Letos jsem podruhé v životě byl v Karlových Varech
na filmovém festivalu od začátku až do konce. Ani tato skutečnost ovšem mé
obvyklé karlovarské tempo nijak nepoznamenala. Zkrátka mě nezajímaly žádné
hvězdy, žádné párty ani doprovodný program, nic z toho bych nestíhal.
Takže jen stručně. Vstupenky na první dva dny jsem kupoval ve čtvrtek chvíli po
půl dvanácté. To už nebyly lístky na páteční projekci hororu
Neutečeš a sobotní
projekci snímku
Nick Cave: 20 000 dní na Zemi.
Pátek 4. 7. 2014
 |
| Někdo v tom prý neviděl číslo 49 |
První projekce začínaly ve 12:30. Částečně díky názvu jsem
se rozhodl na úvod festivalu zařadit dokument
Jen jméno v úvodních titulcích. Protagonistou průměrného italského televizního medailónku je
scenárista
Ugo Pirro, ale název by se vlastně až na pár výjimek dal vztáhnout
na libovolného scenáristu. Druhým filmem se stali srbští
Neposlušní. To byl
takový běžný festivalový kousek, který by byl ještě lepší, kdyby režisérka
nepoužila otravnou postavu vševědoucího vypravěče, ale kvalita už přece jen
stoupala. Předčasným vrcholem úvodního dne se stal francouzský
Únos Michela Houellebecqa. Nikdy by mne nenapadlo, že právě s tímto literátem zažiji
hodinu a půl zábavy. To jsem ještě ani nevěděl, že film je kompletně fikcí a
slavný spisovatel hrál sám sebe přesně tak, jak to měl napsáno ve scénáři.
Stockholmský syndrom nikdy nebyl zábavnější! Pak přišla na řadu 170 minut
dlouhá ruská adaptace románu bratří Strugackých
Je těžké být bohem.
Nejhnusnější film, co jsem kdy viděl. Po celou stopáž samá špína, bláto,
sračky, chcanky, krev, vnitřnosti a podobně (omlouvám se za ten slovník, ale
mírnější výrazy zdaleka nevystihují skutečnost), ještěže to aspoň bylo
černobílé.
Alexej German film točil 13 let, a kdyby loni nezemřel, třeba by
pořád ještě nebyl hotový. Dokončili ho jeho syn a vdova. A nevím, jestli se
máme chlubit, že se něco takového točilo u nás. Co zbylo z románu,
odvyprávěl komentář. Odreagovat jsem se šel na německo-kanadský experiment
Pierrot lunaire. Převážně černobílý expresivní film s písněmi
v němčině a mezititulky jak z němého filmu nahrazujícími dialogy.
Transsexuální zápletka zahrnovala mimo jiné i striptýz, masturbaci a ejakulaci,
když se takto jedna z postav snažila balit hlavní hrdinku vydávající se za
muže. Každopádně nám už letošní festivalový design chtěl naznačit, že narazíme
na nejednu prasárnu. O půlnoci zakončuji rakousko-německým filmem
Temné údolí,
což je alpský western. Poprvé na festivalu vidím plný sál. Pár nalitých diváků
se na začátku něčemu hlasitě zasmálo, pak už i pomalejší jedinci pochopili, že
tento western je míněn zcela vážně a byl klid (až na občasné chrápání).
Sobota 5. 7. 2014
V 9 hodin jsem zasedl ve Velkém sálu na projekci
čínsko-hongkongského filmu
Černé uhlí, tenký led. Noirový thriller ze současné
Číny byl výborný a nejlépe srovnatelný s tím lepším z hongkongské
nebo korejské žánrové produkce. Italský střihový dokument
Elio Petri… Poznámky o filmaři uvedla vdova po italském režisérovi a jeden z trojice autorů
dokumentu. Ten se mimo jiné zmínil o tom, že mu jako Italovi trvalo čtyři roky,
než se dokázal dostat ke všem Petriho filmům. My jsme tu mohli během pár dní
vidět deset z jeho dvanácti filmů, z nichž je prý každý jiný. A také
každý natočený pro jiného producenta, což právě ztěžuje jejich dostupnost.
Americko-japonská
Kumiko, lovkyně pokladů byla také uvedena režisérem. Ten
v diskusi po filmu vysvětlil, jak to bylo s inspirací příběhem
skutečné Japonky, která přiletěla do zimní Minnesoty hledat poblíž
Farga ukrytý
poklad, který tam zbyl po konci stejnojmenného filmu bratří Coenů uvozeného
titulkem „podle skutečných událostí“. Následovala pětice krátkých filmů ze
sekce
Festival krátkých filmů Praha uvádí. Nejlepší byl úvodní australský
Julian, kraťas založený na výborném hereckém výkonu hlavního dětského hereckého
představitele a perfektní pointě. Španělské
Mystérium si v tomto bloku
vytáhlo kratší sirku. Skoro nikomu se nelíbilo, ale aspoň bylo nejkratší.
Britská
Hmyzotopie kombinuje jednoduchý hraný film s animací neobvyklého
chování hmyzu. Taktéž britské
Mass of Men je zajímavá srážka žadatele o podporu
v nezaměstnanosti s úřednicí na úřadu práce, kam dotyčný dorazil
s tříminutovým zpožděním. Na závěr přišly francouzské
Ještěrky, asi druhý
divácky nejvděčnější kousek. Schůzka naslepo v tureckých lázních, černobílý
obraz a podivné dialogy v očekávání tajemné neznámé.
Finsko-německo-bulharská dokumentární komedie
Algoritmus lásky vypráví o koktavém
bulharském programátorovi, žijícím a pracujícím ve Finsku, který vede kurz
balení holek pro ajťáky. Jde na to po jejich, od úvodní prezentace přes
terminologii (hackování ženského mozku, rychloseznamka coby kalibrace apod.) až
po občasný laboratorní přístup a používanou techniku. Ze začátku to vypadalo na
ohromnou zábavu, ale ta postupně slábla, takže nápad vlastně neutáhl ani 80
minut stopáže dokumentu.
Neděle 6. 7. 2014
 |
| Moje festivalové apartmá |
V neděli jsem chtěl jít na všech šest projekcí
v Malém sále. Nevyšlo mi to s irsko-britskou
Kalvárií ani španělským
thrillerem
Grand Piano. Každopádně jsem tam v 9:30 začínal
britsko-islandským koncertním záznamem
Björk: Biophilia Live. Oba režiséři
dorazí až za pár dní na druhou z projekcí filmu, takže zbyl jen samotný
koncertní záznam doplněný animacemi i různými makro či mikro scénami, díky
kterým tu prakticky nebylo vidět publikum, protože většinou si našly místo
právě v době aplausu mezi jednotlivými písněmi. Gruzínsko-ukrajinská
koprodukce
Schůzky naslepo zahájila dvoudenní maratón pod patronátem magazínu
Variety. Všechny filmy z tohoto výběru doprovází režisér a po každém je
debata. Čtyřicetiletý učitel dějepisu se snaží seznámit, pak se zamiluje, ale
všechno se nakonec semele úplně jinak. Ze stejné sekce je i francouzský
Nejistý, kterého nám přivezla režisérka, která očividně letos kromě filmového
debutu přivede na svět ještě vlastního potomka. Film viděla v Cannes jen
hrstka novinářů na uzavřené projekci, takže jsme prý byli prvním publikem
tohoto snímku, který se tváří, že v něm
Adèle Exarchopoulosová hraje větší
než vedlejší roli. Opět to nebylo špatné, ale opět jsem byl nejistý ohledně
důvodů, čím kritiky tento snímek uchvátil. Českým filmům se tu běžně zcela
vyhýbám, protože je dříve nebo později budu moci vidět jinde. To ale neplatí o
dvojici snímků
Maria Stock a
Milostné písně, které jsem viděl za přítomnosti
tvůrců prvního jmenovaného filmu, který je absolventským snímkem z FAMU.
Delegace ke druhému z filmů se účastnila druhé z projekcí tohoto
bloku. Zpátky ke kritikům Variety a slovinskému filmu
Nepřítel třídy, který se
pro mne stal prvním z vrcholů festivalu. Režisér po projekci vysvětlil, že
události, kdy třída vinila neoblíbeného učitele ze sebevraždy jejich
spolužačky, se staly na gymnáziu, kde studoval. Ale byl teprve v prváku a
toto se dělo ve třeťáku, takže to tehdy ani sám nechápal. Po deseti letech se
na to gymnázium vrátil, aby na něm natočil svůj celovečerní debut. Skutečné
učitele, které události většinou pamatují, obsadil jako komparz. Z matematikáře
se stal němčinář, protože je jednodušší nenávidět někoho, kdo na vás mluví
německy. A nejšílenější věci jsou přesně podle skutečnosti, včetně toho že ve
třídě byl šprt, který chtěl ráno po oznámení sebevraždy jejich spolužačky psát
test, na který se připravoval. Tedy sem proniká i trocha humoru, ale příběh
brzy eskaluje do stavu, kdy je návrat k normálu prakticky nemožný. Film je
zcela nepokrytě na straně učitele, ale revoltující mládež v tomto věku
občas realita nezajímá. Po skončení debaty se mi vůbec nechce jít na japonskou krvavou frašku
Hrátky s peklem, takže zahazuji lístek a mířím do stanového
městečka.
Pondělí 7. 7. 2014
 |
| Připraveno pro živý hudební doprovod |
V 9:30 jsem opět v Malém sále a pokračuji
s kritiky Variety. Rakouský film
Macondo se odehrává v čečenské
komunitě azylového městečka na okraji Vídně. Režisérka to tam zná, neboť
s rodinou ve dvanácti letech emigrovala do Rakouska z Íránu. Neherce
hledala přímo na místě, kde jsou v současnosti převážně Afghánci, Somálci
a Čečenci. Všechny tři komunity jsou hodně uzavřené, takže si musela vybrat jen
jednu. Hlavní dětský představitel nedostal scénář a točilo se chronologicky,
aby nevěděl, kam přesně bude jeho příběh směřovat. Na další dva filmy kritiků
se nedostalo, protože mojí prioritou byly
Milenky starého kriminálníka, lidová
komedie z roku 1927 s
Vlastou Burianem a
Anny Ondrákovou
v hlavních rolích. Film existoval jen na hořlavém nitrátovém pásu, takže ho
už půl století nikdo neviděl. Nám ho po úvodu ředitele Národního filmového
archivu pustili včetně originální upoutávky jménem
Lupič. Živý hudební doprovod
obstaralo stejné trio jako loni. Komedie byla vtipná, s nečekaně akčními
momenty, ústřední herecké duo vypadalo výborně sehrané,
Vlasta Burian tu měl i
dvojnické scény. Výborné filmy prostě fungují bez ohledu na uplynulý čas. Díky
trochu delšímu úvodu ředitele NFA už jsem ovšem nestihl následující projekci,
takže místo rakousko-kanadského dokumentu
Zlatá země zaslíbená mám pauzu na
jídlo. Kritici Variety doporučili i film
Bílý stín z koprodukce Itálie,
Německa a Tanzanie, který kompletně ve svahilštině natočil izraelský režisér.
Je o postavení albínů, kteří díky vrozené poruše tvorby melaninu ve střední
Africe (zdaleka se nejedná jen o Tanzanii, kde se točilo) většinou nedožijí
dospělosti. Jejich orgány (zejména srdce a ruce) totiž používají domorodí
šamané při svých rituálech. A platí za ně královsky. Film se mi nelíbil ani
trochu. Silné téma tu je zabito příšerným symbolismem. Když v závěru
hlavní hrdina na cestě předbíhal tornádo, protáčely se mi panenky až ke stropu.
První slabý kousek. Ze stejné sekce byl i britský film
Tati, chyť mě, na který
se po nabitém víkendu poprvé nezaplnil sál. Úvodní nabitý víkend skončil, teď už půjde dostat se na cokoliv. Nebývale akční drama o útěku mladé
Pákistánky v doprovodu svého skotského přítele před honicími psy vlastního
otce (v jednom autě čtyři Pákistánci, v druhém pár bílých ranařů) jde za
chvíli na obou stranách přes mrtvoly. Takže zbývá rozlousknout jedinou otázku:
o co tady vlastně jde? A právě závěr je podle mne nejslabším místem filmu, po
kterém už mi ty události nedávají vůbec žádný smysl. Asi jsem málo Pákistánec.
Americký horor
Neutečeš o pohlavně přenosném prokletí je klasicky vystavěný
kousek, který důrazně doporučuji zejména všem, kdo mají rádi filmy, které
v 80. letech točil
John Carpenter. Stojí na atmosféře a pomalém, nicméně
vytrvalém zlu, nic pro fanoušky litrů krve ani řady lekaček.
Úterý 8. 7. 2014
V 10:00 začínám 163 minut dlouhým americkým filmem
Chlapectví.
Richard Linklater ho točil 12 let, aby zaznamenal postupné
dospívání hlavního dětského hrdiny, kterého od svých šesti do osmnácti let hrál
jediný herec. Stejně to bylo i s ostatními rolemi, vždy se jednou za rok
sešli, aby přitočili další kousek. Uvědomuji si, že bylo nutné předvídat, co ze
současnosti zůstane v lidské paměti ještě po letech, až přijde film do
kin. Původně jsem se trochu bál délky filmu, ale nakonec jsem měl pocit, že je
to škoda, že už je konec. Výborný film, který by se měl v půli srpna
dostat do zdejší kinodistribuce. V Richmondu pokračuji 133 minut dlouhým
ukrajinsko-nizozemským dokumentem
Majdan.
Sergej Loznica v něm svou
typickou observační metodou zaznamenával události několika měsíců na přelomu
let 2013 a 2014 na hlavním kyjevském náměstí. Používal k tomu výhradně
dlouhé, statické záběry, ve kterých se nesnažil hledat žádné konkrétní hrdiny, ale
zaznamenával chování davu protestujících občanů. Ze začátku film vyžaduje
trochu trpělivosti (ukrajinská hymna v celé její délce tu zazní hned třikrát),
ale pak se dají události do pohybu a strhnou pozornost samy.
Paříž Severu
z koprodukce Islandu, Francie a Dánska představuje mé první setkání
s hlavní soutěží. Čert vem, že netuším, co má znamenat ten název, ale
hlavní problém byl v tom, že
režisérův debut mi před dvěma lety ve Varech
přišel lepší. Islandské problémy s alkoholismem jsou dramatem, které se
nevyhýbá vtipným momentům. Nečekal jsem, že by si odsud odvezlo nějakou cenu,
což jsem tipnul správně. Italsko-francouzská akční sci-fi satira
Desátá oběť
byla uvedena v rámci retrospektivy
Elia Petriho. Už z dokumentu o
režisérovi jsem věděl třeba o střílejících bikinách
Ursuly Andressové, které
byly vážně vyrobené z kovu, takže stačil neopatrný pohyb, a už se o ně
pořezala. Ale k ní v polovině 60. let bikiny zřejmě neodmyslitelně
patřily. V tomto filmu Petri značně předběhl dobu. Má tu reality TV,
mobilní telefony, auta s panoramatickými okny a příběh o medializaci
násilí v mezinárodní hře na oběti a vrahy. Vražedkyni jsem už představil,
její oběť tu hrál
Marcello Mastroianni. Kdo zabije toho druhého, vyhrál.
Jednoduché jako facka, ale tady se to řádně zkomplikuje. Předchůdce
modernějších filmů jako
Battle Royale nebo
Hunger Games má dobré moto: „Proč
mít kontrolu porodnosti, když můžeme mít kontrolu úmrtnosti?“ Korejský režisér
Bong Joon-ho, autor výborných filmů
Vzpomínky na vraždu a
Mutant (jeho
Matku
jsem bohužel neviděl), natočil v mezinárodní koprodukci (Jižní Korea / USA
/ Francie / ČR) svůj první anglicky mluvený film. Natočil ho na Barrandově, protože
žádné z korejských studií nebylo schopné postavit kulisy o délce čtyř
vagonů vlaku. Jeho
Snowpiercer je totiž akční sci-fi o cestě ze zadních vozů
přísně rozkastovaného jedoucího vlaku až dopředu do lokomotivy. První velké
zklamání, protože film zdaleka nedosahuje kvalit předchozích režisérových
filmů. V tomto nabitém úterku to vlastně byl suverénně nejslabší snímek.
Ani akční scény nejsou nijak povedené. Zaujme spíš výprava, masky, kostýmy a
z herců hlavně
Tilda Swintonová.
Středa 9. 7. 2014
 |
| William Friedkin (z ruky bez blesku) |
V 10:00 začínám projekcí amerického dokumentu
Život Rogera Eberta. Filmový pomník nejvlivnějšímu filmovému kritikovi historie,
jehož místo a vliv jen těžko zaujme někdo další. Kromě scén natočených
v závěru
Ebertova života je tu spousta archivních materiálů. Film se
nevyhýbá ani temnějším etapám, jako je závislost na alkoholu nebo vztah
s kolegou
Genem Siskelem, se kterým se občas hádali ještě hodinu poté, co
byl jejich společný pořad natočený. I když jsem to nečekal, i tenhle dokument
patří k těm mimořádným. Druhý celovečerní film režírovaný herečkou
Fanny Ardantovou Naléhavé rytmy s
Asií Argentovou v hlavní roli
violoncellistky v posledním stádiu lásky k zaneprázdněnému
architektovi nebyl žádný zázrak. Kromě obou výše jmenovaných dam byl ve Varech
k filmu ještě
Franco Nero ztvárňující zde mafiána, ale na tuto projekci se
nikdo z nich neobtěžoval. Ukrajinské drama
Kmen patřilo
k nejoriginálnějším zážitkům tohoto ročníku, debut jako hrom, ale jsem
zvědav na nějaký „normální“ film tohoto režiséra. Kmen se totiž celý odehrává
na internátě pro hluchoněmé a všechny dialogy jsou pouze ve znakové řeči bez
jakýchkoli titulků. Není to film, který bych doporučoval každému, přece jenom
je tu dost příšerná scéna potratu natočená v jediném dlouhém záběru, kde
je to ticho téměř nesnesitelné. A brutální konec vám s definitivní
platností dopoví, jaké je to neslyšet. Když už jsem u těch originálnějších
filmů, tak pokračuji britským snímkem
Locke. Jeho jediným protagonistou je
Tom Hardy, který na začátku nastoupí do svého BMW, zapne autotelefon a na něm
vydrží následující hodinu a půl. K příběhu dodám jen, že na začátku má
práci, dům a rodinu a na konci to vypadá, že mu zbylo jen to auto. Do Varů
jezdí jen tvůrci za zenitem, jako třeba
William Friedkin, jehož nejlepší filmy
jsou ze 70. let.
Mzda strachu je údajně nejlepší film vůbec podle
Stephena Kinga. Ale dá se brát vážně někdo, komu se nelíbí Kubrickovo
Osvícení? Tak
radši zkusím samotného Friedkina, který tento film uvádí jako svůj nejlepší a
nejosobnější. Trochu předběhnu a prohlásím, že tento názor nesdílím, jedná se o
bronzovou příčku za
Vymítačem ďábla a
Francouzskou spojkou. Film má nebývale
dlouhou expozici, po které vlastně na dobrodružnou cestu se dvěma náklaďáky
naloženými bednami se starým nitroglycerínem, který může vybuchnout, když se na
něj byť jen špatně podíváte, nezbývá moc prostoru. Ale výborně natočené scény
přejezdu obou náklaďáků přes chatrný provazový most kladou otázky o tom, jak se
něco takového v předdigitální éře vlastně vůbec dalo natočit. Doufám, že
žádný blbec nechystá remake. Film, který v kinech prohrál nasazení proti
Hvězdným válkám, za pozornost rozhodně stojí. Škoda toho poloprázdného Velkého
sálu.
Čtvrtek 10. 7. 2014
 |
| Odsud jsem sledoval Winter's Bone |
V 9:00 začínám projekcí amerického zahajovacího filmu
I Origins. To je zase jednou vědecko-fantastický film, který neopomíjí první
polovinu tohoto slovního spojení. Ostatně hlavními hrdiny jsou vědci zkoumající
oči. Ale láska k dívce, která věří v něco silnějšího nad námi, zamotá
v tomto filmu život i názorové přesvědčení hlavního hrdiny. Pokud na to
budete koukat, doporučuji vydržet přes závěrečné titulky, po kterých je ještě
jedna velmi zajímavá scéna! Druhé setkání s hlavní soutěží obstaral
americký animovaný film lotyšské režisérky jménem
Šutry v kapsách. První
animovaný film v historii hlavní soutěže používá zřejmě tu nejméně
zajímavou metodu. Všechno vypráví nepřetržitý komentář, který je slovo od slova
ilustrován dětsky jednoduchou animací. Je tam sice občas nějaký vizuální fórek
a příběh o depresi jako dědičné chorobě stojí za pozornost, i vzhledem ke
střetům velkých lotyšských a malých osobních dějin, ale tahle forma je prostě
slabá. Tento den jsem mohl stihnout sedm projekcí, ale cestu na estonský
Třešňový tabák jsem si rozmyslel. Všeho moc škodí, dám si pauzu. Po ní jdu na
rakousko-kanadský dokument
Zlatá země zaslíbená o současné podobě zlaté horečky
v údolích řek Yukon a Klondike. Odromantizovaný pohled na těžbu zlata
nedokázal udržet moji pozornost a já prakticky po většinu filmu bojoval se
spánkem. A nejsem si moc jistý, kdo vlastně vyhrával. Rázně mě probudilo syrové
americké drama
Winter’s Bone. Čtyři roky starý film předcházela pověst velké
události, ale k nám si cestu nenašel. Drama o ztracencích, kteří přestali
věřit, že by na tom někdy mohli být lépe, ale snaží se zabránit tomu, aby na
tom byli hůře. Výborná
Jennifer Lawrencová si toho Oscara rozhodně zasloužila,
byť (jak už se to u americké Akademie občas stává) jí byl udělen za jiný film.
Britsko-íránská koprodukce
Možná život je filmová esej ve formě videodopisů,
které si posílají Brit
Mark Cousins a Íránka
Mania Akbariová. Film nemá nic, co
by šlo nazvat dějem, ale přišlo mi, že všechny pasáže natočené Íránkou jsou
výrazně zajímavější. Docela rád bych viděl některý z jejích filmů, které
Cousins neváhá přirovnávat k
Mafiánům nebo
Taxikáři (a to už je pořádně
vysoký level). Novozélandská nízkorozpočtová ptákovina
Co děláme v temnotách se od prvního uvedení do konce festivalu držela v první
desítce nejlépe hodnocených filmů. Nejzábavnější mi přišel úvodní titulek
„Novozélandský institut dokumentárního filmu uvádí“. Ano, film je natočen jako
dokument o tom, jak se žije upírům v současném Wellingtonu. Pár lepších
fórků je hned na začátku, pak už jejich úroveň i kadence klesá. Podprůměrná
amatérština mě prostě neoslovila, a bavil jsem se u ní mnohem méně, než jsem
čekal.
Pátek 11. 7. 2014
 |
| Finlandia místo Jamesonu, pro někoho zásadní změna ;-) |
V 10:00 začíná 167 minut dlouhá
Tarkovského adaptace
Lemova románu
Solaris. Opět zjišťuji, že v Rusku, potažmo v Sovětském
svazu, se sci-fi a umění rozplizne do formy, kterou neumím sledovat. Po
nesmyslně dlouhé pozemské expozici, kde jsem se snažil přijít na to, proč je
někdy obraz černobílý, se ocitneme na kosmické stanici, kde se kouří, popíjí
vodka, na zdech jsou obrazy, police plné knih a hoří tu svíce ve svícnech. Ano,
méně sci-fi výpravu aby divák pohledal. Do čeho se rozplizl děj mého
nejoblíbenějšího sci-fi románu vůbec? Škoda slov. Na umění je prostě potřeba
škola. Tu já nemám. Udělal jsem chybu a zůstal ve Velkém sále.
Australsko-americká akční road movie
Rover totiž představovala ztrátu času hned
z několika úhlů pohledu. Deset let po kolapsu se odehrává příběh hlavního
hrdiny, kterému na začátku filmu ukradnou auto. Takže sedne do jiného a vydá se
na pronásledování. Počítejte, kolik lidí přitom zemře. Na konec se dozvíte
proč. Možná vám to řekne něco hlubokého o životě, nebo to jako já smetete jako
ještě větší blbost, než jste čekali. Film je tak slabý, že se dostane i do
české distribuce, čemuž zajisté pomohli
Guy Pearce a
Robert Pattinson
v hlavních rolích. Vydávám se do exotických končin, na ázerbájdžánský film
Po řece. Shodou festivalových náhod je film debutanta ze země bez
kinematografie nejlepším filmem, který jsem v pátek viděl. Hlavní hrdina
je na začátku z několika směrů vylíčen jako naprostý hajzl, spokojeně
obývající svůj pohodlný a poklidný život. Ale náhlé zmizení jeho syna, které je
možná sebevraždou, tuto idylku rozmetá a my můžeme sledovat, co to s naším
„hrdinou“ provede. O kolik může člověk zestárnout během pár týdnů, kdy jezdí ke
každé mrtvole vylovené z řeky? Režisér po projekci vysvětlil, že ve Varech
byla světová premiéra filmu, který má šanci ještě na dalších festivalech, ale
v Ázerbájdžánu nemá domácí film v distribuci žádnou šanci.
Optimistický odhad je, že tam udělají velkou premiéru, na kterou by mohlo
přijít třeba i 500 lidí, ale víc by bylo bláhové čekat. Rumunský film
Quod erat demonstrandum je jedním z těch titulů, které se ve všech
postsocialistických zemích vynořily po úspěchu Životů těch druhých. Hlavním
hrdinou je matematik, který se snaží dostat svoji práci někam, kde by ji někdo
ocenil. Tedy na Západ. Černobílý film zaujme mimo jiné tím, jak každá
z postav, nehledě na to, na které straně barikády stojí, sleduje pouze
vlastní cíle a vlastní prospěch. Španělský thriller
Grand Piano vypráví o
klavíristovi, který se vrací na scénu po mnohaleté pauze. V repertoáru
vyprodaného koncertu má i legendární, prakticky nezahratelnou skladbu, a teď mu
neznámý útočník vyhrožuje, že jestli zahraje jedinou notu špatně, okamžitě ho
zastřelí. Hlavní roli hraje
Elijah Wood, takže i tento snímek si k nám
nejspíš cestu najde. Není špatný, ale ani to není žádná druhá
Telefonní budka.
Sobota 12. 7. 2014
 |
| V ekologických vozech není tolik prostoru jako v limuzínách |
Ani poslední den jsem si nepřispal, neboť první projekce
začínala v 8:30. Australsko-kambodžský
Zmar už názvem jasně říká, že to
nebude žádná zábava. Navíc se tento příběh dvou cizinců, kteří se náhodně
spojí, aby čelili okolnímu světu, odehrává v hypnoticky pomalém tempu, což
mnozí v sále využili k tomu, aby se dospali. Já jsem kupodivu byl
čilý jako rybička. Petriho už poslední den nedoženu, ale přece jen jdu na
italsko-francouzskou filozofickou grotesku
Vlastnictví už není krádež. Příběh
bankovního účetního s alergií na peníze, který posléze dá výpověď a začne
se živit jako zloděj. Okrádá ovšem stále stejného zámožného řezníka a jde na to
systematicky. Musí mu například nejdříve ukrást auto, aby mu mohl ukrást
milenku. Film dovádí do absurdních situací teze Marxe a pár dalších, jejichž
jména jsem si nezapamatoval. Na závěr je úžasná obhajoba profese zlodějů, která
dokládá, kdo všechno by nebýt jich byl bez práce, a kdyby se všichni zloději
rozhodli přestat krást, zhroutila by se ekonomika. Norsko-nizozemský film
Slepá
mísí příběh osleplé blondýny a jejího přítele s jejími představami, ve
kterých figuruje podobná blondýna a jakž takž podobný muž. Vtip je v tom,
že tváře začne slepec zapomínat jako první. Jedna z postav je i náruživým
konzumentem porna všeho druhu, takže ho ve filmu také dost vidíme. Asi abychom
pochopili, o co všechno slepí lidé přicházejí. Po mé levici při projekci seděla
krásná zrzka ze včera viděného ázerbájdžánského filmu, která v reálu
vypadá lépe než v tom filmu. Naposledy se vracím k Petrimu, když jdu
na jeho definitivně poslední film. Italské
Dobré zprávy o zaměstnanci televize,
která snad vysílá jen zprávy o vraždách a pohřbech zavražděných, se odehrávají
v neuvěřitelně zaneřáděném světě, kde jsou všude na chodnících a po
parcích kupy odpadků, a po ulicích chodí lidé s agresivními psy, většinou
vlčáky. Hořká reflexe zrcadlí filmařovu deziluzi a stala se jeho filmovou
závětí. V hlavní roli se představil
Giancarlo Giannini. Ještě na poslední
den mi zbyl jeden z vrcholů festivalového programu, ruské drama
Leviatan.
Andrej Zvjagincev v něm ukazuje marný boj muže, kterému zdejší mafiánský
starosta hodlá vyvlastnit pozemek a zbourat dům. Obžaloba poměrů
v Putinovském Rusku je tvrdá a deprimující. Trvá 141 minut, Rusové ani
Ukrajinci zkrátka film pod 130 minut nezvládají. Italským dokumentem o filmaři
jsem zahájil, italským dokumentem o filmaři skončím. Stal se jím snímek
Bertolucci o Bertoluccim, jehož autoři se prohrabali 300 hodin televizních
rozhovorů s tímto filmařem, aby z nich vyzobali to nejzajímavější. Je
barevný i černobílý, formáty obrazu se každou chvíli mění,
Bertolucci střídá
italštinu, francouzštinu i angličtinu, ale to je všechno nepodstatné. Podstatné
je, že všechno, co říká, stojí za to slyšet, pokud možno přímo od něho. Konec
se tedy vydařil mnohem lépe než začátek.
Shrnutí
Na 49. ročníku karlovarského festivalu jsem viděl 48
projekcí, takže to chtělo ještě jednu. Asi jsem měl jít na ten
Třešňový tabák. Neviděl
jsem všechno, co jsem chtěl vidět. To bych se musel nechat klonovat. Nestihl
jsem britského
Edvarda II., sovětské
Lety ve snu a ve skutečnosti,
irsko-britskou
Kalvárii, francouzského
Malýho Quinquina, americká
Stejná srdce,
nejzajímavější z filmů
Elia Petriho, což byly zřejmě
Podivné vyšetřování a
Dělnická třída jde do ráje, francouzsko-německý
Dehet a peří,
islandsko-norsko-německé
O koních a lidech, britský film
Nick Cave: 20 000 dní na Zemi a další. Některé z nich se sice dostanou do naší distribuce,
ale velmi pravděpodobně se vyhnou našemu venkovskému biografu. Většina filmů, na které jsem šel, byla velmi dobrá, přehmatů byla jen hrstka. Tak snad se mi bude dařit i za rok na jubilejním ročníku.
Nejlepší filmy, které jsem tu viděl:
