sobota 27. ledna 2018

Hudba v roce 2017

Žánrové zařazení už snad více mimo být nemůže :-)
Pár vět o hudbě v roce 2017. Stále jí většinu poslouchám přes službu Google Play, kde už jsem si sice zvykl na občasné naprosto nemístné žánrové zařazení, či seznam souvisejících interpretů, ale někdy je to prostě pořád sranda k popukání. Hudby jsou kvanta, občas i mě samotného překvapuje, co všechno si pouštím. Opakování přehrávání se děje nejčastěji v době přípravy na nějaký koncert, o kterých jsem psal tady a tady, a jejichž vrcholem bylo vystoupení Glenna Hughese. S nákupy nových CD už to moc nepřeháním, pár jich s navštívenými koncerty přímo souvisí (California Breed, Glenn Hughes: Resonate, Blues Pills: Lady in Gold a Pristine: Ninja), zbytek sem vlastně mohu také vypsat kompletně: Dying Passion: Black Threads, Miloš Dodo Doležal: Ohněm, Flying Colors: Second Nature, Deep Purple: Infinite, The Winery Dogs: Hot Streak a The Jelly Jam: Profit. Ale největší nákup přišel hned v lednu, kdy jsem zahlédl seznam jednoho sběratele soundtracků, který rozprodával svou sbírku ve stylu disk za 50 Kč. Nakonec jsem zřejmě dostal i množstevní slevu, protože jsem za 11 disků zaplatil pětistovku. Abych vyjmenoval aspoň ty nejznámější tituly, tak jde mimo jiné o hudbu k filmům E. T. – Mimozemšťan, Ostrov hrdlořezů, Čelisti, Hon na ponorku a Hvězdná brána. Také jsem na Startovači pomohl skupině The Agony ke vzniku alba 689, které jsem si pak za odměnu koncem roku stáhl v FLAC i MP3.

Casualties of Cool
Aby bylo vůbec o čem psát, nechal jsem si na závěr Devina Townsenda a jeho dvě alba ve vícediskových provedeních. Projekt Casualties of Cool dal Devin dohromady v roce 2010 s kanadskou zpěvačkou a kytaristkou Ché Aimee Dorval. Od podzimu 2012 spolu hráli, na podzim 2013 natočili své bezejmenné album, které vyšlo v únoru 2014. Ale až na začátku roku 2016 se dočkalo mezinárodní distribuce. Největší český internetový obchod Musicrecords měl v nabídce dvoudiskovou verzi i totéž s DVD, levnější variantu za 579 Kč. Tak jsem si to nakonec objednal z britského Amazonu, kde kupodivu byla právě nejlevnější ta verze 2 CD + DVD, i když by mi klidně stačila základní jednodisková. Nakonec mě to vyšlo na 388 Kč včetně poštovného. Pochvaloval jsem si to, dokud jsem se nepodíval znovu na Musicrecords, kde to najednou bylo za 379 Kč, ovšem stále tam byla i dvoudisková verze za 649 Kč (takže když si 270 Kč připlatíte, dostanete o disk méně, kdo by odolal? J). Na bonusovém disku je přitom dalších 13 písní – poctivých 65 minut hudby, na DVD je zase celý koncert z roku 2014 v Londýně. Devinovo koncertní album Ziltoid Live at the Royal Albert Hall z roku 2015 ve verzi 3 CD + DVD jsem si původně nechtěl pořizovat, protože album Ziltoid the Omniscient z roku 2007 mě z celé Devinovy tvorby baví nejméně. Ale stačilo se podívat pozorněji. Celé dotyčné album je přehráno na prvním ze tří CD, na dalších dvou je výběr nejlepších písní napříč Devinovou kariérou podle hlasování fanoušků na internetu. Takže se tam dostala i jedna píseň z alba Biomech, které vyšlo pod hlavičkou projektu Ocean Machine, a kterou Devin Townsend nikdy předtím naživo nehrál. A právě přes jeho Ocean Machine jsem se já k Devinově hudbě kdysi dostal. Na DVD je celý zhruba 160-timinutový koncert včetně pohledu do zákulisí o přestávce mezi Ziltoidem a zbytkem koncertu.

Rok 2017 – knižní TOP 5

Pět nejlepších knih, které jsem přečetl v roce 2017 s krátkým komentářem:

Robert Jackson Bennett: Město schodů

Bulikov je hlavní město ležící uprostřed Kontinentu. Jeho jednotlivé kraje byly po generace rozdělené podle bohů, kteří jim vládli, a vedli válku s ostatními. Až se jednou rozhodli války ukončit a na důkaz míru postavit uprostřed město zázraků. Jenže tu je ještě ostrov Saypur, kde nikdy neměli žádné bohy, takže jeho obyvatelé byli vždy pro obyvatele Kontinentu pouze otroky. Až se na Saypuru našel velký rek Kaj, který dokázal vyrobit zbraň schopnou zabít bohy. Nečekaný útok vedený Kajem byl drtivý, protože se smrtí boha přestaly fungovat i jím vytvořené zázraky. Dobitý Kontinent je teď ovládaný Saypuřany, kteří zakázali všechna náboženství i s jejich symboly, relikviemi, knihami, uměním… Město zázraků se stalo městem trosek, kde zmizely celé bloky domů, mnohá schodiště náhle končí, aniž by někam vedla, ale některé zázraky kupodivu stále fungují. Všechny náboženské předměty, včetně funkčních či nefunkčních zázraků byly uloženy ve střeženém skladu v horách, kam nemá nikdo přístup. Až o nějakou generaci později začne tyto předměty zkoumat saypurský historik Efrem Pangyui. A stane se tak mužem, kterého by chtěl zabít snad každý obyvatel Kontinentu. Tahle „omáčka“ je v knize odhalována postupně, jelikož vraždou výše zmíněného Pangyuie kniha začíná. Vyšetřit ji přijela hlavní hrdinka, agentka Shara, která se skrývá pod smyšlenou identitou. Kdyby se totiž provalilo, že je přímým potomkem přemožitele Kaje, tak by ji chtěl zabít asi každý obyvatel Kontinentu…

Pátý román mladého (narozen 1984) amerického spisovatele, zároveň první přeložený do češtiny, je prvním dílem volné trilogie Božská města. Bennett si vymyslel svět s komplikovanou náboženskou, geopolitickou i historickou situací, což je jedna z hlavních deviz knihy. Vyprávění sice odstartuje vražda a začne její vyšetřování, ale kniha není detektivkou, to je spíš takový spouštěč mnoha dalších akcí. Kniha má spád, je dobrodružná, akční i válečná, a má hlavní postavy, kterým není problém fandit, ale pro mne stejně byl nejdůležitější ten komplikovaný svět, ve kterém jsou postavy nuceny úplně přehodnotit celý svůj světonázor.

Tereza Boučková: Život je nádherný

Tereza Boučková (narozena 1957) je spisovatelka a scenáristka, dcera spisovatele Pavla Kohouta. Otec žije ve Francii, bratr v Rakousku, sestra ve Švýcarsku. Sama po maturitě podepsala Chartu 77, čímž její oficiální vzdělávání skončilo. Její umělecká kariéra začala v samizdatových osmdesátých letech, oficiálně mohla začít publikovat až v roce 1990. Žije s manželem v malé osadě u Berouna. Nejdříve spolu adoptovali dva romské syny, pak se jim narodil syn vlastní (*1991). To se stalo východiskem k autobiograficky laděnému scénáři k filmu Smradi (2002). Jenže život šel dál, a tak v roce 2008 vyšel román Rok kohouta o tom, jaké to je, když se z obou adoptovaných synů stanou feťáci. Další silně autobiografické pokračování vlastních osudů vyšlo v roce 2016, ale zabývá se událostmi v životě autorky od Vánoc roku 2010 do Vánoc 2011. Snad ještě dodám, že zatímco své jméno a jména osobností naší kultury autorka zachovala, svého manžela i syny v knihách přejmenovala, čímž utvořila ze skutečných lidí literární postavy. Rok kohouta jsem nečetl, což je nepochybně moje mínus. S postavami jsem se tedy seznamoval za běhu. Rok života od Vánoc 2010 do Vánoc 2011 je tu zachycen autobiografickým, deníkovým způsobem, i když mi i díky spoustě drobných odboček připomínal spíš tištěnou verzi blogu. Ostatně proč ne, napsané je to dobře, a čtenář se do autorčiných problémů snadno vcítí (ve které současné rodině nejsou problémy, že?).

Stephen King: Bazar zlých snů

I psavec dlouhých forem Kingova ražení mívá nápady, které nemá smysl roztahovat na román. A jednou za pár let je hromadně vypustí do světa. A ne všechno to jsou horory, což už by většinu jeho čtenářů nemělo překvapovat. V této sbírce je jich zařazena rovná dvacítka. Pořád mi přijde, že lepší jsou ty delší texty (Míle 81, Ur, Nekrology), u kratších je nejlepší dobrá pointa (Duna). Užitečnost úvodních textů před povídkami je diskutabilní, někdy jsou spíše na škodu (Herman Wouk stále žije by určitě byla lepší povídka, kdybych netušil, k čemu směřuje, což autor právě práskl předem). A pak je tam samozřejmě povídka o baseballu (Blokáda Billy), která pro mne byla na hranici čitelnosti, jelikož jsem se tuto americkou kratochvíli nikdy nesnažil ani trochu pochopit.

Stephen King: Dallas 63

Dne 23. listopadu 1963 otřásly Dallasem tři výstřely. Prezident Kennedy zemřel a svět se změnil. Kdybyste měli možnost změnit dějiny, udělali byste to? Stály by ty důsledky za to? Na dané téma už bylo napsáno ledacos, takže co na to můj starý známý „král hrůzy“? Přišel se strojem času, který vede do stále stejného dne 9. září 1958. Pokud chcete změnit svět, musíte v něm nejdříve těch pět let žít. Pokud se vám něco nepovede, můžete se vrátit domů a dát si restart: vydat se znovu do dne 9. září 1958 a začít nanovo. Román by tedy teoreticky mohl být nekonečný, naštěstí si autor tuto možnost časem uzavírá. Pokud má kniha 730 stran a vrcholí někde kolem strany 190, považuji to za ne zrovna ideální stav. Dlouhé desítky stran o sledování L. H. Oswalda vyloženě nudí a kniha se znovu rozjede až v poslední čtvrtině. Bohužel ne nadlouho, protože jde o látku natolik komplikovanou, že v závěru nutně přijde celá řada konců. King sice nastudoval spoustu archivních materiálů, ale jakoby mu to nakonec svazovalo ruce. Kniha je tedy nejlepší v čistě fiktivních pasážích, a čím víc se mu do děje míchá historická realita, tím snáze se kniha odkládá. Naštěstí je to převážně fikční příběh.

Stephen King: Colorado Kid


Původně jsem sem ani nechtěl dávat jednohubku přečetnou za dopoledne, ale podíval jsem se na zbytek seznamu a usoudil, že o žádné z druhé půlky knih se mi vůbec psát nechce. Kniha zaznamenává rozhovor tří postav, z nichž jedna je dvaadvacetiletá studentka žurnalistiky Stephanie a druzí dva jsou kmeti z redakce týdeníku Ostrovan, vycházejícího na jednom z ostrovů poblíž pobřeží státu Maine. Celý ho spustil novinář bostonského Globu pátrající po lokálních záhadách. Staříci mu nic nenabídli, ale své mladé stážistce příběh odvyprávějí. Vracejí se o 25 let zpátky, do osmdesátých let, kdy mladý pár atletů při ranním běhu do školy našel na pláži mrtvolu neznámého muže. Klíčem ke knize je, že se navzdory jménu autora nejedná o horor a navzdory zavádějící obálce se nejedná o detektivku. Je to prostě „vyprávění o záhadě“, pokud na tohle nepřistoupíte, nemá smysl to ani zkoušet. Čtivostí by to patřilo o příčku výš, ale jen jako součást nějaké sbírky povídek (či novel). Za doporučených 199 Kč mi to jako dobrá nabídka nepřipadá. :-/

pátek 26. ledna 2018

Rok 2017 (nejen) na plátnech kin

V roce 2017 jsem navštívil 52 filmových projekcí, což je mnohem více, než jsem čekal (viz dále). Stálo mě to 4 532 Kč, což znamená průměrné vstupné 87 Kč. Jak jsem takto nízké cifry dosáhl? Rok jsem zahájil během návštěvy Prahy odpolední projekcí pro seniory za 60 Kč, 19 filmů v Karlových Varech představuje pouze cenu akreditace (850 Kč) a jednu projekci jsem viděl zdarma (Furiant). Věděl jsem, že jičínský biograf bude promítat pouze do konce února, takže první dva měsíce jsem chodil na všechno, co by za cestu do kina mohlo stát. Jedinou výjimkou byl dokument Strnadovi, před kterým jsem dal přednost pravidelnému pondělnímu spinningu. V březnu jsme tu kino neměli vůbec a od 1. dubna promítá v náhradních prostorách kulturního domu Valdice. Takže to mám do kina 4,8 km (asi 50 minut rychlé chůze), což do hry zanáší další proměnnou jménem počasí, protože tohle nejsem ochoten absolvovat v dešti či jiné slotě. A jaro bylo tak krásné, že jsem tam nakonec poprvé vyrazil až 15. června. Takže ve výsledku připadá 19 projekcí na MFF Karlovy Vary, 10 projekcí na Febiofest, jednou Jinčí čin (doprovodný program festivalu Jičín – město pohádky), čtyřikrát artová kina v Praze a do sousedních Valdic jsem vyrazil celkem osmkrát. Průměrné vstupné navyšovaly jen dvě projekce v pražských multiplexech, plus jedna v IMAXu.
Plakáty 52 viděných projekcí

Desítka nejlepších:

Spojení Christophera Nolana a válečného filmu podle skutečných událostí mi moc nešlo do hlavy a nebyl jsem si jistý, co se od toho dá čekat. Ale anglický scenárista a režisér nezklamal, a opět to pojal po svém. Paralelně tu sleduje osudy vojáků i civilistů na pláži, na moři i ve vzduchu, ke kterým dostane divák krátkou nápovědu pomocí tří titulků (jeden týden, jeden den a jedna hodina). Většině diváků to stejně dojde, až když jednu z postav zachytí i ve druhé ze tří linií. Slavní herci jsou dobře namícháni s neznámými, dialogů je minimum, Němci jsou prakticky neviditelní (což skvěle ilustruje skutečnou válečnou zkušenost vojáků), kamera špičková (obzvlášť na obřím plátně v IMAXu), hudba zní prakticky pořád (a pokud ne, tak si těch pár chvilek zaručeně všimnete) a triky jsou tak dokonalé, že divák nemá šanci poznat, kde končí reálně nasnímaný záběr a pokračují pixely. V IMAXu z toho byl filmový zážitek roku, protože před lety nevyhodili původní velkoformátový kinofilmový projektor, čímž se dostali do úzkého okruhu 39 kinosálů na světě, které mohly Nolanův velkofilm promítat v nejvyšší možné kvalitě (a v Evropě jsou tyto sály dokonce jen čtyři, z toho tři v Londýně).

Americký režisér a scenárista Jim Jarmusch si sice už pohrával s mnohými žánry, ale ve svém posledním filmu natočil něco zcela odlišného od výše uvedeného velkofilmu. Nejlepším popisem se mi jeví označení „filmová poezie obyčejného života“. Hlavním hrdinou je řidič linkového autobusu Paterson, žijící a pracující ve městě Paterson. Píše si básně do notýsku, venčí psa, zajde si na jedno, a největší oporou je mu v mnohém charakterově protikladná manželka Laura. Výborný scénář plný živých dialogů i básnických metafor, suverénní herecký výkon Adama Drivera, nápadité výtvarné a kostýmní hrátky s černou a bílou na postavě manželky Laury, zajímavá hudba pod hlavičkou částečně režisérovy kapely SQÜRL… Nenápadné mistrovské dílo je stejně o hlavním hrdinovi, jako o městě, takže nakonec dává smysl, že se jmenují stejně.

Švýcarsko-francouzský animovaný film to se svou jednoduchou animací dotáhl až k ceně za nejlepší evropský animovaný film a nominacím na Zlatý glóbus a Oscara. Takže jsem nezaváhal a na Febiofestu jsem navštívil jeho projekci. Film se sice v prosinci dočkal i oficiálního uvedení do českých kin, ale tam už šla pouze česky dabovaná verze. Ta byla ovšem doplněna o krátký loutkový předfilm Vánoční svatba sněhuláka Karla, což vzhledem ke stopáži hlavního filmu dává smysl. Vypráví příběh devítiletého chlapce z jeho pohledu. Na začátku žije pouze s matkou, která tráví čas popíjením u televize. Při pouštění draka, na kterém má obrázek svého otce a z druhé strany kuřete (protože podle matky otec odešel do světa s nějakou pipkou), dojde k nehodě a chlapec slyšící na přezdívku Cuketka způsobí matčinu smrt. Tak se dostane do sirotčince, kde se seznamuje s jeho dalšími svěřenci. Tenhle je dítě feťáků, tamté dělal otec hnusné věci, a teď za to sedí ve vězení… Přes na první pohled depresivní téma ve filmu nechybí humor a dokonce i optimismus a dávka naděje na lepší budoucnost. Povedená je i hudba a velmi rozumná stopáž jen lehce přesahující hodinu.

Irsko-britsko-americký film jsem shodou okolností viděl na Febiofestu hned po výše uvedeném filmu. Jeho režisér John Carney od filmu Once (2007) působí jako specialista na hudební romantické filmy. Tento se odehrává v 80. letech v jedné z okrajových čtvrtí Dublinu. Středoškolák Conor si kvůli finančním problémům své rodiny musí zvykat na levnější církevní škole, kde je za outsidera a je okamžitě po nástupu šikanován jinými žáky i učitelem. Jednou naproti škole zahlédne neznámou starší dívku. Osloví ji, ona mu řekne, že je modelka, načež se jí Conor okamžitě zeptá, zda by nechtěla hrát ve videoklipu jeho kapely. A jelikož to zaskočená kráska neodmítla, zbývá málo: založit kapelu a složit nějakou vlastní písničku. A jelikož se jeho nová škola jmenuje Synge Street Christian Brothers School, nepřekvapí, že se jeho kapela bude jmenovat Sing Street. Režisér dobře zužitkoval současné retro nálady, kdy si v rámci příběhu může střílet z hudební módy 80. let. Na druhé straně nezakrývá, že to v Irsku nebyly nijak optimistické časy, a nejčastějším happyendem bylo utéci z tohoto ostrova pryč. Výborné jsou původní písně složené pro fiktivní filmovou kapelu, ostatně dvě z nich napsal Glen Hansard. U mě v kategorii hudebních filmů či muzikálů o parník lepší než vychvalovaný La La Land.

Scottova Blade Runnera z roku 1982 považuji za nejlepší filmové sci-fi vůbec. Nejspíš to bude i tím, že jsem nejdříve viděl jeho režisérský sestřih z roku 1992. Plánované pokračování mi přišlo jako velmi špatný nápad, dokud se u něj neobjevilo jméno kanadského režiséra Denise Villeneuva, který v posledních letech pečlivě vybírá své filmové projekty a vždycky to zatím vypadalo, že ví, co a proč dělá. Druhý díl se odehrává 30 let po událostech jedničky. V mezičase se replikanti stali běžnou součástí společnosti a jeden z nich dělá i u losangeleské policie. Náš hrdina K v hereckém podání Ryana Goslinga zakrátko začne pátrat po svém legendami opředeném předchůdci Deckardovi, takže se časem na plátně objeví i zestárlý Harrison Ford. Scénář opět není originální, ale v dobrém i špatném navazuje na 35 let starou Scottovu klasiku. Kratší sirky si tentokrát vytáhli Jared Leto a Sylvia Hoeksová, kteří tu jsou prostě za průměrného padoucha z bondovky a jeho smrtícího poskoka. Audiovizuální zpracování ale nemá chybu, tempo se drží originálu, kde také byla důležitější atmosféra než akce, hudba se blíží Vangelisovi, ale přímá citace přijde až v samotném závěru, a triky jsou opět špičkové. Pokračování kultovního filmu tak podle mne dopadlo možná i nejlépe, jak vůbec dopadnout mohlo. Hans Zimmer a Benjamin Wallfisch si ještě zaslouží jmenovitou zmínku za nejlepší filmový soundtrack roku.

Jednou z nejlákavějších sekcí MFF v Karlových Varech pro mne byla pocta Kendžimu Mizogučimu, významnému japonskému režisérovi, který ovlivnil celou řadu západních filmařů. Asijské poetické názvy jsou těžko přenositelné, takže prostě dodávám, že se nejedná o povídkový film, neprší v něm a po měsíci také nebylo ani památky. Film se odehrává v období občanských válek v 16. století. Dva venkované se na válce přes protesty svých manželek pokusí zbohatnout. A právě osudy manželek ukazují úspěch obou mužů v jiném světle. Film je těžké žánrově zařadit. Vypadá historicky realisticky, ale jsou v něm i prvky žánru fantasy. Kendži Mizoguči se tu ukazuje jako vyzrálý filmař, který suverénně ovládá možnosti filmové řeči. Měl rád dlouhé záběry, které kladly velké nároky na přesnost herců a osvětlení. Historky o scénách, které se opakovaly téměř stokrát, než byl režisér spokojený, kolovaly po léta. Jde o režisérův nejznámější film a ve Varech byla promítána jeho restaurovaná verze (v titulcích bylo i poděkování Martinu Scorsesemu za konzultace).

Pro mne zřejmě největší pozitivní překvapení roku. Úsvit planety opic mi tři roky předtím přišel neslaný, nemastný, prostě bez nápadu, a u trojky jsem tedy čekal, že na ni ani nepůjdu. Aspoň můj odhad, že za to tehdy nemohl režisér, ale scenáristé, se ukázal správný. Režisér (a tentokrát už i spoluscenárista) Matt Reeves za výsledek třetího dílu totiž zasluhuje největší uznání. Hned za ním producenti, kteří ho za studiové milióny nechali natočit až překvapivě málo akční film. Herec Andy Serkis byl u toho, když se digitální herectví stalo respektovanou disciplínou, takže je jedině spravedlivé, že to v tomto oboru postavou Caesara dotáhl až k dokonalosti. Podobně jako druhý nejlepší blockbuster roku Logan: Wolverine, ani tento film nepočítá s poučenými diváky, takže hlavní inspirační zdroje jsou přímo pojmenovány. Zatímco v Loganovi je citována pasáž klasického westernu Shane, Válka o planetu opic zase přiznaně odkazuje ke Coppolově Apokalypse. A aspoň u mne nakonec Logana v první desítce nahradila.

V Karlových Varech byla v roce 2017 sekce Lidé odvedle věnována slepcům. Tento v ní uváděný film natočil Polák Andrzej Jakimowski v koprodukci Polska, Portugalska, Francie a Velké Británie s Angličanem a Němkou (no, jak se to vezme, narodila se v Bukurešti) v hlavních rolích v angličtině a v Lisabonu. Už úvodní záběr nás originálně zavádí do světa, kde se nemůžeme spolehnout na zrak. Nejprve jsou totiž vidět tři tmavé skvrny na světlém pozadí. Záběr se velmi pomalu zaostřuje, až nakonec spatříme troje dveře ve zdi. Edward Hogg zde představuje slepého učitele orientace, který právě nastoupil do zdejší kliniky pro nevidomé. Při hodinách často sedí se svými žáky třeba na dvoře u zdi a snaží se je donutit, aby mu popsali, co se děje před nimi. Mají k tomu pouze sluch (a čich). Ale v záběru je jen skupinka těchto slepců, takže divák je na tom stejně. Také netuší, co se před nimi vlastně odehrává. Učitel také zásadně odmítá používat slepeckou hůl. Proto jeho výlety do města (nebo do přístavu!) vzbuzují větší napětí, než ledajaký thriller. Citlivě natočená je i love story s německou dívkou v podání Alexandry Marie Laraové. To vše v prosluněných záběrech přímořského města. Vynikající film talentovaného filmaře.

Když už jsem si ze své návštěvy 52. ročníku MFF v Karlových Varech udělal něco jako festival archivního filmu, tak asi nepřekvapí, že se mezi nejlepší filmy roku vešel i další přes šedesát let starý klasický snímek z dob, kdy byl filmový western na vrcholu. Navíc jsem o tomto filmu dosud jen četl, takže jsem si konečně zase v něčem doplnil filmové vzdělání. Pro film jsou nejdůležitější dva z tvůrců: režisér John Ford a herec John Wayne. A tento film byl devátou z jejich čtrnácti filmových spoluprací (i když přiznávám, že bych si radši dal hned první spolupráci obou výše uvedených Johnů: Přepadení). Film sleduje mnohaleté pátrání jižanského stárnoucího drsňáka v době po skončení občanské války po jeho neteři unesené Komanči, které je natočené převážně v překrásných exteriérech údolí Monument Valley. Z dnešního pohledu je hrdina vlastně nejspíš dost problematický rasista, ale tenkrát si s tím nikdo hlavu nelámal. Parádní podívaná.

Třetí celovečerní film amerického scenáristy a režiséra Kennetha Lonergana se zviditelnil jako sběratel filmových cen zejména za původní scénář a pro představitele hlavní role Caseyho Afflecka. Psychologické drama s výborně napsanými postavami začíná v Bostonu, kde se životem protlouká náš hlavní hrdina Lee Chandler. Jenže po smrti svého staršího bratra Lee s velkým překvapením zjišťuje, že byl bratrem ustanoven jako jediný opatrovník svého synovce Patricka. Vrací se do (titulní) vesnice Manchester-by-the-Sea, aby zkusil najít společné pouto s temperamentním šestnáctiletým klukem a čelil temným démonům z vlastní minulosti. Silné herecké obsazení potenciál scénáře využilo, takže výsledkem je to, čemu se často říká „herecký koncert“. Režisér naštěstí nemá diváka za blbce, čemuž odpovídá nelineární struktura vyprávění. Bohužel nezvládl práci s užitou hudbou. Pokud k civilnímu dramatu ze současnosti hraje G. F. Händel či podobní skladatelé, tak to prostě snad ani nemůže fungovat. Jinak prakticky perfektní, pro mne z loňské oscarové sezóny nakonec hlavní favorit.

Speciální zmínku si bohužel zaslouží také matka! Darrena Aronofského. Nejdříve jsem zkoušel hledat, kdy jsem naposledy vyhodil peníze za něco tak špatného, ale po prolétnutí záznamů za posledních 10 let jsem toho nechal. Co jsem vlastně čekal od filmu, který tak žadoní o pozornost, že svůj název píše s malým písmenem na začátku a vykřičníkem na konci? Koncentrované zoufalství, u kterého jsem nejpozději od poloviny řešil hlavně dilema, jestli se mám zvednout a jít radši domů, nebo jestli, když už jsem si to zaplatil, si to mám odsedět. Nakonec jsem zůstal, ale zázrak se nestal a film se nijak nezlepšil. No nic, stalo se, fakt nemá smysl o tomhle filmu přemýšlet, když to za tu námahu nestálo ani autorovi. L

Teď ještě něco o filmech, které jsem neviděl. Kino ve Valdicích sice nejvíce prostoru věnuje ptákovinám, pokud možno ve 3D, ale díky kombinaci nepříznivých vlivů (počasí, práce a další aktivity) jsem nešel ani na mnohé běžné komerční filmy (Život, Rychle a zběsile 8, Uteč, Loganovi parťáci, Dobrý časy, Král Artuš: Legenda o meči, Spider-Man: Homecoming či Ghost in the Shell). Mezi artovějšími tituly je rekordmanem dokument Červená, který se ve Valdicích hrál třikrát, ale já byl pokaždé v práci. 120 BPM zase bylo na programu během mého pobytu v Luhačovicích. Uvažoval jsem i o dvou hudebních dokumentech (Black Sabbath: The End of the End a Motorband: Restart), ale oba se hrály ve špatných termínech, takže k výletu do Valdic nedošlo. Také jsem mohl dvakrát zadarmo vidět dokument Selský rozum, ale opět byly projekce ve špatný čas, takže jsem na setkání antibabišovců nevyrazil. Z menších filmů, které byly v české distribuci, ale já na ně nenarazil, mě to nejvíc mrzí u titulů Po bouři, Western, Pátá loď, Glory a O těle a duši.

Co se týče mé sbírky filmů na Blu-ray discích, díky výprodejům, Aukru apod. se rozrostla například o dávno vyprodané tituly Barbar Conan a Kleopatra, různé další klasiky (Lost Highway, Obecná škola, Věc, Koyaanisqatsi, Ostře sledované vlaky, Amadeus, Dvanáct rozhněvaných mužů, Mlčení jehňátek) i hudební dokument Metallica: Quebec Magnetic. Zvlášť zmiňuji disk s filmy Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata / Postava k podpírání. Filmy prošly restaurováním za peníze z Norských fondů, a vypadají hůř než předtím. Více to odnesla středometrážní Postava k podpírání, která je občas tak tmavá, že se prakticky ztratily veškeré detaily obrazu. Ostatní restaurované filmy podle všeho nedopadly lépe. Na starším typu nosiče stojí za zmínku pouze to, že jsem si koupil kolekci čtyř DVD s celkem patnáctihodinovým seriálem Příběh filmu: Odysea.

Nejvíce diváckého času mi zabrala třídisková edice ke 30. výročí filmu Blade Runner. Přípravu na pokračování jsem rozhodně nepodcenil. Kolekce obsahuje všech pět verzí filmu od pracovní verze promítané v rámci zkušebních projekcí přes původní i mezinárodní kinoverzi a režisérský sestřih až po poslední finální verzi. Kapitolou samou o sobě je třetí bonusový disk, na který se tvůrcům povedlo našlapat pracovní verzi filmu v HD rozlišení a se zvukem v DTS-HD kvalitě, dokumenty o filmu z let 2007 a 2012, které takhle zvlášť zcela zaberou minimálně dva večery a nakonec stovky fotografií. Pro úplnost dodávám, že toto řešení pokládám za extrémní a nehodné následování. Dotyčný disk totiž přehrávač pokaždé načítal několik dlouhých minut (poprvé jsem si dokonce myslel, že je disk vadný).

Z více než stovky filmů viděných v televizi si zaslouží zmínku film-noir Hluboký spánek, dokument Nikdy nebylo líp, zvláštní western Balada o Cablu Hogueovi, po letech znovu viděná tragédie Děvče ze sirkárny, koncertní recitál Adele či britské televizní seriály Noční recepční a Šťastné údolí. Bohužel jsem viděl i několik různých variací na filmové neumětelství (Čerte, drž se svého kopyta!, Wilsonov, Pirko), tentokrát ve všech případech domácí (minimálně částečně). L

Nakonec zbývá dodat, že jsem také navštívil dvě výstavy spojené s filmem. Nejdříve hned v lednu v Regionálním muzeu a galerii v Jičíně výstavu Zlatá éra českého filmového plakátu za 20 Kč vstupného. Podruhé v prosinci v galerii Elektra v Luhačovicích výstavu Režiséři ateliéru Hermíny Týrlové se vstupem zdarma.

Kompletní rekonstrukce budovy jičínského biografu prý zatím probíhá podle plánu, takže by měla být hotová na přelomu dubna a května. Provozovatel biografu navíc slibuje po návratu promítání zpět do Jičína navýšení počtu projekcí. Zní to všechno nadějně, ale uvidím, jaká bude realita.

neděle 21. ledna 2018

Ohlédnutí za rokem 2017

Rok 2017 zpětně moc pozitiv nepřinesl. Snad jen průměrný čistý příjem mi stoupl o 6%. Bohužel to bylo způsobeno do značné míry tím, že jsem celé léto strávil v práci. Z Karlových Varů jsem musel odjet o den dříve a vrcholem bylo září, ve kterém jsem měl volno přesně jeden den (ano, dvacátého osmého). Takže červencová a zářijová výplata sice byly nejvyšší za celý rok, ale už jsem si připadal dost vycucnutý a jel jsem tak nějak na automat. Možná to už vzhledem k mému zaměstnání fakt odporovalo požadavkům bezpečnosti provozu na železnici.

I tudy vede běžecká trasa City Run Jičín
Sportoval jsem mírně v zimě, už tak nějak tradiční dvacítka lekcí spinningu, pak už jen na jaře, a v létě to najednou chcíplo. Běhat jsem začal v závěru března, ale jarní počasí bylo dost hnusné, takže trochu pravidelnější to začalo být až od 9. května (a to jsem vyběhl teprve popáté toho roku). 27. května jsem se zúčastnil třetího ročníku City Run Jičín a můj čas v běhu na deset kilometrů byl o dvě minuty horší než v roce 2016. Jasná matematika: + minuta za pouhých pár týdnů tréninku běhání, + minuta za mnohem teplejší počasí (a ještě jsem si jako blbec nevzal sluneční brýle, takže jsem v některých úsecích mžoural jen pár kroků před sebe L). Zase se ukázalo, že jako běžec jsem absolutně průměrný: můj čas byl 20 minut za nejrychlejším a 20 minut před nejpomalejším účastníkem závodu. Moje běhání skončilo náhle a bez předchozího varování 24. srpna. Vyběhal jsem si totiž plantární fasciitidu, díky čemuž jsem zjistil, že mám patní ostruhu. Takže místo běhání objednat na ortopedii a pak docházet na rehabilitace. Pár týdnů jsem se spíš belhal, než docházel.

Podobně pomalu jsem se rozjížděl na kole. Z výše zmíněných důvodů ohledně počasí jsem se byl 
Vyjížďka 28. září
projet jen dvakrát v dubnu, třikrát v květnu (to zase mělo přednost běhání), šestkrát v červnu, dvakrát v červenci, pětkrát v srpnu a jednou v září (ano, dvacátého osmého). S bolavou levou patou se sice na kole jezdit dalo, ale zase jsem byl pořád v práci, až to moji chuť vyrazit se odpoledne projet úplně umrtvilo. Navíc léto skončilo s koncem srpna a od prvního září byl venku hnusný podzim, kdy mě to na kolo vůbec netáhlo. 28. září jsem při své poslední vyjížďce ujel pouhých 40,8 km, protože jsem si špatně zorganizoval čas a vyrazil příliš pozdě. Jelikož jsem za celý rok najezdil pouhých 1041 km, tak je to vlastně přesně ta cifra přes tisícovku.
J Takže jsem nakonec usoudil, že jsem toho najezdil tak málo, že kolo nemá nárok na žádnou zimní prohlídku v servisu a trochu jsem ušetřil. Všechno špatné je pro něco dobré. :-/

Nad Luhačovicemi / Pozlovicemi
Zaměstnavatel mě nakonec poslal na něco, čemu říká „kondiční ozdravný pobyt“ do lázní Luhačovice. No hurá, no konečně, a tak dál, ale jel jsem 30. listopadu a do cíle jsem dorazil za vydatného sněžení. Sníh a náledí víceméně vydržely až do poslední noci z 10. na 11. prosinec. Toho dne jsme odjížděli a za okny rychlíku se všechno jarně zelenalo. Hotel Niva je na kopci v obci Pozlovice, takže jen sejít dolů do Luhačovic bylo občas, když ne o život, tak aspoň o úraz. A to jsem se poctivě snažil chodit denně ven. Ovšem delší procházky než obejití nedaleké přehrady z toho nebyly. Jiný pohyb jsem tam víceméně neměl (tři lekce tělocviku v bazénu skoro nestojí za zmínku), ale vařili nám dobře a porce byly vydatné. Takže výsledek kondičního ozdravného pobytu byl snadno měřitelný: + 2 kg živé váhy. A teď aby s tím člověk před Vánoci začal něco dělat…


Tak snad to v roce 2018 bude lepší!

čtvrtek 18. ledna 2018

Jak jsem volil... televizi

Televizor Sharp Aquos LC-46DH77E jsem si koupil v roce 2009 a bylo to mé největší internetové nákupní dobrodružství. Doprava z Paříže sice tehdy vyšla na 1.862 Kč, ale i tak jsem výrazně ušetřil oproti nákupu téhož modelu v ČR. A reklamaci jsem naštěstí nikdy nemusel řešit. Dosud fungoval k mé plné spokojenosti, ale přece jen máme rok 2018 a za těch devět let šel vývoj mílovými kroky kupředu. Televizory jsou dnes chytré, úsporné, připravené na novou normu DVB-T2 ve standardu H.265 (HEVC), mají ultra vysoké rozlišení (UHD), většinou jsou vybavené i satelitním přijímačem, schopné nahrávat a přehrávat soubory z připojených pamětí USB... A pokud jsem si chtěl koupit novou televizi právě letos, dávalo mi smysl to stihnout ještě před začátkem Olympiády.
 
Sharp a spol. na jaře 2010
A tak jsem se pustil do procházení mnoha zákrut současné televizní nabídky. Věděl jsem přitom, že se finančně musím držet při zemi. Na televizi koukám asi ze 2,5 metrů. Tomu odpovídá zhruba úhlopříčka 55 až 58 palců (139 až 146 cm) pro sledování obrazu ve vysokém rozlišení. Pro potřeby obrazu v UHD se dostávám až do oblasti finančního nedohledna. Přesto dnes téměř všechny trochu lépe vybavené modely televizorů disponují právě UHD rozlišením, takže jsem ho bral za dané.

Co se tedy za rozumnou cenu nabízelo? Televizory s úhlopříčkou 55“ od značek jako JVC, Hitachi či Sencor. Mírně jsem favorizoval JVC, která standardně nabízí 42-měsíční záruku a servis u zákazníka doma. Jenže v dnešním globalizovaném světě už to dávno není ona původní japonská kvalita. Televizory značek JVC, Hitachi, Toshiba, Finlux a mnoha dalších totiž vyrábí turecká firma Vestel, která prostě skupuje zvučné značky výrobců, kteří už vlastní produkci televizorů zabalili. Další možností bylo přesunout se k úhlopříčce 49“ (123 cm) a dostat se k výrobkům tradičních značek typu LG, Samsung a dalších. Ostatně by to bylo o tři palce více, než jsem měl (ale vzhledem k zmiňovanému UHD rozlišení mi ten nárůst přišel malý a změna by mohla být spíše k horšímu). Nakonec jsem se rozhodl podívat až k cenovkám blížícím se ke dvaceti tisícům, kde už by se dal najít nějaký hůře vybavený Philips, Panasonic či výše jmenovaní Korejci.

Ale pak se ozvala mamka, že mi na novou televizi přidá. Ha, všechno zahodit a pokročit o patro výš. Mé volební dilema tak nakonec příznačně vrcholilo v pátek 12. a sobotu 13. ledna. A musím přiznat, že volba prezidenta proti tomu byla brnkačka. Tam stejně nebylo z čeho vybírat. Abych to zkrátil, nakonec jsem se dostal ke dvěma modelům značky LG, které se daly koupit za zhruba 29 tisíc korun, a při stejném výrobci, ceně i úhlopříčce už sotva mohly být odlišnější.

LG 55SJ810V je UHD LED televizor s bočním podsvícením, zatímco LG 55EG9A7V je Full HD OLED televizor. Pro méně technicky zběhlé bych to měl asi vysvětlit. UHD znamená, že obrazovka má fyzické rozlišení 3840 x 2160 bodů, zatímco jeho předchůdce Full HD disponuje pouze rozlišením 1920 x 1080 bodů. LED znamená podsvícení obrazových bodů LED diodami, zatímco OLED je úplně jiná technologie, jejíž principy bych si tu netroufl rozebírat. Mezi její výhody patří neexistence podsvícení (rozsvěcují se samotné obrazové body), díky čemuž mohou být OLED displeje velmi tenké a hlavně na nich pak je černá opravdu černá, ne šedá jako na tradičních LCD či LED modelech, kde i pod černou stále prosvítá to zmiňované podsvícení. Mezi nevýhody patří cena (výroba těchto displejů je technicky mnohem náročnější) a životnost (ale ta už je na hodnotách, ze kterých si nehodlám dělat vrásky). Specifickou kategorií je spotřeba, jejíž hodnoty jsou zřejmě zprůměrované či vypočítané. Převážně černý obraz totiž znamená výrazně nižší spotřebu než převážně světlý obraz. Ale v globálu bude spotřeba OLED vyšší (u výše porovnávaných modelů LG uvádí spotřebu 78 W u LED modelu a 111 W u OLED; pro srovnání: můj letitý Sharp měl na štítku hodnotu 220 W). Co se týče technologie, bral bych tedy rozhodně OLED.



Jenže kupovat v roce 2018 „jen“ Full HD televizor? Tak se nad tím zamyslím. Zatímco HD vysílání už se u nás pomalu stalo realitou, UHD vysílání podle všeho není v době životnosti právě kupovaného televizoru pravděpodobné. Zatím ho nabízejí pouze disky UHD Blu-ray. Cena takového disku startuje na 799 Kč (i když na mnoha místech se dají koupit levněji). Výběr titulů je zatím stále žalostný, a skoro všechny mám doma na Blu-ray discích (s výjimkou asi pěti novinek typu Dunkerk či Válka o planetu opic). Takže bych si za velké peníze mohl znovu koupit Mafiány, Blade Runnera a další klasiky. Navíc jsou (zatím?) všechny prodávány v kombu s klasickým Blu-rayem (tedy bych si vždy kupoval i tu verzi, co už vlastním). K jejich přehrání je samozřejmě potřeba UHD Blu-ray přehrávač (to máme zhruba 7 tisíc Kč). K přenosu obsahu disku z přehrávače do televizoru je samozřejmě nutné pořídit kabel HDMI s dostatečnou datovou propustností (dle značky klidně i přes 2 tisíce Kč). A ten kabel vede přes AV přijímač (kabely jsou tedy potřeba dva), a obávám se, že by bylo třeba vyměnit i ten (řekněme 11 tisíc Kč). Docela se ty náklady kumulují, co? Řekněme, že si to všechno pořídím – co z toho budu mít? Jednou, dvakrát ročně si pustím film v UHD. Přesunu kvůli tomu sedačku o metr blíže k televizoru, abych byl ve vhodné pozorovací vzdálenosti pro sledování obrazu v ultra vysokém rozlišení, a nastavím na nové sledovací místo prostorový zvuk z 5.1 sestavy reproduktorů? Sotva. Takže přínos ultra vysokého rozlišení hodím za hlavu a zbyde mi jen přínos HDR (vysoce dynamický rozsah zobrazení). HDR je sice možná větším přínosem současné 4K mánie než samotné rozlišení, ale už z toho jak jsem to podal, je asi jasné, že se mi zdá, že náklady jsou tak vysoké, že mi to (zatím) nedává smysl.

Jediným producentem televizních OLED displejů je firma LG. Ta je dodává dalším výrobcům (Panasonic, Philips, Sony… až po Loewe či Bang & Olufsen), kteří už si vyrobí televizní skříň a hlavně obslužný software. Velikost startuje na 55“ (139 cm) a rozlišení je vždy UHD. Jedinou výjimkou je právě ten pětapadesátipalcový panel v rozlišení Full HD, který si ovšem LG nechalo pro sebe a aktuálně ho montuje do jediného modelu se složitým označením LG 55EG9A7V. Takže na dnešním přeplněném televizním trhu je to vlastně taková rarita – televizor, který na trhu nemá jediného přímého konkurenta. A na to já slyším, už jsem si na prošlapávače slepých uliček hrál několikrát, takže jsem do toho šel i tentokrát.


Za 28.990 Kč zakoupeno v jičínském Expertu, k tomu poplatek za likvidaci historického elektrozařízení 203,36 Kč (ano, podle stávající legislativy si platíme při nákupu elektrospotřebiče jeho budoucí recyklaci), 2.999 Kč prodloužená záruka na pět let a 149 Kč za dopravu domů včetně odvozu starého Sharpa. Olympiáda může začít!
Češi, do toho!