémou). Každopádně jsem se o filmu dozvěděl spoustu zajímavých detailů. Tím nejpikantnějším byl ten, že začátkem 50. let bylo pár kotoučů filmu přehozeno a z tohoto zdroje vznikaly všechny pozdější filmové kopie. Takže jsme měli být mezi prvními, kdo po více než šedesáti letech film uvidí v původní správné chronologii. Natáčení probíhalo jak na českých hradech a zámcích, tak v berlínském filmovém studiu. Ve své době jeden z nejambicióznějších českých filmů se hrál i v zahraničí, především v Německu a ve Francii. Vypráví o majiteli hradu s tajemnou věží, ve které hlavní hrdina podle staré knihy objeví mrtvolu svého předka ze 16. století a podle nalezeného návodu ji oživí. A dávný předek v hrdinově manželce pozná svoji tehdejší osudovou lásku. Za dotyčnou manželkou ovšem dolézá i slizký soused, jehož předek měl ve všem také prsty. Anny Ondráková tehdy prostě zblbla hlavy mnoha chlapům. ;-) Hudební složku obstarávalo „experimentální oscilující trio“ (to bych sám nevymyslel) muzikantů ve složení Andrea Rottin, Jan Procházka a Tomáš Majtán. Základní sestavou nástrojů byly bicí, kytara a kontrabas, ale občas se dostalo třeba i na mandolínu a další nástroje, které se povalovaly muzikantům po ruce. Hudební složka značně přidávala projekci na působivosti. Prostě nostalgicky naivní fantasticky-hororová zábava na dobrou noc. Na Karlovy Vary netradičně končím už chvíli před jedenáctou hodinou a po dalším výborném filmovém zážitku mířím vstříc svému spacáku.

Úterý 2. 7. 2013

Cesta
V úterý dopoledne jsem chvíli vážně uvažoval, že půjdu na Hřebejkovy Líbánky. Jenže ty zanedlouho budou k vidění v kinech po celé republice, takže radši dám přednost něčemu jinému. Začínal jsem tedy v 10:00 v Městském divadle na projekci tureckého dramatu Cesta. Každým rokem je součástí festivalu jedna zeměpisně zaměřená retrospektiva. Ta letos nesla název Zaostřeno na kurdský film. Nacházely se v ní turecké, íránské a irácké filmy z posledních let (kurdská menšina v Sýrii a Arménii se asi filmově méně angažuje) a jeden snímek starý přes třicet let. A právě na film s okolnostmi vzniku, které by daly na další samostatný snímek, jsem se vypravil. Dodávám, že na 2. balkóně jsme seděli celkem tři (to jen poznámka na okraj k další rekordní návštěvnosti festivalu). Projekci uvedl švýcarský koproducent Donat Keusch, který mě v rychlém sledu hned dvakrát vyděsil. Nejdříve se nám omluvil za velmi nízkou obrazovou kvalitu kopie, která byla těch třicet let v britské distribuci. Poté dodal, že uvidíme nedokončený film. Režisér Yılmaz Güney seděl v době natáčení filmu ve vězení a film natáčel podle jeho scénáře a poštou zasílaných režijních pokynů Şerif Gören, který s ním dříve pracoval jako asistent režie. Režisér film sestříhal a ozvučil až po vlastním útěku z vězení v exilu. Tvůrcům nejdříve došly peníze, pak byl jejich film přijat do soutěže v Cannes, peníze by najednou byly, ale už zase scházel čas. Takže z příběhů šesti vězňů na propustce z vězení, z nichž se každý z jiných osobních důvodů nehodlal vrátit, zbylo pouze příběhů pět, vše s šestou postavou skončilo ve střižně na podlaze. Když film společně s Nezvěstným Costy-Gavrase canneský festival vyhrál, už v této podobě zůstal. V současné době se film restauruje, digitalizuje a bude konečně i doveden do původně plánované podoby, což přítomný festivalový host prý režisérovi před jeho smrtí slíbil. V Turecku od roku 1980 panoval vojenský režim a stanné právo, takže situace zde připomínala spíše středověk než začátek osmdesátých let. Putování jednotlivých vězňů ke svým rodinám obsahuje řadu silných a dodnes působivých scén. Za sex na záchodě ve vlaku hrozil lidový lynč (bez ohledu na to, že šlo o vlastní manželku), všude panoval strach, všudypřítomné vojenské kontroly, žebrající děti a armáda uvažující stylem „dobrý Kurd = mrtvý Kurd“. Nehodlám se tu zabývat všemi pěti liniemi, tak zkusím přiblížit alespoň jednu. Její protagonista dostal od rodičů své manželky do vězení dopis, že jeho žena utekla do sousední země, kde pracovala jako prostitutka. Oni ji přitáhli zpátky domů. Dotyčná žena tedy pár let čekala uvázaná na řetězu ve stodole, až přijede její manžel, který má podle tradic právo situaci zachránit a vrátit její rodině ztracenou čest. A divák čeká, jestli k ní bude natolik milosrdný, že pro ni (stejně jako pro koně cestou tam) bude mít kulku, nebo ji na pokraji zmrznutí nechá napospas vlkům. Tato práva byla rodová a oficiální zákony se na to samozřejmě dívaly jinak (nicméně jim mrtví Kurdové nedělali vrásky). Nebylo to nijak veselé, ale rozhodně šlo o jeden ze tří nejlepších filmů, které jsem v tomto ročníku karlovarského festivalu zažil, snížené kvalitě obrazu navzdory.

Kým sa skončí táto noc
Po obědě jsem mohl vyrazit třeba na islandský soutěžní film XL, Hanekeho Kód neznámý či slovenské Sametové teroristy. Já se ovšem vrátil do stejného divadla, na stejný balkón a dokonce stejnou sedačku jako dopoledne, abych od 13:00 mohl sledovat slovenský film Kým sa skončí táto noc zařazený do sekce Návraty k pramenům. Projekci uvedl ředitel Slovenského filmového ústavu Peter Dubecký. Příspěvek režiséra Petera Solana patří k nové vlně „zlatých šedesátých“ let a odehrává se v pro česko-slovenský film té doby velmi netradičním prostředí: luxusním nočním baru. Zde se setkává dvojice slovenských montérů se dvěma českými sekretářkami na dovolené v Tatrách. A pokoušejí se je sbalit. Do toho často zasahuje zvláštní host, který se tu opíjí a rozhazuje peníze nevídaným způsobem. Divák od začátku cítí, že s ním nebude všechno v pořádku. Ale tenhle film ani není moc o ději, spíše o zachycení autenticky působící atmosféry, což mu dává navzdory občasnému humoru spíše smutné vyznění. Další velmi dobrý archívní kousek.

Ptáče
Odpoledne jsem uvažoval o rumunském Lese oběšených, ale zdálo se mi, že už by těch filmů ze 60. let bylo příliš mnoho. Takže jsem v 17:00 seděl ve velkém sálu Thermalu na dalším ze soutěžních filmů, kterým byl americký film Ptáče. Uvedl ho režisér Lance Edmands a jméno kameramana ho navíc spojovalo s téměř všemi filmy zde představované společnosti Borderline Films. Ptáče se odvíjí od tragické události, kdy byla řidička školního autobusu v lednovém maloměstě ve státu Maine vyrušena při kontrole autobusu po směně a tuto nedokončila, zamkla autobus a odešla domů. V noci bylo -23°C. Druhý den ráno na jednom ze zadních sedadel našla skoro zmrzlého chlapce, který byl v kómatu převezen do nemocnice. Rozjíždí se policejní vyšetřování a vina je jednoznačně na naší řidičce. I když není od věci si položit otázku, jakto že malého školáka přes noc nikdo nepostrádal. Takže kromě rodiny naší řidičky (manžel zaměstnaný jako dřevař, ačkoli místní pila i spolupracující papírny jsou kousek před krachem, a pubertální dcera) tu máme ještě rodinu umírajícího chlapce (matka, která se nechala zbouchnout, dítě sice nechtěla, ale kvůli vlastní silně věřící matce nešla na potrat, a tato dotyčná babička, která chlapce vychovávala). A jelikož tenhle film nechtěl být detektivka, je to právě mikrokosmos těchto narušených rodinných vztahů, na který se režisér zaměřil a sleduje, jak se všichni s tragédií vyrovnají, jestli je to sblíží, či víceméně nefungující rodinné vztahy ještě více rozloží. Možná tam ten malý ptáček nemusel létat tak často, to už vypadalo jako nějaká laciná symbolika, ale jinak šlo o velmi dobrý film, jehož všechny čtyři herečky dostaly nakonec od poroty cenu za nejlepší ženské herecké výkony. Nicméně nejznámějším hercem na plátně byl John Slattery v roli manžela rozhodujícího se mezi milenkou a podporou vlastní ženy.

Krátká setkání
Večer jsem uvažoval o kombinaci středometrážního filmu Kdekoli jinde, kterým Američanka eritrejského původu absolvovala pražskou FAMU, s krátkometrážním filmem Strach od režiséra nejaktuálnější festivalové znělky. Ale nakonec jsem se vrátil k sekci Návraty k pramenům a zamířil do Puppu, kde se od 19:30 hrála Krátká setkání. Film uvedl ředitel jakého ukrajinského archivu (jména jsem úspěšně zapomněl) a řekl nám něco o režisérce, která je přesvědčena, že staré filmy si diváci lépe užijí bez přítomnosti jejich tvůrců, takže pozvání na festival nepřijala. Kira Muratovová sice pochází z Moldávie, ale většinou svého života i celou filmovou tvorbou patří na Ukrajinu. První dva filmy natočila společně s manželem, takže Krátká setkání jsou jejím prvním samostatným filmem. Do něj se tato „ukrajinská Chytilová“ obsadila do role vysoce postavené stranické funkcionářky, načež jsem si zkusil představit, jak by asi vypadal film, ve kterém by se Věra Chytilová obsadila do role vysoce postavené stranické funkcionářky, a zjistil jsem, že moje fantazie má přece jenom jisté limity. Film se soudruhům moc nelíbil, což vyřešili tak, že nechali vyrobit pouhých 15 kopií na celý Sovětský svaz (až později byl na dvacet let z distribuce odstraněn úplně). Jde vlastně o příběh dvou žen zamilovaných do stejného muže, který se ovšem z pozice svého zaměstnání (je geolog) jejich životy jen krátce míhá. Muratovová to ovšem nevypráví nijak chronologicky přehledně, ale řadí scény čistě pocitově, díky čemuž má film velmi zvláštní strukturu. Dotyčného geologa hrál Vladimir Vysockij, který se postaral i o filmovou hudbu. Jeho melodie byly sice jednoduché, ale jednu z nich jsem ještě dlouho po projekci nemohl dostat z hlavy. Ukrajinské archivy také velmi dobré.

Harry Dean Stanton – zčásti fikce
Kdybych si vybíral filmy podle názvů, mohl jsem zůstat v Puppu, kde byl na programu francouzský film Chvíle setkání. Ale podle názvů se tu dá vybírat tak maximálně o půlnoci. Zajímavější mi přišly rakouský hodinový experiment Vyslanec stínů či americká klasika Panika v Needle Parku. Ale nakonec jsem zvolil návrat do Městského divadla, kde se od 22:00 hrál švýcarský dokument Harry Dean Stanton – zčásti fikce zařazený z nějakého důvodu do sekce Návraty k pramenům. Portrét pracovitého amerického představitele vedlejších rolí byl kupodivu částečně dokumentem hudebním, protože tam portrétovaný herec měl několik pěveckých čísel, která patří převážně do folkové škatulky, byť tu zaznělo i blues. Z jeho rozsáhlé filmové kariéry („dvě stě, možná dvě stě padesát filmů, dávno jsem to přestal počítat“) samozřejmě nemohl chybět film Paříž, Texas, což je zřejmě jeho vůbec jediná hlavní role. Mluvili tu o něm jak režisér Wim Wenders, tak scenárista Sam Shepard, který to sice napsal, ale hrát to nechtěl, a Stantona režisérovi sám doporučil. Ten z toho ovšem měl celkem vítr, protože nebyl zvyklý, že by celý film stál jenom na něm, ale popasoval se s tím se ctí. Dalším hostem tu byl David Lynch, který Stantona obsazuje celkem pravidelně. Snad jen roli v Modrém  sametu, kterou nakonec ztvárnil Dennis Hopper, Stanton odmítl hrát. Prý tehdy vůbec neměl zájem v sobě hledat takovéto emoce. Sám Stanton pomohl některým kolegům k herecké kariéře, třeba na kamerové zkoušky westernu Cisco Pike přivedl kámoše zpěváka Krise Kristoffersona. Také svoji asi vůbec nejvážnější přítelkyni Rebeccu dostal do filmu s Tomem Cruisem; a ona s touto filmovou hvězdou zůstala další dva roky. Jak říkal Stanton: „Riskantní podnik se to jmenovalo. Dost případnej název.“ Takže tu bývalé přítelkyně zastupovala pouze zpěvačka skupiny Blondie Deborah Harry. Dokument obsahoval i ukázky z některých hercových titulů (mj. Paříž, Texas, Cisco Pike, Vetřelec či Příběh Alvina Straighta). Vlastně největším nedostatkem tohoto filmového portrétu jednoho slavného samotáře bylo, že trval pouze hodinu a čtvrt. Harry Dean Stanton na festival nepřiletěl, protože je silný kuřák a dělají mu problémy nekuřácké dálkové lety.

Ani druhý den jsem nešel na půlnoční projekci. Když jsem v pondělí ráno v 7:00 ve vlaku (zhruba v Horních Počernicích) odeslal rezervační esemesku, vrátilo se mi, že projekce britské zombie komedie Zevláci vs. Zombíci je pro můj druh akreditace vyprodaná, s čímž jsem takto daleko nic nenadělal. Po pár minutách už jsem ani nezkoušel štěstí s australskou „komediální romancí v krvavém nálevu“ Sto krvavých akrů. Jinak na místě jsem právě v úterý ráno ozkoušel, že když člověk dostane tuto esemesku a dotyčnou projekci chce opravdu vidět, prostě se vyhrabe ze spacáku, dojede prvním autobusem k Thermalu (kde je v 8:15), postaví se do fronty a lístek si prostě koupí. Když pojede o dvacet minut později druhým autobusem, už tu neuvidí ani ty fronty. (To jen poznámka na okraj k hodinovým frontám u pokladen podle zpráv v televizi.) A sednout si na podlahu před Malý sál a čekat, jestli se dovnitř dostanu jen na akreditaci, se mi nechtělo. Takže opět hurá do hajan.

Středa 3. 7. 2013

Žena s tajenkou
Celé dopoledne jsem mohl zaplácnout třeba více než tři a půl hodiny dlouhou původní verzí Ciminova antiwesternu Nebeská brána, ale já se vydal ještě o desetiletí hlouběji do historie na filmový debut Jerryho Schatzberga, kterému festival skládal poctu uvedením jeho prvních tří filmů. V Městském divadle v 10:00 uvedl režisér projekci své Ženy s tajenkou osobně. Byl to jeho nejosobnější film, protože dívku, o které vyprávěl, znal. V té době to byl renomovaný a slavný fotograf, takže se prostě rozhodl svými obrázky tentokrát vyprávět příběh. Režisér je občas řazen mezi autory generace Nového Hollywoodu, neboť debutoval v přibližně stejné době, ale mezi ostatní nikdy nepatřil, už protože byl mnohem starší než ostatní, kteří přišli rovnou z filmových škol. Film je několikanásobnou zpovědí modelky v podání Faye Dunawayové. Modelky, která je stále mladá a krásná, ale módní průmysl vyžaduje nové tváře, takže ji odkopl, a ona se s tím nedokáže vyrovnat. Jde přitom o velmi nespolehlivého vypravěče. Lže totiž natolik, že už občas sama nedokáže rozlišit vlastní výmysly od svých vzpomínek. Dokonalé puzzle z toho ovšem dělaly „české“ titulky. Kostrbaté větné konstrukce, občas v daných větách nesmyslné předložky, věčně se měnící jména (Lou Andreas / Lou Andrea, Emily / Emili, Paulina / Paolina, Mark / Moark apod.), nečesky znějící věty (chlapec se miloval do krásné dívky) a hrubky, nad kterými by zaplakaly i otrlé učitelky češtiny ze základních škol (teť). Když k tomu přičtu nepohodlné dřevěné lavice na galerii divadla, odkud jsem na plátno koukal málem přes lustr, tak tato projekce zůstala daleko za očekáváním. Nakonec tedy jen mírný nadprůměr.

Dlouhá loučení
Po obědě jsem mohl vyrazit třeba na projekci šesti krátkých kurdských filmů nebo na reprízu reprízy norského filmu Repríza (ve Varech se hrál v soutěži ročníku 2006 a toto bylo jeho druhé uvedení v letošním programu jako osobní volby Joshe Monda z Borderline Films). Já se ovšem vrátil zpět do Městského divadla, kde se od 13:00 promítala Dlouhá loučení, druhý ze dvou filmů Kiry Muratovové uváděných v sekci Návraty k pramenům. Označení trezorový film je v tomto případě nedostatečné, protože sovětským soudruhům se tento film natolik nelíbil, že nařídili zničení všech kopií s filmem. Tomuto ortelu nakonec utekly tři kopie, včetně jedné němé s titulky pro hluchoněmé. Restaurovaná verze byla samozřejmě zvuková a hlavní hrdinka, která zřejmě nedokázala na chvíli nemluvit, mi zanedlouho začala lézt na nervy. Šlo tu o příběh matky, která zjistila, že její jediný syn chce odjet za otcem do Novosibirsku, a neumí se s tím vypořádat. Dobré, ale pro mne ne tak dobré jako režisérčin předešlý snímek, který jsem tu viděl o den dříve.

Pytel blech
Po tomto filmu už nešlo stihnout Wong Kar-waiova Velmistra, ale jedna velmi krátká projekce se tam ještě vešla. V 15:30 měla v Kinosálu B hotelu Thermal začínat projekce dvou snímků zařazených do sekce Návraty k pramenům. V tomto čase se přišel někdo z pořadatelů omluvit, že projekce začne z technických důvodů asi o čtvrt hodiny později. Ještě jsme tu informaci ani nestihli pořádně strávit a už byl pořadatel zpátky s tím, že projekce bude opožděna asi o půl hodiny. To by ještě mohlo vyjít, ale pokud to bude více, tak se můj další program začne hroutit, takže jsem byl připraven případně vypadnout hned po úvodním kraťasu. Naštěstí se opravdu začínalo těsno před čtvrtou. Škoda, že tu půlhodinu nevyužil někdo z festivalového týmu, například k osvětlení důvodů, které vedly k uvedení právě těchto dvou kousků ze začátku 60. let. Osmiminutový černobílý dokument Václava Táborského Zablácené město si vystačí s obrazem a nepoužívá žádný komentář. Filmeček vznikl během stavby nového sídliště v pražských Malešicích, kdy už bylo mnoho nových bytů obydlených, ale stále ještě neexistovaly silnice ani chodníky, takže se tu lidé brodili blátem. A právě na překonávání tohoto permanentního problému se zaměřil autor tohoto velmi zábavného krátkého filmu. Hned po něm projekce pokračovala 42 minut dlouhým hraným dokumentem Věry Chytilové Pytel blech. Ten se odehrává v dívčím internátu textilního závodu. Režisérka ho natáčela s neherečkami, které neměly pevný scénář a před kamerou improvizovaly. Takže to opravdu působí spontánně, přestože si divák často myslí, že se dotyčné slečny chovají hůř než puberťačky. Věra Chytilová později natočila ještě mnohem lepší filmy, ale i toto má stále něco do sebe. Film se kdysi hrál v československých kinech společně s režisérčiným absolventským filmem z FAMU Strop pod názvem U stropu je pytel blech. Za tento den už jsem tedy viděl čtyři filmy, z nichž ten nejnovější byl z roku 1971. To se spoustě diváků nepodaří ani na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Knězovy děti
A rovnou z Kinosálu B přebíhám do Velkého sálu, kam se dostávám těsně před tím, než jsou vpuštěni první diváci bez vstupenek, pouze na festivalovou akreditaci, tedy v 16:55. Vybírám si tedy libovolné místo na balkóně. Pokud bych nešel na Život s Kašparem od Heleny Třeštíkové, neviděl jsem v programu nic zajímavějšího. Předchozí projekci jsem do mezery naplánoval až jako poslední krok. Takže mé třetí setkání s hlavní soutěží má podobu chorvatské komedie Knězovy děti. Projekci uvedl režisér Vinko Brešan spolu se střihačkou, hereckým představitelem hlavní role a herečkou představující ve filmu největší ženskou roli. Zpověď kněze, který během své služby na idylickém chorvatském ostrůvku začal svérázně řešit kritickou demografickou situaci, začíná jako pravá situační komedie. Na ostrově je spousta pohřbů a skoro žádné křtiny. Po zpovědi trafikanta přijde nápad a oba začnou všechny kondomy určené k prodeji ve zdejší trafice propichovat. A výsledek se nedostaví. Ano, většina párů to jistí na obou stranách – bude tedy ještě třeba zasvětit lékárníka, který je nápadem nadšen a ihned začne ženám místo antikoncepce prodávat vitamíny. A výsledek se konečně dostaví, jenže velmi rychle začne trojici našich hrdinů přerůstat přes hlavu. Velice vtipné jsou zejména knězovy představy ohledně sexu, biskupova inspekce a pak také amatérský detektivní tým, který v pár případech potřebuje zjistit, kdo s kým vlastně ty kondomy používá. Jenže s přibývající stopáží dobře rozjetá komedie vážní, až se dostane do vod čistého dramatu. Režisér sice ještě na závěr ukončil knězovu zpověď a využil ji k závěrečnému gagu, ale to v mých očích komedii nezachrání. Mohutné ovace publika mne málem vyděsily a začal jsem trnout, aby film nevyhrál diváckou cenu (hned následující den se vážně umístil na průběžném prvním místě). Tak dobrý, aby si ji zasloužil, mi totiž tento film nepřipadal. (Ale nehodlám tu rozebírat vítězství Revivalu, který jsem neviděl.)

El Condor Pasa
Večer jsem mohl zajít na restaurované Všechny dobré rodáky, soutěžní maďarský Velký sešit (budoucího vítěze hlavní soutěže) nebo norsko-írácké road movie Než začne padat sníh. Všechno vypadalo lákavě, ale já jsem nakonec s přihlédnutím k námětu předchozího filmu zvolil jihokorejské drama El Condor Pasa zařazené do sekce Jiný pohled. Z Velkého sálu jsem vyšel v klidu s pocitem, že do 19:30 mám dost času, ale pro jistotu jsem vytáhl další vstupenku, možná jsem zaklel i nahlas a okamžitě zamířil do Kongresového sálu, protože film měl začínat v 19:00. I tuto projekci uvedl režisér, v tomto případě Jeon Soo-il. Vypráví o katolickém knězi, který cítí vinu za smrt malé holčičky. Není to sice on, kdo ji zavraždil, ale jeho vinou se vracela domů pozdě večer sama. Kněz se snaží se situací vyrovnat spolu s dívčinou starší, dospělou sestrou, která malé katoličce suplovala před lety při nehodě zahynuvší rodiče. Film je vyprávěn pomalu, v dlouhých, pečlivě komponovaných záběrech. Stejně vypadá i dlouhá scéna soulože těchto dvou smutných hrdinů, což poněkud podkopalo mé přesvědčení, že souložící kněz je vždycky míněn jako kritika příslušníků církve. Tady to určitě neplatí. Závěr se odehrává kdesi v Latinské Americe (podle názvu filmu by to mohlo být v Peru, ale žádné bližší vodítko film neposkytuje) a je to jediná trochu slabší část tohoto výborného filmu. Takže konečně našla více než třicet let stará turecká Cesta stejně výborného zástupce i mezi novými filmy. Druhý ze tří nejlepších filmů, které jsem v tomto ročníku ve Varech viděl. Na diskuzi s režisérem jsem nicméně nezůstal, protože se po třetí projekci v řadě důrazně hlásil o slovo můj močový měchýř a já tedy opustil sál mezi prvními. (Ano, sedm projekcí za den už je vážně moc i na mě.)

Prince Avalanche
Další večerní program opět nabízel mnohá lákadla, například americký nezávislý film s těžko přeložitelným názvem Ain't Them Bodies Saints nebo nizozemskou tragikomedii Ztráta panenství Evy van End. Já ovšem zamířil do nafukovacího kina Espace Dorleans, kde ve 22:00 začínal americký Prince Avalanche patřící do sekce Horizonty. Důvod jsem měl poněkud neobvyklý: před rokem jsem na festivalu navštívil projekci islandského filmu Doprava doleva, a hned další ročník mi nabízel příležitost srovnání filmu s jeho americkým remakem. Zasazení do 80. let zůstalo, jen bylo ještě konkrétnější (léto 1988). Příběh dvou osamělých silničářů malujících přerušované čáry na silnici kdesi v pustině mimo civilizaci byl přenesen z Islandu do Texasu, ale jinak došlo k až pozoruhodně málo změnám. I když… Pokud se starší z Islanďanů při práci učil němčinu, dávalo to dokonale smysl. Americké zdůvodnění téhož mi přišlo mlhavě nepravděpodobné. Takže režisér David Gordon Green evidentně vzal scénář Hafsteinna Gunnara Sigurðssona, nechal si ho přeložit a provedl pouze drobné kosmetické úpravy. Pokud byla v něčem americká verze lepší (možná herecké výkony, tedy Paul Rudd a Emile Hirsch, a kamera), bylo to dáno jedině vyšším americkým rozpočtem (jakkoli byl na americké poměry stále zanedbatelný). Název rozumně nikdo nepřekládal, neboť s filmem stejně nemá nic společného. Ale ano, i napodruhé to byl velmi dobrý film.

V/H/S/2
O půlnoci bylo na výběr mezi dvěma nijak lákavými filmy. Nizozemská Frankensteinova armáda lákala na Karla Rodena v roli Viktora Frankensteina, ale jinak tato verze hororu zasazená do období konce druhé světové války vypadala jako naprostá béčková blbost. Takže jsem šel do kina Čas, kde o půlnoci začínal další ze sekce Půlnočních filmů, tentokrát slyšící na název V/H/S/2. Volné pokračování jen o rok staršího filmu V/H/S bylo natočeno v koprodukci USA, Kanady a Indonésie a stavělo na stejném schématu jako první snímek: série krátkých hororových povídek natáčených přímo jejich aktéry (populární forma found-footage) spojená dalším zastřešujícím příběhem, ve kterém si dvojice protagonistů tyto videokazety pouštěla. Takže evidentně znalost předchozího filmu nebyla zapotřebí. První povídku natočil Adam Wingard, jediný z režisérů, který se účastnil i prvního dílu. Dá se říci, že kameru do příběhu měl zasazenu nejintegrálněji (ostatně Simon Barrett se tu osvědčil jako mnohem lepší scenárista než režisér, viz níže), protože ji měl hrdina v rámci klinického experimentu voperovanou do hlavy místo oka. Jak už to v hororech bývá, krátce po operaci začal hrdina vidět i věci, které by raději neviděl. Epizoda měla docela hutnou atmosféru, několik fungujících lekaček a trochu žhavého sexu, takže začátek to nebyl marný. Druhý segment měli na svědomí Edúardo Sánchez a Gregg Hale a jako cyklistu mě docela pobavil. Hlavní hrdina si na helmu namontoval kameru, zapnul ji, nasadil, nasednul na bike a vyrazil na projížďku parkem. O něco později zastavil na pomoc podivné utíkající dívce, a za chvíli už byl zombie i z něho. Takže zombie s kamerou na helmě v sympaticky krátké a svižné epizodě také pobavil. Ale nebýt cyklista a nepovažovat zombie za svá oblíbená hororová monstra, asi bych byl méně shovívavý. Pak přišla nejoriginálněji pojatá část filmu (naštěstí i nejdelší), kterou měla na svědomí dvojice režisérů Gareth Huw Evans a Timo Tjahjanto. Ostatně jméno prvního z nich (Velšana žijícího v Indonésii) mne na tuto projekci nalákalo, jakkoliv bych raději viděl jeho indonéský akční hit Zátah. Kamery byly tentokrát v rukou tradičního filmařského štábu, který zavítal natočit něco ze života tajemné sekty. To se rychle zvrhlo v boj o život, kde cákaly galony krve, a nechybělo ani efektní (i když bečkovitě laciné) monstrum. Pak už film začal chcípat. Nejdříve nám Jason Eisener naservíroval jakýsi rozklepaný zmatek z párty skupinky teenagerů, na kterou zaútočili jacísi mimozemšťané (nebo co). Kamera byla z legrace přidělána i na psí obojek, což měly evokovat ty hnědé štětiny před kamerou, které se ovšem za žádných okolností ani nehnuly. Jinak naprostá blbost bez nápadu. A na konec dospěl k finále i průběžně vyprávěný spojovák, který měl režijně na svědomí scenárista dvou epizod z tohoto i předchozího filmu Simon Barrett. Diváky, kteří v životě neviděli žádný jiný horor, mohl závěr i překvapit. Nejlepší by bývalo bylo po indonéském krváku odejít a nenechat se otrávit tím neslaným nemastným nezáživným zbytkem. Dobrou noc, a ať vás zombie koušou celou noc!

Čtvrtek 4. 7. 2013

Atropa
Ve čtvrtek dopoledne jsem opět nevěděl co si vybrat. Uvažoval jsem o soutěžní polské Papusze, ale položil jsem si otázku, zda mě zajímá životopis cikánské básnířky, a po odpovědi začal hledat jinde (nejsem rasista, problém mám spíš s druhou polovinou uvedeného slovního spojení). Byla tu indická romance Cizí oběd či bosenské dokumentární drama Epizoda ze života sběrače železa. Pořád nic. Tak jsem zkusil zaexperimentovat a vsadit na jméno ruského (převážně) dokumentaristy Sergeje Loznicy. Tedy projekce šesti krátkých filmů ze sekce Imagina od 10:00 v kině Espace Dorleans. Nejsem žádným expertem na experimenty, a uvědomoval jsem si, že krátká stopáž umožňuje jejich autorům být mnohem extrémnější, ale ať mám ten festival trochu pestřejší. Už úvodní devítiminutový film Potom je černá českého režiséra Viktora Takáče začal sál vyprazdňovat. Na co si ti lidé mysleli, že přišli? Po filmečku byla diskuze s režisérem, který se tímto filmem dle vlastních slov pokusil definovat černou barvu. K tomu mu sloužily záběry nočního bourání cirkusových stanů doprovázených pouze kontaktním ruchem. Docela dlouhých devět minut. Pak následoval osmiminutový americký film V bolesti a verších a drancujících arabeskách režiséra Davida Gattena. Film zcela bez zvukové stopy (byť v nafukovacím kině Espace Dorleans nikdy nemůže být úplné ticho) prudce střídal záběry psaného textu (něco o vědci ze 17. století Robertu Boyleovi) s jakýmisi makrozáběry. Nechápu, nerozumím. Pomóc! Na tomhle byl pro mne fakt zajímavý jen název, ale nejhorší jsem měl za sebou. Po dalším českém devítiminutovém filmečku Povídání o umění také následovala diskuze s jeho režisérem, Romanem Štětinou. Slyšeli jsme rozhovor s Rudolfem Hrušínským, který s ním vedl jeho stejnojmenný vnuk. K tomu se stejný text objevoval uprostřed černého plátna. Pak následoval černobílý záběr dotyčného herce pouštějícího magnetofon a poslouchajícího píseň Bridge over Troubled Water od dua Simon and Garfunkel. Tohle už bylo lepší. Rozhovor režisér přestříhal podle svých představ a uvedenou písní nahradil původní zvukovou stopu, kterou tvořila jakási píseň z divadla Semafor. Takto se dává starým záznamům nový obsah. Následoval nejdelší z filmů této projekce, dílo německého filmaře Petera Conrada Beyera jménem Atropa, se stopáží 28 minut přesahující délku všech tří předchozích filmečků dohromady. Film se zabývá tradicí šamanismu a i v konkurenci ostatních filmů této sekce mi připadá nejobtížněji popsatelný. A jsem si jistý, že také nejvíce vyprázdnil náš nafukovací kinosál. Film začínal od pomalých klidných záběrů a vrcholil jejich bleskovým střihem extrémní rychlostí. Řadu záběrů režisér přebarvil a možná do nich autor i něco doanimoval. Já jsem nikdy nezkoušel drogy, takže tohle bylo asi nejblíž, kdy jsem se dostal ke stavům změněného vědomí či transu. Hypnotický zážitek, který mi zase potvrdil, že i experiment může být zajímavým zážitkem nejen pro odborníky, a i kdyby se promítal sám, návštěva projekce už nebyla ztrátou času. Výjimečný zážitek, po kterém jsem měl problém se přeladit na desetiminutový animovaný film Viléma Nováka s neoriginálním názvem Oni. Deset minut jsem sledoval černobílé bytosti animované pouze z kvádrů různých velikostí a trpělivě čekal, až to skončí. (Jinak v druhé sérii zde promítaných krátkých experimentů byly další dva české kousky, takže z tohoto pohledu vypadáme jako velmoc experimentálního filmu. Kam se hrabe Rakousko!) Na závěr přišel dvacetiminutový Dopis festivalového harcovníka Sergeje Loznicy. Stejně jako v jeho ostatních dokumentech se vyprávělo pouze obrazem, Loznica žádný komentář nikdy nepoužívá. Černobílé, jakoby nezaostřené záběry lidí u jakéhosi starého domu působily podivně přízračným dojmem. Nedozvěděli jsme se k tomu nic, kdy to bylo, kde to bylo, co to bylo za lidi, proč se ten film u všech rohatých jmenuje Dopis? Samé otázky, odpověď žádná. Ale i tak to byl jeden z těch třech vydařenějších experimentů. Třikrát dobré, třikrát slabé, takže průměr? A existuje vlastně něco jako průměrný filmový experiment? ;-)

Duál
V prvním odpoledním termínu jsem měl vybráno rychle. Měl jsem sice druhou možnost vidět maďarský soutěžní Velký sešit, nebo jsem mohl zajít na rumunskou Pozici dítěte. Já měl ovšem vyhlédnutu slovinsko-dánskou koprodukci Duál. Jednak jsem v uplynulých ročnících míval lepší zkušenost se soutěžní sekcí Na východ od Západu než se soutěží hlavní, ale hlavně jsem tu loni chtěl vidět debut režiséra Nejce Gazvody Výlet, který jsem podruhé prošvihl na pražských Dnech evropského filmu, takže jsem se vypravil aspoň na jeho nový film. Projekci v Lázních III ve 13:30 uvedl režisér osobně a kromě něho i dva z producentů, kameraman a herečka Nina Rakovec. Film vypráví o setkání mladé Slovinky Tiny na lublaňském letišti, kde pracuje jako řidička mikrobusu, se stejně mladou turistkou z Dánska Iben, jejíž let do Řecka byl právě pro technickou závadu letadla o den odložen. Iben nejdříve po Tině jen chce, aby ji provezla po Lublani, ale dívky spolu nakonec stráví více času. Film na pomezí komedie a dramatu nabízí jak velmi vtipné scény, jako je Tinin pracovní pohovor v bance či dialog obou dívek v opačných jazycích (Slovinka tedy mluví něčím, co podle ní zní jako dánština a Dánka dělá totéž se slovinštinou), tak nám odkrývá něco o svých hrdinkách, na čem většinou moc humorného není. Končí tedy jakýmsi falešným happy-endem, nejlepším možným dočasným koncem příběhu, který šťastně skončit nemůže. Základem je citlivě napsaný scénář a dvě sympatické herečky. Zbytek dotváří kameraman spolu s dánským dívčím duem Monkey Cup Dress, které je podepsáno pod hudební složkou filmu. Další povedený kousek.

Doma
Odpoledne jsem původně chtěl jít na dvě z epizod dokumentárního seriálu Olivera Stonea Nevyřčené dějiny Spojených států, ale s ohledem na to, že k filmům ze sekce Na východ od Západu jezdí početné delegace, čímž se doba projekce natáhne o úvod a případně i diskuzi po filmu, jsem si nebyl jistý, zda to mohu stihnout. Takže nastal čas pro plán B. Tím se stala projekce pěti krátkých filmů ze sekce Festival krátkých filmů Praha uvádí od 16:00 v sálu Espace Dorleans. Promítání uvedl jediný ze zúčastněných režisérů, Olaf Held. Prvním kouskem byla 25 minut dlouhá norská Transatlantická trouba režiséra Hallvara Witza. Jejímu hrdinovi lékař právě oznámil, že mu zbývá šest dní života. Drsný důchodce sice vede vyhlazovací válku s racky za použití všech dostupných prostředků, neúspěšně se brání vyfasování svého vlastního „anděla smrti“, ale hlavně by se chtěl usmířit s bratrem. Ten žije v Americe a už spolu oba 30 let nemluví. Výborná černá komedie získala na dotyčném pražském festivalu Cenu diváků a může se chlubit i nominací na Oscara. Oboje mi přišlo zasloužené. Druhý v pořadí byl sedmiminutový studentský film Jakuba Kouřila M. O. (možná tam ta mezera nemá být, ale zvolil jsem variantu z festivalového programu). Je to pixilovaný příběh osamělé babičky, která si objednala mechanického dědečka, ale postupně zjišťuje, že soužití s ním má řadu nedostatků. Další velmi zdařilá miniatura. Třetím příspěvkem byl 26 minut dlouhý německý film Doma od zde přítomného režiséra. Vypráví o jakémsi venkovanovi, který přišel o práci v místě bydliště a přestěhoval se tedy do velkoměsta, což mu štěstí ani společenský život nepřineslo, takže se zase vrátil zpátky. Za co na pražském festivalu kraťasů získal hlavní cenu poroty, jsem nepochopil, a podle slyšitelných reakcí ani drtivá většina ostatních diváků v sále. Takže jediný slabší kousek sekce byl ten nejdelší, za to k němu přijel host. :-/ Náladu mi spravil Oscarem pro nejlepší krátký film oceněný americký devatenáctiminutový film Sophia a Richie režiséra Shawna Christensena. Ten se obsadil i do jedné z titulních rolí a hned v prvním záběru páchal sebevraždu. Do toho se mu ale ozvala jeho sestra, která s ním už 12 let nemluvila, že nutně potřebuje na jeden den pohlídat svoji dceru a on je poslední ze všech lidí, které zná, kdo by to mohl udělat. Richie tedy ukončí sebevražedný pokus a stráví den ve společnosti své neteře, kterou naposledy viděl krátce poté, co se narodila. Jakkoli nechci shazovat ostatní kvality filmečku, jeho hlavním vítězstvím je obsazení holčičky se zvláštním jménem Fatima Ptacek. Bez jejího bezprostředního výkonu by byl film poloviční a možná by nefungovalo ani báječně praštěné taneční číslo na bowlingu. Nejlepší střípek této sekce! Posledním v promítacím pořadí byl divácky vděčný sedmiminutový film Projekt centrifugace mozku německého režiséra Tilla Nowaka. Ten je natočený jako dokument o vědeckém výzkumu působení atrakcí zábavních parků na lidský mozek. Takže tu jsou i typické mluvící hlavy s mnoha tituly v zobrazeném podtitulku, ale pozornost strhávají zejména bizarní atrakce, většinou odporující hned několika fyzikálním zákonům. Opět výborná zábava. Celková bilance čtyř výborných a jednoho průměrného kousku opět mluví pro další sledování výběru krátkých filmů.

Pole v Anglii
Večer jsem hodlal jít na britský soutěžní příspěvek Pole v Anglii, takže pro jednou vynechávám dlouhý seznam filmů, se kterými se tato projekce vylučovala. Podobně jako u Duálu za to mohla osoba režiséra, v tomto případě Bena Wheatleyho, jehož dva roky starý Seznam smrti jsem bohužel dosud neviděl. Druhým z důvodů byla skutečnost, že film rozhodně sliboval neobvyklý divácký zážitek, ať už to bude dobře nebo ne. Ve 20:00 ve velkém sálu Thermalu projekci uvedl režisér, který všechny pobavil historkou o tom, že si velmi dobře pamatuje svoji minulou návštěvu festivalu před dvěma lety. A že si ji pamatuje i jeho tělo, takže jen přijel do Varů, už měl kocovinu. Předesílám, že mnohým z diváků ji za chvíli způsobil svým novým filmem uvedeným jen den před britskou premiérou, která proběhla zároveň v kinech, v televizi i vydáním na DVD. Černobílý film z období anglické občanské války v 17. století překvapivě začínal varováním, že obsahuje stroboskopické záběry. Ano, rozhodně to bude neobvyklý film. Nějak mě nenapadlo dávat pečlivě pozor při úvodní scéně dezerce, kolik se v ní mihne postav. Většinu filmu režisérovi stačilo pět postav v historických mundůrech (ke konci navíc tento počet postupně klesal) a jedno titulní pole. I s úvodní scénou se ale jistě vešel do jednociferného počtu herců. A pak že historické filmy jsou drahé! Těžko popsatelný film obsahuje „živé obrazy“ (zastavené scény, ve kterých herci stojí a nehnutě pózují před kamerou), které vypadají jako něco mezi humorem Monty Pythonů a Járy Cimrmana. Pak si hrdinové natrhají a uvaří jakési houbičky, takže dojde na trip se vším všudy. Tento historický film si zkrátka hraje s očekáváními diváků a žánrově osciluje v široké škále od grotesky až po horor. Docela úspěšně polarizoval publikum na nadšené fanoušky a roztrpčené brblaly. Já se hrdě hlásím k první skupině a doplňuji, že je to třetí z oněch tří nejlepších filmů, co jsem ve Varech viděl.

Mezičas
Konec předchozího filmu se kryl se začátky několika dalších. Pak tu bylo několik filmů, po kterých už bych zase nestihl půlnoční projekci, například norský Útěk – akční film zasazený do středověku. Vlastně mi zbyly jen dva filmy zařazené do sekce Jiný pohled: italský Mezičas uvedený na festivalu v Benátkách a nizozemský Nahoře je ticho uvedený na festivalu v Berlíně. Už jsem byl zralý na házení si korunou, ale nakonec jsem se rozhoupal i bez toho a potřetí tento den zamířil do nafukovacího sálu Espace Dorleans, kde ve 22:00 začínal celovečerní debut italského režiséra Leonarda Di Costanza. Jeho hrdinou je chudý mladík, který se stejně jako jeho otec živí pouličním prodejem limonády. Jenže zdejší (neapolský) gang po něm chce „službičku“, kterou si nedovolí odmítnout. Pohlídat jednu dívku, než se kápové rozhodnou, co s ní bude. Takže tu po rychlém úvodu máme zase skoro na celý film pouhé dva herce, byť tentokrát v překvapivě rozlehlém městském prostoru (opravdu jsou v Neapoli takto rozsáhlé neobydlené prostory?). Až ke konci se dozvídáme, co dívka provedla, takže opravdu sledujeme jen mezičas dvou lidí uzavřených proti své vůli ve společném prostoru, přičemž ani jeden z nich netuší, jaká bude dívčina budoucnost. Té i dojde, že útěkem odtud by nic nevyřešila, a možnost k němu, která se jí naskytne, nevyužije. Nebylo to špatné, ale za co to v benátské soutěžní sekci Horizonty dostalo sedm ocenění, je nad mé chápání.

Dredd
O půlnoci se hrála americká bláznivá hororová komedie o hrdinovi, kterého posedl rektální démon, jménem Milo. Raději jsem zamířil do kina Čas, kde ve stejnou dobu sekce Půlnočních filmů nabízela akční řežbu Dredd natočenou v koprodukci Velké Británie, USA, Indie a Jihoafrické republiky. Kdysi jsem i já četl krátké komiksové příběhy se Soudcem Dreddem, takže mě pak také naprosto zklamalo, jak dopadla jejich nudná filmová adaptace v polovině 90. let. Aktuální reparát ovšem má úplně odlišné reference. Trochu mě zarazilo, když jsem před vstupem do sálu vyfasoval 3D brýle. Ach jo, už zase? Před rokem jsem tu ve 3D zažil pokus o horor s dlouhým názvem Dracula Daria Argenta, a větší blbost jsem na plátně už dlouho neviděl… No nic, hurá do sálu, brýle nasadit a jedeme. Režisér Pete Travis je buď fanouškem předlohy, nebo mu někdo vysvětlil, o čem to je. Takže Karl Urban v titulní roli opravdu nesundá helmu z hlavy a po celý film jsou z něho vidět pouze ústa a brada. Je to drsňák beze stopy smyslu pro humor (právě proto vyzní některé jeho repliky jako hlášky, i když on je trousí smrtelně vážně), možná trochu méně fašista než v předloze a semtam i někoho nechá žít. Komiksová předloha neváhala člověku ustřelit nohy za přecházení na červenou a zcela vážně brala i vánoční pronásledování sobího spřežení Santy Clause kvůli nepovolenému narušení vzdušného prostoru. Filmový Dredd nechá pár méně nebezpečných grázlíků klidně běžet. Ohledně děje podezírám britského scenáristu Alexe Garlanda z toho, že vytvořil neoficiální remake indonéského Zátahu. Ten sleduje speciální policejní komando, které se probíjí činžákem na předměstí Jakarty, přičemž jeho majitel vyhlásil, že kdo mu pomůže policisty zabít, bude do smrti bydlet, aniž by musel platit nájemné. Dredd jde do mrakodrapu ovládaného drogovým gangem pouze v doprovodu jedné adeptky na funkci Soudce, ale zbytek dějového schématu zůstává stejný (tedy až na tu omáčku s nájemným). Olivia Thirlby s blond přelivem sice vypadá divně, ale třeba to byl záměr. Helmu nenosí, protože má jisté telepatické schopnosti, kterým tato pokrývka hlavy nesvědčí. Proti nim stojí nelítostná hlava klanu v podání Leny Headey a většina obyvatel po chvíli od okolního světa uzavřené stavby. Tento film je dokonalý výplach, po kterém v mozku nezbydou usazená žádná festivalová dramata. Ode mne dostává i zvláštní uznání za nejplacatější 3D, které jsem kdy viděl. Prostorový dojem se dá popsat asi tak, že jsem měl pocit, že plátno je o pár metrů blíž. Opravdu 3D byly snad jen hlavní titulky.

Pátek 5. 7. 2013

Otcův dům
Původně jsem plánoval v pátek ráno sbalit stan a rovnou vyrazit na cestu k domovu, abych odpoledne zase mohl jít do práce. Festivaloví dramaturgové mi ovšem přichystali ještě překvapení v podobě projekce jednoho nepříliš dlouhého filmu v nezvykle časnou hodinu. Těžko říci za jakých důvodů, ale po celý festival začínaly první ranní projekce v 9:00, pouze poslední dva dny byl na programu jeden film už v 8:30. Akreditace na čtyři dny neexistuje, takže jsem měl pětidenní, proč toho tedy ještě nevyužít? V Kongresovém sálu tak brzy ráno začínal rakouský film Otcův dům zařazený do sekce Hlavní program – mimo soutěž. Scenárista, režisér a producent v jedné osobě Ludwig Wüst si opět vystačil pouze se dvěma postavami. Na festivalu mě mohlo překvapit cokoliv jiného, ale tohle je prostě něco, co je vlastní málem každému druhému filmu. Muž a žena ve středních letech se sejdou, chvíli jedou jeho autem a pak prohlížejí titulní nemovitost. Většinu času zabírají běžné dialogy dvou lidí, kteří se léta neviděli. Pak muž ženě vysvětlí, že už sem víckrát nepojede, nechá jí klíč od domu, kde kdysi žili jeho rodiče, a odjede. Průměrným filmem jsem zahájil, průměrným filmem končím (i když tohle bylo o něco lepší než německý Houston), na tuto záhadnou sekci si budu muset pro příště dávat pozor.

P.S.

Cesta do pravěku
Na 48. ročníku MFF Karlovy Vary jsem stihl navštívit 23 projekcí. Což je na takového magora na čísla, jako jsem já, stav, se kterým by něco udělal, kdyby mohl. A příležitostí byly Oficiální ozvěny karlovarského filmového festivalu, které se tradičně konají v pražských kinech Světozor o Aero. Ty zajímavější filmy se ovšem hrály pouze v pozdních večerních hodinách, kdy bych se už nedostal domů prostředky hromadné dopravy. Odpoledne se hrály skoro jen různé distribuční předpremiéry. Nakonec jsem si našel favorita v karlovarské sekci Návraty k pramenům, které jsem stejně letos věnoval nebývale velký prostor ve svém festivalovém pobíhání mezi kinosály. V malém sálu pražského Světozoru jsem si tedy jako 24. projekci přidal Cestu do pravěku Karla Zemana. Marně jsem si zkoušel vzpomenout, zda jsem ji jako dítě viděl v kině, nebo zda ji znám pouze z televize. Jistě, paleontologové za to více než půlstoletí dospěli k mnoha poznatkům, které už moc nepasují k naučné části tohoto filmu. Zemanovo klukovské dobrodružství ovšem funguje i tak. Totéž platí i o trikové stránce filmu, která má kouzlo, na jaké mohou filmy z počátku současné CGI éry zapomenout. Nemá smysl film hodnotit. Kdybych tuto klasiku neměl rád, tak bych na ni nejel za více než dvounásobné vstupné, než už léta drží karlovarský festival. Příklonem k archivním filmům bych měl mít blíže k uherskohradišťské Letní filmové škole, ale na tuto akci jsem si zatím dovolenou nikdy nevzal. Třeba to také jednou přijde…