neděle 22. prosince 2013

Šťastné a kovové

Ve čtvrtek 19. prosince se v Incheba Aréně na pražském výstavišti konala vánoční besídka metalových fanoušků, které tam přitáhla šestice jmen (nebo jen některá z nich). Šlo o jména zpěváků slavných metalových kapel, kteří se představili na speciálním předvánočním turné Christmas Metal Symphony ve společnosti symfonického orchestru. Z původně plánované desítky koncertních zastávek po Evropě byla ovšem hned čtveřice zrušena (jedna v Belgii a tři v Německu), takže nakonec šlo o dva koncerty ve Švédsku, tři v Německu a jeden v Praze. To už z nás dělalo trochu exkluzívní klub, takže by byla škoda se akce nezúčastnit.

Krátce po dvacáté hodině napochodoval na scénu dvaatřicetičlenný Magnum Opus Rockestra, vedený dirigentem Marcelem Heijnenem. To je holandský bubeník, triatlonista, dirigent, labužník, motorkář, knihomol, cestovatel (a druhou půlku přívlastků si můžete najít na jeho webových stránkách); docela by mne zajímalo, co z toho všeho vlastně stíhá. Ostatně holandská nadvláda byla na pódiu stále. Celou show režíroval klávesák známý z After Forever Joost van den Broek a z Nizozemska pocházela i většina rockových hudebníků, jinak členů kapel Sun Caged, Stream of Passion a Epica. Jen venezuelský kytarista ze skupiny Laberinto jim tuto národnostní jednotu kazil. A po krátké instrumentální předehře výše jmenovaných přišlo to, nač byli všichni v sále zvědaví. Přehlídka populárních hlasů metalové hudby.

Chuck Billy (narozen 23. 6. 1962) je nepřehlédnutelnou postavou nejen na thrashmetalové scéně. Vysoký příslušník indiánského kmene Pomo si udělal jméno jako zpěvák kalifornské skupiny Testament. V jejich sestavě figuruje od roku 1986 až do současnosti, což znamená rovnou desítku studiových alb vzácně vyrovnané vysoké kvality. Zpěvákovi byl v roce 2001 diagnostikován zhoubný nádor, což na dlouhý čas zastavilo hudební aktivity kapely Testament, která se s vyléčeným zpěvákem v čele vrátila v plné síle až v roce 2008. Z vedlejších hudebních aktivit Chucka Billyho vedle pár obvyklých hostovaček stojí za zmínku kapela Dublin Death Patrol, ve které se dělí o pěvecký post se Stevem Souzou, což byl jeho předchůdce v řadách Testamentu, který se proslavil jako leader jiné thrashové sebranky – Exodus. Trojice písní, které v Praze zazpíval, pochází z repertoáru Testamentu, jedna byla novější (More Than Meets the Eye) a dvě léty prověřené klasiky (Souls of Black a Practice What You Preach). Jak se dalo čekat, orchestr při nich na sebe moc neupozorňoval, v klasickém thrash metalu pro něj zbylo místo jen někde na pozadí.

Michael Kiske (narozen 24. 1. 1968) je jednou z nejkontroverznějších osobností na metalové scéně. V letech 1986 až 1993 byl zpěvákem německé powermetalové legendy Helloween. Po vyhazovu od nich na metalovou hudbu i celou scénu zanevřel. Čas od času vydal nějaké rockové album, většinou pod vlastním jménem, ale jedno vyšlo i pod hlavičkou SupaRed. V mezičase trousil do metalových magazínů rozhovory, díky kterým mu za chvíli nemohli přijít na jméno ani mnozí obdivovatelé jeho hlasu. Ve studiové práci pokračoval i dále: jeho hlas je slyšet od roku 2001 na všech albech projektu Avantasia, nazpíval album duetů s americkou zpěvačkou Amandou Somerville a hlavně trojici rockových alb pod hlavičkou Place Vendome. Až v roce 2009 se stal zpěvákem heavymetalové kapely Unisonic a začal po 17 let dlouhé přestávce opět koncertovat. V Praze měl podle všeho nějaké zdravotní potíže, takže jeho hlas zůstal za očekáváním fanoušků. Všechny jím předvedené písně byly samozřejmě helloweenské klasiky: March of Time, Longing a I Want Out.

Udo Dirkschneider (narozen 6. 4. 1952) je stabilní jistotou nejen německého heavy metalu. Svůj nezaměnitelný hlas proslavil v řadách kapely Accept v letech 1968 až 1987. Poté si založil vlastní kapelu pod názvem U.D.O., se kterou zpíval v letech 1987 až 1992. V letech 1992 až 1996 opět působil v řadách své původní kapely Accept. Poté se jejich cesty rozešly nadobro, takže od roku 1996 už je Udo vidět pouze pod hlavičkou U.D.O., což samozřejmě neznamená, že by na koncertech stále nehrál staré klasiky od Acceptu (byť to čistě podle mého názoru už dávno nemá zapotřebí). V Praze se hrálo na klasiku, takže jediná píseň od kapely U.D.O. byla hned z jejího debutu (They Want War), další dvě byly starší kousky od Acceptu (I’m a Rebel a Metal Heart). Jako obvykle publikum dostalo od nejstaršího a nejmenšího zpěváka večera přesně to, co čekalo.

Floor Jansen (narozena 21. 2. 1981) je sice o generaci mladší, ale poslední dobou je vidět skoro všude. Vysoká Holanďanka působila v letech 1997 až 2009 v kapele After Forever, kde si za tu dobu udělala velmi dobré jméno na symfonicko-metalové scéně. Po rozpadu této kapely její fanoušci čekali hlavně, s čím přijde Floor. Ta je nenechala čekat dlouho a hned v roce 2009 rozjela vlastní kapelu pod názvem ReVamp. V říjnu 2012 za poměrně dramatických okolností naskočila do rozjetého turné finských Nightwish, kteří (už zase) vykopli zpěvačku, a Floor od nich dostala 48 hodin na to, aby se naučila 15 jejich písniček. Popasovala se s tím se ctí, takže o rok později Nightwish oficiálně oznámili, že se Floor Jansen stala jejich třetí zpěvačkou. V Praze zazpívala jednu píseň z repertoáru After Forever (My Pledge of Allegiance), pak zazpívala Alone od americké rockové skupiny Heart a na závěr jednu píseň od Nightwish (Nemo). Asi nemusím dodávat, že právě tady měl symfonický orchestr dost prostoru se předvést.


Joacim Cans (narozen 19. 2. 1970) je od roku 1996 do současnosti zpěvákem švédské skupiny HammerFall, která se stala jedním ze základních pilířů nově vzbuzené vlny zájmu o klasický heavy metal. Kromě toho stihl v roce 2004 vydat i jedno album zaštítěné pouze vlastním příjmením. Žánr se ovšem nijak nezměnil. Původně jsem si myslel, že Joacim bude nejslabší položkou svátečního menu, ale příjemně mě překvapil. Ostatně, rozhodně jde o dobrého zpěváka. Z repertoáru jeho domovské kapely vybral písně Hearts on Fire a Last Man Standing.

Joey Belladonna (narozen 13. 10. 1960) má mnoho společného s Chuckem Billym, i tu indiánskou krev v žilách, z matčiny strany je napůl Irokéz. Proslavil se v letech 1984 až 1992 jako zpěvák kapely Anthrax, patřící do velké americké thrashmetalové čtyřky. Po svém vyhazovu se občas připomenul nějakým albem nesoucím jeho příjmení, ale žádnou díru do světa s nimi neudělal. Na začátku roku 2010 se ovšem vrátil zpět na post zpěváka Anthrax a podle všeho je znovu ve velké formě. V Praze to tedy rozhodně dokazoval a rovnou začal písní Heaven and Hell z repertoáru velikánů Black Sabbath. Ronnie James Dio byl jedním z velkých metalových hlasů, ale Joey mu ve svém podání nezůstal nic dlužen. Pak už došlo na nějakou tu klasiku od Anthraxu (Antisocial a Madhouse) a nakonec ještě jedna coververze, tentokrát Highway to Hell od AC/DC. Přišel, viděl, zvítězil. Díky Joeymu koncert výborně gradoval.

Zhruba v polovině koncertu dostal své sólo symfonický orchestr, který zvolil část rozsáhlé skladby The Odyssey z repertoáru amerických progresivistů Symphony X. Další zajímavé věci se děly v závěru koncertu, kdy zazněla píseň The Phantom of the Opera ze stejnojmenného muzikálu Andrewa Lloyda Webbera. To je píseň dobře známá i fanouškům Nightwish, takže se chytali i posluchači originálem nedotčení. Píseň si spolu vystřihli Floor Jansen a Joacim Cans a pro mne šlo o jeden z vrcholů koncertu, obzvlášť vzhledem k doprovodu symfoniky. Na závěr přišel bonbónek v podobě společného podání světoznámé vánoční koledy Tichá noc (tady samozřejmě v angličtině coby Silent Night). Zazpívalo si ji pět ze zúčastněných zpěváků, jen na Joeyho Belladonnu asi nezbyl mikrofon, tak to natáčel kamerou.


Celkové dojmy jsou velmi dobré. Jen mi přišla škoda, že přijelo tolik zpěváků a každý z nich měl čas jen na nějaké tři písně. Být koncert aspoň o půl hodiny delší, mé nadšení by se nejspíš rapidně zvětšilo. Jednotlivá vystoupení se mi nechce nijak zvlášť porovnávat, ale nebudu zastírat, že u mne zvítězil Joey Belladonna. Ostatně byl v programu zařazen až jako poslední, zřejmě podle hesla nejlepší na konec. A tak to má být.

Heavy Christmas!

Žádné komentáře:

Okomentovat