čtvrtek 21. února 2013

Had, který se kouše do ocasu

Hispanoamerika

„Číst vás je vždycky radost, protože jste stručný.“ (Rubén Darío na adresu svého mexického kolegy Amada Nerva)

Když jsem loni na podzim začal věřit, že se letos na jaře vydám na dovolenou do jižní Ameriky, poohlédl jsem se i po nějakém tom čtivu ze své cílové oblasti. Skončil jsem s výborem hispanoamerických fantastických povídek, který je četbou, jež se značně vymyká tomu, na co jsem jako čtenář zvyklý. A není to jen tím, že publikace vznikla za finanční podpory ze státních prostředků ČR. Vypadá to totiž, že je kniha určena spíše literárním vědcům než běžným čtenářům.


Hispanoamerická fantastická povídka (vznik / vývoj / význam)

Po dvoustránkovém úvodu knihu otevírá teoretická studie Evy Lukavské, zabírající 75 stran a opatřená rozsáhlým poznámkovým aparátem. Jsem zvyklý číst různě složité teoretické texty o filmu, takže jsem se prokousal i tímhle, ale bez vysokoškolského vzdělání humanitního směru to nemá smysl podstupovat. Hned na začátku jsem byl doslova zavalen množstvím slov neznámého významu, jakým si vědci vzájemně dokazují svoji nadřazenost nad prostým lidem. Po prvních deseti stranách jsem se zastavil a položil si otázku, o čem jsem to vlastně četl. Dospěl jsem k poznání, že se mi autorka zatím pouze snažila říci co možná nejkomplikovaněji, co je to vlastně fantastická povídka. Pro mne jediný důležitý bod je ten, že pokud třeba někdo napsal v 19. století povídku, ve které použil fantastický prvek, který popsala a vysvětlila věda století 20., stále jde o fantastickou povídku, přestože z pohledu současného čtenáře fantastický prvek zmizel.

Schrödingerova kočka

Zbytek textu rozebírá čelné představitele a jejich vybrané povídky z daného regionu od počátků ve 2. polovině19. století, přes přelom století, avantgardu, zlatý věk 40. let až po 50. až 70. léta 20. století. Teoretická praxe zřejmě velí rozebírat každý zajímavý prvek, což mnohdy u povídek znamená jejich pointu. Myslím, že se sice v tomto textu nedostalo na všech 55 vybraných textů, ale rozhodně jich byla probrána drtivá většina. Každopádně už ale text nebyl tak suchopárný a nečitelný jako jeho prvních deset stran. Na závěr své studie se autorka dostala až ke kvantové fyzice a Schrödingerově kočce. Tady už jsem se zase bezpečně chytil, ale to už byly jen poslední dvě strany její studie. Po tomto úvodu jsem prostě knihu na pár měsíců odložil, aby aspoň část všech těch spoilerů zmizela z mé paměti.

Výbor povídek

Carlos Fuentes
Samotný výbor obsahuje 55 povídek od 47 autorů. Povídky jsou v zásadě řazeny chronologicky od nejstarší (1858) po nejnovější (1972). Pokud je od jednoho autora vybráno více povídek, jsou všechny z nich uvedeny hned za sebou. Před každou povídkou (respektive první z nich) je medailonek autora. Ten stručně shrnuje osobní i profesní životopis a většinou obsahuje kompletní bibliografii s originálními španělskými názvy i jejich českými překlady. Zejména u starších povídek jsem se v případě medailonků také moc nechytal, protože předpokládaly znalosti historických reálií zemí, o nichž toho prostě moc nevím. Medailonky jsou v průměru celostránkové, pár autorů nezabralo ani půlstranu (Kostaričan Rafael Ángel Troyo a Peruánka María Tellería Solariová), Mexičan Carlos Fuentes zase zcela zaplnil strany dvě. Většina autorů psala povídky, básně, romány, často i teoretické studie, encyklopedické knihy, občas i divadelní hry a později filmové scénáře, mnozí i překládali, zejména z francouzštiny. Málokdo se literaturou živil, takže tu kromě vysokoškolských profesorů máme celou plejádu diplomatů a dokonce i jednoho generála. Někdo byl chvíli ministr, o převrat později už ve vězení nebo v exilu sousedního státu, a za chvíli třeba ministr něčeho jiného. Překvapivý byl Argentinec Santiago Dabove, který zásadně odmítal publikovat své dílo, a ve výboru uveřejněná povídka je jedinou, která vyšla za jeho života. Portoričanka Rosario Ferréová zase v 90. letech 20. století přeložila své dílo do angličtiny a dále pokračuje v psaní rovnou tímto jazykem. Jediný, kdo mi tu připadal trochu mimo, byl Guillermo Enrique Hudson, který se sice narodil v Argentině, ale oba jeho rodiče pocházeli z USA. Hudson sám se ve 33 letech přestěhoval do Londýna, kde zahájil i svou literární kariéru (v angličtině, tudíž ve výboru je český překlad španělského překladu jeho povídky). Každopádně medailonky jasně naznačovaly, že zatímco uměleckým pupkem světa tehdy byla Paříž, v hispanoamerickém kontextu stejnou funkci zastávalo Buenos Aires.

Jorge Luis Borges
Údajně nejstarší hispanoamerickou povídku napsal Ekvádorec Juan Montalvo v době, kdy už z politických důvodů navždy opustil svou rodnou zemi a usadil se v Paříži. I nejstarší povídka ve výboru, Gaspar Blondin, tedy prošla na své cestě ke mně dvojím překladem. Většina povídek je krátkých s průměrným rozsahem zhruba na čtyři stránky. Pouliční duše Bolivijce Eduarda Faustina Wildeho ovšem svým rozsahem nepřekračuje délku autorova medailonku. Když jsem četl něco desetistránkového, už mi to přišlo jako dlouhá povídka. Nejdelší práce ve výboru, Zpověď Pelina Viery, zabírá 16 stran a i tento fakt podporuje moji domněnku, že Guillermo Enrique Hudson prostě patřil někam jinam. Třeba Mexičan Amado Nervo má ve výboru hned tři povídky a všechny dohromady zabírají osm stran. A to prosím každá povídka v knize začíná na nové stránce. Ostatně Argentinec Jorge Luis Borges odmítal psát romány, protože je pokládal za mrhání časem svým i čtenářovým. Co by asi tak říkal těm dnešním ságám a knižním sériím?

Fantastická povídka často přesahuje i do jiných žánrů, docela obvyklé je její setkání se světem hororu. To tu zdařile předvádí třeba Číslo 111 venezuelského spisovatele Eduarda Blanca o čísle sedadla, které má v divadle předplacené ďábel, a o tom co se stane, když vás na něj pustí sednout. Naštěstí si nejsem vědom sálu, kde by číslování sedadel něco takového dovolovalo. Zato Peruánec Clemente Palma v povídce Lininy oči líčí děsivou historku, aby se jí v závěru vysmál. Vážně nevím, co si o tomto přístupu mám myslet. Ve výboru se objevil i jeden vlkodlak. Stejně běžné jsou postavy, které adoptoval modernější žánr fantasy, jako třeba sirény. Se sci-fi se tu setkáte jen ojediněle. Vlastně sem patří pouze dva texty téměř na totéž téma (ostatně proto jsou ve výboru oba, jen se po 11 letech změnily vědecké poznatky) od výše zmíněného Amada Nerva: Sto roků spánku a Zmrazeni zaživa (jeho třetí práce dala titul celému sborníku). A samozřejmě sem pronikly mocnosti z mýtů původních středo- a jihoamerických obyvatel (Huitzilopochtli či Chac Mool).

Leda s labutí
Nebýt úvodní studie, tak bych občas nerozklíčoval ani název povídky. Třeba jedna ze tří povídek Nikaragujce Rubéna Daría se jmenuje Veronika, odehrává se v mužském klášteře a není v ní ani zmínka o jakékoli ženské postavě. Jistě každý ví, co to byla Veroničina rouška, a pak už mu dojde analogie s příběhem. Až na mě. Nová Leda panamského spisovatele Daría Herrery zase očekává, že podle popisu poznám Rubensův obraz Leda s labutí. Opět nikoliv. Ano, tady byla chyba na mé straně. Podivnost názvu povídky Argentinky Juany Manuely Gorritiové Kdo za dveřmi poslouchá, sám o sobě slýchá, který jakoby nepasoval k následujícímu textu, ovšem rozebírá i Eva Lukavská v úvodní studii. Povídky, ze kterých už fantastický prvek zmizel, tu zastupuje třeba Milovník utrpení Kubánce Juliána del Casala. Dnes je tato úchylka všeobecně známa, skoro si říkám, jestli na tom tehdy lidé, pro které to byl fantastický prvek, nebyli lépe. Jestli jsem v něčem nedokázal nic fantastického najít, byla to jedna ze dvou povídek Argentinky Silviny Ocampové Sametové šaty. Dal se snad někdy brát jako fantastický motiv případ ženy, které dotek jistého materiálu nedělá dobře, ale chce z něj šaty, protože v ničem jiném nevypadá tak dobře? A pokud ano, vážně ještě v roce 1959? To se mi ani nezdá. A zrovna o tomto kousku se úvodní studie nezmiňuje.

Vicente Riva Palacio
Některé povídky obývají vlastní vesmír, kde platí vlastní zákony, včetně těch fyzikálních. Extrémním případem ve výboru je fantastická absurdita argentinského představitele avantgardy Macedonia Fernándeze O Dýni, která zhltla Vesmír (proč je v českém názvu tolik velkých písmen, netuším, já ho jen opsal). Ale žánru fantastické povídky je vlastnější přístup, kdy se snaží čtenáře přesvědčit, že vypráví neuvěřitelný, ale skutečný příběh. Často tedy vyprávění zasazuje do minulosti, či odlehlých končin. Třeba výše zmíněná nejdelší Zpověď Pelina Viery je postavená na předpokladu, že člověk odsouzený k smrti za vraždu manželky pár dní před popravou už nemá důvod lhát. Je to jistě předpoklad diskutabilní, ale v roce 1884 to mohlo fungovat. Jiní volí přímé přesvědčování čtenáře v úvodu povídky, kde mne zaujal začátek Dobrého příkladu mexického generála Vicenta Rivy Palacia: „Kdybych tvrdil, že jsem viděl to, o čem budu vyprávět, určitě by se našel někdo, kdo by řekl, že to tak není; a měl by pravdu, že jsem to neviděl, ale věřím tomu, neboť mi to vyprávěla jedna stará paní a odvolávala se na osoby, kterým velmi důvěřovala a které tvrdily, že to slyšely od někoho, kdo se přátelil s věrohodným svědkem, a na základě takové jistoty lze s klidem věřit následujícímu příběhu.“ No řekněte, jestli to není dostatečně přesvědčivé! ;-) Úplně na opačném konci širokého spektra možností se nachází Tajemno chilské spisovatelky Maríe Luisy Bombalové, které začíná takto: „Znám mnoho věcí, které nezná nikdo jiný. Znám nekonečně mnoho malých a magických tajemství na moři, na zemi a na nebi. Tentokrát ale budu vyprávět jen o moři.“ Žádné přesvědčování čtenáře, prostě ho postaví před hotovou věc. Ostatně v tomto kontextu jsou zajímavé i některé názvy povídek: Argentinec Manuel Peyrou zvolil titul Mohlo se mi to stát a Ekvádorec Carlos Béjar Portilla pro změnu své dílko nazval Abych řekl pravdu.

Samozřejmě, že se některá témata opakují. Výbor je ovšem natolik pestrý, že to vůbec nevadí. Vezmu třeba jeden z typických příkladů motivů fantastické povídky, kterým je posmrtný život. Tím se zabývá například jedna z povídek v Buenos Aires žijícího Uruguayce Horacia Quirogy Na onom světě. Vyprávění o posmrtném životě dvojice mladých sebevrahů, kterým nebylo umožněno spolu žít, tak aspoň společně zemřeli, je tady spíše společenskou moralitou s baladickým vyzněním a hořkým koncem. Argentinec Enrique Anderson Imbert příspěvek na podobné téma rovnou nazval Duch. Náš vypravěč sice zažívá úplně jinou verzi života po životě, ale konec jeho vyprávění je ještě trpčí. A do třetice tu je Peruánec Abraham Valdelomar s povídkou s pro mne nečitelným názvem Finis desolatrix veritas. Jeho text rozhodně drsností a nekompromisností strčí do kapsy všech 54 konkurentů (po pravdě řečeno, většina z nich se v těchto směrech moc neangažuje). Ostatně jeho vypravěčem je kostlivec, který nám líčí apokalyptické obrazy nejen po smrti své, ale po smrti všeho živého na světě. Jeho dovolávání se Boha, pátrání, či je v pekle, a podobně končí mrazivou pointou, po které se rozhodně přitíží všem křesťanům, kteří se rozhodli si povídku přečíst.

Juan José Arreola
Žádná z povídek ve výboru není špatná. Samozřejmě že ty nejstarší čtenáře sotva překvapí svou zápletkou, to by byl po století a půl skoro zázrak. Už takhle je můj text dost dlouhý, takže se zmíním jen o pár kouscích, které mě zaujaly o něco více než zbytek knihy. Jelikož jsem nádražák (což je rovným dílem povolání i diagnóza), nemohu začít ničím jiným než prací jednoho z největších mexických povídkářů, Juana Josého Arreoly, která nese název Výhybkář (1952). Satira na (ne)fungování mexických železnic vlastně nemá žádný děj. Je to jen rozhovor cestujícího se starým výhybkářem, který sice podle vlastních slov nikdy vlakem nejel, ale od cestujících už slyšel ledacos a neváhá se o to podělit. Uvedu jeden příklad části výhybkářova monologu po dalším z nechápavých dotazů cestujícího, i když možná jsou v povídce i lepší pasáže: „Ve snaze sloužit občanům se podnik musí uchýlit k některým zoufalým opatřením. Vypravuje vlaky na neprůjezdné tratě. Tyto expediční soupravy jsou někdy na cestě několik let a život cestujících prochází některými důležitými změnami. V těchto případech nejsou vzácná úmrtí, ale podnik, jenž pamatuje na vše, připojuje k těmto vlakům jeden vagon-obřadní síň a jeden vagon-hřbitov. Průvodčí jsou hrdí, když se jim podaří uložit mrtvolu cestujícího, luxusně nabalzamovanou, na nástupiště cílové stanice jeho jízdenky. …“

Juan Emar
Chilský prozaik Juan Emar vydal ve 30. letech 20. století tři romány a jednu sbírku povídek. Ani jedna z knih nevzbudila zájem čtenářů a kritiky, takže toho nechal. Objeven a doceněn byl až o čtyři desetiletí později, kdy už byl ovšem mrtvý. Povídka Hotel Mac Quice (1937) je právě jednou z těch, které se odehrávají v prostoru fungujícím podle vlastních zákonitostí, jež nechápe ani náš vypravěč, který se v něm ocitl. Nebudu rozebírat děj této desetistránkové černohumorné hříčky, spíš se zastavím u nevídaných popisů dějiště i protagonistů. Zase si pomohu citátem, a vybral jsem pasáž, kde vypravěč popisuje oblečení trojice postav: „Poslíček byl oblečen do višňové barvy, má žena do barvy ovčí vlny a já do barvy krokodýla, mrtvého již několik dní. Můj klobouk měl odstín sladového výtažku, klobouk mé ženy nádech spálené bavlny a čepice poslíčka zabarvení papíru navlhčeného ve slané vodě. Moje vázanka byla barvy pergamenu čištěného po částech a tedy obdivuhodně sladěná s mým oblekem a ještě více s mým kloboukem.“ A podobnými barvami hýří celý text. Zábavná byla třeba pasáž, kdy si náš vypravěč uvědomil, že na hotelovém pokoji zřejmě něco důležitého zapomněli. Vrátil se zpět a následoval stránku a půl dlouhý výčet všeho, co na pokoji zapomněli. Začínalo se od jeho kartáčku na zuby a přes další běžné drobnosti („krabička z amerického dubu s čínskými lakovanými víčky, jež obsahovala čtyři nepoužité prezervativy značky „Safety Brothers Ltd.“, které byly vyrobeny z holubičích ušních bubínků a jejichž barva, u celého tuctu, přecházela od nejjemnějšího blankytu k nejhrubší pruské modři“), až po domácí zvíře či poklidně spící sestru. Rozuzlení této šílené scény spočívalo v tom, že náš protagonista usoudil, že by to stejně všechno nepobral, a kdyby se o to pokusil, třeba by našel další zapomenuté věci, kterých si dosud nevšiml, tak zase z hotelového pokoje vyšel a všechno v něm nechal. Dalo by se zjednodušit, že většinu první poloviny povídky zabírají neskutečné popisy a většinu druhé poloviny snaha o pochopení zákonitostí podivného hotelu, jehož architektura se příčí poznatkům o fungování naší reality.

Po poslední povídce ve výboru následují další strany textu tentokrát už převážně jen pro opravdu vážné zájemce o hispanoamerickou fantastickou povídku. Nejprve je to dvoustránkové chronologické pořadí povídek s uvedenými roky jejich vzniku. Další čtyři strany zabírá soupis zdrojů povídek uvedených ve výboru. Následuje dvanáct stran bibliografie rozdělené postupně na monografie o fantastické literatuře, články a studie věnované fantastické literatuře, sborníky z konferencí o fantastické literatuře, příspěvky z konferencí o fantastické literatuře, doktorské disertace o fantastické literatuře, monografie o jednotlivých autorech, antologie hispanoamerických povídek, předmluvy a úvody, obecné dějiny hispanoamerické literatury, ostatní konzultovanou literaturu a webové stránky. Drtivá většina položek je ve španělštině, sem tam se objevuje francouzština, v pár případech i angličtina a čeština. Pětice webových odkazů je bez uvedení toho, nač odkazují, a ke dnešnímu dni z nich funguje jediný. Takže bych v podobných případech doporučoval uvádět, na co pisatel odkazuje, web se neustále mění a adresy s ním. Posledních pět stran znamená obsah.

Vybrala, uspořádala, úvodní studii napsala a bibliografii sestavila Eva Lukavská
Medailonky autorů sestavili Eva Lukavská a Daniel Nemrava
Ze španělských originálů přeložili Eva Lukavská, Jan Machej, Daniel Nemrava, Markéta Riebová a Eva Spitzová
Obálka a grafická úprava Boris Mysliveček
Redaktorka Marta Rottová
Vydalo vydavatelství Host roku 2008
472 stran

Hodnocení: výbor povídek 100%, ale celá kniha z pohledu čtenáře, který je zvyklý číst beletrii od začátku do konce: 80%

Žádné komentáře:

Okomentovat