Filmy roku 1975 – čerství čtyřicátníci

Letos jsem kdesi narazil na citát jakéhosi filmového vědce, podle kterého může každý divák považovat za současné filmy pouze ty filmy, které vznikly za jeho života. Rozhodně na tom něco bude. Potom v době od 26. 11. do 17. 12. proběhl našimi kiny ke 40. výročí film Monty Python a Svatý Grál. Jelikož jsem ročník 1975, tak se mi to spojilo a položil jsem si otázku, co jsou pro mne ty nejstarší „současné filmy“ (respektive nejmladší filmy pro pamětníky), neboli kdo jsou nejlepší čerství čtyřicátníci mezi filmy. Jelikož co titul, to perla, budu je řadit, jak mi přijdou pod klávesnici.

Páni kluci

Narodil jsem se v ČSSR, takže v ní i začnu. V roce 1975 tu vzniklo 35 filmů, z toho 26 českých a 9 slovenských. Jelikož šlo o dobu tuhé normalizace, většinu těch filmů jsem nikdy neviděl. Dokonce u většiny z té většiny doufám, že se na tomto stavu nic nezmění. Relativně bezpečnou oázu pro řadu tvůrců představovala tvorba pro děti. Ale to zřejmě nebude případ Věry Plívové-Šimkové, která prakticky po celou filmařskou dráhu netočila nic jiného. Takže jsem rád, že mohu začít od rodačky z nedaleké Lomnice nad Popelkou a absolventky gymnázia v mém rodném Jičíně. Klukovské dobrodružství volně na motivy Toma Sawyera od Marka Twaina dodnes úspěšně odolává zubu času a připadá mi, že zestárlo méně, než mnohé daleko novější filmy. Za doplnění stojí, že scénář původně napsal Jan Procházka. Jeho jméno už ale nesmělo být uvedeno v titulcích, kde tedy je pouze Vít Olmer, který ho pár let po Procházkově smrti upravil. A to je z domácí kinematografie vše.

Přelet nad kukaččím hnízdem

Českou stopu ale najdeme i v zámoří. Miloš Forman patří k nejvýraznějším režisérům na filmové scéně. Od roku 1963 do současnosti nenatočil jediný slabý film, a to jsem viděl všechny, mnohé i vícekrát. Po své emigraci do USA natočil jako první americký film Taking Off. Ten je sice výborný, ale diváci na něj nechodili. Druhou šanci mu nabídl Michael Douglas, který jako producent chtěl přenést na plátno román Kena Keseyho Vyhoďme ho z kola ven. Střet podvodníčka McMurphyho se sestrou Ratchedovou vedený na půdě psychiatrické léčebny je silný sám o sobě, ale doplněný o herecký koncert Jacka Nicholsona a Louise Fletcherové se stal nezapomenutelným. A to jsou tu i další zajímaví herci jako Brad Dourif, Danny DeVito či Christopher Lloyd. Film slavil úspěch v kinosálech a jako druhý v historii si odnesl všech pět hlavních Oscarů (nejlepší film, režie, scénář, herec a herečka v hlavních rolích). A Forman od té doby slavil úspěch ještě s řádkou dalších příběhů různých rebelů.

Čelisti

Když osmadvacetiletý režisér Steven Spielberg výrazně překročil rozpočet a na place se potýkal s řadou technických problémů, škarohlídové už věštili, že si právě odpravuje svoji kariéru. Jenže nastal opak a zrodil se první letní filmový blockbuster, čímž tento film ovlivnil hollywoodský filmový průmysl vlastně až dodnes. Studio pochopilo, co má v rukou, nasypalo tehdy rekordní peníze do reklamy a za chvíli už mohlo tržby přehazovat vidlemi. Zápas tří mužů s lidožravým žralokem je dodnes strhující. Technické problémy s mechanickým žralokem ve výsledku filmu pomohly, protože je tu více náznaků než žraloka. A strach z neviděného nebezpečí funguje pořád. Oscarová hudba Johna Williamse je stejně jednoduchá jako geniální. Hlavní motiv je zřejmě dodnes zakázaný v přímořských letoviscích po celém světě.

Monty Python a Svatý Grál

Anarchistická výprava do mýtů o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu v podání satirické šestice Monty Python je sice z dnešního pohledu ve stínu jejich o čtyři roky mladšího majstrštyku Život Briana, ale to neznamená, že švihlý humor tohoto bizarního filmového tažení funguje hůře. Tehdy mohli režírovat všichni ze skupiny, kteří se jmenovali Terry, takže jako režiséři jsou uvedeni Terry Jones a Terry Gilliam. Spolu s Johnem Cleesem, Michaelem Palinem, Grahamem Chapmanem a Ericem Idlem si rozebrali naprostou většinu rolí (včetně několika ženských) a Terry Gilliam opět připojil animované vsuvky, scénář je samozřejmě dílem kompletní šestice. Ze zbytku hereckého obsazení si zmínku zaslouží Neil Innes, který tu hrál také několik menších rolí a k tomu složil hudbu k pythonským písním. Byl to tehdy skoro sedmý Python. Oslava filmové absurdity a důkaz, že na velikosti rozpočtu nezáleží.

Láska a smrt

Když už jsem narazil na parodickou jízdu nezkrotné britské ekipy, mohu v podobném duchu pokračovat i za mořem. Woody Allen si totiž natočil „ruský“ film. Tedy vzal Tolstého Vojnu a mír, doplnil ji o prvky z Dostojevského a Bergmana a tento základní tvar naplnil různými vtípky a hlavně svými typicky švihlými a všelijak zamotanými dialogy. Ale jsou tam i narážky na jiné slavné filmy, včetně Křižníku Potěmkin. Většinu hudby navíc tvoří skladby Sergeje Prokofjeva. Tragikomický příběh bojarského synka Borise a jeho sestřenky Soni je zasazen do období napoleonských válek. V podání Woodyho Allena a Diane Keatonové je to opravdu paráda, vlastně si myslím, že žádnou lepší filmovou partnerku Woody nikdy nenašel. Také hned v následujících letech spolu natočili filmy jako Annie Hallová nebo Manhattan, jejichž proslulost trošku ubírá lesku filmům jako je právě Láska a smrt.

Muž, který chtěl být králem

A teď zase něco úplně jiného. Povídka Rudyarda Kiplinga posloužila jako výborný základ pro dobrodružný film Johna Hustona. Film začíná v Indii, odkud se jeho hlavní hrdinové, vysloužilí britští vojáci Daniel Dravot a Peachy Carnehan vydávají do legendárního horského království Kafiristanu. Jejich cílem je pomoci místnímu králi, pak ho svrhnout a nastoupit na jeho místo. Díky čemuž se nám z dobrodružného filmu stává satira. Natáčelo se převážně v Maroku. V hlavních rolích dvojice Sean Connery a Michael Caine, na kterých stojí většina filmu. Ale zmínit musím ještě Christophera Plummera v roli samotného Rudyarda Kiplinga a Shakiru Caineovou, manželku Michaela Cainea a Miss Guayana 1967 v roli Roxanny, dívky, kterou si „král“ Seana Conneryho hodlal vzít za manželku. Krásná exotika.

Tři dny Kondora

Politické filmy byly typické pro americké filmy v 70. letech. Tenhle se odehrává v tajném oddělení CIA maskovaném jako literární spolek. Joe Turner, jeden z jeho zaměstnanců, ovšem jednoho dne přijde zpět do práce z nedalekého bistra a najde všechny kolegy povražděné. Pod svým krycím jménem Kondor o události informuje centrálu, ale potom mu dojde, že dalším na řadě může být on. Klasicky vystavěný špionážní thriller podle románu Jamese Gradyho Šest dní Kondora si vybral Robert Redford, který k němu přivedl jak osvědčeného režiséra Sidneyho Pollacka, tak herečku Faye Dunawayovou pro roli fotografky Kathy. Nečekejte žádného Bonda, film se (prý na rozdíl od předlohy) drží při zemi a Redfordovi stačí jediná pistole a výcvik armádního spojaře. Dnes už možná nostalgické retro.

Tommy

K 70. letům také patřila rocková hudba, ale tady se musíme trochu vrátit v čase. Rockovou operu Tommy vytvořila v roce 1969 britská kapela The Who. Základem je mesiášský příběh o chlapci, který v dětství utrpěl traumatický zážitek, v dospělosti ho překonal a začal kázat o světě bez drog a násilí. No dobře, příběh samotný nejspíš nebude vrcholem žánru. Filmovou verzi režíroval Ken Russell a do hlavní role obsadil Rogera Daltreyho, zpěváka a kytaristu kapely The Who. Další důležité role dostali Oliver Reed a herečka bez příjmení Ann-Margaret. Ovšem mnohem zajímavější je herecká a pěvecká účast Erica Claptona, Tiny Turnerové, Jacka Nicholsona a hlavně Eltona Johna jako protivníka hlavního hrdiny. Herečka Ann-Margaret se za film dočkala Zlatého glóbu a nominace na Oscara.

The Rocky Horror Picture Show

V roce 1973 napsal Richard O'Brien rockový muzikál The Rocky Horror Show parodující béčkové sci-fi horory. O dva roky později vytvořil Jim Sharman jeho filmovou verzi. Hlavními hrdiny je mladý pár Brad a Janet (Barry Bostwick a Susan Sarandonová), kteří se díky problému s nepojízdným autem v noci dostávají do sídla šíleného vědce jménem Frank N. Furter, což je transvestita z Transylvánie. Nejspíš bych nedal dohromady celý děj, a stejně by to nedávalo smysl. Takže jdeme dále. Roli vědce Franka dostal Tim Curry, jeho pomocníka Riffa Raffa hrál samotný autor Richard O'Brien a za zmínku stojí i role bývalého poslíčka Eddieho, kterou ztvárnil Meat Loaf. Na silně nalíčeného Tima Curryho v podvazcích a korzetu ovšem moc diváků zvědavých nebylo a film propadl. Jenže to netrvalo zase tak dlouho, a začaly se pořádat speciální půlnoční projekce pro diváky, kteří na ně začínali chodit i patřičně vyšňoření. A to se děje dodnes, takže se film stal v pravém smyslu slova kultovním. Po dvaceti letech vznikl krátkometrážní dokument o filmu, v roce 2000 byl pořízen záznam divadelní verze. Nedávno se něco šuškalo o remaku, ale vypadá to, že tento projekt usnul. Poznámka na okraj: existuje dvoudiskové DVD i novější Blu-ray s tímto filmem a českými titulky. Bohužel to v obou případech znamená pouze titulkované dialogy, písně zůstaly v původním znění bez překladu.

Barry Lyndon

Stanley Kubrick patří k mým oblíbeným tvůrcům. Po bitvách se studiem při realizaci historického velkofilmu Spartakus se přestěhoval do Anglie a pro příště si hlídal, aby měl nad konečnou podobou filmu naprostou kontrolu. I díky tomu se stal jedním z nejuznávanějších tvůrců druhé poloviny 20. století. Barryho Lyndona pokládám v jeho filmografii za jeden ze dvou trochu slabších kousků, ale slabší Kubrick je pořád lepší než přinejmenším polovina zde mnou výše uvedených filmů. Nicméně svůj ambivalentní vztah k tomuto filmu jsem se rozhodl zdůraznit tím, že jsem ho zařadil na konec. Jako většinou u Kubricka, i zde šlo o adaptaci literární předlohy, v tomto případě románu Williama Makepeace Thackeraye. Vzestup a pád bezvýznamného irského mladíka Redmonda Barryho v podání Ryana O'Neala je zasazen do 18. století a vypadá úžasně. Ostatně vynesl svým tvůrcům Oscary za nejlepší kameru, výpravu, kostýmy a hudbu. A co se mi na něm vlastně nezdá? Přece jen trvá přes tři hodiny, což je podle mne zbytečně moc.

Poznámky pod čarou

Samozřejmě jsem neviděl všechno. Mezi mé největší resty patří filmy Psí odpoledne, Den kobylek, Shivers či Povolání: Reportér. Zvláštní kapitolou je sovětský film Akiry Kurosawy Děrsu Uzala. Ten jsem sice viděl, ale je to tak dávno, že bych si film netroufl hodnotit, natož o něm něco napsat.

Někteří slavní tvůrci natočili filmy, ke kterým jsem si nikdy nevybudoval vztah. Například Zrcadlo Andreje Tarkovského. Ale s ním jsem na tom pořád ještě relativně dobře. To mnoha kritiky vysoce hodnocený Nashville Roberta Altmana mě minul úplně a o moc lépe na tom nejsem ani s Příběhem Adély H. od Francoise Truffauta. A pár dalších skvělých filmů alespoň abecedně: 700 mil v sedle, Noc postupuje, Piknik na Hanging Rock, Stará puška, Strach nad městem a Velký Waldo Pepper. A na úplný závěr i pár pokračování: Francouzská spojka II a Návrat Růžového pantera. Ne, nebyl to slabý rok!

Amy – všem se líbí, mně ne

Ač se snažím si filmy vybírat, občas se spletu. Takže jsem naběhl letošnímu hypu kolem filmu Asifa Kapadii Amy a šel jsem se podívat na dokument o slavné předčasně zemřelé zpěvačce, od které jsem slyšel tak dvě, maximálně tři písně. Dokument kombinuje velké množství archivních, často nikdy dříve nezveřejněných videozáznamů s komentáři hlasy mimo obraz. Tím se zbavil neoblíbených mluvících hlav, díky čemuž výsledek nevypadá jako něco, co se hodí maximálně do odpoledního programu televize. Takže nám takto představuje mladou dívku, která se od šestnácti let profesionálně živila svým zpěvem, což bylo v pohodě, dokud byla pouze v elitářském hudebním ghettu jménem jazz. Jenže z něj nejpozději svým druhým albem Back to Black vylezla do mainstreamu, přišla o soukromí a svůj boj se slávou řešila drogami a alkoholem, což ji v kombinaci s od dospívání pěstovanou bulimií přivedlo ve 27 letech do hrobu.

Amy

Když si chci pustit hudební dokument, tak není problém si vybrat. I v případě Amy existují dva takové. Když si chci pustit dokument o škodlivosti drog, tak si pustím třeba Katku. Ale nikdy bych si nepouštěl oba najednou a jen občas nepřepínal zvuk. A přesně tak jsem si u tohoto filmu postupně připadal. Navíc Asif Kapadia začal ukazovat na konkrétní viníky zpěvaččina předčasného konce: může za to její otec, její manžel a paparazzi.

Dobře, Blake Fielder podle všeho byl opravdu jen hajzl, do kterého se Amy zamilovala a on ji na oplátku seznámil se světem drog. A když to přestala zvládat, tak se s ní rozvedl. Mitchell Winehouse také nebyl ideálním rodičem, ale to dnes vidíme vlevo, vpravo. Znamená to snad, že se ze všech těch dětí jen s jedním z rodičů musejí stát smažky? Podle mne ne. Brát drogy začala sama od sebe, nikdo jí do toho nenutil. Paparazzi zase podléhají zákonu trhu: tedy uspokojují poptávku po jistých informacích. Takže není pokrytecké obviňovat pár desítek lidí s foťáky, když pravými viníky jsou milióny lidí, kteří záběry ze soukromí hvězd chtějí vidět? A není ještě pokrytečtější proti paparazzi brojit a přitom ve svém dokumentu používat mnohé jimi pořízené záběry? A když už jsem u toho, zbytek těch archivních, často nikdy dříve nezveřejněných záběrů leze Amy do života ještě mnohem více, než samotní paparazzi. A připadá mi, že Amy by s jejich zveřejněním nesouhlasila. Takže cílovka bulváru = cílovka filmu?

Hlavním problémem hudebního průmyslu jsou všechny ty milióny, co se v něm točí. Mladá, náctiletá holka za první nahrané písničky prostě dostane čtvrt miliónu liber, což dceři taxikáře a lékárnice prostě navždy změní život. Otázka je, nakolik k lepšímu. Za chvíli už se kolem ní pohybují desítky lidí, kteří jsou na jejím talentu existenciálně závislí. Čím větší sláva, tím tento cirkus jen eskaluje. Když už pak taková zpěvačka nechce dál zpívat jen Rebah a Back to Black, to se radši opije do nepoužitelna, jsou tyhle desítky lidí v hajzlu. U kapely se to vyřeší raz dva, prostě se ze dne na den vymění zpěvačka a jede se dál, mladých dravých talentů je spousta, ale pokud je to celé postavené jen na samotné zpěvačce, tak podobné řešení neexistuje. A pokud dotyčná zpěvačka není dost psychicky odolná, dlouho to nevydrží. Vyhoří a zhasne. Člověk, aby se pomalu bál jít si koupit cédéčko, aby neměl někoho na svědomí…

Hlavním problémem tohoto filmu pro mne byla jeho 128-minutová stopáž. Jelikož jsem o Amyině životě moc nevěděl, netušil jsem ani, kdy vlastně zemřela. Ovšem, když jsem si tak v kině říkal, že už by mohla konečně umřít, ať je konec, bylo definitivně jasné, že mě tento dokument moc neoslovil. Amy je rozhodně škoda, je to slyšet ve všech hudebních číslech, co se do filmu vešla. Měla skvělý hlas, nebyla popovým produktem, ale autorskou zpěvačkou, která měla co říci. Zbyla nám po ní dvě hudební alba (a jeden film, co na ní posmrtně parazituje).

Amy
Velká Británie / USA, 2015, 128 minut
režie: Asif Kapadia

V českých kinech od 6.8.2015
Aerofilms

Dnes nehrajeme!

V prosinci 2013 se i v Praze konal koncert v rámci předvánočního turné Metal Christmas Symphony. Pořadatelé si to po roce chtěli zopakovat, tak přišli s akcí jménem Metal All Stars, která se v Praze měla konat 6. prosince 2014. Hlavními hvězdami měli být kytarista a zpěvák Zakk Wylde, zpěváci James LaBrie, Joey Belladonna, Geoff Tate, Chuck Billy, Cronos a Kobra Paige, kytaristé Gus G. a Ross the Boss, basáci Dave Ellefson a Blasko a bubeníci Vinny Appice a Carmine Appice. Kolekci hitů nejen bývalých či současných formací zúčastněných hudebníků měl korunovat exkluzivní „Sabbath set“ Zakka Wyldea. Aby toho nebylo málo, show měly startovat předkapely Superfix a Cage. O Kobře Paige ani její kapele jsem v životě neslyšel, takže mě trochu překvapovalo, že v „all stars“ projektu není jediná známá zpěvačka, ale Zakk Wylde a jeho Sabbath set převážili misku vah a i já jsem si koupil vstupenku.

Původní reklama

Problémy začaly koncem listopadu, kdy nějací nejmenovaní účastníci zjistili, že mají jiné povinnosti, a celé evropské turné bylo odloženo na jaro 2015. Netrvalo dlouho a objevily se přesné termíny. V Praze to znamenalo 24. dubna, tedy na můj svátek. Super! Jinak se pořadatelé tvářili, že se nic nezměnilo. Kdo chtěl vrátit vstupné, mohl to provést do 31. ledna. Pak už to bylo bráno, že se se změnou termínu smířil.

Jenže už 28. ledna jsem ze schránky vylovil únorový Spark, kde jsem zůstal chvíli zírat na půlstránkovou reklamu dotyčné akce. Ze soupisky totiž zmizeli Zakk Wylde, Joey Belladonna, Chuck Billy, Cronos, Blasko i Gus G. Místo nich přibyli Max Cavalera, Paul Di'Anno a Tim Ripper Owens. Co to má znamenat? Tři zpěváky nahradili prostě kus za kus, přestože změna to byla značná, ale co kytaristé? Místo Zakka Wyldea a Guse G. nejsou žádné náhrady potřeba? Sakra! Zato web pořadatele se dál tvářil, že zve diváky na show Metal All Stars se Zakkem Wyldem na prvním místě soupisky účinkujících (obrázek zde přiložený jsem si odtud stáhl koncem února). Vyložený šlendrián.

Další změnu soupisky přinesl dubnový Spark. 7. dubna se pak vzpamatoval i web pořadatele, kde se dokonce objevila jedna upřesňující informace, která do dubnového Sparku nepronikla. Takže zmizela jména Max Cavalera a Dave Ellefson a místo nich se objevili Simon Wright, Kelly Gray a kompletní kapela Operation: Mindcrime. Její sestavu tvoří Geoff Tate, Kelly Gray, Randy Gane, Robert Sarzo, Rudy Sarzo, Simon Wright a Sass Jordan. Takže nevím, proč z ní dvě jména vytáhli a zvýraznili. Zoufalství? Místo Metal All Stars tu tedy máme představení Operation: Mindcrime a hosté. Vážně je to pořád tatáž akce? No, tou dobou už mi celý tento podnik byl vlastně docela volný.

Novější reklama

Týden před akcí, 17. dubna, přišla dokonce jedna změna k lepšímu. Předkapelu měl dělat nový projekt Almanac, který dal dohromady fenomenální kytarista Victor Smolski. Ten po nečekaném rozpadu kapely Rage neotálí a navazuje spíš na projekt LMO, ze kterého přibral obě zpěvačky (Jeannette Marchewka a Dana Harnge). Jenže přidal i dva zpěváky, a to už je jiná liga: Andy B. Franck a David Readman. První koncert měli mít 16. dubna ve Frankfurtu, takže žhavá novinka. Fajn, začal jsem se těšit aspoň na předkapelu. Účast kapel Superfix a Cage tímto skončila.

Vydrželo to tři dny, protože 20. dubna bylo celé evropské turné zrušeno. Podle oficiálního stanoviska pořadatele turné tedy přeloženo na nový termín, ale kdo by s nimi ještě měl trpělivost? Pragokoncert tentokrát ani s žádným hypotetickým dalším termínem nemlží a ode dneška vrací vstupné. Tím zřejmě celá tato kovbojka vážně končí. Příště si dám pozor…

Dodatek: Zaplacené vstupné jsem měl zpátky na výpisu kreditní karty ani ne do týdne. Aspoň konec byl tedy dobrý.

Desítka z Febiofestu

Epizoda ze sobotní snídaně

Minulé tři roky jsem vždycky byl v době konání Febiofestu na dovolené, před čtyřmi lety jsem náhodně dorazil na místo činu, vybral první film, který měl za chvíli začínat, koupil lístek a pak se hodinu a půl nudil na nějakém francouzském umění. Takže letos jsem měl volno, a ani přípravu jsem nepodcenil. Rozhodl jsem se pro tři cesty do Prahy o víkendu s tím, že první večer odjedu o vlak dřív a doma budu o 100 minut dříve, abych se trochu vyspal. A takhle to dopadlo:

Pátek 20. 3.

Během pátečního odpoledne jsem si vyhlédl osm zajímavě vypadajících filmů, ale výsledná dvojice vykrystalizovala rychle skoro sama. Festival v rámci pocty francouzském režisérovi Annaudovi uváděl jeho legendární zvířecí dobrodružství Medvěd. Britská Columbie se sice natáčela v rakouských Alpách a italských Dolomitech, ale medvědi byli živí. Vidět tento film na velkém plátně mi přišlo jako dobrý nápad. Dobrodružství jednoho léta v životě malého medvíděte si to zasloužilo. Trochu předbíhám, ale hned na úvod jsem si vybral ten nejlepší film z celé naplánované desítky.

Po projekci přišel režisér osobně. Jean-Jacques Annaud je rozený vypravěč, takže pokaždé stačila jednoduchá otázka a hned se rozvyprávěl. Nejdříve o tom, že každá scéna v takovémto filmu musí být dokonale připravená. Scénář sice vznikl v Paříži, ale pak přišla fáze, kdy si u každé scény bylo třeba položit otázku „Jak tohle chceš natočit?“ a najít na ni odpověď. Hned spustil příklad scény, kde zvědavé medvídě skáče za žábou. Medvídě na to nevycvičíte dříve, než přestane vypadat jako medvídě, takže proč nenamaskovat pudla do medvědího kostýmu? Sice vypadal hloupě, ale vycvičit se dá. Nebo použít mechanickou zvětšenou žábu a do medvědího kožichu obléci trpaslíka? Nakonec se radši připravilo oboje. Na místě natáčení se to nejdříve zkusilo s medvídětem. Režisér vybral mládě číslo 12, to bylo občas hotový génius, nechal spustit kamery a vypustil zvíře do blízkosti žáby. Medvídě na ni narazilo, leklo se a uskočilo. Žába se také lekla a uskočila. Medvídě ta hra začala zajímat, tak skočilo za ní. Takhle doskákali až k potoku, kam žába skočila a medvídě za ní. Ale voda byla moc studená, tak hned vylezlo na břeh a oklepalo ze sebe vodu. Přesně jak to bylo ve scénáři. Všechny tři kamery vše zaznamenaly. Trpaslík a cvičitel se psem se na sebe podívali a šli se zeptat, jestli tady budou potřeba. Po odpovědi byli hned odvezeni na benátské letiště, aniž by se ve scéně, na kterou se pudl připravoval šest měsíců, objevili. Ale největší práce byla se scénou lovení pstruhů, protože ten velký medvěd půjčený ze ZOO se živých ryb bál. Příprava na tuto scénu zabrala rok a půl práce. Došlo i na spolupráci s Břetislavem Pojarem. Režisér vysvětlil, že pro sny medvíděte chtěl klasickou pookénkovou animaci, protože výborně vyjadřuje mláděcí nevinnost. Když studoval film v Paříži, skoro všichni jeho učitelé byli marxisté. Takže viděl všechny podstatné filmy z Československa, Jugoslávie, Sovětského svazu a dalších zemí. Věděl tedy, že nejlepší animátoři jsou Češi, a protože Jiří Trnka už byl po smrti, chtěl někoho z jeho žáků. Takže přes Filmexport vyjednal spolupráci, kterou Břetislav Pojar realizoval ve studiu Krátkého filmu. Nakonec ještě došlo na zvířecí zvuky. Medvíďata prý vydávají opravdu v prvních týdnech skoro stejné zvuky jako novorozené děti, takže ano, všechny zvuky jsou zvířecí. I když s nimi pracoval jako režisér, takže si je vybíral podle toho, jak se mu hodily, ne nutně podle toho, co za zvuky vydávali medvědi při natáčení konkrétní scény. Pak už zasáhla jedna z pořadatelek s tím, že musí diskuzi ukončit, protože v sále má za pět minut následovat další projekce.

Po pár minutách jsem byl opět v sále a zbytečně se v něm nudil. Někdo méně trpělivý se šel zeptat, proč se nehraje, a vrátil se s tím, že kvůli protažené diskuzi po předešlém filmu. Nějak se mi to nedařilo pochopit. Diváci v sále seděli, promítač měl spoustu času vyměnit film, ale stejně se začínalo se čtvrthodinovým zpožděním. Annaudův ještě o sedm let starší Boj o oheň se promítal v původním znění bez titulků. Na začátku se sice objevilo několik odstavců francouzského textu, ale zřejmě nešlo o nic důležitého. A pravěcí lidé se dorozumívali různými skřeky či hrdelními zvuky, které připomínaly předchůdce složitější řeči jen občas. Oscar za masky byl jistě zasloužený, ale filmová kopie byla v dost špatném stavu. Dnes se restaurují mraky filmů, to na tento film ještě nedošlo? Nebo pořadatelé zvolili nějakou hodně jetou kopii kvůli lepší dostupnosti? Těžko říci. Také hudba dávala znát, jak je film starý. A mamuty zvládl stejně přesvědčivě Karel Zeman čtvrt století před Annaudem. Což je pochvala pro Zemana, nikoliv pro kanadské trikaře. Ale samotný jednoduchý příběh, natočený převážně v Kanadě a ve Skotsku, je stále nejlepším filmem o životě pralidí. Druhou diskuzi s režisérem nestíhám, vlaky nečekají. Takže nedík za to čtvrthodinové zpoždění, mohl jsem slyšet aspoň něco.

Sobota 21. 3.

Dopoledne začínám chorvatskou komedií Kovbojové. Stejnojmennou divadelní hru napsal Saša Anočić, který si také ve filmové verzi zahrál hlavní postavu. Tou je divadelní režisér, který se po letech vrací do rodného průmyslového města, aby zde inscenoval divadelní představení. Začíná konkursem, kde ve vtipné střihové sekvenci sledujeme pět různě nepoužitelných individuí. Pak se s nimi režisér sejde, aby začali pracovat. („Vybral jsem vás, protože se nikdo jiný nedostavil.“) V kulturním středisku se ovšem objeví i dvojice postižených, bratr se sestrou, které se nepodaří vyhnat. No nic, tak už máme sedm herců. Při zjišťování kulturního pozadí herců (televizi mají všichni, jen jeden tvrdí, že přešel na Grundig), dospěje ke zjištění, že všichni mají rádi westerny (nebo aspoň nějaké viděli). Takže začnou připravovat divadelní kovbojku. Komedie s příměsí melodramatu staví hlavně na vtipných dialozích. („Ty jsi Srb?“ „Ne.“ „Nemusíš se bát.“ „My Srbi se nebojíme.“) Z dalších perel si vybavuji konstatování „Penzisté jsou naše budoucnost.“ Pobavil také dialog o sexuální orientaci jednoho z herců, který končil přiznáním, že dotyčného vždycky přitahovali spíše chlapi, ale buzna rozhodně není. Režisér Tomislav Mršić využil kompletní hereckou sestavu původního divadelního představení, což nejspíš přispělo k dojmu hereckého naladění na stejnou vlnu. Žádné veledílo, ale dobrá zábava.

Po obědě následuje vietnamské drama Společnice. Už jsem jeden vietnamský film viděl, jmenoval se Plovoucí životy a jeho hlavní hrdinkou byla zmlácená děvka na útěku po pomstě naštvaných manželek, jejichž manželé s ní rozházeli podporu od vlády pro lidi v bídě. Tentokrát se nenacházíme v deltě Mekongu, ale v hlavním městě Hanoji, ale jakoby to byla největší změna. Hlavní hrdinkou je studentka z venkova, která v Hanoji žije v malém bytě se spolubydlícím, který se obléká a líčí jako dívka, což je podle všeho jeho hlavní noční zaměstnání. Naše studentka otěhotněla se svým přítelem, který se realizuje v kohoutích zápasech. Teď je hlavním problémem, kde vzít peníze na potrat. Vzhledem k českému názvu je celkem zřejmé, kterým směrem se budou hrdinčiny kroky ubírat. Zkusil jsem původní název Đập cánh giữa không trung prohnat internetovým překladačem. Ne že by z něj vypadlo něco použitelného, ale dal se v tom vystopovat anglický název Flapping in the Middle of Nowhere, tedy „plácání uprostřed ničeho“. Myslím, že to výborně vystihuje nejen hrdinku, ale celý film. Není to vyloženě špatné, ale připadá mi to jen jako odpověď na poptávku filmových festivalů po artových filmech z exotických zemí.

Poté jsem uvažoval o dramatu Piknik, ale nevěřil jsem, že mohu stihnout jeho začátek v 16:00. Vzhledem k tomu, že jsem předchozí projekci opouštěl v 16:05, byl můj předpoklad správný. Druhou volbou tedy bylo polské drama U strážnýho anděla. Režisér Wojciech Smarzowski mě loni zaujal kriminálním dramatem Dopraváci o tom, jak moc je Polsko prolezlé korupcí. Tentokrát si vybral další podobně lehkou látku, jakou je studie alkoholika. Spisovatel v podání Roberta Więckiewicze jakoby se postupem času pohyboval ve smyčce. Po pobytu v odvykací léčebně jede taxíkem rovnou do titulní krakovské hospody, dá si v ní první rundu panáků, pak nakoupí flašky v obchodě naproti a jde domů. Pak už jen záleží na tom, jak rychle a za jakých okolností se dostane zpátky na kliniku. Režisér opět dokazuje, že má řemeslo v malíku, ale je otázka, proč na podobné filmy vůbec koukat. Se svými pár pivy měsíčně to asi na alkoholika nedotáhnu. Ty, co už na té metě jsou, pro změnu zase film podle všeho nemá šanci donutit ke změně života. Je z alkoholové pasti vůbec cesta ven? Ani film nakonec neodpovídá a nechává konec otevřený.

Izraelské drama Citrónový sad bylo uváděno v rámci pocty Eranu Riklisovi. Před lety jsem viděl jeho Syrskou nevěstu, takže jsem opět sázel na to, že budu i s jeho dalším filmem spokojený. Starší palestinská vdova žije osaměle a se svými potomky si jen občas telefonuje. Jejím jediným majetkem je citrónový sad, který by ji ovšem ani neuživil, takže jí syn ještě posílá trochu peněz z Ameriky. Dům hned za sadem ovšem právě koupil čerstvě jmenovaný izraelský ministr obrany a bezpečnostní služba nařídila nepřehledný sad vykácet a vdově nabídla finanční kompenzaci. Palestinci by ovšem nedovolili, aby ji vdova od nepřátelské vlády přijala (stejně by nedovolili, aby si, byť 10 let po manželově smrti, začala nějaký další vztah). Co teď? A tak začíná zápas Davida s Goliášem, ve kterém se vdova snaží s izraelským státem soudit. Oplocené citroníky zatím vadnou a umírají. Hiam Abbásová je zřejmě nejlepší arabskou herečkou vůbec, takže i tento film táhne z větší části právě ona. Druhou nejvýraznější postavou se postupem stává druhá z žen, ministrova manželka v podání téměř neznámé Rony Lipaz-Michaelové. Také jí politika zasáhne do života více, než čekala, a bude se s tím muset vypořádat. Drama zůstává nohama na zemi, takže si hlavní postavy nakonec mohou připsat pouze mravní vítězství. Druhý nejlepší film viděný na Febiofestu 2015. Diskuzi s režisérem nestíhám, nechat si ujet poslední vlak nehodlám.

Neděle 22. 3.

Trochu paradoxně se v sekci Made in USA jevil dokument Rudá mašina, ale Rusům to asi nepřišlo zajímavé, tak to z Chicaga přiletěl natočit Gabe Polsky. České titulky název dokonce přeložily doslovně jako Rudá armáda. Hlavní postavou je Vjačeslav Fetisov, bývalý kapitán sovětského hokejového týmu v jeho nejslavnějším období. Ten postupně rozkrývá tréninkové metody Anatolije Tarasova, který si půjčoval cokoliv, co se mu hodilo. Přišel s prvky, které trénovali baleťáci, jindy zase bral hokej jako rychlejší šachy. Bohužel se znelíbil Brežněvovi, což znamenalo, že na jeho místo na doporučení KGB nastoupil zakrátko svorně nenáviděný Viktor Tichonov. Výcvikový tábor hokejistů za chvíli vypadal jako vojenská kasárna v době války. Fetisov, Kasatonov, Larionov, Krutov a Makarov sice tvořili nejobávanější hokejovou pětku na světě, ale ten měsíc volnosti ročně jim přestával stačit. Jenže pak přišla Perestrojka, Sovětský svaz začal potřebovat peníze a naskytla se šance na účast v NHL. Ale co tam zmůže samotný hráč zvyklý na úplně jiné podmínky, než ve kterých funguje zbytek týmu? Dokument je zajímavý nejen pro hokejové fanoušky a ukazuje i smutné konce bývalých sportovních hvězd (Fetisov třeba v Putinově vládě figuroval jako ministr sportu).

Asi nejvíce z celého festivalu jsem byl zvědav na Varšavské povstání. O této události jsem sice nevěděl vůbec nic, ale v Polsku si loni sedmdesáté výročí připomněli se vší parádou. Film uvedl kdosi z Polského institutu, protože původně plánovaný ředitel Muzea Varšavského povstání byl teprve na pražském letišti. Režisér Jan Komasa loni natočil hollywoodsky epický velkofilm Město 44, který se nějakým nedopatřením dostal i do českých kin. Mimo to má na svědomí i mnou navštívený unikátní filmový projekt, který v polských kinech vidělo přes 600 tisíc diváků. Varšavské povstání mělo osvobodit hlavní město ještě před příchodem Rudé armády, což mělo Polákům dát šance na vymanění se ze sovětského vlivu. Vypuklo 1. srpna 1944, kdy byla sovětská vojska tři dny od Varšavy. Stalinovi se to ale nezamlouvalo, tak dal generálům rozkaz zastavit. Varšavské povstání nakonec trvalo 63 dní a skončilo porážkou povstalců. Za tu dobu zemřelo asi 15 tisíc povstalců a 120 až 225 tisíc civilistů. V rámci propagandy vše zaznamenávalo i šest filmařských štábů. Jak jejich materiály zpřístupnit veřejnosti léta řešilo vedení uvedeného Muzea. Filmové materiály byly ve velmi špatném stavu, takže je nejdříve bylo třeba restaurovat. Pak byly vybrány záběry a vymyšlen příběh jednoho dvoučlenného filmového štábu, který tyto záběry pořizoval. Nakonec byl obraz ještě kolorován a kompletně vytvořena zvuková složka. Tedy kromě komentáře pár hlavních postav, chytře umístěných za kameru, i hlasy všech ostatních postav (tvůrci prý využívali pomoci hluchoněmých pro odezírání toho, co říkaly postavy před kamerou), ruchy a hudba. Výsledkem je film, který se nedá nazvat ani dokumentem ani hraným filmem. Tvůrci ho označují za první non-fikční válečné drama na světě. Vzhledem k množství práce jsou závěrečné titulky delší, než kdyby to natočili celé znovu. ;-)

Odpoledne se překrývalo hned šest zajímavých titulů. Jeden z filmů jsem viděl už včera dopoledne, druhý si za pár týdnů najde cestu do naší distribuce, tak jsem dal přednost Kim Novakové. Piknik jsem včera prošvihl, tak si dám aspoň film Zvon, kniha a svíčka. Herečka v rozhovoru pro ČT uvedla, že festival uvádí tři její filmy: Uprostřed noci, Piknik a samozřejmě Vertigo. Jak je pro mne typické, z těch tří jsem skončil na tom čtvrtém. Fantastická romantická komedie je nejzajímavější právě svým obsazením. James Stewart a Kim Novaková natočili v roce 1958 Vertigo, film hodnocený jako jeden z nejlepších filmů ve filmové historii vůbec. A stejná herecká dvojice se v témže roce setkala ještě jednou v komedii o vydavateli, který opouští snoubenku, protože se zamiloval do své sousedky. Netuší však, že ona sousedka je čarodějnice, která měla s jeho snoubenkou nevyřízené účty a jeho očarovala. Kromě ústřední dvojice stojí za pozornost ještě Jack Lemmon v roli čarodějčina bratra. Ten tu o sobě dával pořádně vědět, takže nepřekvapí, že hned o rok později se i on stal filmovou hvězdou. Trocha klasického Hollywoodu mi rozhodně neuškodila.

Divácky nejspíš nejméně atraktivním hostem festivalu byl britský producent Mike Downey. Netočí žádné velkofilmy, naopak dává přednost širokým, převážně evropským, koprodukcím. Ostatně se podílel i na vzniku filmů Bathory či Andělé všedního dne. Festival uváděl například životopisný film Goltzius a společnost Pelikán či dvojici filmů, které spojovalo téma diktátora a natáčení v Gruzii. A právě komedií Bena Hopkinse, na jejímž scénáři se podílel i čerstvý držitel Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film Paweł Pawlikowski, Ztracen v Karastánu jsem svoji festivalovou desítku zakončil. Film se původně jmenoval Epic (což asi skončilo po tomto), já jsem v úvodních titulcích viděl Welcome to Karastan (Vítejte v Karastánu), současné Lost in Karastan už je snad definitivní. Hlavním hrdinou je anglický filmový režisér, který aktuálně má sotva peníze pro uklízečku, která mu chodí oprašovat jeho filmové ceny, včetně Oscara, byť jen za krátký film. Pak přijde pozvánka na filmový festival v Palčiku, hlavním městě Karastánu, nové kavkazské zemi. Od tamního prezidenta dostane nabídku, kterou nedokáže odmítnout: natočit historický epos o životě karastánského národního hrdiny jako velkofilm s hollywoodskou hvězdou v hlavní roli. Statistů dostane, kolik bude potřebovat, technika ani peníze také nejsou problém, pro prezidenta je to priorita. Je třeba odpoutat pozornost od závažnějších skutečností, jako že žádný karastánský národ neexistuje a rebelové v horách sílí. Satirická komedie sice námět úplně nevyužila, ale i tak to bylo docela dobré. V hlavních rolích Matthew Macfadyen jako režisér, Noah Taylor jako excentrická hollywoodská hvězda, Richard van Weyden jako diktátor a MyAnna Buringová jako Čulpan. Postava s tak zajímavou kumulací funkcí, že to sotva jde postihnout bez spoileru. Na diskuzi s producentem jsem opět nečekal a naposledy opustil sál.

Tak snad zase za rok...

Febiofest 2015

Ohlédnutí za rokem 2014

Začátek roku je i pro mne mimo jiné obdobím bilancování roku uplynulého. Jaký byl? Co mi přinesl? A co si mohl nechat? O tom jsou následující řádky.

CYKLISTIKA

Ano, to malé černé vpravo jsem já

Svou pátou účastí jsem zakončil projekt 6 x 1000 km po šesti kontinentech. Tentokrát to znamenalo tisícovku kilometrů naježděných v březnu na Novém Zélandu. Severní Ameriku už asi nedoženu. Projekt sice v roce 2015 pokračuje druhou sérií, která startuje právě v červnu výpravou na Aljašku, ale na ni zkrátka nebudu mít peníze. Jinak jsem to nad očekávání flákal, protože celkově mám za rok 2014 najeto pouhých 1808,8 km. Ano, od jara do podzimu jsem k té dovolené přidal jen dalších necelých 800 km. To už bych ta kola skoro mohl prodat. A moc to nevylepší ani fakt, že jsem toho naběhal více než v libovolném předešlém roce. Moje zimní spinningová příprava byla téměř na stejné hodnotě jako v předchozím roce, stihl jsem jen o jednu hodinu méně.

FILM

V roce 2014 jsem shlédl 99 projekcí na plátnech kinosálů. To nedostatečně kulaté číslo se táhne už od léta, kdy jsem na 49. ročníku karlovarského filmového festivalu stihl jen 48 projekcí. Ta jedna mi chybí i na konci roku. Jednu projekci mají na svědomí Dny evropského filmu (Dopraváci). Další čtyři filmy jsem viděl na plátnech pražských kin (Nymfomanka, část II., Godzilla, Interstellar a Hobit: Bitva pěti armád), první dva jsem prošvihl v našem biografu, druhé dva jsem zvolil v technicky lákavějších variantách (IMAX či Dolby Atmos). Zbylých 46 projekcí tedy znamená Biograf Český ráj v Jičíně, včetně čtyř filmů z nabídky Severského filmového klubu. Za vstupenky jsem dohromady utratil 7746 Kč, průměrná cena vstupenky činila 78,24 Kč. Ano, je to moc, hodlám si začít více vybírat, na co půjdu.

Desítka nejlepších:

Velká nádhera

1.       Velká nádhera

2.       Winter’s Bone

3.       Nepřítel třídy

4.       Na hraně zítřka

5.       Leviatan

6.       Ostře sledované vlaky

7.       LEGO® příběh

8.       Život Rogera Eberta

9.       Interstellar

10.   Chlapectví

Pár dalších kategorií:

Nejlepší český film: Pojedeme k moři

Nejlepší animovaný film: LEGO® příběh

Nejlepší dokument: Život Rogera Eberta

Nejlepší krátký film: Julian

Překvapení roku: Strážci Galaxie

Zklamání roku: The Amazing Spider-Man 2

Nejhnusnější film: Je těžké být bohem

Nejhorší film: Dárce

Tentokrát se mi povedlo zcela vyhnout projekcím ve formátu 3D. Spoustu potenciálně zajímavých filmů jsem neviděl. Většina jich vůbec nedorazila do našeho biografu, jiné jsem zase prošvihl v práci, na dovolené či jinak. Zajímaly by mne minimálně filmy Hořící keř, Klub poslední naděje, V nitru Llewyna Davise, Ona, Cesta ven, Ida, Nejhledanější muž, John Wick, Dva dny, jedna noc či Příběh Marie. Na další filmy jsem vyrazil, ale nepromítalo se pro naprostý nezájem (čísla v závorce znamenají počet zájemců včetně mne), což má také svoji vypovídací hodnotu:

Holubice

Zachraňte pana Bankse (1)

Špinavý trik (1)

2001: Vesmírná odysea (3)

Philomena (1) – platí pro obě plánované projekce!

Místa (1) – v pátek večer jeden den po premiéře!

Boj sněžného pluhu s mafií (1)

Get On Up – Příběh Jamese Browna (1)

Z těch pár desítek Blu-ray disků ve sbírce mi asi největší radost udělala třídisková verze filmu Blade Runner. Pár skvělých nákupů se povedlo přes Aukro (prodloužená verze filmu Hobit: Neočekávaná cesta za 305 Kč) či ve slevových akcích e-shopů (Hoří, má panenko za 99 Kč). Na nových DVD toho moc nevychází, ale konečně došlo na Vláčilovu Holubici. Pak jsem svoji sbírku rozšířil o tři filmy Karla Zemana a dokompletoval jsem si českou filmografii Hajaa Mijazakiho (chybí mi jeho první a poslední film, ale ani u jednoho z nich se mi nezdá moc pravděpodobné, že by je tu někdo vydal). Z té více než stovky filmů, které jsem viděl v televizi, nemám sílu něco vybírat. I když se sem tam nějaká ta perla našla, třeba Lurdy nebo Po svatbě (tak přece jen jsem něco vybral).

HUDBA

Hned v lednu jsem vyrazil do Prahy na koncert Dream Theater. Na přelomu května a června jsem popáté absolvoval plzeňský Metalfest. Do třetice jsem v září vyrazil do Pardubic na Tarju. Co do kvantity tradičně slabé, ale na kvalitu všech tří akcí si nemohu stěžovat. O Metalfestu jsem se tu na blogu rozepsal, jen stručně k ostatním: Dream Theater naživo přece jen trochu chybí Mike Portnoy. Mike Mangini je určitě technicky perfektní bubeník, ale Portnoy dělal z jejich živých setů větší show. Tarje vyhazov od Nightwish jednoznačně prospěl, její poslední album je výborné a naživo je také lepší, než kdy dříve. Pryč je ledová královna, Tarja je teď na pódiu velmi živá, energická, usměvavá a vypadá to, že jí zpívání baví. Tedy samé změny k lepšímu.

Blues Pills

Z pětatřicítky nových CD jich spousta zase tak nových není. Ostatně filmové soundtracky už pár let

kupuji pouze z oblasti filmové klasiky, tentokrát to znamená třeba Batmana a Střihorukého Edwarda (tedy roky 1989 a 1990), což konkrétně jsou následky mé návštěvy výstavy Tima Burtona. Ale i v dalších kategoriích jsem párkrát sáhl zpátky až někam do 90. let minulého století. Rok vzniku 2014 z nich nese jen 15 kousků, a to včetně dvou příloh rockového magazínu Spark, o kterých mám vážné pochybnosti, že si je ještě někdy pustím. Další dvě alba jsem si koupil v digitální podobě, ale i ty byly obě staršího data vzniku.

Nejlepší album roku: Blues Pills

Nejlepší metalové album roku: Epica: The Quantum Enigma

Nejlepší české album roku: Dying Passion: Transient

Překvapení roku: Aftershocks

Zvláštní uznání: Beata Hlavenková: Theodoros

Doktor Spánek

LITERATURA

Čtu čím dál méně. Z deseti přečtených knih jich pouze osm patřilo do oblasti beletrie. Bilancování je

zde tedy velmi jednoduché.

Nejlepší kniha roku: Stephen King: Doktor Spánek

Doporučeníhodná kniha: Patti Smith: Just Kids – Jsou to jen děti