Rok 2016 (nejen) na plátnech kin

V roce 2016 jsem viděl na plátnech 60 filmů. Tedy o dva více než v předchozím roce. Stálo mě to 6 062 Kč, tedy o 67 Kč méně než v předchozím roce. Průměr 101 Kč za film tedy vypadá, jako když tento koníček zlevňuje. Ve skutečnosti jsem dva filmy viděl zadarmo (Vzkaz v láhvi, Kola versus auta), další za 40 (Nenasytná Tiffany) či 50 Kč (LEMMY). Osm projekcí jsem viděl na pražském Febiofestu, na jednu jsem si zajel na MFF do Karlových Varů, další byla součástí Festivalu francouzského filmu v Praze. Tamtéž jsem zajel na Vzkaz v láhvi, na který jsem vyhrál volné lístky na ČSFD, a na Carol, která se do jičínského biografu nedostala. V létě promítali levně loňské filmy po 40 Kč v královéhradeckém Centralu a za 50 Kč jsem v srpnu zašel do letního kina v jičínském zámeckém parku. Zbývá promítání v rámci projektu festivalu Jeden svět jménem Promítej i ty, které se konalo v jičínské hvězdárně se vstupem zdarma. Film Kola versus auta sice asi o měsíc později vysílala i Česká televize, ale to bych se zase ochudil o besedu na cyklistické téma. (Ano, snažili jsme se srovnávat situaci v São Paulu či Torontu s Jičínem, což je docela sranda. J) Na biograf Český ráj tedy vychází 45 projekcí.

 

Plakáty všech šedesáti filmů

Desítka nejlepších:

1. Příchozí

Povídka Teda Chianga Příběh tvého života je křehká lingvistická sci-fi, která nestojí na výrazné pointě, ale na vhledu do nitra hlavní hrdinky. Ve chvíli, kdy jsem zjistil, že podle ní vzniká hollywoodský film, jsem se trochu vyděsil, na druhou stranu tu bylo jméno režiséra. Denis Villeneuve si za posledních pár let vybudoval pověst jednoho z nejchytřejších režisérů v Hollywoodu. Tak jsem doufal, že i tentokrát ví, co dělá. Výsledný film je sice podle očekávání akčnější, ale jinak je to rozhodně inteligentní sci-fi pro přemýšlivého diváka, což je v současnosti na plátnech spíš výjimka než pravidlo. K tomu výborná Amy Adamsová v hlavní roli, parádní kamera i hudba – prostě film roku.

2. Spotlight

Novinářské drama oceněné Oscary za nejlepší film i původní scénář jsem viděl v rámci pražského Febiofestu, takže mi připadá zbytečné tu o něm psát podruhé.

3. Boj

Tobias Lindholm si udělal jméno jako scenárista, ale od roku 2010 se věnuje i režii. Typická jsou pro něho pečlivě vybroušená dramata ze současnosti, která pokládají důležité otázky ohledně práva, morálky, etiky a dalších příbuzných pojmů. Tentokrát nám předkládá příběh vojenského důstojníka na misi v Afghánistánu, kterému změní život jedno sporné rozhodnutí v kritické situaci, kdy je jeho jednotka pod palbou nepřátel. Je odvolán a v Dánsku ho čeká vojenský soud. Má být stoprocentně věrný svým zásadám a jít si své selhání odsedět, i když ví, že ho manželka i děti potřebují doma? Jaká je cena pravdy? Režisér s přehledem volí i nestandardní řešení, kdy nejzásadnější dialog filmu zabírá přes sklo, takže ho neslyšíme. Film hodný vidění a zamyšlení.

4. Kniha džunglí

Pro mne největší překvapení roku. Hraný film natočený s jediným hercem v ateliérech – zbytek je práce trikařů. Dá se tedy vůbec počítat mezi „hrané“ filmy? Každopádně tato aktuální verze slavné animované disneyovky nestaví na své digitální dokonalosti, ani se na ni nesnaží upozorňovat. Po pár minutách prostě zapomenete, že nesledujete skutečnou džungli (u zvířat to samozřejmě neplatí, ta přece jen nejen mluví, ale občas i zpívají). Výsledkem je tedy výborný dobrodružný film, který funguje, ať už znáte Disneyho klasiku, nebo ne.

5. Zbrusu Nový zákon

Belgická černá fantasy komedie přišla s výborným výchozím nápadem. Bůh existuje, žije v Bruselu a nemá rád lidi. Zlomyslně se baví vymýšlením a aplikací Murphyho zákonů a má za to, že doma má situaci pod kontrolou. Lidé běžně znají jeho syna, ve filmu hrají roli spíš jeho manželka a hlavně dcera. Ta se na důkaz vzdoru nabourala do otcova počítače, rozeslala všem lidem esemesky s tím, kolik času jim zbývá do smrti, načež utekla z domova. Rozzlobený otec vyráží za ní a za chvíli se musí utkat se zákonitostmi světa, který stvořil. Co ale s lidmi udělá fakt, že najednou vědí jak moc (málo) času jim zbývá? Rozhodně silná myšlenka.

6. Takový je život

Němý film z roku 1929, na který jsem vážil cestu přes půl republiky do Karlových Varů. Do kin přišel v květnu 1930 a prohrál zápas o divácký zájem s prvními zvukovými filmy. V roce 1959 byla v nové verzi odstraněna většina mezititulků, takže je film vlastně ještě „němější“, než bývalo zvykem. Na srozumitelnosti děje to nijak neubírá. Příběh staré pradleny, jejíž muž je nezaměstnaný alkoholik, rozhodně není žádná komedie, byť má i světlejší dny. V hlavních rolích excelují Vera Baranovskaja a Máňa Ženíšková, Theodor Pištěk jako producent na filmu všechno prodělal a dluhy splácel až do roku 1948. Pokud se vám zdálo, že hrál v každém druhém meziválečném filmu, tak tohle je důvod. I takový je život.

7. Rodinný film

Slovinec Olmo Omerzu je pro mne nejlepším importem domácího filmu. Připadá mi, že jeho nejsilnější zbraní je práce s herci, ale i zbytek režisérského řemesla zvládá výborně. Nejdříve trochu ke scénáři: Rodiče i se psem vyrazí na plavbu jachtou po oceánu a děti si doma užívají svobody. Pak přijde bouře a rodiče se přestanou ozývat. Film své postavy se zaujetím sleduje, ale udržuje si od nich odstup. Emocionálně nejsilnější scéna filmu tedy patří psovi. Trochu si říkám, jestli není špatnou známkou pro domácí kinematografii, když za nejlepší český film roku 2016 označím odloženou premiéru filmu z roku předchozího. :-/

8. Tohle je náš svět

Matt Ross je herec známý spíš z televizních seriálů, tohle je druhý film, který režíroval, a první, ke kterému napsal scénář. Předkládá nám v něm rodinu žijící mimo civilizaci v lese. Rodiče tu vychovávají ze svých šesti dětí superchytré, supersilné a superodolné bytosti, aniž by jim vadilo, že tyto vlastnosti sotva budou mít možnost někdy využít, když nezvládají nejzákladnější interakci s jinými lidmi. A pak logicky musí přijít cesta do civilizace a nezbytný střet. Jeho hybatelem je nemoc a následná smrt jejich matky. Herecké výkony od Vigga Mortensena až po nejmenšího prcka nemají snad jedinou slabší chvilku, přitom každá postava má vlastní charakter a své místo ve vyprávění. Nebýt trochu melodramatických klišé v závěru, mohl být tenhle film na žebříčku ještě výrazně výš.

9. Zootropolis: Město zvířat

Animovaných filmů vznikají strašná kvanta a ve výsledku jich většina dopadá jako zábava na jedno použití. Koukněte a zapomeňte, za týden uvidíte další pokus. Disneyho studiu se ovšem zase povedl vybrousit zábavný kousek, se kterým si dali práci už při vymýšlení scénáře a celého filmového světa. Zvířecí kriminální buddy movie s ramlicí (český dabing používá podivné slovo zaječice) a lišákem v hlavních rolích je promyšlené a napěchované zábavnými detaily, které prostě nemáte na jedno zhlédnutí šanci ani postřehnout. Přitom jen tak bokem nadhazuje i pořádně složitá témata. To celé v hávu rodinné komedie. Tedy snad s výjimkou podivné scény z nudistického klubu, která mi v tomto filmu přišla úplně nepatřičná a vlastně i znepokojivá. Animace je výborná a český dabing velmi dobrý.

10. Ve středu 9. května

Íránské drama o tom, co způsobí inzerát nabízející 30 miliónů nejpotřebnějšímu žadateli, jsem také viděl na Febiofestu, takže se opět nebudu opakovat.

Teď snad ještě pár vět o tom, co a proč jsem neviděl. V práci jsem prošvihl snad jen jedinou projekci Sázky na nejistotu a obě projekce Nočních zvířat. Z různých jiných důvodů jsem nezašel ani na nic z nabídky Severského filmového klubu (Beatles, Vymahač, Idealista), či na filmy Kolonie, Anomalisa a Toni Erdmann. Poslední případ mne mrzí nejvíce, ale když strávím 12 hodin v práci, tak nepůjdu od 19:30 na 162 minut dlouhý film, pokud další den opět vstávám ve 4:40. Snad ho ještě někde uvidím. Pouze jednou se stalo, že se film nehrál, protože jsem byl jediným zájemcem. Odnesl to film Tři generace. Vím, že to v tomto případě není nic jednoduchého, ale aspoň částečně to způsobil naprosto nezajímavý český název. Spousta filmů se do jičínského biografu vůbec nedostala, včetně některých titulů, u kterých mě to překvapilo (Správní chlapi). Ale zase jsem tu viděl hned dva maďarské filmy, takže situace ještě úplně tragická není. A abych jezdil na film, co mě zajímá, do vzdáleného města, nebylo moc času. Dopadlo to vlastně jen u Carol.

Ještě musím zmínit jediný film, u kterého jsem litoval vyhozených peněz a ztraceného času. Jsou to Fantastická zvířata a kde je najít – film, kde sice přes samé triky není vidět na plátno, ale nudu to nezahnalo. Od režiséra Davida Yatese už jsem předtím viděl čtyři filmy, z nichž bych se ani jeden neodvážil označit za povedený, ale několik až nečekaně kladných recenzí mě natolik nahlodalo, že jsem přece jen vyrazil do kina. Každopádně, další díly této série už určitě beze mne. L

Stále rozmnožuji sbírku filmů na Blu-ray discích. Pomáhají mi v tom jednak výprodejové akce, kdy se spousty filmů dostanou až někam na 99 Kč za kus, a také Aukro, kde jsem tři disky koupil dokonce po 60 Kč. Z nejzajímavějších přírůstků tedy mohu jmenovat pětidiskovou kolekci Indiana Jonese, třídiskovou speciální edici Gravitace, či spoustu filmových klasik: Nelítostný souboj, Mafiáni, Hodný, zlý a ošklivý, E. T. Mimozemšťan, Zpívání v dešti… A zmínit musím ještě pětioscarovou klasiku Stalo se jedné noci, kterou jsem si s českými titulky koupil na německém Amazonu, protože u nás nevyšla. Z mnoha filmů viděných v televizi za zmínku stojí znovu viděný klasický muzikál West Side Story, výborné maďarské artové drama Je to jen vítr či domácí dokument Odvaha. Ze seriálů nejvýše hodnotím Dům z karet, z domácích pak Semestr.

Letos má začít zhruba roční rekonstrukce našeho jediného kina široko daleko, takže kvantitativně to se mnou a kinem půjde zřejmě pořádně dolů. Jinak je vše při starém, takže nejzajímavější lednová premiéra zatím na programu našeho biografu není (Paterson). Počkám do února, pokud nebude ani tam, tak budu muset zase vyrazit na výlet. Ostatně rok jsem už zahájil v pražském kině Evald filmem Spravedlnost pro mou dceru na odpolední projekci pro seniory za 60 Kč (šetřím, kde to jde). ;-)