čtvrtek 7. ledna 2016

Rok 2015 (nejen) na plátnech kin

Roku 2015 jsem na plátnech kin viděl 58 filmů, což mě stálo 6.129 Kč. Průměrná cena vstupenky necelých 106 Kč je stále přijatelná. Pozitivní je, že jen jednou jsem vyhozených peněz litoval (Amy se mi fakt nelíbila). Deset projekcí představuje má návštěva pražského Febiofestu, jedna cesta na Karlovarský filmový festival, jedna návštěva pražského Das Filmfestu, a dvakrát jsem v Praze doháněl film, který jsem u nás prošvihnul (Příběh Marie), nebo se tu vůbec nepromítal (Focus – kvůli němu jsem do Prahy nejel, ale tenkrát v dubnu jsem tam na nic zajímavějšího nenatrefil). Ve zbývajících 44 filmech jde o návštěvu Biografu Český ráj, včetně čtyř filmů z programu Severského filmového klubu a jednoho z festivalu Be2Can.
Plakáty 58 filmů, které jsem v roce 2015 viděl na plátnech kin

Desítka nejlepších:

Asociace provozovatelů kin se rozhodla si obstarat část své nabídky sama, což vyústilo v uvedení režisérských sestřihů prvních dvou dílů vetřelecké ságy. Filmy jsem na velkém plátně nikdy neviděl, s tím jsem začal až Fincherovou trojkou. Na klasiku je stále spolehnutí. Nic lepšího podle mne k vidění ani nebylo. Relativně úspěšného nápadu se chytili i další, takže do kin znovu zamířily i první dva díly sci-fi komedií Návrat do budoucnosti či ke čtyřicátému výročí od premiéry uvedený Monty Python a Svatý Grál. Nad jeho návštěvou jsem sice také uvažoval, ale nevyhovovalo mi datum zdejší projekce. Z domácích luhů a hájů se do kin vrátily restaurované verze filmů Vynález zkázy, Adéla ještě nevečeřela a Tři oříšky pro Popelku, byť v posledních dvou případech v technicky diskutabilní formě.

Producenti vetřelecké ságy ze mne musejí mít radost. První dva díly jsem si opatřil na DVD vydaných v roce 2000. O čtyři roky později vyšly všechny čtyři díly ve speciálních dvoudiskových vydáních. Tak jsem si je pořídil všechny čtyři. Na podzim 2010 se dočkaly vydání i na počeštěných discích Blu-ray. Takže jsem opět investoval do obou prvních dílů, které tedy mám doma fyzicky třikrát. Obávám, že tohle stahovači nepochopí. ;-) Nakonec jsem tedy i první dva díly viděl v kině.




Alejandro González Iñárritu natočil jeden z nejpozoruhodnějších filmů roku 2014 (k nám se ovšem dostal až v lednu 2015). Výborný scénář, parádní herecké obsazení bez slabších článků, plus nečekaně funkční režisérovy hrátky. Ať už jde o kameramansko-střihačskou exhibici sugerující nám pocit jediného záběru nebo původní soundtrack kompletně na bicí (je tam i jiná hudba, ale to je použitá hudba; něco jako použité písně v běžných filmech). Oboje filmu velmi pomáhá a výborně to funguje. A navíc má Alejandro G. Iñárritu smysl pro humor – z toho jsem ho snad v žádném z jeho předchozích filmů ani nepodezíral.


Opět rok 2014 a strhující film o jazzovém bubeníkovi a jeho učiteli. Herecký souboj Milese Tellera a J.K. Simmonse a gradující hudební čísla jsou sice dobrým základem, ale tenhle film toho má v rukávu víc. Třeba fakt, že ani jedna z obou hlavních postav není vyloženě kladná či záporná a oba to mají v hlavě trochu pomotané. Ale zase pak má divák aspoň o čem přemýšlet, což také neuškodí. Oscary za zvuk a střih jsou u nezávislého filmu velmi výjimečné, ale aspoň je vidět, že i členové Akademie mají stále oči i uši v pořádku.



Ir Tomm Moore drží prapor evropské animace vysoko. I jeho vlastní variace na mýty o selkiích je prakticky dokonalá. Co jiného ve světě animovaných filmů? Stále panuje nadprodukce. Premiéra nějakého animáku je skoro každý týden a málokterá z toho láká k vidění. Takže heslovitě dalších pár pozitivních překvapení: Snímkem V hlavě se po několika slabších filmech znovu vrátil k inteligentní zábavě Pixar, tak to snad nebude ojedinělá výjimka. Roztažení útlé dětské klasiky Malý princ na celovečerní film ve francouzské produkci dopadlo nad očekávání dobře. Ovečka Shaun ve filmu dokázala, že i bezeslovný příběh dokáže utáhnout celovečerní film. Za zmínku stojí, že po několika letech byly do kin uvedeny hned dva české loutkové filmy, dokonce ve stejný měsíc a s podobnými názvy. Ani jeden jsem neviděl, viz níže.

Překvapení roku. Nikdy jsem nebyl fanouškem trilogie Šílený Max, kterou jsem bral jen jako slušná akční béčka. Vloni ale dorazil ultimátní akční nářez, který se nezdržuje s psychologií postav a do svého šíleného (ale funkčního) světa nás bere na jednu automobilovou honičku tam a zase zpátky. V krátkých nadechnutích mezi akcí se dozvídáme další detaily o tomto postapokalyptickém světě, postavy jsou definovány jen svým chováním v akci. Charlize Theronová je přitom trochu překvapivě hlavní hrdinkou, což zvládá s přehledem. Tom Hardy v titulní roli zdatně přihrává, třetím výrazným hercem je Nicholas Hoult. Junkie XL dodal perfektně padnoucí soundtrack, kostyméři z Wety se opět vytáhli a poklonu bych měl vyseknout i tvůrcům těch šílených vozidel. Vysoké a strmé oranžové duny pouště Namib pak skvěle dotvářejí pozadí. Sedmdesátník George Miller natočil nejlepší akční film přinejmenším desetiletí!

V roce 2014 jsem v Karlových Varech navštívil 48 projekcí. Na vítěze Křišťálového glóbu jsem si ovšem počkal až do ledna 2015. Pozdě, ale přece! Gruzínský film odehrávající se na řece Inguri tvořící hranici s Abcházií plyne jako řeka. S minimem dialogů i děje tvoří dokonalý protipól výše uvedené Zběsilé cestě. A když už jsem se dostal k těm Karlovým Varům, tak jsem jubilejní 50. ročník úplně neodpískal. Sice bych na ten termín nedostal dovolenou, a i kdyby ano, stejně bych na tamní pobyt neměl peníze, ale vydal jsem se na cestu přes půl republiky a zpátky, abych viděl čtyřicetiminutový dokument Já vím, žes to byl ty: John Cazale známý, neznámý. Snad tento osobní rekord nebudu chtít překonávat. ;-)

Petr Zelenka po pár matoucích upoutávkách (a dost ošklivém plakátu) nezklamal a zase příjemně překvapil. Jako zručný mystifikátor totiž poslal do kin film o filmu Ztraceni v Mnichově. Zatímco o nejlepším českém filmu roku nemám pochybnosti, kvalitních domácích filmů bylo překvapivě docela dost. Byly tu Kobry a užovky a Domácí péče, Sedmero krkavců dokázalo, že navzdory vánočním snahám České televize se stále dá natočit kvalitní filmová pohádka a u Mallory bylo vidět, že i časosběrné dokumenty Heleny Třeštíkové mohou mít happy end. Bohužel jsem neviděl filmy Malý Pán a Nenasytná Tiffany, viz níže.


Velice zábavná hra na půdorysu klasické bondovky. Ano, měli jsme tu roku uvedení nového dobrodružství agenta 007. Takže nás nejdříve čekalo nadstandardní množství bondovských nápodob či parodií. Kromě zmíněné akční komedie Matthewa Vaughna se tedy objevil Špión Paula Feiga s Melissou McCarthyovou v hlavní roli. Bavil jsem se u toho mnohem lépe, než jsem od filmu obou uvedených tvůrců čekal. Guy Ritchie dodal retrokomedii Krycí jméno U.N.C.L.E., která sice byla velmi stylová, ale s příběhem už to bylo slabší. A kromě komedií přišel i další akční film s postavou neohroženého agenta Ethana Hunta Mission: Impossible – Národ grázlů. A když se nakonec objevil Bond ve filmu Spectre, ukázalo se, že všechny výše uvedené filmy byly lepší. Zklamání roku.

10. Medvěd
Klasika ve svém vlastním žánru viděná na pražském Febiofestu. Ani tento film jsem předtím na velkém plátně neviděl, a rozhodně mu to na něm slušelo. Hostem festivalu byl režisér Jean-Jacques Annaud a beseda s ním po projekci filmu nejspíš jeho snímku pomohla do mé osobní elitní desítky. Z dalších festivalů jen dodávám, že na Das Filmfestu jsem navštívil přes 40 let staré drama Strach jíst duše, z festivalu Be2Can jsem viděl jen íránské Taxi Teherán, jinak viz níže. Ze čtveřice severských dramat u mne na jaře i na podzim zvítězili Dánové: Na scestí a Obviněný.



Film Muž na laně mi po pár letech stál za projekci ve 3D, jinak se této ptákovině úspěšně vyhýbám. Kromě výše uvedené desítky mě potěšil třeba Spielbergův Most špiónů. Zmínit musím i pár až nevybíravě odsuzovaných filmů, které se mně osobně velmi líbily: Jupiter vychází a Hacker. Zejména Hackerovi utekla moje první desítka jen velmi těsně (o medvědí chlup). A teď k tomu, co jsem neviděl. Ne každý film dorazí do našeho biografu. A občas dorazí, když jsem zrovna v práci. Chápu, že v Jičíně je minimum černošského publika, takže na takové Straight Outta Compton bych přišel jen já, ale tady se nehrály ani filmy jako Purpurový vrch nebo Sicario: Nájemný vrah (ano, vzpomínám jen na tituly z posledních měsíců). A zaváhání se nevyplácí, protože když jsem zjistil, že Malý Pán by mě vlastně zajímal, bylo už pozdě. Všechny tři projekce už jsem prošvihl. Nejpodivnější je ovšem případ filmu Nenasytná Tiffany, jehož plakáty byly nejdříve vylepeny po celém městě, aby postupně zmizely, aniž se film objevil na programu zdejšího biografu.

Zdejší kino promítá, pokud přijdou alespoň dva diváci. Takže poprvé jsem narazil na to, že jsem sám, u filmu Láska na první boj. Dobře, doslova přeložit anglický název francouzského filmu postavený na slovní hříčce je blbost a distributor si následný nezájem zaslouží. Podruhé to bylo u filmu Krycí jméno U.N.C.L.E., což mě docela překvapilo. Stejně jako fakt, že se film (asi pro velký úspěch) o dva měsíce později objevil na programu znovu. Tak jsem to zkusil podruhé a vyplatilo se, bylo nás v sále dokonce pět! Třetí neúspěch se nesl v rámci festivalu Be2Can a německého filmu Victoria. Uznávám, že i mně chvíli trvalo, než jsem objevil relevantní informace, že by stálo za to film vidět. Plakát s neznámou tváří a ženským jménem prostě nestačí.

DVD už jsem prakticky přestal kupovat, letos jsem jen přes Aukro doplnil pár klasik za pár babek: Bílá nemoc, Intolerance a Vrah mezi námi. I nákup Blu-ray disků jsem z finančních důvodů řešil jen přes Aukro. Potěšilo mě levné získání již roky vyprodaného filmu Někdo to rád horké, ostatně tyhle staré filmy se dají často koupit opravdu levně, takže jsem koupil i Bod zlomu, Byt, Lovce jelenů, Nesmiřitelné, Taxikáře či Terminátora. Také se mi povedlo za rozumný peníz pořídit kompletní seriál Bratrstvo neohrožených. Ale sem tam vyjde i relativně nový titul, třeba Cirque du Soleil: Vzdálené světy, Vše je ztraceno či naposledy za dvě stovky Johna Wicka. Tím mám tedy doma první BD ozvučený v Dolby Atmos. Tedy další věc, kterou si u sebe doma neumím představit. Z množství filmů viděných v televizi zmíním aspoň hudební dokument Pátrání po Sugar Manovi, legendární western Červená řeka či po výše uvedené Písni moře dohnaný debut Tomma Moorea Brendan a tajemství Kellsu.

Rok 2016 začíná a situace se nemění. Zbrusu Nový zákon se (zatím) na programu kina neobjevil. Sázka na nejistotu má jedinou projekci – v době, kdy budu v práci. A když půjdu ještě dál, tak taková Carol ještě nemá ani českého distributora. Tak koncem ledna snad doženu nové Star Wars, teprve třetí příležitost ve 2D a cena už konečně klesla na rovnou stovku. Za víc by mi to asi nestálo. A rok zahájím tříhodinovými Osmi hroznými.

Žádné komentáře:

Okomentovat