Toto je pokračování článku z letošního dubna. Nejlepším
koncertem roku 2016 pro mne zůstává Avantasia v pražském Foru Karlín. A
teď o tom, co přišlo ve zbytku roku:
Jičínský hudební klub Tango se za dobu své existence
nepotkával buď s mým vkusem či s mým směnářem. Situace se měla
zlepšit letos v květnu, kdy byly v programu hned dvě zajímavé
položky. Nymburští heavymetalisté Roxor
a stylově v pátek 13. jičínské Bludy.
Tato již léta hibernující kapela tu měla oslavit 20 let od vlastních začátků.
Jak už to chodí, dopadlo to tak, že jičínští konšelé jako velmi slabý vtip
rozhodli, že klub musí 1. dubna ukončit provoz. Stížnosti pár dam ze sousedství
na to stačily. L
Bludy svůj výroční večírek přesunuly do hospody v Robousích, což vzhledem
k tomu, že v sobotu v 5:30 jsem musel být v práci, ukončilo
mé myšlenky na účast. Repete si dali hned následující den v 15 hodin na
Čeřovce v rámci festivalu Propadák.
Ano, to jsem v té práci stále ještě byl. Propadák má vstup zdarma, ale
nijak jsem večer nepospíchal a vyrazil až na poslední kapelu. Od 22:45 totiž na
programu byli bratislavští Catastrofy.
Přišlo mi to neuvěřitelné a dokonce jsem to předem ověřoval na webu, ale na
místní sranda akci opravdu dorazila zahraniční kapela. Borci rychle na
improvizovaném pódiu rozjeli svůj „zbojnícky thrash“, až se začali rozprchat
lidé, kteří s tímto hudebním stylem běžně nepřicházejí do kontaktu. A
nakonec vlastně stačil první skokan z pódia a prostor před ním se slušně
vylidnil. Zbylá hrstka fanoušků zřejmě předváděla správný „zbojnícky tanec“,
takže kapela hrála, dokud jí nedošly písně. Nakonec se tedy končilo coverem a
Catastofy na nás vytáhli sekery od jiných slovenských kolegů ve zbrani – Čad.
Dobrá tečka za akcí, na kterou se kapela výtečně hodila svým názvem. ;-)
21. června se každý rok koná Jičínský svátek hudby. Letos to vycházelo na úterý, takže se
většina programu soustředila na odpoledne a večer. Jako obvykle, když se něco
děje, jsem byl v práci. Končím v 17:30 a jako na potvoru se mi
v práci povedlo něco zapomenout, takže jsem se tam musel ještě jednou
vrátit. Už si ani nevzpomínám, před kolika lety se mi něco takového naposledy
podařilo. Akce pokrývá celé centrum města, a jelikož se neumím dělit, rozhodl
jsem se zůstat na parkovišti naproti Arisu, kde vyrostlo jedno improvizované
pódium. Alternativní čtveřici Black Jack
z Hostinného jsem díky vlastní blbosti nestihl a přišel těsně po skončení
jejich setu. Po půlhodinové pauze přišla na řadu místní kapela The Others. Moc jsem od nich nečekal,
když si nedovedli vymyslet ani lepší název, takže mě nemohli zklamat.
Zajímavostí je snad jen basák pocházející z Austrálie a kytarista
uvádějící jako své bydliště Londýn, ale jinak jejich hudba rozhodně nijak
světových parametrů nedosahuje. Po další přestávce přišly na řadu taktéž místní
(ovšem s motorem ze Semil) Nukleární
Hovada. Hardcore-punk s převážně vtipnými texty třeba o tom, co se
kapele stalo na punkovým fesťáku v České Skalici, jak jim ukradli Jawu
250, že se měli narodit jako gayové, protože by je doma věčně neprudily manželky,
že jsou masturbátoři, ale vzápětí už se hledala „maminka, která by chtěla nukleární
miminka“… Prostě ideální zábava k točenému pivu. Ve 22 hodin byl konec.
Ještě jsem mohl vyrazit do lodžie na Kadé
chim, kteří se díky půlhodinovému skluzu programu dali stihnout celí, ale
to jsem nevěděl, tak jsem zamířil domů. Snad zase za rok.
V sobotu 20. srpna se v zámeckém parku
v Moravském Krumlově konal jednodenní hudební festival Rock Heart, jehož vrcholem měl být
koncert německých klasiků Helloween. Když už bylo téměř jisté, že vyjde pěkné
počasí, tak jsem dva dny před akcí zakoupil v předprodeji vstupenku a
v sobotu ráno vyrazil na cestu vlakem do jihomoravského města. Ohledně
festivalu jsem byl naprosto nepřipravený. Určitě jsem chtěl vidět Hentai
Corporation, Sebastien a Helloween, v ideálním případě všechny kapely.
Předchozích čtrnáct dní jsem strávil Olympiádou, takže nedopadl ani plán pustit si alespoň aktuální alba výše jmenovaných kapel. O těch ostatních jsem
většinou nevěděl skoro nic. Kousek nad zámeckým parkem jsem na discgolfovém
hřišti postavil stan a vyrazil do akce, neboť první kapela právě začala hrát.
Místní skupina Monroe ovšem nebyla
nic pro mne. Hráli pouze cizí písně a byli jen pouhým živým jukeboxem. Pamatuji
si písně The Trooper, Highway to Hell, Breaking the Law a v závěru si troufli i na I Want Out „od kapely, na kterou jsme
všichni přišli“. Ale hráli i cosi od Lady Gaga či Spice Girls. Vlastní tvůrčí
ambice zřejmě na nule. Přesně ten typ cover spolku, které se snažím vynechávat.
A v tom jim nepomůžou ani tři kytaristé a dva zpěváci. Po jejich setu jsem
vyrazil na prohlídku areálu. Budek toi-toi spousta, dokonce i s možností
umýt si ruce, dvě řady stánků s pivem (Starobrno 11° za 35, dvanáctka
z místního pivovaru za 40, stánek s nealko pivem, plus pár s jinými
nealko nápoji a jeden větší pro panáky, k tomu i nabídka zdejších vinařů
či populárního cideru) a větší jídelní stan (klobásy, kebab a podobná rychlá
strava). Druhou kapelou je Bastard
z Havířova hrající heavy rock. Kapela fungovala zhruba v letech 1993
až 1995 a po dvacetileté pauze se vloni zase dali dohromady. Já si tedy
nevybavuji, že bych o nich slyšel tehdy, a v současnosti už mě nejspíš nezaujmou.
Pražští Hentai Corporation mě ovšem
hned prvními tóny vytáhli na sluncem rozpálenou plochu před pódiem. Sice to
mezi patnáctou a šestnáctou hodinou nebylo moc taktické počínání, ale zezadu ze
stínu bych si je asi neužil. Zpěvák při přestávkách mezi písněmi do sebe klopil
Jacka Danielse z flašky (a párkrát s ní obešel i spoluhráče) a vodu
používal jen na polévání hlavy. Pak si stěžoval na úžeh. V závěru
prohlásil, že radši zalezou zpátky do undergroundu, protože tahle výheň není
nic pro kapelu s takovýmto repertoárem. Jejich thrash’n’roll je ovšem
rozhodně originální, a to mi ještě tato škatulka připadá velmi zjednodušující.
Kapela dokonce zahrála jednu úplně novou píseň se zpěvem „ve svahilu“, protože
ještě nemá text. Paráda! Jdu se chladit. Brněnští rockeři Gate Crasher pro mne také byli jen názvem. Ale téhle čtveřici to
docela šlapalo a jejich energický set ve mně zanechal dobrý dojem.
Metaloví Sebastien měli žánrově nejblíže
k hlavním hvězdám dne. Původně pardubická kapela, jejíž členové ovšem nyní
žijí roztroušeni po celé republice (Chrudim, Hradec Králové, České Budějovice,
Brno), v tomto roce odehrála minimum koncertů (festivaly Rock Tower
v Polsku, Wacken v Německu a Masters of Rock ve Vizovicích,
v plánu pouze jediný klubový koncert v Českých Budějovicích), což je
do značné míry dáno vytížeností zpěváka George Raina coby baskytaristy ve
skupině Citron. Zahráli výběr z obou svých alb, přičemž jsem si konečně
naživo ověřil, že jim to dobře funguje i bez všech těch hvězdných hostů,
kterými mají nazdobena obě alba. Za mne jen škoda, že nedošlo na jednu
z největších pecek druhého z nich, My Deepest Winter (ale asi se do toho vedra tematicky nehodila). Zatím
naprostá hudební spokojenost, ale jedno normální jídlo za den neuškodí, takže
opouštím areál a vyrážím do města na večeři. Jelikož obsluha v pizzerii
byla nekonečně pomalá, odnesl to brněnský Kern.
Tedy zrovna kapela, kterou jsem kdysi před dvaceti a více léty i trochu
poslouchal, a jejíž album Totální tunel
jsem si i kdysi koupil. Skupina letos po patnácti letech vydala nové album, ale
s novým zpěvákem. Mohl jsem stihnout aspoň jejich poslední píseň, ale
radši jsem šel zkontrolovat stan a připravit si v něm nocleh, dokud na to
ještě uvidím. První kapelou, která hrála za tmy, byli brněnští Jerem.I, o kterých jsem nikdy předtím
ani neslyšel. Skupinu dalo vloni dohromady kytarové a pěvecké duo
z heavymetalové skupiny Titanic, aby mohli hrát trochu progresivnější
hudbu. A daří se jim to nad očekávání dobře. Lidé pod pódiem sice moc nepařili,
ale poslouchali se zaujetím. Pro mne příjemné překvapení a kapela, kterou
hodlám sledovat. Mělo by se to vyplatit. Sakra, místní pivo už došlo, takže
nezbývá než zkusit brněnské. A po půl jedenácté nastupují němečtí Helloween. Vloni oslavili třicetiny a
na powermetalovém poli jsou stále sázkou na jistotu. Po pár rošádách
v sestavě už jsou jejich řady zase přes deset let stabilní a „noví“
členové dobře zapadli na svá místa. Z loňské desky My God-Given Right sice kromě titulní písně zazněly jen Heroes a Lost in America, ale co čekat od festivalového setu? Lidé stejně
chtějí slyšet spíš Eagle Fly Free, I Want Out (toho dne vlastně už
podruhé), Future World a další pecky.
Snad jen bych na těch festivalech vynechal kytarové i bicí sólo a zařadil místo
nich další píseň. Dobrý kytarista i bubeník se dostatečně předvedou během písní
samotných. Celkově velmi vydařená akce (od patnácté hodiny vyloženě perfektní),
která dopadla vlastně ještě lépe, než jsem čekal. Po půlnoci svítí měsíc přes
celou oblohu, takže s hledáním stanu nebudu mít problém. O to víc mě
překvapilo, že ve 2:40 začalo pršet a od půl sedmé do sedmi ráno cedilo jako
z konve. Pak jsem v dešti rychle sbalil stan a pod deštníkem zamířil
na autobus na nádraží a přes ještě deštivější Brno vlakem domů, kam už jsem
naštěstí dorazil po dešti.
Na dalších pár koncertů jsem vyrazil v rámci festivalu Jičín – město pohádky. Ve čtvrtek 8.
září na hlavním pódiu na Valdštejnově náměstí měly od 20:30 vystoupit kapely
The Others a Electrophonix. Tou dobou ovšem sotva začaly zvučit, a kupodivu
zvučily obě kapely najednou, což bylo dost lidí i nástrojů. Začínalo se tedy po
deváté a byli to zase ti samí The Others
jako v červnu, jen na lepším pódiu. Zajímavější to bylo v závěru
jejich setu, když na pódium pozvali muzikanty z Electrophonixu a zahráli
si chvíli v počtu slušně zaplňujícím pódium. A také tím dostala smysl ta
společná zvukovka. A teď samotný Electrophonix.
Je to skupina fungující pod ZUŠ Habrmanova v Hradci Králové hrající popové a
rockové písně různých interpretů ve vlastní úpravě. V sestavě sice
figurují bubeník a baskytarista, ale také tři houslistky, violistka,
violoncellista, flétnistka a klavíristka. A v čele zpěvačka Lucka
Koutníková, která vypadá dokonale a zpívá nejspíš ještě o trochu lépe.
Repertoár sestavený z osvědčených hitů od Queen, The Beatles až po Lucii,
ale pro jednou mi to nevadilo, studenti se na něčem učit musí. Chci zas v tobě spát mi sice od
zpěvačky znělo trochu divně, ale anglicky zpívaný zbytek byl perfektní. Tahle
Lucka umí nejen skvěle zpívat, ale nebojí se ani trochu zařvat, takže až se
jednou vydá na sólovou dráhu, či bude mít vlastní kapelu, může mít stále dost
široký záběr, aby mě to zajímalo. Nakonec pořadatelé dovolili kapele přetáhnout
desátou hodinu, ale toho zpoždění bylo docela škoda. O den později,
v pátek 9. září, se v zámeckém parku mělo od 18 do 22 rockovat. Na
programu byly kapely Wooden Ships, Nahá sestra, Metro a In Touch. Hned na
začátku jsme se dozvěděli, že program i pořadí doznalo změny. Jičínské Metro
(ano, je to poměrně nesmyslné spojení) na poslední chvíli odřeklo účast a
zahajovala Nahá sestra z Nové
Paky. Klasická sestava bicí, kytara, basa, zpěv byla rozšířena o saxofonistku.
Netuším, zda to byla jejich sestra, ale každopádně byla oblečená. A zatímco se
moje myšlenky toulaly všude možně, byl to právě saxofon, který mě občas
přinutil zaostřit příjem směrem k reproduktorům u pódia. Jinak mi jejich
hudba fakt přišla úplně nezajímavá. Jako druzí nastoupili jičínští Wooden Ships v kompletní sestavě. Ono
jich na to malé pódium nebylo zrovna málo. Bubeník, basák, dva kytaristé (z
toho jeden zároveň zpěvák), houslista, zpěvačka a klávesák se svými hammondy.
Hudebně cokoli od big-beatu po art rock. Momentálně zřejmě nejzajímavější
fungující jičínská kapela. Jejich první deska vyšla letos 10. listopadu, což je
stále čerstvé zboží. Třetí přišla na řadu čtveřice In Touch ze Železného Brodu. Bubeník, basák a dva kytaristé, jeden
z nich zároveň zpěvák. Také docela povedené energické vystoupení. A hráli
i jako čtvrtá kapela (pod jiným názvem), ale to byla zase přehlídka coverů českých
i zahraničních. Všichni se opět bavili a originalitu nikdo nepožadoval. Hlavně,
že je to známé, naživo a nahlas! Jak si při tomto setu říkali, jsem si
nezapamatoval. Asi mi to za to nestálo.
Streamování hudby nese své plody, takže si občas ze zvědavosti
pouštím i věci, o které bych před pár lety ani nezavadil. To vyústilo až k tomu, že jsem 26. listopadu vyrazil do pražského Lucerna Music Baru
poprvé na hardcorový koncert. Na stránkách klubu stálo „doors 18:30, start
19:30“, což jsem pochopil, jakože v 18:30 začnou pouštět návštěvníky do
sálu, kde se něco začne dít až o hodinu později. Dorazil jsem tedy téměř přesně
v 19 hodin. Předkapela Paddy And
The Rats hrající irský hospodský punkrock pochází z Miskolce a
v sestavě má kromě zpěváka (občas i s kytarou), kytaristy, basáka a
bubeníka také hráče na akordeon a houslistu. Z Maďarska to sem nemá tak
daleko, takže tu už párkrát byli a zjevně někteří lidé pod pódiem přišli právě
na ně. Basák se sice celou dobu zvládl tvářit, jako že je v práci, ale
jinak to byla dobře odvázaná zábava. Hudebně sice úplně mimo mě, ale nemohu
říci, že bych se nudil. Zato Ignite do
Prahy z kalifornského Orange County dorazili poprvé po více jak deseti
letech. Navíc jen ve čtyřech, ale vypadalo to, že druhý kytarista nikomu neschází
a ten jeden na všechno v pohodě stačí sám. Intro před jejich vstupem na
scénu bylo jen mluvené a zcela nepřekvapivě prezentovalo názor skupiny na nově
zvoleného amerického prezidenta. A vletěli na nás rovnou s apelem Know Your History. O tom, že bychom měli
znát své dějiny, nebudu polemizovat. V čele kapely je zpěvák Zoli Téglás
(křestní jméno je zdrobnělina ze Zoltán), což je sice rodilý Američan, ale oba
jeho rodiče uprchli z Maďarska. V několika písních se na pozadí za
kapelou objevovaly černobílé záběry z poválečného Maďarska a zpěvák nám
kus jedné písně zazpíval v maďarštině, což na mě má poněkud humorný efekt.
Netuším, o čem to bylo, ale už samotná maďarština mi v hudbě prostě
připadá k smíchu, nemohu si pomoci. Z letošního alba A War Against You zazněly kromě skoro
titulní This Is a War ještě písně Nothing Can Stop Me, Begin Again či Oh No Not Again. Jinak spousta klasik jako Veteran, Bleeding, Poverty for All, Fear Is Our Tradition, A
Place Called Home, Slowdown či Live for Better Days, Lemmymu věnované My Judgement Day a navíc Sunday Bloody Sunday z repertoáru
U2 (čímž jsme vlastně uzavřeli irsko-maďarské kolečko). Pak už prostě museli
skončit, protože od 22:30 se na tomtéž místě konala diskotéka. A zatímco
technici začali balit, ještě se na chvíli vrátil jen zpěvák s kytaristou
na krátký přídavek (a basák si skočil do lidí). Mimochodem, zpěvák celý koncert
zvládl se žvýkačkou v puse. Stánky obou kapel nabízely spoustu zboží, ale
jednoduchou cenovou politiku, takže Ignite CD za 300, triko za 400, vinyl za
600 apod. (Maďaři byli s cenami ještě níže). Takže jsem si koupil aktuální
CD v digipacku s bonusovou písní, když to bylo za stejné peníze jako
běžná verze. Pak už jsem se protáhl mezi diska chtivými nedočkavci ven. Hardcore
si mohu odškrtnout, co přijde příště? (P.S.: O pár dní později jsem náhodou na
internetu zjistil, že první předkapelou pražského koncertu byli punkrockoví Rabies z Bystřice nad Pernštejnem.
Netuším od kolika, či jak dlouho hráli, pro kolik lidí, a kolik jich o jejich
účasti vědělo předem, což znamená, že vůbec nechápu, proč se takovéto nijak
neavizované přídavky dělají. Obzvlášť když je tu časový limit, dokdy musí
koncert skončit.)
V Jičíně se začaly pořádat zajímavé koncerty v restauraci
U Anděla. Na ten thrashový jsem málem šel, ale pak jsem si uvědomil, že bych
byl celý večer přiotrávený cigaretovým kouřem a domů bych musel jít přes garáž
a v prádelně se svléknout rovnou do pračky. Tak jsem to radši odpískal
předem.
Uvidím, co přinese rok 2017. Plány zatím nemám žádné…
